Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 593/99Nález ÚS ze dne 13.07.2000K výkladu pojmu rozhodnutí správního orgánu procesní povahy podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/nedoplatek
rozhodnutí procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 110/19 SbNU 73
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.593.99
Datum vyhlášení13.07.2000
Datum podání02.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 57 odst.5

99/1963 Sb., § 244, § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 593/99 ze dne 13. 7. 2000

N 110/19 SbNU 73

K výkladu pojmu rozhodnutí správního orgánu procesní povahy podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti

účastníků, dne 13. července 2000 v senátě ve věci ústavní

stížnosti Ing. J. F. ml., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, za

účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, proti

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca

32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního

ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150,

o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j.

29 Ca 32/99-31, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, doručeným osobně Ústavnímu soudu dne 2. prosince

1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca

32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního

ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150,

o zaplacení daňového nedoplatku. Uvedeným rozhodnutím soudu se

cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích

z čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále Listina).

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 32/99,

jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti,

bylo zjištěno následující:

Žalobou Krajskému soudu v Brně se stěžovatel domáhal zrušení

rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998,

č. j. 5961/98/FŘ/150, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti

rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 22. července 1998,

č. j. 93199/98/293940/2246 - výzvě k zaplacení daňového nedoplatku

ručitelem podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zrušení

uvedeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V řízení

správním, jakož i v řízení soudním, stěžovatel namítal zejména tu

skutečnost, že v předmětném právním vztahu ručitelem není.

Krajský soud v Brně dne 1. září 1999 usnesením č. j. 29 Ca

32/99-31 řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení

o žalobě nemohlo proběhnout, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí,

které se opírá o ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.,

jež upravuje sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné

osobě než daňovému subjektu. Jedná se o ustanovení procesní

povahy, protože toto ustanovení samo o sobě nezakládá právní vztah

správce daně a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém

řízení jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového

nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového

nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit

daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který

je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči

správci daně včas nesplní. V daňovém řízení má ručení podpůrnou

funkci, je závislé na existenci hlavního závazku daňového

subjektu. Podle § 244 odst. 3 o. s. ř. se rozhodnutími správních

orgánů rozumí rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož

i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění

a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Podle § 248 odst.

1 o. s. ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů,

která nemají povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo

právnické osoby a další rozhodnutí uvedená v § 248 odst. 2

o. s. ř. Z přezkumné činnosti soudů jsou vyloučena mimo jiné

rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové

povahy. Procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo

práv účastníka, vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do

práv daných pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je napadené

rozhodnutí rozhodnutím procesním, je proto z přezkumné činnosti

soudů vyloučeno.

Uvedené rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení napadl

navrhovatel ústavní stížností, v níž, jak již bylo konstatováno,

namítá porušení základních práv a svobod, plynoucích z čl. 2 odst.

3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Poukazuje na

skutečnost, že výzva správce daně podle § 57 odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je

rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný soudní

přezkum, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení takovýto

přezkum přípustný není. V § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je

výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání namítat, mimo

jiné tu skutečnost, že stěžovatel není ručitelem. A právě námitku,

že není ručitelem, vznesl navrhovatel ve všech procesních

prostředcích k ochraně práva, včetně správní žaloby. Soud se tedy

měl žalobou zabývat meritorně. Jestliže tak neučinil, porušil, dle

přesvědčení stěžovatele, jeho základní práva vpředu označená.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 6. března 2000 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní

stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 29 Ca uvedl, že se při

svém rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu

a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K tvrzenému zásahu do

ústavních práv stěžovatele soud konstatoval, že každý, kdo se

u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat

zákonem stanovený způsob jeho ochrany, v tomto případě zákonnou

úpravu části páté, hlavy druhé, o. s. ř. Z ustanovení § 248 odst.

2 písm. e) o. s. ř. plyne, že z přezkumné pravomoci soudu jsou

vyňata mimo jiné rozhodnutí procesní povahy. Podle ustanovení §

250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu usnesením řízení zastaví,

jestliže žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem

přezkoumání soudem. Za těchto podmínek účastník řízení dospívá

k závěru, dle něhož jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní

povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze

zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní

ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhuje,

aby předmětná ústavní stížnost byla podle § 43 odst. 2 písm. a)

zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst.

l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne

27. dubna 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší

účastník - Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm zejména

na skutečnost, že Ústavnímu soudu byly podány rovněž ústavní

stížnosti dalších společníků obchodní společnosti F. a H., spol.

s r. o., obsahově shodné s ústavní stížností Ing. J. F. ml.,

přičemž o jedné z nich již bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. III. ÚS

594/99, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že při extenzivním

výkladu pojmu procesní rozhodnutí by zůstal stěžovatel bez soudní

ochrany. Za těchto okolností vedlejší účastník výslovně prohlásil,

že se k obsahu ústavní stížnosti nevyjadřuje.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od

ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění

věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání

ze dne 2. června 2000 a účastník řízení v podání ze dne 14. dubna

2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření

k ústavní stížnosti ze dne 27. dubna 2000, vyjádřili svůj souhlas

s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní

soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci,

bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 248

odst. 2 písm. e) o. s. ř.

Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku

považuje Ústavní soud posouzení ústavní konformity interpretace

a aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu, a to

zejména z pohledu základního práva, plynoucího z čl. 36 odst. 2

Listiny.

Ústavní soud se k interpretaci základního práva na soudní

přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy v daném kontextu vyjádřil

zejména v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS 373/98 a III. ÚS

594/99. V návaznosti na právní názor vyjádřený v uvedených

rozhodnutích v posuzované věci Ústavní soud považuje za nezbytné

konstatovat následující:

Podle ustanovení § 244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy

ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může

ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti.

V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo

že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu

nebo že již bylo zaplaceno. Navrhovatel v předmětné věci ve svém

odvolání u Finančního ředitelství v Brně mimo jiné uvedl, že není

ručitelem, uplatnil tedy zákonný důvod pro odvolání. Jak již bylo

uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl a následně

Krajský soud Brno (k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí)

řízení zastavil.

V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy

o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se

týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně

tvrzení, že ručitelem není). V rozhodnutí o povolení přezkumu musí

proto pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména

i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň

naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí.

Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení

právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že

skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen

za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu

pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní

ochrany, která je mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena.

Porušení základních práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí

soudní ochrany, když Krajský soud v Brně se přidržel výkladu pojmu

"procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do

základních práv a svobod stěžovatele. Je věcí obecného soudu, aby

zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí

instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda

skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému

označení ručitele.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo, než ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, z důvodu

porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, zrušit [§ 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů].

K stěžovatelem tvrzenému rozporu ústavní stížností napadeného

rozhodnutí Krajského soudu v Brně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1

Listiny Ústavní soud odkazuje na svou již konstantní judikaturu,

dle níž v případě uvedených ustanovení Listiny o úpravu

samostatných základních práv a svobod nejde: Ústavní soud v nálezu

ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 12/94 čl. 4 odst. 1 Listiny

interpretoval v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí

samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost

ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování

základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat

pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv

a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy,

která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž

porušení došlo." Shodné konstatování pak Ústavní soud vyslovil

i pro ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy

(nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Tato ustanovení, zjevně inspirována

čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26. srpna 1789, vymezujíc

v návaznosti na čl. 1 Listiny prostor svobodného jednání

jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které v reakci na

zkušenosti totalitní minulosti stanovují principiální rámec vztahu

jednotlivce a státu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. července 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru