Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 587/14 #1Nález ÚS ze dne 07.05.2014Nelegální výroba alkoholických nápojů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /zákaz reformationis in peius
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákon... více
Věcný rejstříkObhájce
důkaz/nezákonný
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/příprava/pokus
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
předběžná otázka/ESD
dovolání/důvody
Domovní prohlídka
Daň
pokuta
Trest odnětí svobody
střet zájmů
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 85/73 SbNU 445
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.587.14.1
Datum vyhlášení20.05.2014
Datum podání13.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 4, čl. 95

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 40 odst.4, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 82, § 83, § 83a, § 160 odst.4, § 2 odst.4, § 66, § 37a odst.2, § 259 odst.4, § 9a

40/2009 Sb., § 240, § 21 odst.1, § 39


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Skutečnost, že stěžovatel, ani jeho obhájce nebyli přítomni při výpovědi spoluobviněného, získané při příležitosti jeho vzetí do vazby, a nemohli klást vyslýchanému otázky, má nutně vliv na hodnocení důkazní síly takové výpovědi. Nebrání však použití výpovědi jako důkazu za situace, když výslech spoluobviněného prováděl soudce za účasti obhájce spoluobviněného, přičemž stěžovatel v dalším průběhu řízení měl možnost se s touto výpovědí alespoň dodatečně seznámit a byl rovněž přítomen při jejím přečtení v hlavním líčení, takže měl příležitost se k jejímu obsahu vyjádřit. Pro posouzení dodržení podmínek spravedlivého procesu však je podstatné především to, že výpověď spoluobviněného není jediným důkazem, o nějž se odsuzující rozsudek opírá.

Pokud ze všech okolností případu přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce, byť je namístě jej hodnotit negativně, nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. P. rozhodl III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. 5. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. 7 T 73/2008, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. 3 To 15/2012 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013 č. j. 5 Tdo 297/2013-120 nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a ústavní stížnost zamítl.

Narativní část

Stěžovatel svou ústavní stížností brojil proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byl odsouzen pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jehož se měl dopustit tím, že spolu s dalšími spoluobviněnými v úmyslu nepřiznat a neplatit spotřební daň z lihu a daň z přidané hodnoty a obohatit se, vyráběl, skladoval a následně uváděl do distribuce lihoviny. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obecným soudům vytýkal zejména vady v provedeném dokazování (konkrétně spočívající v samotném hodnocení důkazů, opomenutí návrhů na doplnění dokazování, nedostatečném odůvodnění příkazů k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků stran jejich neodkladnosti), nepřiměřené délce trestního řízení, jež měla být zohledněna při ukládání trestu a nesprávné právní kvalifikaci skutku. Dovolacímu soudu konečně stěžovatel vytýkal, že interpretoval dovolací důvody příliš restriktivně a nesplnil tak svou povinnost poskytnout ochranu jeho základním právům.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve uvedl, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, pokud by jejich postup vystoupil z mezí ústavnosti. Ústavní soud dodal, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a jimiž se obecné soudy důkladně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Stěžovatel tak fakticky postavil Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná procesní pochybení, která by dosahovala ústavní úrovně.

Po zvážení všech skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost proto zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Musil. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 587/14 ze dne 7. 5. 2014

N 85/73 SbNU 445

Nelegální výroba alkoholických nápojů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 7. května 2014 sp. zn. III. ÚS 587/14 ve věci ústavní stížnosti M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Vinařice, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem, se sídlem AK v Přerově, Blahoslavova 72/4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. 7 T 73/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. 3 To 15/2012, jimiž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013 č. j. 5 Tdo 297/2013-120, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho trestní věci, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv a svobod, zaručených článkem 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, 38 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 2, 3 a 4, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. d) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

II.

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností se zjišťuje:

3. Stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze odsouzen pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou a peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši 1 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Spolu s ním bylo odsouzeno dalších šest spoluobviněných.

4. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2012 podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 1 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem právně kvalifikovaným stejně jako v prvoinstančním rozsudku. Vrchní soud toliko pozměnil právní větu v enunciátu rozsudku tak, že formulaci "tedy ... ve větším rozsahu zkrátili daň, tento čin spáchali nejméně se dvěma osobami a tímto činem způsobili škodu velkého rozsahu" nahradil formulací "tedy ... zkrátili daň ve velkém rozsahu a tento čin spáchali nejméně se dvěma osobami". Odvolací soud uložil stěžovateli stejné tresty jako soud prvního stupně, avšak zmírnil způsob výkonu trestu odnětí svobody tak, že odsouzeného zařadil do věznice s dozorem.

5. Stěžovatel podal v dané trestní věci ještě dovolání, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

6. Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel trestné činnosti dopustil (zkráceně řečeno) tak, že spolu s dalšími spoluobviněnými, v úmyslu nepřiznat a neplatit spotřební daň z lihu a daň z přidané hodnoty a obohatit se, v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 61/1997 Sb., o lihu a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o lihu), zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, provozovali v Brandýse nad Labem v objektu průmyslového areálu obchodní společnosti AMZ Financial Group, s. r. o., strojní zařízení sloužící k výrobě alkoholických nápojů studenou cestou. Nelegální výroba alkoholických nápojů byla realizována tím způsobem, že v uvedeném objektu byl míchán líh s příměsemi sloužícími k ochucení a obarvení výsledných produktů, alkoholické nápoje byly stáčeny do lahví a označovány etiketami jiných výrobců; takto vyrobené lihoviny, nezatížené spotřební daní a daní z přidané hodnoty, byly bez příslušných povolení správce daně převáženy do dalších skladů a z nich distribuovány do volného oběhu; navíc tyto lihoviny nebyly označeny kontrolní páskou pro daňové účely nebo byly označeny odcizenými páskami jiného výrobce. Tímto způsobem byly vyráběny, skladovány a následně do volného oběhu dodávány alkoholické nápoje druhu vodka, meruňka, peprmintový likér a tuzemák. V době od 13. 12. 2005 do 13. 2. 2007 se stěžovatel podílel spolu se spoluobviněnými M. H., M. Ž. a M. L. na nelegálním skladování, zpracování a uvedení do oběhu nejméně 174 562 litrů lihovin, což představuje objem 61 096 litrů lihu. Z těchto lihovin nebyla odvedena spotřební daň ani daň z přidané hodnoty, a tím došlo ke zkrácení spotřební daně ve výši 16 190 440 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 3 076 184 Kč; na obou daních tak obvinění způsobili českému státu celkovou škodu ve výši 19 267 624 Kč.

III.

7. V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel obecným soudům vytýká řadu údajných pochybení, o nichž se domnívá, že mají ústavněprávní relevanci. Konkrétně namítá tyto vady:

8. Obecné soudy prý opřely odsuzující rozsudek o usvědčující výpovědi spoluobviněných M. L. a M. Ž., které jsou však dle mínění stěžovatele důkazně nepoužitelné. Spoluobviněný L. poskytl usvědčující výpověď v přípravném řízení v době, kdy byl brán soudcem do vazby, a při tomto výslechu nebyl přítomen ani stěžovatel, ani jeho obhájce, takže nemohli klást vyslýchanému otázky; přesto byl protokol o této výpovědi přečten při hlavním líčení a použit jako usvědčující důkaz proti stěžovateli. Ani výpověď spoluobžalovaného Ž. nemohla prý sloužit jako usvědčující důkaz, protože M. Ž. sám prohlásil, že "obžalovaného M. P. a V. N. nezná".

9. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že soudy připustily, aby jím zvolení obhájci JUDr. Martin Hádek a JUDr. Martin Pavlík zastupovali při hlavních líčeních, konaných ve dnech 2. 3. 2010 a 29. 9. 2011, nejen jeho, ale též spoluobžalovaného M. L., ačkoliv zájmy obou spoluobviněných si v řízení odporovaly; došlo tím prý nejen k porušení § 37a odst. 2 tr. řádu, ale též k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

10. Obecnými soudy použitá právní kvalifikace inkriminovaného skutku, jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, je prý nesprávná. Za situace, kdy stěžovateli je kladeno za vinu, že svou činností překročil rámec živnostenského oprávnění, ho prý nelze postihnout pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť by tím byl nepřímo nucen k oznámení své vlastní trestné činnosti, spočívající v neoprávněném podnikání; to by prý bylo v rozporu se zásadou, že k doznání nesmí být obviněný žádným způsobem donucován. Skutek, z něhož byl obviněn, by podle stěžovatelova názoru mohl být nanejvýš kvalifikován jako trestný čin neoprávněného podnikání ve smyslu § 251 trestního zákoníku, popř. podle ustanovení § 118 (dříve platného) trestního zákona.

11. Provedené dokazování trpělo podle stěžovatele "extrémním rozporem", pokud soudy při stanovení množství nelegálně vyrobených lihovin vycházely z obsahu sešitu, který si vedl spoluobviněný M. Ž. Sám autor tohoto sešitu prý zpochybnil věrohodnost jím vedených záznamů, které jsou zčásti nejasné a nedatované.

12. Obecné soudy prý postupovaly nesprávně, pokud ho postihly také za zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 199 732 Kč, vypočítané z množství 10 249 1itrů lihovin, které byly zajištěny prohlídkou nebytových prostor a pozemků (skladová hala T., skladová hala V. V. a nákladní vozidlo Mercedes 814D), a posoudily tento skutek jako dokonaný trestný čin. Protože tzv. zdanitelné plnění nastává až dodáním zboží na tuzemský trh, k čemuž, pokud jde o lihoviny v tomto množství, nedošlo, měl být skutek v této části posouzen podle mínění stěžovatele nanejvýš jako pokus trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

13. Stěžovatel dále namítá, že spoluobviněný M. Ž. byl při provádění domovní prohlídky nezákonně donucován k vydání věcí pod pohrůžkou uložení pořádkové pokuty podle § 66 tr. řádu. Orgány činné v trestním řízení tím prý porušily zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Stěžovatel z toho dovozuje, že sešit, který spoluobviněný Ž. vydal orgánům činným v trestním řízení, byl získán nezákonně a nemohl být použit jako důkaz proti stěžovatelovi.

14. Další stěžovatelova námitka se týká jednak příkazu k prohlídce jiných nebytových prostor a pozemků, vydaného dne 13. 12. 2006 v souladu s tehdy platným zněním § 83a tr. řádu celními orgány po předchozím souhlasu státního zástupce, jednak příkazu k domovní prohlídce, vydaného soudcem dne 14. 12. 2006. Tyto příkazy trpí dle stěžovatelova mínění tou vadou, že v nich není obsaženo zdůvodnění neodkladnosti úkonu podle § 160 odst. 4 tr. řádu. Stěžovatel tento postup shledává rozporným s požadavky obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297). Vyslovuje názor, že důkazy opatřené při těchto prohlídkách jsou důkazně nepoužitelné.

15. Porušení práva na zákonného soudce, vyplývajícího z článku 38 odst. 1 Listiny, spatřuje stěžovatel v tom, že v jeho trestní věci v řízení před odvolacím soudem nebyla dodržena právní pravidla při přidělování soudní agendy. Závadu spatřuje stěžovatel v tom, že v rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro roky 2010 a 2012 "nelze předem jednoznačně určit, který soudce bude v případě nápadu předmětné věci na senát č. 3 rozhodovat jako předseda senátu a který jako člen senátu". Stěžovateli tak prý nebyla poskytnuta řádná právní ochrana "... před možnou svévolí v ustanovení senátu odvolacího soudu ad hoc, a to zvláště za situace, kdy postavení předsedy senátu je v trestních věcech zcela zásadní v otázce posouzení viny a případného trestu, neboť některá oprávnění v průběhu trestního řízení před soudem přísluší jen předsedovi senátu ..., neboť předseda senátu má možnost jako jediný ze senátu ovlivnit výsledek hlasování v případě, že členové senátu, kteří hlasují před ním, nedosáhnou shody".

16. Další porušení práva na zákonného soudce spočívá podle stěžovatele v tom, že obecné soudy nepoložily Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie ohledně údajného rozporu unijního a vnitrostátního práva ve vymezení předmětu spotřební daně z lihu, jak prý bylo jejich povinností podle § 9a tr. řádu. Stěžovatel spatřuje rozpor, který bylo třeba položením předběžné otázky odstranit, v tom, že vnitrostátní právní úprava (zákon o lihu), na rozdíl od Směrnice Rady č. 92/83/EHS, výslovně stanoví, že předmětem spotřební daně z lihu je etanol, nikoliv výrobky obsahující líh. Nepoložení a nevyjasnění této otázky prý neumožnilo správně určit stěžovatelovu daňovou povinnost, a tím posoudit jeho trestní odpovědnost. Stěžovatel argumentuje i tím, že v jeho trestní věci znalci Mgr. Lein a JUDr. Ing. Trezziová shodně konstatovali závěr, že při výrobě alkoholických nápojů jejich mícháním studenou cestou nevzniká daňová povinnost.

17. Porušení zákazu reformationis in peius spočívá podle stěžovatele v tom, že odvolací soud, jednající výhradně z podnětu odvolání obžalovaného, upravil výrok o vině, takže prý "došlo ke zhoršení postavení stěžovatele". K tomu mělo dojít tím, že zatímco soud prvního stupně ve svém rozsudku v právní větě enunciátu rozsudku uvedl formulaci "tedy ... ve větším rozsahu zkrátili daň, tento čin spáchali nejméně se dvěma osobami a tímto činem způsobili škodu velkého rozsahu", odvolací soud ji nahradil formulací "tedy ... zkrátili daň ve velkém rozsahu a tento čin spáchali nejméně se dvěma osobami".

18. Ke stejné vadě, tj. k porušení zákazu reformationis in peius, došlo podle stěžovatele také tím, že odvolací soud ve svém rozsudku změnil právní větu i ve vztahu ke stěžovateli tak, že namísto formulace "usnadnili odstranění překážek jinému" (v rozsudku nalézacího soudu) použil výraz "umožnili jinému svou účastí na nelegální výrobě alkoholických nápojů". Ke zhoršení postavení stěžovatele prý došlo tím, že formulace "odstranění překážek", použitá nalézacím soudem pro vymezení formy spolupachatelství, resp. účastenství na výrobě alkoholických nápojů, pokrývá pouze časový úsek před započetím činnosti dalších osob, a proto je daleko užší než formulace odvolacího soudu "umožnili jinému svou účastí", kterou lze prý vztáhnout na celou dobu páchání trestné činnosti.

19. Stěžovatel dále namítá nepřiměřenou délku projednávání jeho trestní věci před obecnými soudy, které trvalo pět let a deset měsíců, aniž by tyto průtahy byly zohledněny při ukládání trestu. Povinnost zmírnění trestu vyvozuje stěžovatel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a z judikatury Ústavního soudu [sp. zn. III. ÚS 124/04 ze dne 3. 2. 2005 (N 25/36 SbNU 305), IV. ÚS 392/05 ze dne 30. 11. 2005 (N 218/39 SbNU 311), II. ÚS 1/05 ze dne 26. 5. 2005 (N 110/37 SbNU 433) a I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) - všechny zde uváděné judikáty jsou dostupné v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz].

20. Závěrem stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že ani on neodstranil vady, jichž se dopustily nalézací a odvolací soudy, jejichž závěry pokládá stěžovatel za extrémně rozporné se shromážděnými důkazy. Za ústavněprávní pochybení pokládá stěžovatel také tzv. opomenuté důkazy - provedení jím navržených důkazů prý bylo obecnými soudy zamítnuto bez řádného odůvodnění.

IV.

21. Protože skutkový stav věci byl dostatečně zřejmý z ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností a protože od případného ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, pokládal Ústavní soud za splněné všechny podmínky pro upuštění od ústního jednání ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu.

V.

22. Po zvážení všech relevantních skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů neporušila žádná ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele.

23. Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

24. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, 4 a 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25) a mnohá další].

25. Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11 a 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

VI.

26. V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.

27. Ústavní soud konstatuje, že odsouzení stěžovatele bylo výsledkem řádného trestního řízení. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, shromážděné a provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního uvážení jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu. Dospěly k takovým skutkovým zjištěním, která byla potvrzena vyššími soudními instancemi, a na jejich základě vystavěly i závěry právní.

28. Napadená soudní rozhodnutí jsou zevrubně a přesvědčivě zdůvodněna. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí.

29. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy, především soud dovolací. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Přesto k některým podstatnějším stěžovatelovým námitkám lze ještě dodat:

30. Stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy opřely svůj odsuzující rozsudek "výhradně" o výpovědi spoluobviněných M. L. a M. Ž., neodpovídá skutečnosti. Z odůvodnění rozsudků nalézacího a odvolacího soudu se podává, že oba soudy přihlédly při rozhodování též k dalším důkazům, totiž k výsledkům domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, k listinným důkazům, zejména k obsahu sešitu vedeného M. Ž., k účetním dokladům a k obsahu odposlechů telefonních hovorů vedených mezi spoluobviněnými prostřednictvím kryptovaného mobilu zn. Sagem.

31. Je skutečností, že za situace, kdy všichni obvinění v této trestní věci odmítli vypovídat v řízení před soudem a někteří odmítli vypovídat již v přípravném řízení, opřel nalézací soud svůj závěr o vině též o výpovědi obviněných, učiněné před soudcem při rozhodování o vzetí do vazby, mj. též o takovou výpověď M. L. Skutečnost, že stěžovatel ani jeho obhájce nebyli přítomni při výpovědi spoluobviněného získané při příležitosti jeho vzetí do vazby a nemohli klást vyslýchanému otázky, má nutně vliv na hodnocení důkazní síly takové výpovědi. Nebrání však použití takové výpovědi jako důkazu za situace, kdy výslech spoluobviněného M. L. prováděl soudce za účasti obhájce spoluobviněného, přičemž stěžovatel v dalším průběhu řízení měl možnost se s touto výpovědí alespoň dodatečně seznámit nahlédnutím do spisu a byl rovněž přítomen při jejím přečtení v hlavním líčení, takže měl příležitost se k jejímu obsahu vyjádřit. Pro posouzení dodržení podmínek spravedlivého procesu však je podstatné především to, že výpověď spoluobviněného M. L. není jediným důkazem, o nějž se odsuzující rozsudek opírá.

32. Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelova práva na obhajobu ve skutečnosti, že jím zvolení obhájci JUDr. Martin Hádek a JUDr. Martin Pavlík zastupovali při dvou hlavních líčeních též spoluobžalovaného M. L.; stěžovatel nepředkládá žádná přesvědčivá fakta o tom, že by si zájmy obou těchto obviněných odporovaly, a ani Ústavní soud existenci protikladných zájmů neshledal.

33. Nelze souhlasit se stěžovatelovými výtkami proti použité právní kvalifikaci inkriminovaného skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Stěžovatelova úvaha o tom, že za situace, kdy je mu kladeno za vinu, že svou činností překročil rámec živnostenského oprávnění, ho prý nelze postihnout pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť by tím byl nepřímo nucen k oznámení své vlastní trestné činnosti (neoprávněného podnikání), není správná. Za daných skutkových okolností nelze z ničeho dovodit, že by se stěžovatel podáním daňového přiznání vystavil nebezpečí stíhání pro neoprávněné podnikání. Finanční orgány (orgány daňové správy) by po podání daňového přiznání neměly žádný důvod ke zkoumání eventuálního překročení rámce živnostenského oprávnění a k tomu, aby iniciovaly trestní stíhání pro neoprávněné podnikání. Pokud orgány činné v trestním řízení kvalifikovaly stěžovatelovo jednání jako trestný čin zkrácení daně, neporušily za daných skutkových okolností zásadu nemo tenetur se ipsum accusare.

34. Ústavní soud nespatřuje protiústavní pochybení obecných soudů v tom, že obecné soudy kvalifikovaly jako dokonaný trestný čin skutek zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 199 732 Kč, vypočítané z množství 10 249 1itrů lihovin, které byly zajištěny prohlídkou jiných nebytových prostor a pozemků. I kdyby byla správná stěžovatelova úvaha, že tzv. zdanitelné plnění nastává až dodáním zboží na tuzemský trh (k čemuž, pokud jde o lihoviny v tomto množství, nedošlo), a že tedy měl být skutek v této části posouzen nanejvýš jako pokus trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nelze rozhodnutí obecných soudů v této záležitosti posuzovat jako extrémní vybočení z pravidel interpretace podústavního práva. Přihlédne-li se k tomu, že posuzovaná výše této neodvedené daně (tj. 199 732 Kč) tvoří toliko velmi malou část z celkové inkriminované výše neodvedené daně (ta činí částku přesahující 19 milionů Kč), a dále k tomu, že pokus trestného činu je zásadně trestný podle stejné trestní sazby jako dokonaný trestný čin (§ 21 odst. 2 tr. zákoníku), nemohla by se za daných skutkových okolností stěžovatelem požadovaná kvalifikace trestného činu nijak podstatněji projevit ve výši uloženého trestu. I v této záležitosti je vhodné připomenout, že nikoliv každou vadu při interpretaci podústavních předpisů je nutno považovat za důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

35. K porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo podle názoru Ústavního soudu ani tím, že obecné soudy při stanovení množství nelegálně vyrobených lihovin vycházely z obsahu sešitu, který si vedl spoluobviněný M. Ž. Posouzení věrohodnosti těchto záznamů je plně v kompetenci obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat.

36. I kdyby bylo pravdivé stěžovatelovo tvrzení, že spoluobviněný M. Ž. byl donucován k vydání listinného důkazu (sešitu) tím, že byl poučen o hrozbě uložení pořádkové pokuty (o čemž však stěžovatel nepředkládá žádný důkaz), neznamenalo by to, že získaný listinný důkaz je absolutně nepoužitelný ve vztahu ke všem osobám stíhaným ve věci. Princip zákazu donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare) slouží především k ochraně samotných donucovaných osob a teprve sekundárně též jako nástroj k disciplinarizaci orgánů činných v trestním řízení. Pokud by mělo být o nepoužitelnosti důkazu uvažováno ve vztahu ke třetím osobám, např. ve vztahu ke stěžovateli, muselo by se vzít v potaz, nakolik se hrozba použití donucovacího opatření (v daném případě pořádkové pokuty) dotkla těchto třetích osob a zda byla způsobilá jakkoli ovlivnit jejich chování v době obstarávání důkazu. V posuzovaném případě nebyl stěžovatel do procesu obstarávání důkazu (sešitu) nikterak zapojen, tvrzená pohrůžka uložení pořádkové pokuty se ho osobně nijak nedotýkala a jeho vlastní chování v procesu získávání důkazu nijak neovlivňovala. Údajné porušení zákazu donucování k sebeobviňování ve vztahu k M. Ž. nebylo způsobilé porušit základní subjektivní práva stěžovatele; stěžovatel vznesením této námitky nemůže dosáhnout kasace odsuzujícího rozsudku ve vztahu ke své osobě. Ani rigorózní interpretace doktríny "ovoce z otráveného stromu" (fruits of poisonous tree doctrine) nevede k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit. V nynějším případě se námitka zákazu donucování k sebeobviňování jeví ve vztahu ke stěžovateli jako irelevantní. Ke vznesení této námitky ve vztahu k M. Ž. není stěžovatel aktivně legitimován.

37. Ústavní soud nepokládá za důvodné ani stěžovatelovo tvrzení, že příkaz k prohlídce jiných nebytových prostor a pozemků a příkaz k domovní prohlídce jsou protiústavní proto, že v nich není obsaženo zdůvodnění neodkladnosti úkonu podle § 160 odst. 4 tr. řádu. Je třeba přitakat stěžovatelově námitce, že náležité zdůvodnění, proč je úkon pokládán za neodkladný, a proč je tudíž prováděn před zahájením trestního stíhání, je velmi žádoucí, protože zajišťuje transparentnost a kontrolovatelnost postupu státního orgánu. Za jistých skutkových okolností by absence tohoto zdůvodnění mohla být posuzována jako porušení práva na spravedlivý proces. V nyní posuzovaném případě však toto pochybení nedosáhlo ústavněprávní dimenze. Ústavní soud již dříve vyslovil, že pokud ze všech okolností případu, seznatelných z příkazu k prohlídce nebo z trestního spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce, byť je namístě jej hodnotit negativně, nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012 (N 50/64 SbNU 617), usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13 ze dne 13. 6. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 76/73 SbNU xxx)]. V nyní posuzované věci je důvod neodkladnosti z okolností případu seznatelný.

38. Nelze souhlasit se stěžovatelovým názorem, že v jeho trestní věci v řízení před odvolacím soudem nebyla v rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro roky 2010 a 2012 dodržena právní pravidla pro přidělování soudní agendy, protože prý "nelze předem jednoznačně určit, který soudce bude v případě nápadu předmětné věci na senát č. 3 rozhodovat jako předseda senátu a který jako člen senátu". Vyvrácením této námitky se velmi důkladně zabýval dovolací soud (viz str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 297/2013-120); Ústavní soud se s těmito argumenty dovolacího soudu ztotožňuje a odkazuje na ně.

39. Totéž konstatování se týká stěžovatelovy námitky, že obecné soudy nepoložily Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie ohledně údajného rozporu unijního a vnitrostátního práva ve vymezení předmětu spotřební daně z lihu. Argumentace, jíž se s touto námitkou vypořádal dovolací soud (viz str. 14, 15 jeho usnesení), je zcela přesvědčivá a lze na ni plně odkázat.

40. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovou námitkou, že došlo k porušení zákazu reformationis in peius tím, že odvolací soud, jednající výhradně z podnětu odvolání obžalovaného, upravil výrok o vině jinou formulací právní věty enunciátu rozsudku. Tím, že formulace použitá soudem prvního stupně ("tedy ... ve větším rozsahu zkrátili daň, tento čin spáchali nejméně se dvěma osobami a tímto činem způsobili škodu velkého rozsahu") byla nahrazena odvolacím soudem jinou formulací ("tedy ... zkrátili daň ve velkém rozsahu a tento čin spáchali nejméně se dvěma osobami"), nedošlo k žádnému zhoršení postavení stěžovatele. Formulace "způsobili škodu velkého rozsahu" byla soudem prvního stupně převzata zřejmým nedopatřením ze znění předchozího trestního zákona (který v dané věci nebyl aplikován) a byla odvolacím soudem nahrazena správnou formulací "zkrátili daň ve velkém rozsahu" dle znění zde aplikovaného nového trestního zákoníku. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je důležité to, že tato změna formulace nepřivodila stěžovateli žádné negativní následky a neznamenala žádný zásah do jeho základních práv. Interpretace obou porovnávaných termínů vyhovuje ustanovení § 138 tr. zákoníku.

41. Stěžovatelova námitka, že k porušení zákazu reformationis in peius došlo tím, že odvolací soud nahradil v enunciátu rozsudku formulaci "usnadnili odstranění překážek jinému" a namísto toho použil výraz "umožnili jinému svou účastí na nelegální výrobě alkoholických nápojů", není korektní. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že tato změna byla provedena "i ve vztahu ke stěžovateli" a že mohla způsobit zhoršení postavení stěžovatele. Porovnáním enunciátů rozsudků nalézacího a odvolacího soudu je patrné, že tyto soudní výroky se týkají toliko obžalovaných Ž., L., J., H. a P., nikoliv stěžovatele. Stěžovatel tedy není ke vznesení této námitky aktivně legitimován.

42. Ani námitku nepřiměřené délky projednávání jeho trestní věci před obecnými soudy a jejího nezohlednění při ukládání trestu nepokládá Ústavní soud za důvodnou. Je všeobecně uznáváno, že nikoliv každé prodlení v řízení lze přičítat k tíži orgánů činných v trestním řízení a potažmo státu. Délka řízení je podmíněna též objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení může mít význam pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti, složitost dokazování [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 641/04 ze dne 19. 1. 2005 (N 10/36 SbNU 115)]. Lze zajisté uznat, že délka trvání nynějšího trestního řízení (zhruba pět a půl roku) je značná a za jiných okolností by ji bylo možno považovat za nepřiměřenou. V posuzovaném případě jde o řízení vedené proti skupině sedmi osob pro rozsáhlou trestnou činnost, páchanou po dobu asi dvou let na rozsáhlém teritoriu. Důkazní situace byla složitá, protože pachatelé postupovali skrytě, používali rafinované prostředky (kryptované telefony) a nevedli řádnou účetní evidenci. Vzhledem k těmto okolnostem lze konstatovat, že celková doba trestního řízení nebyla neproporcionálně dlouhá.

43. Trest odnětí svobody byl stěžovateli vyměřen při dolní hranici trestní sazby (která při dané kvalifikaci činí od pěti do deseti let odnětí svobody); za daných okolností, k nimž soud musel přihlédnout při výměře trestu ve smyslu § 39 tr. zákoníku, by další zmírnění trestu z důvodu délky trvání trestního řízení vybočilo z mezí proporcionality. Obecné soudy se při posouzení vlivu délky řízení na výměru trestu nedopustily žádného protiústavního excesu.

44. Ústavnísoud neshledal žádné porušení principu spravedlivého procesu ani v otázce tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel v průběhu trestního řízení navrhoval doplnění dokazování např. výslechem svědků Davídka a Bláhové (pracovníků Celního úřadu Mělník), tento požadavek však byl obecnými soudy odmítnut s odůvodněním, že "důkazy dosud provedené postačují pro závěr ve věci" (str. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud v odmítnutí důkazních návrhů v této věci nespatřuje protiústavní pochybení. Ve své judikatuře opakovaně připomenul, že obecný soud není povinen všem důkazním návrhům vyhovět, avšak - pokud jim nevyhoví - je povinen ve svém rozhodnutí odůvodnit, proč jim nevyhověl [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)]. Jedním z důvodů, pro něž lze důkazní návrh odmítnout, je nadbytečnost (redundance) důkazu, tj. situace, kdy relevantní skutečnost je již dostatečně prokázána provedenými důkazy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. V posuzovaném případě byly tyto důvody pro odmítnutí požadovaných důkazů splněny.

45. Ústavnísoud posoudil též námitky vznesené stěžovatelem proti rozhodnutí dovolacího soudu. Zabýval se přitom zejména otázkou, zda dovolací soud neinterpretoval dovolací důvody příliš restriktivně a zda splnil svou povinnost zasáhnout proti flagrantním porušením práva na spravedlivý proces bez ohledu na úzký rámec dovolacích důvodů, tj. zda splnil povinnost poskytnout ochranu základním právům, jež vyplývá z článků 4 a 95 Ústavy a z článku 6 Úmluvy. Taková povinnost dovolacího soudu byla deklarována v řadě judikátů Ústavního soudu - "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků" [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405)]. V nyní posuzované věci však k žádnému pochybení nedošlo, dovolací soud všem těmto povinnostem plně dostál.

VII.

46. Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavnísoud neshledal, že by rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru