Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 594/07 #1Nález ÚS ze dne 23.10.2007Kritéria pro rozhodnutí o odměně advokáta - vyloučení libovůle

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Jeseník
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyl... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 168/47 SbNU 211
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.594.07.1
Datum vyhlášení23.10.2007
Datum podání07.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 5

40/1964 Sb., § 3

484/2000 Sb., § 18 odst.1

85/1996 Sb., § 17

99/1963 Sb., § 151 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Postup obecných soudů, které se nezabývají opakovaně uplatňovanou námitkou účastníka řízení, vykazuje prvky libovůle a představuje porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J.N. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 23. října 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 12 Co 1021/2006.

Narativní část

Stěžovatele žaloval před obecnými soudy jeho bývalý právní zástupce (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) o zaplacení odměny za poskytnutí právních služeb. Vedlejší účastník zastupoval stěžovatele ve sporu, v němž byl stěžovatel žalován spolu s dalšími čtyřmi subjekty pro zaplacení peněžité částky. Proti stěžovateli a dalším spolužalovaným byl vydán směnečný platební rozkaz, proti kterému podal stěžovatel námitky. Ty byly shodné jako námitky podané dalším spolužalovaným, protože byly vypracovány jeho právním zástupce a zástupcem stěžovatele byly pouze podepsány. Po podání námitek byla vzata žaloba směřující proti stěžovateli zpět, řízení vedené proti němu bylo zastaveno a žalobci byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Stěžovatel se žalobcem uzavřel dohodu o finančním vyrovnání, dle které měl vedlejšímu účastníku zaplatit pouze část přiznaných nákladů, zbytek mu prominul. Vedlejší účastník proto požadoval zaplacení zbytku přiznaných nákladů s příslušenstvím po stěžovateli. Obecné soudy žalobě vedlejšího účastníka vyhověly. Stěžovatel namítal, že ho vedlejší účastník neinformoval o způsobu výpočtu odměny za poskytnuté právní služby (ve smlouvě byl pouze odkaz na § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., dle kterého bude odměna účtována) a že tato odměna je nepřiměřená s ohledem na reálně poskytnuté služby, v rozporu s dobrými mravy i s Pravidly profesionální etiky a pravidly soutěže advokátů.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy vzaly za prokázanou skutečnost, že vedlejší účastník vypracoval svou vlastní verzi námitek, aniž by k této skutečnosti prováděly dokazování. Obecné soudy také blíže nezjišťovaly okolnosti týkající se uzavírání smlouvy o poskytování právních služeb, resp. dohody o smluvní odměně, i přesto, že stěžovatel namítal rozpor s dobrými mravy, vzhledem k tomu, že nebyl informován o způsobu výpočtu smluvní odměny. Odvolací soud dospěl k názoru, že je vázán uzavřenou smlouvou a nemá možnost výši smluvní odměny modifikovat.

Obecné soudy se tak nezabývaly námitkou stěžovatele týkající se rozporu výkonu práv s dobrými mravy, kterou výslovně a opakovaně uplatňoval. Obecné soudy se s touto námitkou nevypořádaly ani ve svých rozhodnutích. Takový postup obecných soudů vykazuje prvky libovůle a představuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 a násl. Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 594/07 ze dne 23. 10. 2007

N 168/47 SbNU 211

Kritéria pro rozhodnutí o odměně advokáta - vyloučení libovůle

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 23. října 2007 sp. zn. III. ÚS 594/07 ve věci ústavní stížnosti PhDr. J. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 12 Co 1021/2006 ze dne 29. 11. 2006 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 17 C 79/2005 ze dne 2. 5. 2006, jimiž bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka JUDr. M. Č. na zaplacení peněžité částky s příslušenstvím.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 12 Co 1021/2006 se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení ústavně zaručených práv [čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, čl. 4 Ústavy České republiky], v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Označená rozhodnutí, jak je patrno ze spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 17 C 79/2005, byla vydána v řízení, v němž byl stěžovatel svým bývalým právním zástupcem žalován pro zaplacení částky 180 120 Kč s příslušenstvím, představující odměnu za poskytnutí právních služeb. Řízení bylo zahájeno k žalobě advokáta JUDr. M. Č., jemuž stěžovatel udělil plnou moc dne 28. 8. 2003 pro zastupování ve sporu, v němž, jak plyne ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Sm 109/2003, byl stěžovatel žalován spolu s dalšími čtyřmi subjekty pro zaplacení částky 45 413 705 Kč a v jehož průběhu byl proti němu a dalším spolužalovaným vydán směnečný platební rozkaz na zaplacení uvedené částky. Proti směnečnému platebnímu rozkazu byly stěžovatelem podány soudu námitky. Tyto jsou shodného obsahu jako námitky podané dalším spolužalovaným a byly vypracovány, podle shodného tvrzení obou účastníků, právním zástupcem tohoto spolužalovaného JUDr. S., a zástupcem stěžovatele JUDr. M. Č. - v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkem - byly pouze signovány. Po podání námitek byla ve sporu vedeném pod sp. zn. 30 Sm 109/2003 vzata žaloba směřující proti stěžovateli zpět a uvedené řízení bylo proti němu zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004, směnečný platební rozkaz byl ve vztahu ke stěžovateli zrušen a žalobci v uvedeném sporu - společnosti I.F.B. - byla stanovena povinnost nahradit stěžovateli náklady uvedeného řízení ve výši 188 470 Kč k rukám jeho právního zástupce.

Vedlejší účastník svou žalobu proti stěžovateli na zaplacení částky 180 120 Kč s příslušenstvím odůvodnil tím, že převzal zastoupení stěžovatele ve sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Sm 109/2003, tento mu však za poskytnuté právní služby nezaplatil takovou odměnu, na které se spolu dohodli. Šlo jednak o (nespornou) částku 9 650 Kč, představující odměnu za vypracování kupní a svěřenecké smlouvy, smlouvy o půjčce a návrhu na vklad do katastru nemovitostí, zbytek žalované částky požadoval jako odměnu za zastoupení (po částečné úhradě 18 000 Kč) na základě dohody o smluvní odměně, sjednané se stěžovatelem při udělení plné moci ze dne 28. 8. 2003 při převzetí zastoupení ve sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Sm 109/2003. Společnost I.F.B., v uvedeném sporu žalobce, měla zaplatit stěžovateli podle shora označeného usnesení o zastavení řízení jako náhradu nákladů řízení částku 188 470 Kč, stěžovatel však bez dohody s vedlejším účastníkem se jmenovanou společností uzavřel dohodu o finančním vyrovnání, dle které tato společnost měla vedlejšímu účastníku zaplatit jen částku 18 000 Kč, zbytek uvedené částky, představující soudem přiznané náklady řízení, stěžovatel jmenované společnosti prominul a žalobci tak na úhradu odměny za jím poskytnuté služby shora specifikované zaplatil pouze částku 18 000 Kč. Proto po něm vedlejší účastník požadoval zaplacení zbytku ve výši 180 120 Kč s příslušenstvím.

Stěžovatel jako žalovaný v uvedeném řízení nerozporoval výši dohodnuté odměny za vypracování kupní a svěřenecké smlouvy i smlouvy o půjčce a návrhu na vklad do katastru ve výši 9 650 Kč, pokud však jde o zbývající žalovanou částku, tvrdil, že sice s vedlejším účastníkem uzavřel dohodu, dle které ho tento měl zastupovat ve sporu vedeném proti němu společností I.F.B., a že dohoda o smluvní odměně byla taková, že v případě plného úspěchu ve věci bude účtována podle § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, avšak vedlejší účastník ho o způsobu výpočtu takové odměny neinformoval. Dále namítal, že k zastavení řízení v uvedené věci nedošlo v souvislosti s úkony vedlejšího účastníka, resp. nebylo výsledkem jakékoliv jeho činnosti, s tím, že žádného jednání účastníků se nezúčastnil a pouze se podepsal pod námitky vypracované jinou osobou. Stěžovatel (který v rámci jednání o smír byl ochoten vedlejšímu účastníku zaplatit částku 41 500 Kč) tak namítal nepřiměřenost požadované odměny, rozpornou s dobrými mravy i s Pravidly profesionální etiky a pravidly soutěže advokátů.

Soud prvního stupně - Okresní soud v Jeseníku - v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vedlejšího účastníka, pokud jde o částku 180 120 Kč a převážnou část příslušenství, vyhověl, zamítl ji jen, pokud jde o část požadovaného příslušenství, a stěžovatele zavázal k náhradě části vedlejším účastníkem požadovaných nákladů řízení. Pokud jde o spornou částku, učinil po provedeném dokazování závěr, že účastníci sjednali smluvní odměnu za poskytnuté právní služby tak, že v případě úspěchu bude tato stanovena podle § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vedlejší účastník učinil dva úkony právní pomoci, a to převzetí a přípravu zastoupení a podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Podle soudu bylo sice prokázáno, že tyto námitky podané jménem stěžovatele byly vypracovány právním zástupcem jiného účastníka řízení, avšak zároveň bylo podle něj prokázáno, že se tak stalo na základě dohody mezi účastníky, přitom vedlejší účastník osobně vypracoval svou verzi námitek, která použita nebyla. S odkazem na ustanovení § 724 a § 559 odst. 1 a 2 občanského zákoníku i ustanovení § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. považoval proto žalobu vedlejšího účastníka za opodstatněnou.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel v plném rozsahu, vedlejší účastník pak pouze ve výroku o nákladech řízení, které mu nebyly přiznány v plné výši.

Odvolací soud považoval za důvodné pouze odvolání vedlejšího účastníka a rozsudkem shora označeným rozhodl tak, že odvolání stěžovatele směřující proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně části žalovaného příslušenství, odmítl jako odvolání podané neoprávněnou osobou, ve výroku pod bodem I o věci samé pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku pod bodem III o nákladech řízení jej změnil tak, že vedlejšímu účastníku proti stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši a stěžovatele také zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, považoval odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, stejně tak jako jeho právní posouzení, s nímž se zcela ztotožnil. Argumenty stěžovatelem v odvolání uvedené považoval za nesprávné, odporující zákonu a pozitivní právní úpravě posuzované problematiky a k závěrům soudu prvního stupně dodal, že předmětem přezkumu soudem je uzavřená dohoda účastníků o odměně za poskytnuté právní služby a určení dohodnutého cenového předpisu, a nikoliv opodstatněnost výše takto dohodnuté odměny konkrétním výkonem přiznané práce advokátovi, jak hodnotí její kvalitu a rozsah stěžovatel. Vázán striktně uzavřenou dohodou, nemá soud prostor pro jakoukoliv modifikaci výše sjednané odměny, a to právě z důvodu, že hodnotí pouze obsah dohody účastníků a jí sjednaný rozsah uplatněného peněžitého nároku, a zde pak platí, že soud prvního stupně ve svém výkladu nijak nepochybil a jeho postupy a závěry jsou správné, v souladu s dohodou stran i "nezákonnou" úpravou danou vyhláškou č. 484/2000 Sb.

V ústavní stížnosti směřující proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, přičemž zdůrazňuje, že k zastavení řízení v jeho věci vedené u Městského soudu v Praze došlo bez jakéhokoli přispění vedlejšího účastníka jako jeho zástupce. Poukazuje na to, že od počátku sporu namítal, že na sjednanou odměnu měl mít vedlejší účastník nárok tehdy, pokud by stěžovatel byl ve věci plně úspěšný jeho přičiněním a zásluhou, že však ke zpětvzetí žaloby proti stěžovateli došlo na základě složitých jednání strany žalující i žalované, u kterýchžto jednání však vedlejší účastník přítomen nebyl, což podle něj nelze označit za "úspěch ve sporu", o který by se tento advokát přičinil. Učinil pouze to, že se podepsal pod námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, které byly zpracované právním zástupcem spolužalovaného č. 2. Žádné jiné námitky, údajně vedlejším účastníkem zpracované, nebyly v zákonné lhůtě soudu doručeny, stěžovatel je s ním neprobíral, neodsouhlasil ani je neviděl. Stěžovatel také při prvém setkání s vedlejším účastníkem mu žádné doklady nepředával, pouze se dohodli na dalším setkání a při tom mu již přinesl námitky zpracované jiným advokátem. S těmito jeho výhradami se soud prvního stupně nijak nevypořádal, což také namítal ve svém odvolání, jehož obsah dále rozvádí s tím, že i odvolací soud jím byl upozorněn na to, že konstrukce soudu prvního stupně, podle níž jakoby existovala uvedeného dne i verze námitek již připravených vedlejším účastníkem, která by podle dohody nebyla použita, neodpovídá realitě a nemá ani žádnou oporu ve skutkových zjištěních. Pokud vedlejší účastník soudu prvního stupně na jednání dne 25. 1. 2006 nějakou svou verzi námitek předložil, jednalo se nepochybně o materiál, který byl vypracován ex post a pouze účelově pro spor o jeho neadekvátní odměnu. Pokud se týká samotné dohody o odměně, opětovně zdůraznil, že mu způsob jejího stanovení a výše vedlejším účastníkem nebyl vysvětlen, má za to, že toto ujednání je nejasné, a tedy i neplatné. V odvolání proto z uvedených důvodů vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně zásadním způsobem porušil povinnost vypořádat se v rozhodnutí se vším, co v řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdili, a nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu právům a právem chráněným zájmům, neboť smyslem soudního řízení není pouhá mechanická aplikace právních norem na konkrétní skutkovou podstatu, ale hledání takového řešení sporu, které lze akceptovat jako řešení spravedlivé. Namísto toho však soud svým rozhodnutím de facto deklaroval, že považuje za spravedlivé a nepříčící se dobrým mravům ocenit právní pomoc spočívající ve zhruba půlhodinovém letmém přečtení textu (zpracovaného jiným advokátem) odměnou ve výši 180 000 Kč, což podle názoru navrhovatele zasahuje do jeho vlastnického práva měrou nerespektující interpretační princip vyjádřený v čl. 4 odst. 4 Listiny. V podobně formalistickém duchu, jak se dále v ústavní stížnosti uvádí, probíhalo i řízení odvolací, kdy odvolací soud, který posoudil obsah odvolání tak, že byl uplatněn pouze odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), považoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za nezpochybněný.

Z ústavněprávního pohledu tak podle stěžovatele jde v daném případě o střet dvou základních práv. Na jedné straně stojí právo vedlejšího účastníka na ochranu legitimního očekávání rozhojnění svého majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, resp. jeho právo na odpovídající odměnu za vykonanou práci, jež lze odvodit z čl. 28 Listiny, která má být podle čl. 10 odst. 2 Pravidel profesionální etiky advokátů přiměřená hodnotě věci, její složitosti a vynaloženému úsilí. Na druhé straně pak stojí stěžovatelovo právo na ochranu osobního vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž v takových případech soudy musí při svém rozhodování dbát o to, aby z obou ve střetu stojících základních práv bylo zachováno co nejvíce, a není-li to v konkrétním případě možné, pak má být dána přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný právní princip (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 353/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 124). Obecné soudy mají také za podobné situace pečlivě zvažovat, zda není namístě poskytnout ochranu základnímu právu účastníka sporu skrze aplikaci ustanovení § 3 občanského zákoníku. Uzavírá pak, že s uvedenými principy a závěry jsou napadená rozhodnutí ve zjevném a zásadním rozporu, neboť vycházejí z názoru, že "smlouvy se mají plnit" bez ohledu na okolnosti konkrétní věci, a že otázkou souladu jejich výkladu a realizace s dobrými mravy není soud povinen se zabývat dokonce ani v případě, kdy se účastník sporu takového posouzení dovolává. Taková interpretace svědčí o přepjatém formalismu odvolacího soudu, který je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti, což podle judikatury Ústavního soudu zakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Z této judikatury také vyplývá, že umožňuje-li právo dvojí výklad, má být dána přednost takové interpretaci, která je co nejvíce souladná s právním pořádkem. Obecné soudy však bez zřetelných a srozumitelných důvodů preferovaly jedno základní právo (vedlejšího účastníka) před druhým (stěžovatelovým), účelově ignorovaly ústavním pořádkem vyžadovanou interpretaci práva, která by šetřila podstatu a smysl základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny), a fakticky poskytly morálně jen těžko obhajované odměně "plášť práva". Tímto postupem porušily nejen jeho právo na ochranu vlastnictví zaručované čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. Dodatkovým protokolem k Úmluvě, ale čl. 4 Ústavy České republiky. Tím, že ve svých rozhodnutích ponechaly celou řadu jím vznesených námitek bez adekvátního zhodnocení, zatížily svá rozhodnutí natolik závažnou vadou, že porušily též jeho právo na spravedlivý proces, tak jak je pojímáno a garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Z uvedených důvodů a s přihlédnutím k principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a dále navrhl i odložení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastník tohoto řízení ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že trvá na svém právním posouzení, a navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník ve svém písemném vyjádření především uvedl, že stěžovatel dne 13. 2. 2007 dobrovolně celou dlužnou částku včetně příslušenství a náhrady nákladů soudního řízení uhradil. Dále v podstatě poukázal na obsah smlouvy o odměně advokáta, z níž podle něj jednoznačně plyne, že se jedná o odměnu paušální, nezávislou na počtu úkonů, závislou pouze na výsledku sporu, přitom stěžovatel, jemuž demonstroval propočet možné smluvní odměny, při podpisu dohody byl zcela zdráv a dohodu podepisoval v klidu, aniž proti ní měl výhrady. Uvedl dále, že stěžovatel evidentně lže, že vedlejšímu účastníku nepředal žádné podklady pro zpracování námitek, neboť bez těchto podkladů by nemohly být námitky zpracovány. V závěru pak zcela odkázal na právní závěry obou soudů a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak stěžovatel v podání ze dne 17. srpna 2007, tak i účastník řízení ve vyjádření ze dne 21. srpna 2007 souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Okresníhosoudu v Jeseníku sp. zn. 17 C 79/2005, jehož součástí byl i spis Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 86/2004, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je opodstatněná.

Ústavnísoud se nejprve zaměřil na posouzení věci z hlediska dodržení základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto směru připomíná, že ve své judikatuře akcentuje i ten rozměr ústavního práva na spravedlivý proces, který vyplývá z povinnosti obecných soudů podle ustanovení § 132 o. s. ř. vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vady řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71).

Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti jsou podle Ústavníhosoudu významná následující fakta z obsahu připojeného spisu plynoucí. Jednak fakt mezi účastníky nesporný, že námitky, které byly soudu stěžovatelem proti směnečnému platebnímu rozkazu doručeny, vypracoval skutečně zástupce jiného účastníka řízení a vedlejší účastník je jen signoval. Dále fakt, že aniž bylo provedeno podrobnější dokazování, vzaly oba soudy za prokázanou skutečnost, že vedlejší účastník vypracoval svou verzi námitek, a to přesto, že toto stěžovatel popíral, na což upozornil také ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obecné soudy také své dokazování nezaměřily na podrobnější zjišťování okolností uzavírání smlouvy mezi účastníky o poskytnutí právní pomoci vedlejším účastníkem stěžovateli ve sporu proti němu vedeném společností I.F.B., zejména pak ne k okolnostem uzavírání a obsahu dohody o smluvní odměně, a to přesto, že stěžovatel již ve vyjádření adresovaném soudu prvního stupně (č. l. 76) upozorňoval na to, že ho vedlejší účastník nijak o způsobu výpočtu své odměny neinformoval, a takto postupovaly vzdor tomu, že stěžovatel v řízení namítal rozpor s dobrými mravy. V návaznosti na uvedené nutno upozornit na čl. 10 odst. 1 Pravidel profesionální etiky a Pravidel soutěže advokátů České republiky, která je každý advokát povinen podle § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, dodržovat, podle něhož je advokát při sjednávání smluvní odměny povinen klientovi poskytnout pravdivé informace o očekávaném rozsahu svých výkonů a na jeho žádost i úplné vysvětlení o výši mimosmluvní odměny. Smluvní odměna pak podle čl. 10 odst. 2 uvedených pravidel musí být přiměřená, přičemž hlediska přiměřenosti jsou příkladmo uvedena v odstavci 3 této normy. Vezme-li se pak v úvahu i znění § 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), podle něhož neposkytuje-li advokát právní služby ve sjednaném rozsahu, přísluší mu poměrná část smluvní odměny, není-li dohodnuto jinak, kteréžto ustanovení sice míří na jiné případy, avšak evidentně i u smluvní odměny reflektuje a zakotvuje potřebu reagovat na rozsah advokátem poskytovaných služeb, jakož i fakt, že i ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř., které je zákonným podkladem pro použití vyhlášky č. 484/2000 Sb., na niž se dohoda účastníků o smluvní odměně odvolává, počítá s možností soudu použití této vyhlášky vyloučit a postupovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, odůvodňují-li to okolnosti případu, a ostatně i znění § 18 odst. 1 této vyhlášky počítá s možností snížení sazby odměny advokáta v případě, že tento v řízení učiní pouze jediný úkon právní služby, pak - a to i při vědomí použitelnosti těchto ustanovení na odlišné případy a v jiných situacích - nabývá na významu stěžovatelem v průběhu řízení před soudy prvního i druhého stupně výslovně uplatňovaná námitka rozporu s dobrými mravy a pravidly profesionální etiky, na niž nejen soud prvního stupně, ale ani soud odvolací ve svém rozhodnutí vůbec nereagovaly. Odvolací soud pouze v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že je vázán striktně uzavřenou dohodou a nemá prostor pro jakoukoliv modifikaci výše sjednané odměny, aniž tak bral v úvahu i rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které také stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil, totiž jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, jakož i rozhodnutí sp. zn. 3 Cdo 69/1996, podle něhož použití ustanovení § 3 občanského zákoníku nelze vyloučit na základě úvahy, že takový výkon práv, který odpovídá zákonu, je automaticky vždy v souladu s dobrými mravy. Ústavní soud tak uzavírá, že za daného stavu, pokud obecné soudy ve svých rozhodnutích nijak nereagovaly na námitku rozporu výkonu práv s dobrými mravy, stěžovatelem výslovně a opakovaně v řízení před nimi uplatňovanou, a nijak se s ní ve svých rozhodnutích nevypořádaly, jde o postup vykazující prvky libovůle, který nutno hodnotit jako zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručovaného čl. 36 a násl. Listiny, a proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 82 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.

Vycházeje z uvedených nosných důvodů kasačního rozhodnutí, se ke střetu dvou základních práv účastníků řízení před obecnýmisoudy tak, jak je rozebírá stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti, Ústavní soud zatím nevyjádřil, neboť úvahy o něm by se měly promítnout právě do posouzení otázky, zda výkon práv vedlejšího účastníka vyplývající z dohody o smluvní odměně je či není v rozporu s dobrými mravy, kteroužto otázku musí vyřešit obecný soud.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru