Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 594/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Smlouva
Doprava
žaloba/na plnění
reklamace
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.594.11.1
Datum podání24.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

11/1975 Sb./Sb.m.s., čl. 30 odst.3, čl. 17

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 594/11 ze dne 27. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FILAG s. r. o., IČ: 24621057, se sídlem v Praze 5, K Hájům 1233/2, zastoupené Mgr. Pavlem Pokorným, advokátem ve Všenorech, Květoslava Mašity 317, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010 č. j. 12 Co 320/2010-123 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 1. 2010 č. j. 25 C 570/2008-94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 23. 2. 2011, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2011, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že obecný soud porušil práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelce byla rozsudkem Městského soudu v Praze uložena povinnost zaplatit žalobkyni (BOHEMIA Logistics, s. r. o.) částku 30 345,- Kč se zákonnými úroky z prodlení a zamítl žalobu o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 55 600,- Kč a dále zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované v rozsahu 4 082,78 Kč, vrátil žalované část soudního poplatku ze vzájemné žaloby, a dále pak rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 31 952,- Kč. Žalobkyně se domáhala žalobou zaplacení třech přeprav, které si u ní žalovaná (stěžovatelka) objednala, když tyto přepravy se měly uskutečnit z ČR do SRN; první přeprava byla objednána na 7. 2. 2008 a její zaplacení bylo požadováno v částce 7 735,- Kč, druhá přeprava byla objednána na 7. 3. 2008, zaplacení bylo požadováno v částce 13 090,- Kč a třetí přeprava byla objednána na 19. 5. 2008, zaplacení bylo požadováno v částce 9 520,- Kč. Stěžovatelka navrhla zamítnutí žaloby, uznala pouze první přepravu, druhou a třetí neuznala; u druhé přepravy uvedla, že ta byla uskutečněna opožděně, navíc část přepravovaného zboží chyběla, u třetí přepravy uvedla, že řidič dovezl zboží do SRN až ve večerních hodinách, navíc bylo poškozeno, tudíž vzájemnou žalobou uplatňovala škodu z tohoto poškozeného zboží v částce 59 682,78 Kč. V průběhu řízení omezila stěžovatelka škodu na 55 600,- Kč a soud proto řízení v rozsahu 4 082,78 v části vzájemné žaloby zastavil.

Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které však odvolací soud neshledal důvodným a napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné. Stěžovatelka namítala, že soud I. stupně se vůbec nezabýval otázkou, zda byla přeprava provedena či ne. Soud pouze konstatoval, že přeprava byla provedena, přičemž list CMR není podepsán příjemcem ani není tato listina datována. Výpověď řidiče Strabengera nelze považovat za nezaujatou, neboť pokud by vypovídal proti sobě, mohl by si způsobit, že se celá věc obrátí proti jeho osobě. Soud rovněž nepřihlédl chybně k mailu jednatele žalobkyně z 6. 6. 2008, který reagoval na reklamaci žalované o pozdním dodání zboží, a uvedl, že vrátný odmítl zajistit vykládku. Soud rovněž nepřihlédl k dopisu příjemce, kde je popsán způsob vyložení zboží v rámci třetí přepravy. Žalovaná řádně reklamovala u žalobce přepravu 27. 5. 2008, přepravce použil nedostatečné uchycení zboží ve vozidle, a proto žalobkyně nese odpovědnost za vzniklé vady. Ke druhé přepravě stěžovatelka uvedla, že z nečitelné kopie přepravního listu CMR nevyplývá, že by předmětné zboží bylo řádně a včas doručeno. Odvolací soud dospěl k závěru, že prvoinstanční soud správně v dané věci zjistil skutkový stav, když ze všech provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil i naprosto správné právní závěry. Odvolací soud se proto ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí. U druhé přepravy, kde byla stěžovatelkou zpochybněna včasnost provedení přepravy a rozsah předmětu dodání, odvolací soud odkázal na správné závěry soudu prvního stupně, když ten uzavřel, že žalovaná včas neuplatnila výhradu ve smyslu čl. 30 odst. 3 CMR, naopak zaslala žalobkyni dopis, že přepravu uznává a že ji zaplatí až po zaplacení zahraničním příjemcem. Až v soudním řízení byla vznesena výhrada, ovšem s odkazem na čl. 32 CMR soud I. stupně správně přihlédl k námitce promlčení, kterou vznesla žalobkyně, tudíž nemohlo být přihlédnuto k pozdě uplatněné námitce žalované, a proto byl prokázán nárok i na zaplacení druhé přepravy. U třetí přepravy k námitce žalované, že nebyla provedena včas a dopravované zboží bylo poškozeno, odvolací soud zdůraznil, že v objednávce nebylo žalobkyni sděleno, do kolika hodin má být v inkriminovaný den přeprava provedena, rovněž nebylo prokázáno poškození přepravovaného zboží, resp. i kdyby k poškození došlo, žalovaná přepravu ve smyslu čl. 17 a čl. 30 CMR řádně nereklamovala, resp. neprokázala doručení dopisu z 22. 8. 2008 žalobkyni, když tento dopis lze považovat za jedinou listinu, kterou by žalovaná vůči žalobkyni řádně reklamaci uplatňovala. K námitkám stěžovatelky, že z nečitelných CMR nákladních listů nebylo prokázáno, že by druhá a třetí přeprava byla vůbec provedena, druhoinstanční soud uvedl, že samotné provedení přeprav bylo prokázáno z korespondence účastníků, i když k řádné reklamaci přeprav nedošlo. Tvrzení stěžovatelky o pozdním provedení přeprav se neprokázalo s odkazem na obsah jejích objednávek a navíc výhrada k pozdnímu provedení přepravy nebyla žalovanou včas uplatněna. K tvrzenému poškození přepravovaného zboží u třetí přepravy odvolací soud zopakoval, že poškozené zboží nebylo řádně reklamováno u žalobkyně, když se žalované nepodařilo prokázat, že dopis z 22. 5. 2008 žalobkyni doručila, příp. že by uplatnila reklamaci telefonicky. Stěžovatelka ani odkazem na mail pana Č., o kterém tvrdila, že je reakcí na její řádnou reklamaci, neprokázala, že řádná reklamace předcházela a obsah dopisu nelze považovat za reakci na tvrzenou reklamaci. Odvolací soud se rovněž přiklonil k logickému úsudku soudu I. stupně ohledně vyložení zboží, že šlo o těžký náklad, který nemohl být vykládán bez pomoci manipulační techniky, kterou řidič, který zboží převážel, nedisponoval, tudíž muselo být vyloženo příjemcem v jeho areálu v SRN.

Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když rozsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů i s jejich právním posouzením. Stěžovatelka namítá, že prvoinstanční soud se nezabýval argumenty stěžovatelky, že oba soudy postavily své rozsudky především na tvrzeních žalobce, které vzaly za prokázané, obranu či argumentaci stěžovatelky odmítly bez relevantního odůvodnění. Rozsáhle polemizuje se skutkovým zjištěním obecných soudů, že třetí přeprava byla provedena, a má za to, že soud se nezabýval otázkou, zda byla přeprava provedena, což mělo být prokázáno zejména tím, zda bylo zboží v místě dodání vyloženo přes nesouhlas příjemce a za jeho asistence. Dle názoru stěžovatelky obecný soud vůbec nepřihlédl k důkazu e-mailu jednatele žalobce pana Č. Stěžovatelka dále uvádí, že obecný soud se nezabýval skutečností, že CMR list nebyl příjemcem potvrzen.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu

nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Poté, co Ústavní soud přezkoumal všechny okolnosti, včetně napadených rozhodnutí v kontextu stěžovatelčiných argumentů, relevantních pro posouzení věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu totožné námitky, které již uplatnila v rámci odvolacího řízení. Obecné soudy se však s námitkami stěžovatelky vypořádaly v rámci odvolacího řízení, kdy vysvětlily, jak hodnotily jednotlivé důkazy. Ústavní soud proto odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (viz výše). Zkoumání jednotlivých v ústavní stížnosti zopakovaných námitek, týkajících se skutkového stavu, tak v souladu se shora uvedenými principy jeho činnosti přesahuje přezkumnou pravomoc Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, svazek 3, nález č. 39).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru