Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 590/11 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 1
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
základní práva a svobody/svoboda osobn... více
Věcný rejstříktrestný čin/příprava/pokus
Skutková podstata trestného činu
trestní stíhání/zahájení
vazba/důvody
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.590.11.1
Datum podání23.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 2 odst.6, § 67 písm.a, § 67 písm.c

40/2009 Sb., § 20 odst.1, § 14 odst.3, § 234, § 21 odst.1, § 23


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 590/11 ze dne 22. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele I. K. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. února 2011 sp. zn. 63 Nt 4001/2011 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 26. ledna 2011 sp. zn. 1 ZT 320/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 26. ledna 2011 sp. zn. 1 ZT 320/2011 bylo podle § 73 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě pro trvání vazebních důvodů dle § 67 písm. a), c) tr. řádu, přičemž usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. února 2011 sp. zn. 63 Nt 4001/2011 došlo pro nedůvodnost k zamítnutí stížnosti stěžovatele do tohoto rozhodnutí směřující.

Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Citovaným usnesením stěžovatel nevytýká absenci důvodů vazby, nýbrž z pohledu § 67 tr. řádu namítá, že jednak rozhodnutí, jímž proti němu bylo trestní stíhání zahájeno (usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství hl. města Prahy, SKPV, 8. oddělení odboru hospodářské kriminality, ze dne 27. října 2010 ČTS: KRPA-1693/TČ-2010-000098), jednak i rozhodnutí, kterým došlo k rozšíření trestního stíhání stěžovatele (usnesení ze dne 26. listopadu 2010), neobsahují dle jeho přesvědčení všechny zákonné znaky vymezující zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 ve vztahu k § 234 odst. 3 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 tr. zák. Stručně shrnuto, stěžovatel předestřel Ústavnímu soudu názor, že z popisu skutků, jak byly vymezeny, plyne, že stíhané jednání může vykazovat maximálně znaky přípravy trestného činu ve smyslu ustanovení § 20 tr. zák., nenese však znaky pokusu trestného činu, neboť nesměřuje bezprostředně k jeho dokonání. Příprava trestného činu ovšem není v daném případě s ohledem na ustanovení § 14 odst. 3 a § 20 odst. 1 trestně postižitelná, pročež má stěžovatel za to, že rozhodnutí o vazbě pod aspektem zákonného rámce § 67 tr. řádu takto neobstojí. Stěžovatel namítá, že (jemu vytýkané) získání údajů o platebních kartách nepředznamenává bezprostřední časovou souvislost s jejich výrobou nebo použitím a rovněž nelze automaticky předpokládat, že by údajně opatřované údaje použil k výrobě těchto padělků. Soudu též vytkl, že nepřípadně podložil svou argumentaci poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 458/2010. Pro uvedené domáhal se posléze, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Z dnes již ustálené a dostatečně stabilizované judikatury se podává, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, kdy jsou napadena samotná vazební rozhodnutí [srov. kupř. nález sp. zn. I. ÚS 46/96 (uveřejněný pod č. 43 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 5, s. 363 a násl.), IV. ÚS 582/99 (uveřejněný pod č. 30 tamtéž, Sv. 17, s. 221 a násl.)], za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněný pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 4, s. 243 a násl), obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 (www.usoud.cz) a další].

Ústavní soud se ve stěžovatelem kritizovaných souvislostech, kdy jde o právní posouzení stíhaného jednání, resp. kdy jde o judikatorní vytčení meze oddělující jednání přípravné a jednání vykazující znaky pokusu (toho kterého) trestného činu v relaci ke konkrétním (specifickým) skutkovým okolnostem, cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence má takto místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Pokud se Ústavní soud výjimečně, byť za jiných okolností, uchýlil ke kasačnímu zásahu vyvolanému obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání, učinil tak kupříkladu v situaci, kdy na konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagoval stížnostní orgán apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí vedly, usoudit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 30, s. 471 násl.).

Uvedené je naplněno v bodě prvním, nikoliv však již v bodě druhém.

Na shodné námitky, již ve stížnosti vůči rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 obsažené, reagoval Obvodní soud pro Prahu 1 totiž argumentací jim zcela přiměřenou, která není zjevným excesem vykročujícím z rámce myslitelného argumentačního pole předznačeného ustanoveními § 21 odst. 1, § 234 odst. 3 a § 23 tr. zák. v jejich vzájemném spojení. Uvedl, že znaky pokusu zločinu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 3 tr. zák. naplnil stěžovatel a spoluobviněná tím, že za účelem výroby padělků platebních karet instalovali na napadený bankomat skimmovací zařízení a minikameru, snímající zadávané bezpečnostní kódy PIN, čímž získávali zákonem chráněné údaje o platebních kartách klientů banky včetně bezpečnostního kódu, které v souboru tvoří jedinečnou kombinaci údajů, pomocí níž lze z platební karty čerpat finanční prostředky či činit příkazy k platbám a další bankovní operace. Oproti obhajobě zaujal soud názor, že objektem stíhaného trestného činu není pouze ochrana platebních prostředků, když samotná plastová karta je zcela bezcenná a chráněny zákonem jsou právě údaje na této kartě nahrané, které ve spojení s PIN umožňují veškeré bankovní transakce. Instalace a reinstalace skimmovacího zařízení a kamer a zaznamenání údajů o kartách za účelem výroby padělků těchto karet, jak uvedl soud, bezprostředně směřovaly k dokonání trestného činu (výrobě padělku), přičemž zákon nepožaduje, aby k pokusu bylo nutno provést všechny úkony vedoucí k dokonání trestného činu či aby tyto úkony musel provádět pouze sám obviněný, stíhaný pro skutky spáchané ve spolupachatelství. Dle názoru soudu přípravou by za dané situace bylo možno označit např. obstarání skimmovacího zařízení za účelem jeho instalace, nikoliv už instalaci jako takovou. Na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 458/2010 potom soud odkázal - sluší se říci - toliko stran pasáže týkající se definování pokusu trestného činu (jeho pojmových znaků) v abstraktní rovině.

Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, v nyní posuzované věci obecný soud v rozsahu nezbytném, nicméně relativně dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení akceptovatelným způsobem na námitky stěžovatele reagoval. Ohledně právní kvalifikace stíhaného jednání učinil (a z povahy věci tak i učinit musel) pro účely vazebního řízení, aniž by tím jakkoliv předurčil její (pozdější) skutkové a právní posouzení meritorní. Jen (a pouze) z tohoto důvodu se k jeho co do slov stručného a současně co do smyslu jasného odůvodnění, resp. k citované argumentaci soudu ani Ústavní soud blíže nevyjadřuje.

Pro uvedené Ústavní soud shledal, že je nutno posoudit ústavní stížnost z hlediska naznačených kritérií jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru