Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 584/07 #1Nález ÚS ze dne 12.03.2009K rozhodování soudu o nákladech řízení ve vztahu k zástavnímu dlužníku - stanovení předmětu řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
Věcný rejstříkZástavní právo
řízení/zastavení
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
pohledávka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 53/52 SbNU 531
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.584.07.1
Datum vyhlášení25.03.2009
Datum podání07.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 13 odst.3

26/2000 Sb., § 36 odst.2

484/2000 Sb., § 3 odst.1, § 7 písm.f

99/1963 Sb., § 150, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při rozhodování o nákladech řízení (zastaveného pro zpětvzetí ze strany žalobce – zástavního věřitele) ve vztahu k zástavnímu dlužníkovi, který vystupoval na straně žalované, není předmětem řízení přiznání peněžité částky, kterou zástavnímu věřiteli dluží obligační dlužník. Předmět řízení je třeba chápat jako penězi neocenitelný a není tedy možné o nákladech řízení rozhodnout dle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Pokud tak obecný soud učiní, porušuje právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky CDV – 2, LTD. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. března 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2006 č. j. 27 Co 236/2005-191.

Narativní část

Stěžovatelka žalovala v řízení před obecnými soudy dlužnou částku ze smlouvy o úvěru. Vedle obligačního dlužníka zažalovala též zástavní dlužníky. Poté svou pohledávku postoupila a svůj návrh vzala zpět. Soud I. stupně řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jeden ze zástavních dlužníků podal odvolání. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že tomuto zástavnímu dlužníku přiznal náhradu nákladů řízení dle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., tedy ze žalované částky, a odůvodnil své rozhodnutí tak, že žalobce vzal svůj návrh zpět a zavinil tím zastavení řízení.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud v tomto případě odkázal na svůj nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04, ve kterém řešil otázku náhrady nákladů v řízení o soudním prodeji zástavy a ve kterém dospěl k závěru, že předmětem takového řízení je nárok zástavního věřitele realizovat zástavní právo. Výslovně odmítl, že by předmětem řízení bylo přiznání peněžité částky, která zástavnímu věřiteli náleží z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi zástavním věřitelem a obligačním dlužníkem. Dále v citovaném nálezu konstatoval, že předmět řízení ve smyslu zákona o soudních poplatcích je třeba chápat jako „penězi neocenitelný“. V této konkrétní věci Ústavní soud upřesnil, že i když citovaný právní názor byl vysloven v souvislosti se zákonem o soudních poplatcích, je třeba jej uplatnit taktéž při interpretaci a aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. Předmětem řízení vůči zástavnímu dlužníku tedy nemohlo být zaplacení peněžité částky ve smyslu § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., jak rozhodl odvolací soud. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že odvolací soud aplikoval mechanicky § 146 odst. 2
o. s. ř. a že měl uplatnit moderační soudcovské právo dle § 150 o. s. ř.

Ústavní soud rozhodl, že odvolací soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 584/07 ze dne 12. 3. 2009

N 53/52 SbNU 531

K rozhodování soudu o nákladech řízení ve vztahu k zástavnímu dlužníku - stanovení předmětu řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 12. března 2009 sp. zn. III. ÚS 584/07 ve věci ústavní stížnosti společnosti CDV - 2, LTD., se sídlem Spojené království Velké Británie a Severního Irska, London EC 4A 2BB, 133 Fleet Street, Peterborough Court, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2006 č. j. 27 Co 236/2005-191, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a Lesní společnosti Ledeč nad Sázavou, a. s., se sídlem Ledeč nad Sázavou, Hrnčíře 2, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2006 č. j. 27 Co 236/2005-191 se ruší.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 2. 3. 2007, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla společnost CDV - 2, LTD. (dále jen "stěžovatel"), usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 12. 2006 č. j. 27 Co 236/2005-191 s tím, že jím byla porušena stěžovatelova základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu sp. zn. 8 C 9/2004 vedeného u Okresního soudu v Jihlavě, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, usnesením tohoto soudu ze dne 23. 3. 2005 č. j. 8 C 9/2004-158 ve znění opravného usnesení ze dne 1. 4. 2005 č. j. 8 C 9/2004-171 bylo ve věci stěžovatele jako žalobce podle § 96 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu zastaveno řízení proti AUTO - CITY, spol. s r. o., AUTO - ZELENÝ, spol. s r. o., F. Z., a vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 8 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se žalobci vrací soudní poplatek ve výši 330 000 Kč (výrok III).

Proti rozhodnutí obsaženému ve výroku II citovaného usnesení podal vedlejší účastník odvolání, načež je krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení částku 157 150 Kč; současně rozhodl, že stěžovatel je povinen na náhradu nákladů odvolacího řízení zaplatit vedlejšímu účastníkovi 450 Kč. Svůj postup odůvodnil, opíraje se přitom o ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., tak, že stěžovatel vzal svůj návrh zpět, a to z důvodů na jeho straně, neboť spornou pohledávku postoupil třetí osobě. Tím zavinil, že řízení muselo být zastaveno, přičemž se tak nestalo z důvodů na straně čtvrtého žalovaného (tedy vedlejšího účastníka). Jde-li o výši přiznané náhrady, vycházel odvolací soud z ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dané právní věci byl nucen kromě prvně uvedeného subjektu jako dlužníka ze smlouvy o úvěru žalovat na zaplacení i další uvedené subjekty, včetně vedlejšího účastníka, jako dlužníky zástavní, což zdůvodňuje - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Cdo 726/2000 - tím, že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, vzniklo-li do 31. 8. 1998, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Dále uvádí, že po podání žaloby bylo jednáno o mimosoudním řešení pohledávek, načež došlo k jejich postoupení na třetí osobu, personálně propojenou s prvním až třetím žalovaným, a proto vzal tento svůj návrh zpět. Poté došlo k vydání rozhodnutí, jak je zmíněno shora. Jde-li o napadené rozhodnutí, stěžovatel tvrdí, že vzhledem k tomu, že předmětem řízení vůči vedlejšímu účastníkovi byl nárok na realizaci zástavního práva, je třeba na něj pohlížet jako na penězi neocenitelný (zde se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 68) a na dané řízení jako na řízení ve věcech práv k cizím věcem. Vzhledem k tomu měl krajský soud postupovat podle ustanovení § 7 písm. f) vyhlášky č. 484/2000 Sb. a stanovit odměnu advokáta vedlejšího účastníka za zastupování v řízení před soudem prvního stupně ve výši 5 000 Kč.

Dále stěžovatel krajskému soudu vytýká mechanickou aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žaloba byla podána důvodně, což vedlejšímu účastníkovi mělo být zcela zřejmé, a že teprve hrozba soudního řízení vedla k úspěšnému mimosoudnímu vyřešení. Ke zpětvzetí návrhu tedy mělo dojít pro chování žalovaných. K tomu dodává, že pokud by krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel zavinil zastavení řízení zpětvzetím žaloby nikoliv pro chování ostatních účastníků, měl aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud uvedl, že zavinění, jde-li o zastavení řízení, nutno posuzovat z procesního hlediska (výsledku) a že stěžovatel neprokázal, že by zpětvzetí bylo učiněno z důvodů na straně žalovaných, což by bylo zejména v případě, že by tito stěžovateli uhradili jeho pohledávku. Naopak k němu došlo poté, kdy stěžovatel pohledávku postoupil třetí osobě, která neprojevila vůli vstoupit do řízení. Z těchto důvodů má za to, že bylo postupováno v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Sazba pak byla stanovena v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť bylo nutno vycházet z výše pohledávky zajištěné zástavním právem, přičemž je nepodstatné, zda vedlejší účastník byl zažalován jako obligační nebo zástavní dlužník.

Vedlejší účastník uvedl, že v daném případě nešlo o žalobu určovací či o žalobu na realizaci zástavního práva. Žaloba byla podána dne 29. 3. 2004, tj. za účinnosti zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a stěžovatel tak mohl vzhledem k jeho ustanovení čl. V bodu 1 podat návrh na zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Dále se ztotožnil s názorem krajského soudu, dle něhož stěžovatel zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a vyjádřil názor, že zde nebyly dány důvody aplikace § 150 o. s. ř. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

V replice stěžovatel uvedl, že považuje za absurdní názor odvolacího soudu, že řízení proti zástavnímu dlužníkovi je z pohledu nákladů řízení hodnoceno jako řízení vedené o zaplacení pohledávky vůči obligačnímu dlužníkovi. Zástavní věřitel totiž nezná přesnou hodnotu zastavené věci a smyslu zástavního práva odpovídá, aby disponoval exekučním titulem vůči zástavnímu dlužníkovi, který mu umožní dosáhnout výtěžku ze zpeněžení zastavené věci až do výše zajištěné pohledávky. Stěžovatel argumentuje i tím, že pokud by nedošlo ke zpětvzetí, byl by dle názoru nalézacího soudu zástavní dlužník povinen hradit stěžovateli náklady řízení stanovené dle výše celé zajištěné pohledávky bez ohledu na to, že by hodnota zastavených věcí byla nižší. Jde-li o názor vedlejšího účastníka, že mohl podat u soudu návrh na zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě, pak k tomuto postupu by stěžovatel potřeboval exekuční titul, protože ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 47/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 47, vyhlášen pod č. 181/2005 Sb.) zrušeno. Nemohl se domáhat uspokojení cestou soudního prodeje zástavy, neboť obligační dlužník se dostal do prodlení již před 31. 8. 1998, takže musel postupovat v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a žalovat na zaplacení zajištěné pohledávky s možností uspokojení jen ze zastavených nemovitostí. Především však tato okolnost není vzhledem k již zmíněnému nálezu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04 podstatná.

Poté Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je (zčásti) důvodná.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., eventuálně že neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).

Jde-li konkrétně o proces interpretace a aplikace "jednoduchého" práva (tj. výše uvedených procesních ustanovení), ingerence Ústavního soudu je přípustná zejména tehdy, pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je tomu tak v případě, kdy obecné soudy jednak nedostojí povinnosti svá rozhodnutí v příslušném ohledu řádně, tj. adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem odůvodnit, jednak v případě, že nastane extrémní nesoulad mezi právními závěry na straně jedné a mezi vykonanými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry na straně druhé, dále pak v případě, je-li výklad a použití "jednoduchého" práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i v případě interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovaném významu, a konečně je-li rozhodováno bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 178, a ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 132).

Ovšem žádné z těchto pochybení zjištěno Ústavním soudem nebylo. Krajský soud postupoval v dané věci zcela "standardním" způsobem, když (správně) vycházel z toho, že pojem zavinění zakotvený v ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. je nutno chápat z hlediska procesního, takže otázka, zda žaloba byla podána eventuálně důvodně, či nikoliv, zde není relevantní. Ani v další úvaze nelze z hlediska ústavnosti krajskému soudu nic vytknout, neboť to byl stěžovatel, kdo vzal žalobu zpět z důvodu, který leží na jeho straně, když ztratil aktivní věcnou legitimaci poté, co předmětnou pohledávku postoupil třetí osobě.

Domáhá-li se stěžovatel aplikace § 150 o. s. ř., musí jej Ústavní soud odkázat na svůj nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 131), v němž se uvádí, že užití uvedeného ustanovení, tedy soudcovského zmírňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro ně existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem shledány nebyly.

Jde-li o námitku nesprávného výkladu a použití vyhlášky č. 484/2000 Sb., jedná se o případ střetu dvou interpretačních alternativ, konkrétně zda u sporu, v němž se zástavní věřitel vůči zástavnímu dlužníkovi domáhá zaplacení určité částky pouze z výtěžku prodeje zástavy, jde o věc, kde předmětem řízení je zaplacení peněžité částky, jak uvádí ustanovení § 3 odst. 1 citované vyhlášky, či nikoliv. V souvislosti se zmíněnou kolizí Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že na straně jedné není obecně do řešení vzniklé kolize obecnými soudy oprávněn zasahovat, na straně druhé pak obecné soudy mají povinnost volit tu alternativu, jež je ústavně souladná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. II. ÚS 644/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 85).

Povahou předmětného řízení, a to rovněž v souvislosti s problematikou náhrady nákladů řízení (byť ve vztahu k interpretaci a aplikaci zákona č. 549/1991 Sb., osoudních poplatcích), se již Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 68) a dospěl k závěru, že jeho účelem je, "aby zástavní věřitel získal exekuční titul pro realizaci zástavního práva", resp. že jeho předmětem je "nárok realizovat zástavní právo"; přitom výslovně odmítl, že by tímto předmětem bylo přiznání peněžité částky, která zástavnímu věřiteli náleží z titulu smlouvy o úvěru mezi zástavním věřitelem a obligačním dlužníkem. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž konstatoval, že předmět řízení nutno v takovém případě ve smyslu zákona o soudních poplatcích chápat jako "penězi neocenitelný". Z toho je zcela patrné, že předmětem téhož řízení nemůže současně být zaplacení peněžité částky ve smyslu § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Závěry Ústavního soudu obsažené ve výše citovaném nálezu, na něž se tímto pro stručnost odkazuje, lze tak plně vztáhnout na nyní posuzovanou věc.

Argumentuje-li vedlejší účastník - s odkazem na čl. V bod 1 zákona č. 367/2000 Sb. - tím, že stěžovatel měl navrhnoutsoudní prodej zástavy, nutno vycházet z toho, že předmět řízení je vymezován vlastní žalobou; ostatně řešení takto nastolené otázky by se již týkalo samotného merita věci, čímž by byl překračován procesní rámec, jenž je zde určující (viz výše). Možno snad jen podotknout, že jak plyne z žaloby, právo zástavního věřitele na uspokojení (některých) pohledávek ze zástavy mělo vzniknout do 31. 8. 1998, přičemž dle judikatury Nejvyššího soudu (podrobně se tento soud problematice realizace zástavního práva z hlediska změn právní úpravy věnuje v usnesení ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 3/2003, č. 24), platí, že "vzniklo-li právo (nárok) na uspokojení ze zástavy v době do 31. 8. 1998, řídí se i po 1. 1. 2001 právní úpravou zástavního práva účinnou do 31. 8. 1998" (k důvodům viz zmíněné usnesení Nejvyššího soudu). Jestliže vedlejší účastník poukazuje na možnost postupu dle § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., nelze stěžovateli přičítat k tíži skutečnost, že si zvolil jeden ze zákonných způsobů realizace zástavního práva, nota bene za situace, kdy ten "opomenutý" byl shledán Ústavním soudem protiústavním.

Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Ústavnímusoudu, než konstatovat, že předmětné usnesení krajského soudu zakládá porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovateli vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť účastníci řízení a vedlejší účastník řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru