Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 586/2000Usnesení ÚS ze dne 15.03.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkClo
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.586.2000
Datum podání03.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 75 odst.1 písm.a bod, § 75 odst.1 písm.1

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 586/2000 ze dne 15. 3. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. B., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.9.2000, čj. 29 Ca 162/99-39,

takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se s odvoláním na porušení čl. 90 a 96 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 2. 4. 1999, čj. 4482-0101-01/98/63B, jímž bylo částečně změněno rozhodnutí - dodatečný platební výměr Celního úřadu Břeclav - dálnice, čj. 29-93/CD/98B, ze dne 17. 8. 1998, jímž bylo dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty tak, že clo a daň z přidané hodnoty byly stanoveny ve výši 112.810,- Kč.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp.zn. 29 Ca 162/99 je patrno, že navrhovatel, jako kupující, uzavřel dne 9.9.1997 s maďarskou firmou M. S. M. (dále jen "M."), jako prodávajícím s maďarskou firmou T. Kft. (dále jen "T."), která vystupovala jako zástupce kupujícího. Předmětem této smlouvy byl nákup zboží, který se měl uskutečnit od prodejce - firmy M. pro kupujícího za dohodnutou cenu 0,08 DEM za kg hroznů prostřednictvím firmy T.. Téhož dne navrhovatel uzavřel, jakožto kupující, komisionářskou smlouvu s firmou T., jako zprostředkovatelem, kterou se jmenovaná firma zavázala žalobci zprostředkovat vlastním jménem a na účet kupujícího nákup moštových hroznů v množství dle požadavků kupujícího, včetně následujících služeb souvisejících s nákupem (svoz nakupovaných hroznů, mytí a desinfekce kontejnerů, zchlazení hroznů, zajištění včasného celního odbavení apod.). Pod bodem III. této smlouvy, označeným jako "platby", je uvedeno, že zprostředkovatel má právo na nákupní provizi ve výši 100% z celkového objemu kupních cen nakoupených hroznů a že za všechny služby, které zprostředkovatel vykoná v souvislosti s touto smlouvou, má právo na další platby, ve smlouvě specifikované.

V návaznosti na uskutečněný dovoz smluveného zboží navrhovatel celnímu úřadu předkládal faktury vystavené firmou T., na základě kterých prováděl platby do zahraničí a v nichž deklaroval jednotkovou cenu dovezených hroznů ve výši 0.08 DEM/1 kg s tím, že těmito fakturami prokazoval cenu skutečně placenou za deklarované zboží.

Inspektorát celní a finanční stráže však při provádění kontroly dle ust. § 127 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona (dále jen "celní zákon"), zjistil, že navrhovatel uskutečnil i další platby, a to na základě faktur, které měly shodné číselné označení i datum, jako faktury s cenou 0.08 DM, byly pouze odlišeny písmenem "B" (dále jen faktury s označením "B"), kde byly fakturovány položky podle výše uvedeného bodu III. komisionářské smlouvy s firmou T.. Inspektorát celní a finanční stráže dospěl k závěru, že se jedná o fakturaci provize a služeb,které měly být při deklarování celní hodnoty připočteny k ceně skutečně placené a měly být proto součástí celní hodnoty [§ 75 odst. 1 písmeno f) celního zákona]. Celní úřad Břeclav-dálnice proto dodatečným platebním výměrem ze dne 17. 8. 1998, čj. 29-93/CD/98B, navrhovateli vyměřil clo a daň z přidané hodnoty ve výši 112.810,- Kč. V odvolání proti tomuto rozhodnutí navrhovatel namítal, že fakturované služby naplňují znaky nákupní provize, neboť bylo fakturováno vyhledávání dodavatelů, prohlídka zboží a zajištěn komplexních služeb při zajištění přepravy v Maďarsku, uskladňování a vlastní dodávce. V průběhu odvolacího řízení byla předložena další obchodní smlouva, uzavřená dne 9.9.1997 navrhovatelem, jako příjemcem služeb a firmou C. T., (dále jen "C. T.), jak poskytovatelem služeb, jejímž předmětem bylo poskytnutí služeb stejné specifikace, jako služeb specifikovaných ve zprostředkovatelské smlouvě a fakturách s označením "B". Dle sdělení navrhovatele , uvedeném v protokolu o ústním jednání, firma T. služby zprostředkovala a firma C. T. tyto služby provedla. O odvolání navrhovatele rozhodlo celní ředitelství tak, že změnilo dodatečný platební výměr Celního úřadu Břeclav-dálnice pouze ohledně výše vyměřených částek a celkem dodatečně vyměřené clo a daň z přidané hodnoty snížilo na částku 38.113,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatovalo, že faktury s označením "B" pod bodem 1 skutečně obsahují nákupní provizi, která se k ceně skutečně placené nepřipočítává a nemůže proto být součástí celní hodnoty. Částky, pod tímto bodem 1 uvedené, představují úhrady placené dovozcem (navrhovatel) jeho zástupci (firma T.) za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží a jako nákupní provize jsou také ve zprostředkovatelských smlouvách a fakturách označeny. Částky označené pod body 2-6 ve fakturách "B" již však za nákupní provizi ve smyslu § 65 odst. 1 celního zákona považovat nelze. Způsob fakturování totiž svědčí o fakturaci služeb (nákladů) spojených s dopravou a manipulací dováženého zboží v Maďarsku (konkrétně byly popsány a fakturovány jednotlivé typy provedených služeb) a ceny takových služeb je proto nutno chápat jako položky připočitatelné k ceně skutečně placené ve smyslu § 75 odst. 1 písmeno f) celního zákona.

Krajský soud, který, na základě žaloby podané navrhovatelem, přezkoumal napadené rozhodnutí celního ředitelství i rozhodnutí jemu předcházející, v rozsahu jakém bylo žalobou napadeno, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Především odkázal na příslušná ustanovení celního zákona, která ve věci aplikoval:

- ustanovení § 66, dle kterého základem pro vyměření cla je celní hodnota, přičemž celní hodnota dováženého zboží je převodní hodnota, to je cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží prodané pro vývoz do tuzemska, upravená podle § 75 a § 76;

- § 75 odst. 1 celního zákona, dle kterého se při určení celní hodnoty podle § 66 připočtou k ceně skutečně placené nebo ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena, prvky dále uvedené, pokud jsou hrazeny kupujícím a nejsou zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena, a to mimo jiné provize a odměny za zprostředkování, s výjimkou nákupních provizí. Dle písmene f) tohoto ustanovení se k uvedené ceně připočtou výlohy za nakládání, vykládání a manipulaci spojené s dopravou dováženého zboží na místo, kde zboží vstupuje do tuzemska, nejsou-li zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena;

- § 65 odst. 1 písmeno f) celního zákona, podle kterého se pro účely celního hodnocení rozumí nákupní provizí úhrady placené dovozcem jeho zástupci za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží, které má být hodnoceno;

- dle poznámky k článku 8 odst. 1a (i) přílohy 1 (interpretační poznámky) Dohody o provádění článku VII. Všeobecné dohody o clech a obchodu se výrazem "nákupní provize" rozumí částka, kterou platí dovozce svému zástupci za jeho služby, které spočívají v tom, že tento zástupce ho zastupuje při nákupu zboží, které má být hodnoceno.

S ohledem na uvedenou právní úpravu pak krajský soud neuznal námitku navrhovatele, že do celní hodnoty neměly být celními orgány, jako nákupní provize, zahrnuty ty částky, které zaplatil zprostředkovatelům. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že citovaná právní úprava je zcela v souladu s Dohodou o provádění čl. VIII Všeobecné dohody o clech a obchodu, v níž je zcela jednoznačně definováno, co se připočítává k ceně skutečně placené nebo k ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena. Z této úpravy také vyplývá, co se rozumí pod pojmem "nákupní provize". Uvedl, že při posouzení dané věci vycházel z označení jednotlivých služeb tak, jak jsou blíže specifikovány v uzavřených smlouvách a dále ze způsobu fakturování služeb, spojených s dopravou a manipulací s dováženým zbožím. Ztotožnil se proto s důvody, uvedenými v napadeném rozhodnutí celního ředitelství, neboť předmětné služby jsou podle § 75 odst. 1 písmeno f) celního zákona připočitatelnými položkami k ceně placené a nelze proto souhlasit s názorem navrhovatele, že veškeré služby fakturované ve fakturách s označením "B" naplňují znaky nákupní provize. Položka č. 1 uvedených faktur však nákupní provize obsahuje, tato se k celní hodnotě zboží nepřipočítává a celní ředitelství proto postupovalo správně, pokud rozhodnutí celního úřadu v části, týkající se této položky, změnilo. Soud přihlédl i k tomu, že v komisionářských smlouvách, uzavřených mezi navrhovatelem a maďarskými firmami, jsou platby za služby a nákupní provize důsledně rozlišovány, z čehož lze dovodit, že služby, které maďarské firmy, jako zprostředkovatelé, v souvislosti s uvedenými smlouvami zajišťovaly, nebyly za nákupní provizi považovány. Výklad předložený navrhovatelem považoval soud za nepřijatelný, neboť by jím bylo zcela negováno shora uvedené kogentní ustanovení celního zákona, týkající se celní hodnoty.

Za důvodnou soud nepovažoval ani námitku navrhovatele, že nebylo respektováno stanovisko Ministerstva financí, Generálního ředitelství cel ze dne 6. 8. 1998, čj. 9165/4146/98-11, neboť toto stanovisko je v souladu s citovanou definicí celní hodnoty a nákupní provize a navíc zdůraznil, že pro právní posouzení věci je zásadní zákonná úprava, nikoliv stanovisko, kterého se navrhovatel dovolává. Stejně tak za nedůvodnou považoval i navrhovatelem uplatněnou námitku, v níž poukázal na to, že požádal svého nepřímého zástupce, aby provedl dodatečné celní řízení o dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty v souvislosti s fakturami za služby (jejich realizaci), neboť součástí předložených správních spisů nebylo žádné podání navrhovatele, z něhož by se dal dovodit jeho úmysl dodatečně vyměřit clo a daň z přidané hodnoty v souvislosti s těmito fakturami.

Uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž se zcela obecným poukazem na porušení čl. 2 odst. 2 , čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a 96 Ústavy ČR namítal nesprávné posouzení věci, jejíž podstatou bylo posouzení otázky, zda zprostředkování, respekt. zajištění (ve smyslu zorganizování) služeb ze strany nákupních komisionářů firmy T. (a v obchodních případech firmy A.), provedených v souvislosti s nákupem hroznů tak, jak bylo dohodnuto v příslušných smlouvách s těmito firmami a následně těmito firmami vyfakturováno a navrhovatelem zaplaceno, má charakter nákupní provize či nikoliv. Dle názoru navrhovatele celní úřad, celní ředitelství i krajský soud v této souvislosti nerozlišovaly, že se nejedná o vlastní realizaci těchto služeb, nýbrž o jejich zprostředkování, když samotná realizace těchto činností byla smluvně zajištěna a provedena firmou C. T., která tyto služby vyfakturovala a navrhovatel tyto služby zaplatil. Navrhovatel předpokládá, že k uvedenému názoru mohla vést jednak formulace předmětu smluv a faktur při překladech z němčiny a maďarštiny a jednak skutečnost, že provize za zprostředkování služeb firmami A. a T. se počítala procentem z ceny provedených služeb firmou C. T.. Poukázal dále na to, že ve věci požádal o stanovisko Ministerstvo financí ČR, Generální ředitelství cel v Praze, které ve věci vydalo dvě stanoviska, přičemž v druhém, vydaném po doplnění všech podkladů, ve sporné části zprostředkování služeb - vlastní provedení služeb, jako nákupní provizi definovalo. Z uvedených důvodů je navrhovatel přesvědčen, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozhodnutí celních orgánů jsou nezákonná, neboť odporují ust. § 75 odst. 1 písm. a) bodu 1 celního zákona a navrhovatel jimi byl krácen na svých právech.

Krajský soud jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 2000 uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí celního ředitelství v rozsahu námitek vznesených v žalobě, přičemž jeho závěry jsou podrobně vylíčeny v odůvodnění rozhodnutí, na které odkázal. Tvrzení navrhovatele o porušení jeho základních práv považuje za nedůvodné a účelové, porušení je namítáno pouze v obecné rovině a není ničím blíže odůvodněno.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika navrhovatele se závěrem soudu a celních orgánů, týkajícím se obsahu pojmu "nákupní provize". Nesouhlasí tedy se závěrem, že položky fakturované pod bodem 2-6 faktur "B" (tj. položky mimo výslovně uvedenou nákupní provizi ve výši 100% z celkového objemu kupních cen nakoupených hroznů) jsou položkami započitatelnými do celní hodnoty zboží, přitom převážně opakuje argumenty, jež uplatnil jak v odvolání proti rozhodnutí celního úřadu, tak ve správní žalobě a s nimiž se soud i celní ředitelství odpovídajícím způsobem vypořádaly. Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí celního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, obsaženou v ust. § 132 o.s.ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry.

Uvedenému postupu krajského soudu z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska navrhovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, lze ztěží co vytknout. Právní závěry krajského soudu, ve věci učiněné, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky pritiústavnosti. Naopak odpovídají intencím relevantních ustanovení celního zákona, která byla ve věci aplikována, jmenovitě ustanovení § 75, které (a to je třeba zdůraznit) operuje pojmy provize, odměna za zprostředkování a nákupní provize, mezi nimiž diferencuje, neboť s nimi spojuje odlišné důsledky při započítávání do celní hodnoty. Již sama tato skutečnost nasvědčuje tomu, že nákupní provizi lze spojovat pouze s činností bezprostředně související a směřující k nákupu zboží - tedy např. vyhledávání dodavatelů, vyhledávání vzorků, prohlídku zboží apod. Jinými slovy řečeno, zprostředkovatelskou činností, která je předpokladem vzniku nároku na nákupní provizi, je třeba rozumět činnost třetí osoby, směřující k uzavření a realizaci kupní smlouvy, tedy např. činnost, jejímž smyslem je vyhledat příležitost k uzavření smlouvy, např. ohledně zboží, jehož dostupnost pro kupujícího není zela běžná, či případech, kdy uzavření kupní smlouvy klade, s ohledem na druh zboží, i nároky na profesní znalosti zprostředkovatele apod. Nákupní provizí ve smyslu celního zákona se tak rozumí úhrady placené dovozcem jeho zástupci za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží, které má být hodnoceno. Pojmově je tak vyloučeno, aby pod obsah výrazu nákupní provize byly zahrnovány také platby účtované za zprostředkování služeb sice souvisejících, avšak nákupu zboží se bezprostředně netýkajících, jako jsou platby za zprostředkování svozu hroznů na místo nakládání, umytí a dezinfekce kontejnerů před každým naložením, chlazení hroznů a jejich ošetření proti odpařování, vyřizování celních formalit apod. S ohledem na uvedené, pak okolnost navrhovatelem v ústavní stížnosti zdůrazňovaná a tvrzená, totiž, že firma T. pouze zprostředkovávala ve smlouvě s ní vyjmenované služby a že samotnou jejich realizaci prováděla firma C. T., ztrácí na významu.

Ústavní soud tak považuje napadené rozhodnutí krajského soudu za rozhodnutí vydané v intencích zákona.

Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud se nezabýval námitkou navrhovatele týkající se nepřesných překladů obchodních smluv,neboť ji navrhovatel v předchozích řízeních neuplatnil a dle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. sp.zn. III. ÚS 359/96 a I. ÚS 650/99) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi navrhovatel bránil již v řádném řízení. Bylo navíc v zájmu navrhovatele, aby zajistil, že jeho nároky dle jím uzavřených obchodních smluv budou posuzovány na základě jazykově i právně perfektních překladů.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel pouze obecně uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za nezákonné pro rozpor s ust. § 75 odst. 1 písmeno f) celního zákona, aniž by blíže rozvedl, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí, která by vedla k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces a práva rovnosti, Ústavní soud konstatoval, že porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR shledáno nebylo, neboť navrhovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a navrhovatelem ani nijak specifikováno), že by navrhovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR) či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2001

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru