Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 582/02Usnesení ÚS ze dne 16.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
rozhodce
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.582.02
Datum podání30.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 25 odst.3, § 30


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 582/02 ze dne 16. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti O. p., a.s., zastoupení R. H., advokátem, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. Rsp 150/01,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala dne 30. 8. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"). Ústavní stížnost směřovala proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. Rsp 150/01, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení, že odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 19. 11. 1998 ze strany společnosti O., spol. s r.o., v Praze datované dnem 2. 8. 2001 je neplatné. Podle názoru stěžovatelky byl napadeným rozhodčím nálezem porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatelka popsala průběh řízení před rozhodčím soudem, uplatňované nároky a argumentaci stran sporu. Rozhodčímu soudu vytýkala, že nebral ve své rozhodovací činnosti v úvahu a neposoudil účelovost způsobu ukončení nájemní smlouvy ze strany žalované společnosti. Dále namítala, že nebylo přihlédnuto ke skutečnostem, které uvedla ve svém žalobním návrhu. Uvedla, že postupem Rozhodčího soudu byl zcela potlačen smysl rozhodčího řízení, a to z toho důvodu, že i Rozhodčí soud je vázán zákonem a jednacím řádem. Z jejího pohledu došlo rovněž k porušení ustanovení § 25 odst. 3 a § 30 zákona č. 216/1994 Sb.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), odmítnout, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud především zkoumal podmínky řízení, a zabýval se otázkou, zda předmětný rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, resp. ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které lze napadnout ústavní stížností. Přitom dospěl k obdobnému závěru, který již vyjádřil ve svém (nepublikovaném) usnesení ze dne 15. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, tedy že senát Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který ve věci rozhodoval, byl ustanoven vůlí stran ad hoc a nelze jej ztotožňovat se senátem obecného soudu. Rozhodčí soud je soukromou osobou, která je soudem jen podle názvu, nepatří do soustavy soudů podle zákona o soudech a soudcích, a není orgánem veřejné moci. Má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil. Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je činností narovnávající ve smyslu § 585 občanského zákoníku. Výsledek pak je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřily. Rozhodčí nález nevydává rozhodčí soud, ale rozhodci. Je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen. Z tohoto pohledu Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není v řízení o ústavní stížnosti pasivně legitimován, není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu cit. ustanovení Ústavy a zákona.

Pro úplnost Ústavnísoud dodává, že i kdyby dospěl k jinému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako návrh nepřípustný odmítnout pro nevyčerpání prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na právní názor vyplývající z nepublikovaného usnesení III. senátu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, ve věci sp. zn. III. ÚS 460/01, dle něhož "Pokud tedy se účastníci dohodli na respektování rozhodčího nálezu a tím nahradili pořad práva, v důsledku této skutečnosti z vlastního a svobodného rozhodnutí stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, které zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje".

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímusoudu nezbylo než návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru