Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 588/2000Nález ÚS ze dne 02.05.2002Zastavení občanského soudního řízení v souvislosti s nepříznáním osvobození od soudních poplatků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
PoznámkaPřekonáno novou právní úpravou ve smyslu nálezu Pl. ÚS 2/07.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 56/26 SbNU 107
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.588.2000
Datum vyhlášení02.05.2002
Datum podání03.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 588/2000 ze dne 2. 5. 2002

N 56/26 SbNU 107

Zastavení občanského soudního řízení v souvislosti s nepříznáním osvobození od soudních poplatků

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 2. května 2002, mimo ústní jednání

a bez přítomnosti účastníků, v senátě, ve věci ústavní stížnosti

JUDr. B. G., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne

28. července 2000, č. j. 10 Co 283/2000-20, kterým bylo potvrzeno

usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. září 1999, č. j.

27 C 190/99-5, o zastavení řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července 2000,

č. j. 10 Co 283/2000-20, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 2. října 2000

se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze

dne 28. července 2000, č. j. 10 Co 283/2000-20, kterým bylo

potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. září

1999, č. j. 27 C 190/99-5, o zastavení řízení. Uvedeným

rozhodnutím odvolacího soudu se cítí být dotčen v základních

právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 27 C 190/99,

jejž si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti, jakož

i jejích příloh, bylo k předmětné věci zjištěno následující:

Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 28. září 1999,

č. j. 27 C 190/99-5, zastavil řízení, když žalobce, takto:

stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, neuhradil ani po

opakované výzvě soudní poplatek. K odvolání stěžovatele Krajský

soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil

usnesení soudu prvního stupně, a to poté, co dospěl k závěru, že

stěžovatel nezaplatil soudní poplatek ze žaloby ani v dodatečné

lhůtě, kterou mu soud stanovil. Krajský soud v Plzni zároveň

usnesením ze dne 28. července 2000, č. j. 10 Co 285/2000-25,

potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. února

2000, č. j. 27 C 190/99-16, jímž soud prvního stupně nepřiznal

stěžovateli v předmětné věci osvobození od soudních poplatků.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července

2000, č. j. 10 Co 283/2000-20, o zastavení řízení, podal

stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne

29. listopadu 2000, č. j. 33 Cdo 2441/2000-37, odmítnuto, když

Nejvyšší soud ČR v předmětné věci neshledal porušení § 237 odst.

1 písm. f) o. s. ř., ve znění platném do 31. prosince 2000.

Ústavní stížnost jednak vytýká odvolacímu soudu porušení

§ 7 a § 9 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

neboť zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku ještě

předtím, než se tento poplatek stal splatným. Dle názoru

stěžovatele jeho splatnost nastala teprve doručením usnesení

Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července 2000, č. j. 10 Co

285/2000-25, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu

Plzeň-město ze dne 25. února 2000, č. j. 27 C 190/99-16,

o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. K doručení uvedeného

usnesení odvolacího soudu stěžovateli došlo dne 13. září 2000.

Uvedený názor stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že ve věci nejde

o poplatek stanovený pevnou sazbou, takže jeho splatnost, jak se

domnívá, nastává až třetí den od doručení výzvy soudu k jeho

zaplacení a za doručení takové výzvy soudu k zaplacení soudního

poplatku lze dle něj považovat i usnesení soudu, jímž byla

pravomocně zamítnuta žádost o osvobození od soudního poplatku.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 11. ledna 2002 Krajský soud v Plzni k předmětné ústavní

stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 10 Co poukazuje na

obsah spisu 27 C 190/99 Okresního sodu Plzeň-město, z něhož

pokládá za zřejmé, že stěžovatel si byl vědom své povinnosti

současně s návrhem na zahájení řízení uhradit soudní poplatek

500,-Kč, jak mu to ukládá ustanovení § 4a zákona o soudních

poplatcích, v tehdy platném znění. Uvádí-li v návrhu na zahájení

řízení, že na nákladech řízení účtuje částku 500,-Kč za soudní

poplatek, měl tak dle soudu učinit v kolcích této hodnoty,

nalepených na originálu návrhu na zahájení řízení (§ 8 odst. 1

uvedeného zákona). V rámci rekapitulace věci se ve vyjádření dále

uvádí, že první výzvu k zaplacení soudního poplatku stěžovatel

obdržel dne 13. srpna 1999, další dne 6. září 1999, přičemž těmto

výzvám stěžovatel nevyhověl. Pro uvedené Okresní soud Plzeň-město

usnesením ze dne 28. září 1999, č. j. 27 C 190/99-5, dle

ustanovení § 9 odst. 1, odst. 2 zákona o soudních poplatcích

řízení zastavil. Do tohoto usnesení podal stěžovatel odvolání

a požádal o osvobození od soudních poplatků. Poté, co nereagoval

na opakovanou výzvu k doložení svých majetkových a výdělkových

poměrů, usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. února

2000, č. j. 27 C 190/99-16, stěžovateli osvobození od soudních

poplatků přiznáno nebylo. K odvolání podaného stěžovatelem bylo

předmětné rozhodnutí Krajským soudem v Plzni potvrzeno. Jakkoli

jsou usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků

a usnesení o zastavení kmenového řízení stejného data, soud

odvolací rozhodl nejdříve ve věci osvobození od soudních poplatků

a až následně o zastavení řízení ve věci samé. Ve vyjádření se

z uvedeného důvodu nepovažuje za rozhodující řazení předmětných

usnesení ve spise.

Předsedkyně senátu 10 Co Krajského soudu v Plzni spatřuje

určité pochybení soudu v tom, že usnesení odvolacího soudu, jímž

bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o nepřiznání osvobození od

soudních poplatků, nebylo stěžovateli doručeno dříve, nežli

krajský soud rozhodoval o odvolání stěžovatele do usnesení

o zastavení řízení. Zároveň ale vyjadřuje přesvědčení, že toto

procesní pochybení nemělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

a stěžovatele v jeho právech nepoškodilo. Rozhodnutí o předmětné

ústavní stížnosti účastník řízení ponechává na uvážení Ústavního

soudu.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od

ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění

věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání

ze dne 18. prosince 2001 a účastník řízení ve vyjádření ze dne

11. ledna 2002, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního

jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od

jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního

jednání v předmětné věci upuštěno.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Při posouzení věci Ústavní soud vycházel ze skutkových

zjištění, jež jsou mezi účastníky řízení nesporná. Dle těchto bylo

usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července 2000, č. j.

10 Co 285/2000-25, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. soudu

o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, stěžovateli doručeno

dne 13. srpna 2000 (č. l. 28 spisu Okresního soudu Plzeň-město sp.

zn. 27 C 190/99); usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.

července 2000, č. j. 10 Co 283/2000-20, jímž bylo potvrzeno

usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení pro nezaplacení

soudního poplatku, bylo stěžovateli doručeno rovněž dne 13. srpna

2000 v téže poštovní zásilce, jako rozhodnutí předchozí (č. l. 28

spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 27 C 190/99).

Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají

ustanovení § 9 odst. 1 a odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, a § 138 odst. 1 o. s. ř., u obou zákonů ve znění

platném v předmětné době.

Uvedené ustanovení zákona o soudních poplatcích ve vazbě na

danou věc zakotvilo důvod zastavení řízení pro nezaplacení

soudního poplatku, a to ani v dodatečné lhůtě stanovené soudem,

pokud již soud nezačal jednat ve věci samé. Dle ustanovení § 138

odst. 1 o. s. ř., ve zněmí platném v předmětné době, může předseda

senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození

od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka

a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo

bránění práva.

Je-li soudem rozhodováno k návrhu účastníka o osvobození od

soudního poplatku dle § 138 odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto

rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo

zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva.

Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není tedy otázka

povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta.

Pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být

účastníku řízení, za účelem možnosti uplatnění práva na soudní

ochranu, poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního

poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé.

Způsobem shodným interpretuje vzájemnou vazbu uvedených

zákonných ustanovení i judikatura. Lze v této souvislosti kupř.

odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. května

1996, sp. zn. 37 Co 177/96, dle něhož pokud nebylo rozhodnuto

o žádosti žalobce o osvobození od soudního poplatku, nelze ho

vyzvat, aby v určené lhůtě soudní poplatek zaplatil a nelze ani

vydat usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního

poplatku; jestliže takové žádosti nebude vyhověno, je zapotřebí

žalobce znovu vyzvat k zaplacení předmětného soudního poplatku.

Z pohledu naznačených kautel v rovině práva jednoduchého

v předmětné věci Krajský soud v Plzni tím, že rozhodl téhož dne

jak o nepřiznání osvobození od soudního poplatku tak i o zastavení

řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku a dále obě

tato rozhodnutí byla stěžovateli doručena jednou poštovní

zásilkou, tj. ve stejném dnu, nebyla stěžovateli poskytnuta reálná

možnost soudní poplatek zaplatit a pokračovat v řízení ve věci

samé. Tímto postupem soud nedostál účelům zákonné úpravy, jak tato

vyplývá ze vzájemné vazby ustanovení § 9 odst. 1 a odst. 2 zák. č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a § 138 odst. 1 o. s. ř.,

u obou zákonů ve znění platném v předmětné době.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení v základním

právu a svobodě.

V posuzované věci svým postupem odvolací soud vytvořil

faktický stav, znemožňující zákonem stanoveným postupem domáhat se

soudní ochrany, jenž pak nelze než kvalifikovat jako porušení

základního právo na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1

Listiny, Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.

července 2000, č. j. 10 Co 283/2000-20, zrušil [§ 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. května 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru