Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 596/05Usnesení ÚS ze dne 28.02.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
opravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.596.05
Datum podání15.11.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1961 Sb., § 3, § 106, § 107

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 596/05 ze dne 28. 2. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 596/05

Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti M. a O. P., obou zastoupených JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem 115 03 Praha I, Bolzanova 1, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 194/99 ze dne 6. 2. 2003, Městského soudu v Praze sp. zn. 55 C 227/2003 ze dne 18. 9. 2003 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 879/2004 ze dne 18. 8. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadají v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak je patrno z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 194/99, který si Ústavní soud připojil, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném dne 15. 9. 1999 k návrhu stěžovatelů, směřujícímu proti žalované městské části Praha 11 (vlastníku stavby do níž stěžovatelé investovali), pro zaplacení původně částky 899.722,- Kč, později dne 5. 3. 2001 rozšířené o další částku 164.410,- Kč, uplatňovaných jimi v souvislosti se zhodnocením nemovitosti žalované, částečně z titulu bezdůvodného obohacení a částečně z titulu náhrady škody. Soud I. stupně po provedení dokazování žalobu stěžovatelů zamítl, když učinil závěr, že nárok uplatňovaný stěžovateli z titulu bezdůvodného obohacení - v částkách, které v rozhodnutí přesně specifikoval - není důvodný, neboť předmětem bezdůvodného obohacení nemůže být vyšší tržní hodnota nemovitostí, do nichž bylo investováno, ale jen hodnoty skutečných investic provedených stěžovateli (tyto však předmětem sporu nebyly), a i kdyby tomu tak nebylo, nebylo možno návrhu vyhovět, neboť se protistrana dovolala promlčení nároku. Soud I. stupně, jak patrno z odůvodnění jeho rozsudku, vycházel z nesporného zjištění, že stěžovatelé stavební investice do nebytového prostoru nemovitostí žalované provedli v letech 1991-1992, a pokud tedy žaloba byla podána teprve dne 15. 9. 1999, stalo se tak po uplynutí jak dvouleté subjektivní, tak i tříleté objektivní promlčecí doby. Stejný závěr pak soud učinil i o nároku stěžovatelů na vrácení duplicitně zaplaceného nájemného za říjen až prosinec 1993. Ohledně požadované náhrady škody pak dovodil, že v řízení nebyly prokázány předpoklady odpovědnosti za škodu, a i kdyby tyto předpoklady dány byly, měl i tento nárok za promlčený, neboť škoda podle stěžovatelů spočívala v placení úroků z půjček za léta 1994-1995 a část roku 1996, přitom žaloba byla podána 15. 9. 1999, rozšířena pak 8. 3. 2001 a tedy k uplatnění nároku došlo opět po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby.

Odvolací soud, který se věcí z podnětu odvolání stěžovatelů zabýval, svým rozhodnutím shora označeným rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že stěžovatelé nepřípustně uplatnili nové skutečnosti, jimiž se zabývat nemohl (§ 205a odst. 1 o. s. ř.), a s rozsudkem soudu I. stupně se ztotožnil po skutkové i právní stránce. Ač totiž byli stěžovatelé soudem I. stupně ve smyslu ust. § 119a o. s. ř. poučeni před skončením jednání, teprve až v odvolání uvedli, že žalovaná strana dosáhla bezdůvodného obohacení úmyslně a že škodu jim způsobila úmyslným jednáním, z čehož pak dovozovali nesprávné posouzení délky objektivní promlčecí doby soudem I. stupně, která podle nich u obou uplatněných nároků představuje 10 let (§ 106 odst. 2 a § 107 odst. 2 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé také dovolání, přitom přípustnost dovolání opřeli o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam pro posouzení otázky promlčení. Namítali - obdobně jako nyní v ústavní stížnosti - že oba soudy chybně při posuzování promlčení nevycházely z desetileté objektivní promlčecí doby. S odkazem na argumentaci obsaženou již v odvolání zopakovali, že žalovaná strana se na jejich úkor obohatila úmyslně a rovněž škodu jim způsobila úmyslným jednáním, přitom, jak posléze uvedli v doplnění dovolání, jednání žalované vykazuje znaky jednání, které je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 obč. zák., což také mělo vést soudy k tomu, aby námitce promlčení nepřisvědčily. Oběma soudům vytkli, že dostatečně nepřihlédly k přirozenoprávnímu výkladu práva ohledně délky promlčecí doby a setrvaly pouze na pozitivistickém výkladu promlčení.

Nejvyšší soud ČR shora označeným rozhodnutím dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věta prvá a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci byla výtka nesprávného posouzení promlčení žalovaných nároků založena na kritice správnosti skutkových závěrů, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel. Námitky stěžovatelů tak dovolací soud považoval nikoliv za námitky právní, nýbrž za námitky skutkové, které polemizovaly se správností (úplností) skutkových závěrů odvolacího soudu, čím však stěžovatelé ve skutečnosti uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž však nemá při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. místo. Za irelevantní z hlediska závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považoval dovolací soud též námitky stěžovatelů týkající se přirozenoprávního výkladu délky promlčecí doby a aplikace ust. § 3 obč. zák., neboť kvalifikovaný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod který by bylo možno tyto výhrady podřadit, byl stěžovateli uplatněn až v doplnění jejich dovolání, tedy po lhůtě uvedené v ust. § 242 odst. 4 věta prvá o. s. ř., proto tyto dovolací námitky nemohly přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit a dovolací soud se jimi zabývat nemohl.

Proti těmto všem rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, kteří v ní, po rekapitulaci zdůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu a s odkazem na svá dřívější podání učiněná v předchozím řízení, argumentují obdobně jako v odvolání a dovolání. Opětovně tvrdí úmyslné jednání žalované strany, které mělo vést soudy k závěru o 10leté objektivní promlčecí době. Podle jejich názoru označení škody jako úmyslné je námitkou právní stejně tak jako u bezdůvodného obohacení. Toto základní zařazení je podle nich třeba posoudit jak z hlediska pozitivního práva, tak z hlediska § 3 obč. zák., a pokud tak ani jeden ze soudů nepostupoval, jednal v rozporu se zásadou "ius ex iniuria non oritur" (právo nevzniká z bezpráví). Jak dále uvádějí, je jistě věcí soudu, kdy se uchýlí k přirozenoprávní argumentaci a kdy bude argumentovat čistě pozitivně právně. V každém případě však soud musí hledat nejen odpovídající paragrafy, ale i spravedlnost, což se v jejich případě nestalo. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že obecné soudy v jejich věci daly přednost přísně formálnímu výkladu pozitivního práva, domnívají se, že v případě posuzování jednání žalované strany nepochybně nemravného měly svoji pozitivně právní argumentaci doplnit argumentací přirozenoprávní, tudíž i argumentací ustanovením přirozenoprávního charakteru tj. ust. § 3 obč. zák., kterou však bezdůvodně odmítly. Mají proto za to, že uvedeným postupem byla porušena jejich ústavně zaručená práva shora označená a domáhají se zrušení rozhodnutí soudů všech stupňů.

Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Je třeba připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručované čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu však rozsah práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces také neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (usnesení sp. zn. IV. ÚS 732/2000 a další). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu však zjevně nepřísluší (sp. zn. II. ÚS 294/95).

Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššíhosoudu, šlo z ústavněprávního hlediska především o posouzení, zda postup jmenovaného soudu, který odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí, na něž lze zcela odkázat, řádně zdůvodnil, z jakých důvodů považoval dovolání stěžovatelů za nepřípustné a proč se nemohl zabývat námitkami stěžovatelů týkajícími se přirozenoprávního výkladu i aplikace ust. § 3 obč. zák. Tuto námitku stěžovatelé uplatnili teprve po uplynutí dovolací lhůty, přitom použití tohoto ustanovení se ani v odvolacím řízení nedovolávali. V něm zdůrazňovali pouze nutnost použití 10leté objektivní promlčecí doby v souvislosti s tvrzením o úmyslu žalované strany se bezdůvodně obohatit a způsobit škodu. V návaznosti na posouzení promlčecích lhůt soudy I. a II. stupně třeba také zdůraznit to, na co upozornil již dovolací soud nad rámec svého rozhodnutí, totiž že ani namítaná nesprávnost posouzení objektivní lhůty (použití ust. § 106 odst. 2 a § 107 odst. 2 obč. zák.) by nemohla změnit nic na závěru o promlčení nároků stěžovatelů, neboť k jejich promlčení došlo i v důsledku marného uplynutí lhůty subjektivní. V daných souvislostech, kdy z obsahu spisu resp. ze samotných vyjádření stěžovatelů je patrna nevstřícnost žalované k požadavkům stěžovatelů, a to v podstatě již od roku 1993 (viz vyjádření na č. l. 21 spisu), je třeba při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti mít na paměti i zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), vyžadující přirozeně náležitou aktivitu od samotných účastníků právních vztahů, totiž pečlivou úvahu nad tím, kdy a jakým způsobem, v souladu s hmotnými i procesními normami, o ochranu svých práv zamýšlí usilovat a kterak na jejich ochranu dbát. Této zásady sami stěžovatelé, jak patrno ze shora uvedeného, dostatečně nedbali a jejich nedostatečnou aktivitu v uvedeném směru nelze "dohánět" v ústavní stížnosti odkazem na použití přirozenoprávního výkladu norem.

Ústavnísoud tak uzavírá, že argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tak v daném případě shledáno nebylo, a proto byla z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. února 2006

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru