Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 592/11 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.592.11.1
Datum podání24.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.2 písm.a, § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 592/11 ze dne 17. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem Brno, Bašty 416/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4651/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2010 sp. zn. 19 Co 9/2009 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2008 sp. zn. 45 C 119/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně shora identifikovaným rozsudkem vyhověl žalobě M. P., kterou se domáhala na stěžovateli zaplacení částky 40 945,21 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (nedoplatky úhrad za plnění spojených s užíváním nájemního bytu v letech 2003 - 2006); Krajský soud v Brně rozhodnutí městského soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě připomíná, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (neboť směřovalo proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč), ačkoli je podal v přesvědčení, že jím napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, čemuž nasvědčovalo i poučení odvolacího soudu. Stěžovatel má za to, že navzdory peněžité hodnotě předmětu sporu se měl Nejvyšší soud nejprve zabývat otázkou, zda rozhodnutí soudu odvolacího nemá zásadní právní význam, neboť sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů představuje jednu z jeho základních funkcí.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94).

Podstatou projednávané ústavní stížnosti - v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu - je námitka stěžovatele, že jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, aniž by se dovolací soud zabýval otázkou, zdali napadené rozhodnutí nevykazuje ve věci samé znaky rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam.

Uvedené námitce přisvědčit nelze očividně, a na závěr, že dovolání není přípustné, poučení odvolacího soudu vliv nemá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 425/2002). Napadenému rozhodnutí proto není co vytknout, a to nejen z pozic ústavněprávních, nýbrž i prizmatem práva podústavního.

Z uvedeného důvodu je namístě konstatovat, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části stěžovatelovy ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.

Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; v takovém případě se totiž neuplatní zásada vyslovená v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího" (podrobněji viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 1986/09).

V ústavní stížnosti tedy stěžovatel vycházel z nesprávného předpokladu, že mu dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu svědčí; dovolací soud však podané dovolání odmítl jako nepřípustné nikoli proto, že nekvalifikoval rozsudek odvolacího soudu jako rozhodnutí, jež má zásadní právní význam, nýbrž že dospěl k závěru, že je dovolání nepřípustné dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., v jehož rámci prostor pro uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neměl. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru