III.ÚS 593/99 ze dne 13. 7. 2000
N 110/19 SbNU 73
K výkladu pojmu rozhodnutí správního orgánu procesní povahy podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti
účastníků, dne 13. července 2000 v senátě ve věci ústavní
stížnosti Ing. J. F. ml., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, za
účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca
32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150,
o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j.
29 Ca 32/99-31, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, doručeným osobně Ústavnímu soudu dne 2. prosince
1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca
32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150,
o zaplacení daňového nedoplatku. Uvedeným rozhodnutím soudu se
cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích
z čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále Listina).
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 32/99,
jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti,
bylo zjištěno následující:
Žalobou Krajskému soudu v Brně se stěžovatel domáhal zrušení
rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998,
č. j. 5961/98/FŘ/150, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti
rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 22. července 1998,
č. j. 93199/98/293940/2246 - výzvě k zaplacení daňového nedoplatku
ručitelem podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zrušení
uvedeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V řízení
správním, jakož i v řízení soudním, stěžovatel namítal zejména tu
skutečnost, že v předmětném právním vztahu ručitelem není.
Krajský soud v Brně dne 1. září 1999 usnesením č. j. 29 Ca
32/99-31 řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení
o žalobě nemohlo proběhnout, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí,
které se opírá o ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.,
jež upravuje sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné
osobě než daňovému subjektu. Jedná se o ustanovení procesní
povahy, protože toto ustanovení samo o sobě nezakládá právní vztah
správce daně a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém
řízení jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového
nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového
nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit
daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který
je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči
správci daně včas nesplní. V daňovém řízení má ručení podpůrnou
funkci, je závislé na existenci hlavního závazku daňového
subjektu. Podle § 244 odst. 3 o. s. ř. se rozhodnutími správních
orgánů rozumí rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož
i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění
a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Podle § 248 odst.
1 o. s. ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů,
která nemají povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo
právnické osoby a další rozhodnutí uvedená v § 248 odst. 2
o. s. ř. Z přezkumné činnosti soudů jsou vyloučena mimo jiné
rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové
povahy. Procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo
práv účastníka, vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do
práv daných pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je napadené
rozhodnutí rozhodnutím procesním, je proto z přezkumné činnosti
soudů vyloučeno.
Uvedené rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení napadl
navrhovatel ústavní stížností, v níž, jak již bylo konstatováno,
namítá porušení základních práv a svobod, plynoucích z čl. 2 odst.
3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Poukazuje na
skutečnost, že výzva správce daně podle § 57 odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je
rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný soudní
přezkum, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení takovýto
přezkum přípustný není. V § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je
výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání namítat, mimo
jiné tu skutečnost, že stěžovatel není ručitelem. A právě námitku,
že není ručitelem, vznesl navrhovatel ve všech procesních
prostředcích k ochraně práva, včetně správní žaloby. Soud se tedy
měl žalobou zabývat meritorně. Jestliže tak neučinil, porušil, dle
přesvědčení stěžovatele, jeho základní práva vpředu označená.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 6. března 2000 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní
stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 29 Ca uvedl, že se při
svém rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu
a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K tvrzenému zásahu do
ústavních práv stěžovatele soud konstatoval, že každý, kdo se
u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat
zákonem stanovený způsob jeho ochrany, v tomto případě zákonnou
úpravu části páté, hlavy druhé, o. s. ř. Z ustanovení § 248 odst.
2 písm. e) o. s. ř. plyne, že z přezkumné pravomoci soudu jsou
vyňata mimo jiné rozhodnutí procesní povahy. Podle ustanovení §
250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu usnesením řízení zastaví,
jestliže žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem
přezkoumání soudem. Za těchto podmínek účastník řízení dospívá
k závěru, dle něhož jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní
povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze
zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní
ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhuje,
aby předmětná ústavní stížnost byla podle § 43 odst. 2 písm. a)
zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst.
l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne
27. dubna 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší
účastník - Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm zejména
na skutečnost, že Ústavnímu soudu byly podány rovněž ústavní
stížnosti dalších společníků obchodní společnosti F. a H., spol.
s r. o., obsahově shodné s ústavní stížností Ing. J. F. ml.,
přičemž o jedné z nich již bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. III. ÚS
594/99, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že při extenzivním
výkladu pojmu procesní rozhodnutí by zůstal stěžovatel bez soudní
ochrany. Za těchto okolností vedlejší účastník výslovně prohlásil,
že se k obsahu ústavní stížnosti nevyjadřuje.
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od
ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění
věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání
ze dne 2. června 2000 a účastník řízení v podání ze dne 14. dubna
2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření
k ústavní stížnosti ze dne 27. dubna 2000, vyjádřili svůj souhlas
s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní
soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci,
bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 248
odst. 2 písm. e) o. s. ř.
Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku
považuje Ústavní soud posouzení ústavní konformity interpretace
a aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu, a to
zejména z pohledu základního práva, plynoucího z čl. 36 odst. 2
Listiny.
Ústavní soud se k interpretaci základního práva na soudní
přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy v daném kontextu vyjádřil
zejména v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS 373/98 a III. ÚS
594/99. V návaznosti na právní názor vyjádřený v uvedených
rozhodnutích v posuzované věci Ústavní soud považuje za nezbytné
konstatovat následující:
Podle ustanovení § 244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy
ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může
ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti.
V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo
že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu
nebo že již bylo zaplaceno. Navrhovatel v předmětné věci ve svém
odvolání u Finančního ředitelství v Brně mimo jiné uvedl, že není
ručitelem, uplatnil tedy zákonný důvod pro odvolání. Jak již bylo
uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl a následně
Krajský soud Brno (k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí)
řízení zastavil.
V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy
o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se
týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně
tvrzení, že ručitelem není). V rozhodnutí o povolení přezkumu musí
proto pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména
i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň
naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí.
Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení
právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že
skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen
za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu
pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní
ochrany, která je mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena.
Porušení základních práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí
soudní ochrany, když Krajský soud v Brně se přidržel výkladu pojmu
"procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do
základních práv a svobod stěžovatele. Je věcí obecného soudu, aby
zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí
instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda
skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému
označení ručitele.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu
nezbylo, než ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, z důvodu
porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, zrušit [§ 82 odst. 1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů].
K stěžovatelem tvrzenému rozporu ústavní stížností napadeného
rozhodnutí Krajského soudu v Brně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1
Listiny Ústavní soud odkazuje na svou již konstantní judikaturu,
dle níž v případě uvedených ustanovení Listiny o úpravu
samostatných základních práv a svobod nejde: Ústavní soud v nálezu
ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 12/94 čl. 4 odst. 1 Listiny
interpretoval v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí
samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost
ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování
základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat
pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv
a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy,
která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž
porušení došlo." Shodné konstatování pak Ústavní soud vyslovil
i pro ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy
(nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Tato ustanovení, zjevně inspirována
čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26. srpna 1789, vymezujíc
v návaznosti na čl. 1 Listiny prostor svobodného jednání
jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které v reakci na
zkušenosti totalitní minulosti stanovují principiální rámec vztahu
jednotlivce a státu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. července 2000