Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 587/12 #1Usnesení ÚS ze dne 17.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkbyt/vyklizení
Nájem
žaloba/na vyklizení
byt/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.587.12.1
Datum podání21.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 703, § 182, § 712

99/1963 Sb., § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 587/12 ze dne 17. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem Praha 1, Maiselova 38/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. 26 Cdo 3544/2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2009 sp. zn. 16 Co 133/2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 12. 2008 sp. zn. 27 C 171/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 uložil shora uvedeným rozsudkem žalované stěžovatelce povinnost vyklidit žalobcem Ing. K. M. specifikovanou bytovou jednotku do jednoho měsíce od zajištění přiměřeného náhradního bytu. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou účastníků řízení tento rozsudek potvrdil (změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení) a Nejvyšší soud posléze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné (pro nedostatek zásadního právního významu).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že do svých úvah nezahrnuly skutečnost, že žalobce Ing. M. uzavřel dne 1. 10. 1992 - tedy v době, kdy již pozbylo platnosti a účinnosti ustanovení § 182 obč. zákoníku - ohledně předmětného bytu novou nájemní smlouvu, a na tomto základě vzniklo oběma právo společného nájmu bytu manžely (pročež nemohlo být v projednávané věci žalobě Ing. M. vyhověno). Z uvedeného důvodu považuje stěžovatelka za "neaplikovatelný" judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 584/2001, na nějž obecné soudy v projednávané věci odkazovaly, a domnívá se proto, že bylo zasaženo do jejího práva na bydlení, resp. do práva užívání nájemního bytu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Aby mohlo být právo na spravedlivý proces efektivně zasaženo, muselo by být "ve hře" i nějaké jiné stěžovatelčino základní právo (kupříkladu právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jak je tomu v občanskoprávních sporech typické). V posuzované věci je předmětem sporu nájemní vztah účastníků řízení k bytu a s ním související povinnost jednoho z účastníků jej vyklidit, podmíněná předchozím zajištěním přiměřeného náhradního bytu. Ani případně nesprávným (nikoliv bez dalšího protiústavním) rozhodnutím obecných soudů tak stěžovatelce nemůže vzniknout větší újma, než že se musí přestěhovat do jiného, kvalitativně srovnatelného bytu; právo na setrvání v bytě stávajícím však ústavně chráněno není a stěžovatelka nic takového ostatně ani nenaznačuje.

Ani jinak nelze dospět k závěru, že by řízení o vyklizení předmětného bytu mělo být svým průběhem a výsledkem ústavněprávně relevantní, a že by se jím měl - meritorně - zabývat Ústavní soud. Jinými slovy, stěžovatelka sice předkládá svůj právní názor na projednávanou věc, neuvádí však, proč by právní závěry soudů, jimž oponuje, měly být (a priori) protiústavní. Z obsahu ústavní stížnosti se rovněž nepodává, jak by se do sféry základních práv stěžovatelky mohlo promítnout případné kasační rozhodnutí Ústavního soudu, přičemž ani případné zjištění existence práva společného nájmu bytu manžely by stěžovatelce setrvání v předmětném bytě bez dalšího nezajistilo (argumentaci v tomto smyslu stěžovatelka v ústavní stížnosti jakkoli nepředložila). Ostatně - v rovině podústavní - není spolehlivého důvodu zpochybnit rozhodné závěry obecných soudů, zejména odvolacího, že ani následné smlouvy o nájmu nemohly ovlivnit původně založené samostatné právo žalobce Ing. K. M.

Na základě řečeného je namístě uzavřít, že se stěžovatelce zásah do jejích základních práv prokázat nepodařilo.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru