Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 593/17 #1Nález ÚS ze dne 29.08.2017K povinnosti soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami (námitka rozporu vůle účastníka řízení s jejím projevem)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
vůle/projev
půjčka
ručitel
vůle/svoboda/vážnost
vůle/náležitosti
PoznámkaTisková zpráva: https://www.usoud.cz/aktualne/obecne-soudy-budou-muset-objasnit-zda-temer-nevidoma-seniorka-chtela-uzavrit-smlouvu-o-puj/
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 157/86 SbNU 589
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.593.17.1
Datum vyhlášení06.09.2017
Datum podání27.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 657, § 40 odst.5, § 37 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nevypořádá-li se obecný soud v rámci svého odůvodnění náležitě s námitkou účastníka řízení týkající se rozporu jeho vůle s projevem vůle, a tuto námitku zcela pomine, zatíží své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, čímž zasáhne do práva účastníka řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 29. 8. 2017 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky R. P. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 č. j. 33 Cdo 1371/2016-259, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015 č. j. 19 Co 330/2015-209 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2015 č. j. 32 C 217/2012-178, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Vedlejší účastník se žalobou u obvodního soudu domáhal na stěžovatelce úhrady částky ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatelka, která je osobou pokročilého věku a je prakticky nevidomá, se měla dostavit do advokátní kanceláře právního zástupce vedlejšího účastníka spolu s vedlejším účastníkem, svojí vnučkou a jejím přítelem, kde měla podepsat několik listin, z nichž jednou měla být i předmětná smlouva o půjčce. Stěžovatelka po celou dobu namítala, že nikdy neměla vůli vstoupit s vedlejším účastníkem do uvedeného smluvního vztahu a popírala rovněž převzetí jakýchkoliv finančních prostředků. Obvodní soud dospěl k závěru, že i přes nevidomost stěžovatelky nebyla uvedená smlouva neplatná pro nedostatek formy (§ 40 odst. 5 zák. č. 40/1964 Sb.), neboť stěžovatelka měla možnost využít k poznání obsahu smluv osobu, kterou by si za tímto účelem zvolila. Zároveň však obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že k předání finanční částky skutečně došlo, a žalobu proto zamítl. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém řízení soud prvního stupně uzavřel, že vedlejší účastník předání peněz stěžovatelce prokázal, a jeho žalobě proto v plném rozsahu vyhověl. Městský soud následně tento v pořadí druhý rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se předně zabýval námitkou stěžovatelky, že se obecné soudy nijak nevypořádaly s namítaným rozporem vůle stěžovatelky s jejím projevem zachyceným v předmětné smlouvě o půjčce, přičemž této námitce musel přisvědčit. Ačkoliv stěžovatelka právě uvedené namítala již ve svém prvním vyjádření k žalobě a opakovala posléze i v dalším průběhu řízení, soudy se danou námitkou nezabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí tuto otázku nijak nevyřešily. Dle Ústavního soudu však nebylo možno vzhledem ke specifickým okolnostem případu – k vysokému věku stěžovatelky a praktické nevidomosti – pominout možnost, že zde rozpor mezi vůlí stěžovatelky a jejím projevem skutečně existoval.

V průběhu řízení dospěly soudy k názoru, že smlouva o půjčce nebyla z formálních důvodů neplatná. V této souvislosti však Ústavní soud odkázal na svou předchozí judikaturu, dle níž platí, že skutečnost, že nelze úspěšně namítat absenci formy právního úkonu (§ 40 odst. 5 zák. č. 40/1964 Sb.) sama o sobě neznamená, že nelze namítat nedostatek vůle uzavřít úkon v takové podobě, v jaké byl učiněn (§ 37 téhož zákona). Obecné soudy se však námitkou nedostatku vůle v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezabývaly. Tímto postupem proto dle Ústavního soudu založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, čímž zasáhly do práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Závěrem se Ústavní soud vyjádřil rovněž k otázce hodnocení důkazů, na základě nichž obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka předmětnou finanční částku od vedlejšího účastníka skutečně převzala. Ačkoliv Ústavní soud připustil, že postup obecných soudů nebylo možno označit za jednoznačný zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu, zdůraznil zároveň, že vzhledem ke konkrétním okolnostem věci, zejména pak k zdravotnímu stavu a věku stěžovatelky a k rodinným vazbám k vnučce, jejíž přítel inicioval celou transakci, by soudy v dalším řízení měly vynaložit maximální úsilí pro spravedlivé řešení sporu, přihlédnout ke všem okolnostem věci a důsledně se vyvarovat formalistického postupu.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a při konstatování porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017

N 157/86 SbNU 589

K povinnosti soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami (námitka rozporu vůle účastníka řízení s jejím projevem)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 29. srpna 2017 sp. zn. III. ÚS 593/17 ve věci ústavní stížnosti R. P., právně zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Zbraslavské nám. 458, Praha-Zbraslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 č. j. 33 Cdo 1371/2016-259, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015 č. j. 19 Co 330/2015-209 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2015 č. j. 32 C 217/2012-178, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti uhradit 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Yurie Vorokhty, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 č. j. 33 Cdo 1371/2016-259, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015 č. j. 19 Co 330/2015-209 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2015 č. j. 32 C 217/2012-178 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 č. j. 33 Cdo 1371/2016-259, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015 č. j. 19 Co 330/2015-209 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2015 č. j. 32 C 217/2012-178 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2017, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání její věci před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si Ústavní soud v dané věci vyžádal, vyplývá, že vedlejší účastník se domáhal žalobou podanou dne 15. 10. 2012 na stěžovatelce úhrady částky ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Tuto smlouvu měl vedlejší účastník uzavřít jako věřitel se stěžovatelkou jako dlužnicí dne 13. 12. 2011 a na základě této smlouvy jí měl poskytnout v hotovosti při podpisu smlouvy bezúročnou půjčku ve výši 400 000 Kč, která měla být vrácena do 31. 5. 2012. Stěžovatelka namítala, že nikdy neměla vůli vstoupit s vedlejším účastníkem do smluvního vztahu z titulu smlouvy o půjčce, a popřela rovněž převzetí jakýchkoliv finančních prostředků od vedlejšího účastníka.

3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále také jen "obvodní soud") rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 29. 11. 2013 č. j. 32 C 217/2012-109, kterým žalobu zamítl a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Obvodní soud provedl dokazování mimo jiné písemnou smlouvou o půjčce, záznamem o schůzce konané dne 13. 12. 2011 v advokátní kanceláři zástupce vedlejšího účastníka, lékařským potvrzením o stavu stěžovatelky, výslechem asistenta právního zástupce vedlejšího účastníka, který o schůzce pořizoval zápis, výslechem účastníků, výslechem vnučky stěžovatelky a jejího přítele, kteří byli iniciátory peněžní transakce a faktickými příjemci peněžních prostředků (přítel vnučky stěžovatelky a vedlejší účastník se osobně znali). Z dokazování vyplynulo, že stěžovatelka je osobou pokročilého věku, která je prakticky nevidomá, přičemž tato stěžovatelka se měla dne 13. 12. 2011 v odpoledních hodinách dostavit do advokátní kanceláře právního zástupce vedlejšího účastníka spolu s vedlejším účastníkem, svojí vnučkou a jejím přítelem, kde měla podepsat několik listin, z nichž jednou měla být i předmětná smlouva o půjčce. Obvodní soud dospěl k závěru, že i přes nevidomost stěžovatelky nebyla uvedená smlouva o půjčce neplatnou pro nedostatek formy podle § 40 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník"), neboť stěžovatelka měla možnost využít k poznání obsahu smluv osobu, kterou by si za tímto účelem zvolila. Následně však obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ohledně předání částky ve výši 400 000 Kč. Soud neuvěřil výpovědi vnučky stěžovatelky a jejího přítele, kteří vypověděli, že peníze v kanceláři právního zástupce vedlejšího účastníka předány byly, neboť tyto svědky považoval za nedůvěryhodné mimo jiné pro jejich trestní minulost a navíc se jejich výpovědi lišily i v zásadní otázce, kdo peníze při převzetí kontroloval. Naopak obvodní soud poukázal na skutečnost, že v zápisu o průběhu schůzky není předání peněz zapsáno, asistent právního zástupce vedlejšího účastníka si předání peněz nevybavoval a stěžovatelka je popřela a uvedla, že peníze byly předány až v autě před advokátní kanceláří, a to přímo příteli její vnučky. S ohledem na tento závěr se pak obvodní soud již nezabýval otázkou vůle stěžovatelky smlouvu o půjčce uzavřít.

4. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále také jen "městský soud") svým rozhodnutím ze dne 4. 6. 2014 rozsudek obvodního soudu ze dne 29. 11. 2013 č. j. 32 C 217/2012-109 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění se podává, že městský soud dospěl k závěru, že pokud vedlejší účastník předložil předmětnou smlouvu o půjčce v písemné formě, která byla po formální stránce dle názoru obvodního soudu platná, a pokud tato smlouva obsahovala písemné potvrzení o převzetí částky ve výši 400 000 Kč, nelze uzavřít, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení, že předmět půjčky předal stěžovatelce. Tento závěr nemůže dle městského soudu vyvrátit sama o sobě ani skutečnost, že obvodní soud neuvěřil výpovědi svědků a že stěžovatelka převzetí peněžních prostředků popřela. V této souvislosti odkázal městský soud na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2547/2011.

5. V novém řízení obvodní soud poučil stěžovatelku v tom smyslu, že je povinna navrhnout důkazy k prokázání svého tvrzení, že peněžní prostředky od vedlejšího účastníka nepřevzala. Stěžovatelka navrhla provést opětovný výslech její vnučky, která svou výpověď změnila v tom smyslu, že peněžní prostředky nebyly předány stěžovatelce v kanceláři právního zástupce vedlejšího účastníka, ale přímo jejímu (bývalému) příteli, a to až po podpisu smluv v autě před sídlem advokátní kanceláře, přičemž předáno bylo jen 180 000 Kč s tím, že vráceno mělo být 400 000 Kč, což koresponduje s bezúročností půjčky. Změnu výpovědi odůvodnila svědkyně tím, že se vyprostila ze závislosti na svém příteli a nyní žije spořádaným životem. Obvodní soud její výpovědi neuvěřil a v souladu s názorem městského soudu uzavřel, že vedlejší účastník prokázal, že předal stěžovatelce částku ve výši 400 000 Kč, proto jeho žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku zopakoval obvodní soud názor, že předmětná smlouva o půjčce není formálně neplatná, a následně použil argumentaci shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, kdy vyjádřil názor, že odporuje pravidlům logického myšlení uvěřit bez dalšího obraně stěžovatelky, že peněžní prostředky nepřevzala, když podepsala předmětnou smlouvu o půjčce obsahující její prohlášení o převzetí peněz. Jediným důkazem o nepřevzetí peněz pak měla být dle obvodního soudu opakovaná výpověď vnučky stěžovatelky, kterou však považoval soud za nevěrohodnou.

6. Druhý rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, v němž namítala nesprávná skutková zjištění týkající se předání a převzetí částky ve výši 400 000 Kč. Dle jejího názoru bylo prokázáno, že peněžní prostředky stěžovatelce předány nebyly. Popřela i aplikaci judikatury Nejvyššího soudu, která dle jejího názoru dopadala na zcela skutkově odlišnou situaci. Stěžovatelka rovněž namítala nesprávné právní posouzení věci, neboť soud pominul (dle stěžovatelky prokázaný) rozpor vůle stěžovatelky s jejím projevem zachyceným v předmětné smlouvě o půjčce.

7. Městský soud k odvolání stěžovatelky potvrdil vyhovující výrok napadeného rozsudku obvodního soudu a změnil výrok týkající se nákladů řízení, které vedlejšímu účastníkovi nepřiznal s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"). Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dosažena na základě regulérního provedení důkazů, jejichž hodnocení proběhlo dle § 132 občanského soudního řádu, přičemž odvolací soud z těchto závěrů vyšel a sám dokazování neprováděl.

8. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která byla dovolacím soudem vyřešena, leč má být posouzena jinak, přičemž jde o otázku důkazní hodnoty smlouvy o půjčce obsahující potvrzení dlužníka o převzetí peněžních prostředků; a dále v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v případě vyřešení otázky zatížení důkazní povinností a břemenem důkazním v případě, kdy účastník řízení popře správnost soukromé listiny a v otázce nutnosti posuzovat reálné možnosti osoby, která nemůže číst nebo psát, seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, podle § 40 odst. 5 občanského zákoníku. Jako dovolací důvod uvedla stěžovatelka nesprávné právní posouzení věci v uvedených otázkách. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť dospěl k závěru, že důkazní břemeno bylo mezi účastníky rozloženo v souladu s platnou judikaturou a rovněž posouzení reálných možností stěžovatelky seznámit se s obsahem právního úkonu ustálené judikatuře odpovídá. Připojena byla ještě další argumentace týkající se formálních náležitostí smlouvy uzavřené nevidomou stěžovatelkou, ze které dle Nejvyššího soudu vyplynulo, že předmětná smlouva o půjčce je po formální stránce platná.

II. Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, vedle shrnutí skutkových okolností předcházejících podpisu předmětné smlouvy o půjčce, namítá, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to přehnaně formalistickým přístupem soudů při výkladu a aplikaci § 40 odst. 5 občanského zákoníku a dále tím, že se soudy nijak nevypořádaly s namítaným rozporem vůle stěžovatelky s jejím projevem zachyceným v předmětné smlouvě o půjčce.

10. Stěžovatelka opětovně zdůraznila, že soudy příliš formálně aplikovaly ustanovení § 40 odst. 5 občanského zákoníku, aniž by přihlédly k tomu, v jakém postavení se stěžovatelka při podpisu předmětné smlouvy o půjčce nacházela, zejména zda měla objektivně vzato reálné možnosti s ohledem na svůj věk a zdravotní stav se s listinami, které jí byly předloženy k podpisu, seznámit. V této souvislosti odkázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2134/13 [(N 50/73 SbNU 39), toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka se s ohledem na uvedený nález domnívá, že se obecné soudy v daném případě se specifiky případu náležitě nevypořádaly.

11. V ústavní stížnosti dále stěžovatelka namítá, že dle svého přesvědčení v průběhu řízení prokázala, že neměla vůli si od vedlejšího účastníka, jehož do té doby vůbec neznala, cokoliv půjčit, přičemž obecné soudy se její námitkou vůbec nezabývaly a vážnost jejího projevu vůle bez dalšího předpokládaly toliko s odkazem na předmětnou smlouvu o půjčce. Takový postup opětovně označuje jako příliš formalistický. Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.

III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky

12. Obvodní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze obecně, neboť neměl k dispozici spisový materiál a nebyla přítomna soudkyně, která ve věci rozhodovala. Vyjádřil přesvědčení, že soudy se řádně zaměřily na prokázání skutečnosti, zda byly předány peněžní prostředky, a jestliže dospěly k názoru, že tyto prostředky poskytnuty byly, není již podstatné, zda smlouva mohla být relativně neplatná pro omyl, případně absolutně neplatná po nedostatek formy.

13. Městský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že dle jeho názoru byla i s přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu a sociálnímu postavení stěžovatelky předmětná smlouva o půjčce řádně uzavřena, aniž by bylo možno shledat aplikaci ustanovení § 40 odst. 5 občanského zákoníku za formalistickou.

14. Nejvyšší soud rovněž zopakoval svou argumentaci k aplikaci ustanovení § 40 odst. 5 občanského zákoníku a uzavřel, že dle jeho názoru nemůže stěžovatelka za stávající skutkové situace namítat nedostatek formy předmětné smlouvy o půjčce. Tento výklad pak dle Nejvyššího soudu nepředstavuje porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.

15. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti i přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřil.

16. S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení či argumentaci, považoval Ústavní soud jejich zaslání stěžovatelce na vědomí a k případné replice za neúčelné.

IV. Procesní předpoklady projednání návrhu

17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, byla ústavní stížnost shledána přípustnou dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

V. Upuštění od ústního jednání

18. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, pročež od něho upustil dle ustanovení § 44 věty první zákona o Ústavním soudu.

VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

19. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, a po posouzení napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu shledal, že ústavní stížnost je důvodná.

20. Právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž princip právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), usnesení sp. zn. III. ÚS 529/06 ze dne 22. 3. 2007 (v SbNU nepublikováno), nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)].

21. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vytýká soudům, že se nezabývaly její námitkou vážnosti její vůle, přestože dle svého přesvědčení nedostatek vůle smlouvu o půjčce uzavřít rovněž prokázala. Této námitce Ústavní soud přisvědčil. Ačkoliv stěžovatelka namítala nedostatek vůle k uzavření smlouvy o půjčce již ve svém prvním vyjádření k žalobě a opakovala tuto námitku i v dalším průběhu soudního řízení (zejména ve svém odvolání proti druhému rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2015), vyjádřil se k dané námitce pouze obvodní soud ve svém prvním rozhodnutí, a to tak, že s ohledem na zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene ohledně předání částky 400 000 Kč se otázkou vůle stěžovatelky smlouvu o půjče uzavřít již blíže nebude zabývat. Ačkoliv tedy následně na základě zásahu odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že předání částky ve výši 400 000 Kč stěžovatelce prokázáno bylo, namítaným nedostatkem vůle se již soudy nezabývaly a v odůvodnění jejich rozhodnutí tato otázka není nijak vyřešena.

22. S ohledem na specifické okolnosti případu (vysoký věk stěžovatelky - v době předmětného jednání 83 let, praktická nevidomost) však nelze pominout možnost, že zde existoval rozpor mezi vůlí stěžovatelky a jejím projevem zachyceným v textu smlouvy o půjče. Tento rozpor se pak mohl týkat nejenom samotné smlouvy o půjčce, například v postavení stěžovatelky jako ručitele namísto dlužníka nebo v předmětu půjčky a úroku, ale i potvrzení o převzetí finanční hotovosti, které bylo do textu smlouvy o půjčce vtěleno. V průběhu řízení dospěly soudy k názoru, že smlouva o půjčce není z formálních důvodů neplatná, a to ani dle ustanovení § 40 odst. 5 občanského zákoníku, neboť stěžovatelka věděla předem, že bude podepisovat listiny v advokátní kanceláři, a mohla využít svého práva zvolit si osobu, kterou by k uzavření smlouvy přizvala. Ačkoliv faktickou možnost takového postupu stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje, nelze v dané souvislosti odhlédnout od závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2134/13 (N 50/73 SbNU 39). Dle těchto platí, že skutečnost, že nelze úspěšně namítat absenci formy právního úkonu předepsanou ustanovením § 40 odst. 5 občanského zákoníku sama o sobě neznamená, že nelze namítat ve smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku nedostatek vůle uzavřít právní úkon v takové podobě, v jaké byl učiněn. V daném případě však soudy ani neuzavřely, že by nedostatek vůle nebylo možno namítat, neboť se věcně námitkou nedostatku vůle vůbec nezabývaly. Hodnocení této námitky pak zcela absentuje v odůvodnění všech rozhodnutí vydaných v předmětné věci. Tímto postupem soudy založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu.

23. V dalším řízení tak soudy budou povinny řádně se zabývat otázkou, zda vůle stěžovatelky je ve shodě s projevem zachyceným v písemném vyhotovení smlouvy o půjčce, a to jak co do obsahu smlouvy o půjčce jako takové, když stěžovatelka po celou dobu řízení tvrdí, že měla vystupovat pouze jako ručitel, resp. zástavce, tak co do prohlášení o převzetí finančních prostředků, když stěžovatelka toto popírá.

24. V souladu se závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2134/13 pak bude nutné rovněž zvážit, zda výklad ustanovení § 40 odst. 5 občanského zákoníku se dle svého smyslu a účelu promítá do reálné ochrany stěžovatelky jakožto osoby nevidomé, která dle svého tvrzení měla jen velmi omezenou reálnou možnost seznámit se s obsahem právního úkonu prostřednictvím jí zvolené osoby.

25. Ačkoliv protiústavnost napadených rozhodnutí spočívá zejména v jejich nepřezkoumatelnosti z důvodu nevypořádání se se zásadní námitkou stěžovatelky, považuje Ústavní soud za nutné vyjádřit se i k otázce hodnocení důkazů, na základě nichž dospěly soudy ke skutečnosti, že stěžovatelka převzala částku ve výši 400 000 Kč od vedlejšího účastníka. Obvodní soud ve svém prvním rozhodnutí ze dne 29. 11. 2013 č. j. 32 C 217/2012-109 provedl k prokázání skutečnosti, že stěžovatelka převzala částku ve výši 400 000 Kč, mimo jiné následující důkazy: písemné vyhotovení smlouvy o půjčce obsahující kvitanci, záznam o průběhu schůzky, výslechy svědků - vnučky stěžovatelky a jejího přítele, asistenta právního zástupce vedlejšího účastníka a stěžovatelky. Z těchto důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že vedlejší účastník jimi neprokázal, že došlo k předání částky ve výši 400 000 Kč. Odvolací soud následně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil s tím, že dle jeho názoru v případě, že vedlejší účastník předložil písemné vyhotovení smlouvy o půjčce obsahující prohlášení o převzetí částky, nelze bez dalšího dovodit, že ohledně předání částky neunesl důkazní břemeno, a to pouze na základě pochybnosti o pravdivosti výpovědi vnučky stěžovatelky a jejího přítele a na základě popření převzetí finanční částky ze strany stěžovatelky. Svůj názor podepřel závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2547/2011. Ústavní soud však uzavírá, že závěry uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou pro danou situaci přiléhavé, neboť tam posuzovaná situace byla odlišná. V případě uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu stála proti sobě pouze písemná potvrzení převzetí peněz a tvrzení dlužníka, že peníze nepřevzal. V nyní posuzované věci však figuruje několik dalších důkazů, mimo jiné zápis o průběhu schůzky, který předání peněz nezmiňuje, a výpověď asistenta právního zástupce vedlejšího účastníka, který si předání peněžních prostředků nevybavoval a pouze připouštěl jejich předání v době kdy "již byl ve vedlejší místnosti" (ačkoliv z textu kvitance vyplývá, že peníze měly být předány před podpisem smlouvy). Z povahy věci přitom plyne, že předání a převzetí finanční hotovosti ve výši 400 000 Kč mezi prakticky nevidomou osobou vysokého věku a věřitelem, který je této osobě neznámý, by velmi pravděpodobně nemohlo proběhnout zcela bez povšimnutí, když lze předpokládat, že peníze by měly být přepočítány.

26. V nyní posuzovaném případě sice odvolací soud první rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil přímo, pouze je zrušil, navodil však svým postupem situaci velmi podobnou tomu, jako by se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by provedl a zopakoval všechny relevantní důkazy (což je postup rozporný se zásadou přímosti a ústnosti). Odvolací soud dospěl konkrétně k závěru, že nevěrohodnými výpověďmi vnučky stěžovatelky a jejího přítele a popřením převzetí finančních prostředků ze strany stěžovatelky nelze dospět k závěru, že písemná kvitance není dostatečným důkazem k prokázání předání předmětu půjčky. Již zde však nebylo zváženo ani posouzeno, že o průběhu schůzky existuje záznam, ve kterém zmínka o předání peněz absentuje (přičemž těžko lze očekávat, že při nepředání peněz by v záznamu bylo uvedeno výslovně "peníze nebyly předány"), a rovněž výpověď poměrně nestranného svědka - asistenta právního zástupce vedlejšího účastníka, ani že zde jsou další specifické okolnosti případu (vysoký věk a praktická nevidomost vedlejší účastnice).

27. V novém řízení před soudem prvního stupně pak navíc shodou náhod nastala situace, kdy věc rozhodovala jiná soudkyně, než která byla osobně přítomna výslechům všech svědků v prvním řízení před obvodním soudem. Tato soudkyně osobně provedla pouze opakovaný výslech vnučky stěžovatelky, ze kterého však neučinila žádné skutkové závěry pro nevěrohodnost svědkyně. V druhém rozhodnutí soudu prvního stupně pak byl nutně převzat závěr odvolacího soudu, že písemná kvitance dostatečně prokazuje předání předmětu půjčky, který však byl odchylný od názoru obvodního soudu vyjádřeného v jeho prvním rozhodnutí, který učinila soudkyně, jež s ohledem na provedené důkazy a zejména na nenahraditelnou osobní přítomnost při výslechu svědků měla nejucelenější obraz o skutkových okolnostech případu.

28. Ústavní soud nemá v úmyslu jakkoliv zasahovat do volného uvážení, které spadá do pravomoci obecných soudů. Pokud jde o námitky směřující proti provádění a hodnocení důkazů, jakož i proti učiněným skutkovým zjištěním, platí ústavní princip nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 Ústavy České republiky), z něhož vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Jen soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že jiné hodnocení by bylo přiléhavější. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry vybočují ze zásad spravedlivého procesu [srov. například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08 (N 110/65 SbNU 491) nebo ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2273/14 (N 14/80 SbNU 181)].

29. Postupsoudů v průběhu hodnocení provedených důkazů vztahujících se ke skutečnosti, zda došlo k předání částky ve výši 400 000 Kč mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, nelze obecně označit za jednoznačný zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu. Stěžovatelka je však v nyní projednávané věci bezpochyby stranou slabší pro svůj zdravotní stav, věk a rodinnou vazbu k vnučce, jejíž přítel byl osobou iniciující celou transakci, a soudy by tak měly v dalším řízení vynaložit maximální úsilí pro spravedlivé řešení sporu, přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci a důsledně se vyvarovat formalistického postupu.

VII. Závěr

30. Na základě všech shora uvedených důvodů lze uzavřít, že napadenými rozsudky Městskéhosoudu v Praze ze dne 11. 11. 2015 č. j. 19 Co 330/2015-209 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2015 č. j. 32 C 217/2012-178 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se soudy dostatečně nevypořádaly s námitkou stěžovatelky týkající se rozporu její vůle s projevem vůle zachyceným v písemné smlouvě o půjčce, čímž založily nepřezkoumatelnost uvedených rozhodnutí.

31. Proto Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015 č. j. 19 Co 330/2015-209 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2015 č. j. 32 C 217/2012-178 zrušil. Ústavní soud zrušil rovněž napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 č. j. 33 Cdo 1371/2016-259, protože i tento porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu, neboť posuzoval formu smlouvy o půjčce, aniž by shledal její závady.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru