Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 583/05Usnesení ÚS ze dne 22.12.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrest
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.583.05
Datum podání09.11.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 36, § 39

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 583/05 ze dne 22. 12. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti S. K., zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem Masarykova 1250, Lysá nad Labem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. 2 To 104/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 9. listopadu byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve které se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, jakož i předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2004 sp. zn. 6 T 101/2004 ve výroku o trestu odnětí svobody, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 8, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z podané ústavní stížnosti, k ní přiložených rozhodnutí a dále ze spisu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 207/05 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2004 sp. zn. 6 T 101/2004 byl stěžovatel uznán vinným spolu s dalšími obžalovanými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek soudu prvního stupně napadnul stěžovatel odvoláním, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. 2 To 104/2004 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Dne 6. dubna 2005 podal stěžovatel proti citovanému rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. května 2005 sp. zn. II. ÚS 207/05 odmítnuta jako nepřípustná podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V odůvodnění usnesení Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelova námitka proti rozsudkům obecných soudů, kterou uplatnil v řízení o ústavní stížnosti, je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud se za této situace stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nedomáhal svého práva u dovolacího soudu, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ještě před tím, než bylo učiněno shora citované rozhodnutí Ústavního soudu, napadnul stěžovatel rozsudek odvolacího soudu dovoláním podaným dne 29. dubna 2005, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2005 sp. zn. 6 Tdo 1054/2005 podle § 256i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podané opožděně.

V nyní podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy nerespektovaly důsledně ustanovení § 36 a § 39 odst. 1 tr. zák. a uložily mu trest v nepřípustné výši. Předtím, než bylo rozhodnuto o jeho vině a trestu v citované trestní věci, byl stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 44/1995 uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 4/2002 uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Praze vadně započetl jako vykonanou část trestu uloženou Krajským soudem v Hradci Králové. Jelikož mu rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové doposud nebyl ani doručen, nemohly soudy dospět k závěru, že trest tímto rozsudkem uložený byl již zčásti vykonán a tedy odečíst od nejvyšší výměry trestu odnětí svobody (15 let) část trestu, který doposud vykonán nebyl. Opačný výklad ustanovení § 36 tr. zák., by podle názoru stěžovatele vedl k neúměrnému zvyšování trestní represe v případech, kdy trestní stíhání trvá nepřiměřeně dlouhou dobu.

K otázce opožděnosti svého dovolání stěžovatel uvádí, že tento mimořádný opravný prostředek mohl podat jen prostřednictvím obhájce, který jej podal o den opožděně, aniž by měl stěžovatel možnost pochybení ustanoveného obhájce jakkoliv ovlivnit či napravit. Opožděné podání dovolání tak podle stěžovatele porušuje jeho právo na obhajobu ve věci, ve které je omezen na osobní svobodě v rozporu se zákonem. Za těchto podmínek nelze stěžovateli podle jeho názoru přičítat k tíži pochybení ustanoveného obhájce a upřít mu právo na ochranu před Ústavním soudem.

I pokud by se Ústavní soud s tímto stanoviskem neztotožnil, pokládá stěžovatel ústavní stížnost za přípustnou podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jelikož sjednocení výkladu obecných soudů v otázce započítávání předchozích trestů je zcela nutné, neboť nerespektování znění zákona neoprávněně omezuje osobní svobodu nejen stěžovatele, ale i řady dalších odsouzených.

Ústavní soud shora uvedeným stanoviskům stěžovatele o přípustnosti ústavní stížnosti nepřisvědčil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. K tomu uvádí následující skutečnosti:

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat zkoumáním ve věci samé, je povinen posoudit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.

Jak již konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 31. května 2005 sp. zn. II. ÚS 207/05, stěžovatelem vznesené námitky naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a posledním řádným opravným prostředkem bylo tedy v dané věci dovolání. Stěžovatel sice dovolání podal, ovšem opožděně a Nejvyšší soud se jím proto nemohl věcně zabývat. Tvrzení stěžovatele, že opožděné podání dovolání zavinil jemu ustanovený obhájce a nelze mu je tedy přičítat k tíži, neobstojí. Byť lze dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, je stěžovatel odpovědný za jeho volbu a místo ustanoveného obhájce si mohl zvolit jiného. Případná pochybení obhájce nepředstavují zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel se jich tedy v řízení před Ústavním soudem nemůže účinně dovolávat. Naopak platí, že z pohledu soudů, Ústavní soud nevyjímaje, vystupuje obhájce jako alter ego svého klienta a jeho pochybení jsou proto klientovi zásadně přičitatelná. Pokud tedy stěžovatel podal dovolání, kterým se Nejvyšší soud nemohl pro jeho opožděnost věcně zabývat, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je tedy ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Ústavní soud neshledal v dané věci ani naplnění podmínek podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle citovaného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle § 75 odst. 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatel se dovolává právě skutečnosti, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť je podle jeho názoru nutno sjednotit judikaturu obecných soudů v otázce započítávání předchozích trestů a nerespektování zákona má za následek omezení osobní svobody řady odsouzených.

Ústavní soud v tomto ohledu uvádí, že podstatný přesah vlastních zájmů je nutno jako každou výjimku vykládat restriktivně. Ke sjednocování judikatury obecných soudů je přitom povolán Nejvyšší soud (srov. § 14 zákona o soudech a soudcích), přičemž právě zájem na sjednocování rozhodování obecných soudů v trestním řízení byl jedním z důvodů zavedení institutu dovolání novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Pokud se tedy Nejvyšší soud nemohl v důsledku opožděně podaného dovolání vznesenou otázkou meritorně zabývat, nemůže se stěžovatel úspěšně domáhat toho, aby tento jeho úkol převzal Ústavní soud s odkazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Nad rámec shora uvedeného, odkazuje Ústavní soud na své usnesení ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04, dle kterého samotný argument, že napadené ustanovení se týká velkého množství subjektů, za situace, kdy o žádném z nich není Ústavnímu soudu známo, že by protiústavnost napadeného ustanovení namítal a ani stěžovatel žádného kromě sebe neuvádí, nemůže postačovat k naplnění požadavku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Protože bylo zároveň nutno posuzovat, zda podaná stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a zda je tak splněna materiální podmínka řízení, rozhodoval ve věci senát Ústavního soudu, který tento návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu per analogiam].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2005

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru