Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 581/02Usnesení ÚS ze dne 05.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
směnky, šeky
PoznámkaRozsudek ESLP Geco, a.s. proti ČR z 21. 9. 2006 č. 4401/03: vysloveno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.581.02
Datum podání30.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 581/02 ze dne 5. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 581/02

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové, ve věci navrhovatele G., a. s., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. června 2002, č. j. 29 Odo 705/2001-146, Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2001, č. j. 5 Cmo 688/2000-107, a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2000, č. j. 50 Cm 92/2000-58, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem ze dne 29. srpna 2002 se stěžovatel domáhal zrušení výše označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, podáním ze dne 22. října 2002 pak ústavní stížnost rozšířil i proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2000, č. j. 50 Cm 92/2000-58, když za dalšího účastníka řízení také tento soud označil. Uvedl, že podle jeho přesvědčení rozhodnutími soudů byl zkrácen v právech, garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 90 Ústavy. Navrhovatel poukázal na skutkové závěry, o něž se soudy opírají, s tím, že tyto nelze považovat za závěry učiněné v souladu se skutkovým tvrzením účastníků a skutkovým zjištěním soudů, dále na to, že podle jeho názoru soudy svými rozsudky vykročily ze zákonem stanoveného rámce pro projednání směnečných námitek, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR pak své rozhodnutí ani řádně neodůvodnil.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu rozsudku Nejvyššíhosoudu České republiky č. j. 29 Odo 705/2001-146, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele, tvrzený zásah do jeho práv zjištěn nebyl. Jmenovaný soud se zabýval námitkou nesprávného právního posouzení ve věci, o které rozhodl Vrchní soud v Praze dne 18. července 2001 jako soud odvolací rozsudkem č. j. 5 Cmo 688/2000-107 po přezkoumání rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 92/2000, když důvodně konstatoval, že v dovolání, které je přípustné dle § 239 odst. 1 občanského soudního řádu, se nelze zabývat také tvrzením dovolatele, že rozhodnutí soudů se opírá o skutková zjištění, jež nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K opodstatněnosti rozhodnutí dovolacího soudu o správnosti právního závěru Vrchního soudu v Praze k neplatnosti předmětné smlouvy, jejíž absolutní neplatnosti se žalovaná dovolávala, lze plně odkázat na obsah ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR a jeho vyčerpávající odůvodnění.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Pokud jde o námitky vztahující se ke skutkovému zjištění a hodnocení důkazůsoudy I. a II. stupně, je třeba uvést, že v tomto rozsahu byl návrh ze dne 30. srpna 2002 a 22. října 2002 podán k Ústavnímu soudu po lhůtě k tomu stanovené, odvolací soud rozhodl již dne 18. července 2001 a podle obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatel podal dovolání v roce 2001 poté, co rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci. Dovolání jako prostředek k ochraně tvrzeného práva stěžovatele bylo přípustné pouze dle § 239 odst. 1 občanského soudního řádu, tj. pouze k přezkoumání právního posouzení, nikoliv k přezkoumání rozsahu skutkového zjištění či postupu při hodnocení provedených důkazů [§ 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru