Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 580/2000Nález ÚS ze dne 17.05.2001K interpretaci § 8/4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/ochrana
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 74/22 SbNU 137
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.580.2000
Datum vyhlášení17.05.2001
Datum podání03.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 4 odst.2, § 8 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 580/2000 ze dne 17. 5. 2001

N 74/22 SbNU 137

K interpretaci § 8/4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl mimo ústní jednání v senátě ve věci

návrhu ing. E. A-ové, CSc., na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu

ČR, č.j. 28 Cdo 573/99-387, ze dne 24. 8. 2000, ve spojení

s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 19 Co 420/97-364, ze dne

24. 9. 1997, za vedlejší účasti A. R. a N. H-ové - R-ové, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 573/99-387, ze dne

24. 8. 2000 a rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 19 Co

420/97-364, ze dne 24. 9. 1997, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala dne 2. 10. 2000 návrh na zahájení řízení

o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen

Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku

Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 573/99-387, ze dne 24. 8. 2000,

jímž bylo zamítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku

Městského soudu v Praze, č.j. 19 Co 420/97-364, ze dne 24. 9.

1997. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. 8 C 85/91-323, ze dne 26. 2.

1997 tak, že ve výroku ve věci samé byla zamítnuta žaloba na

uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemku parc. č. 829

a pozemku parc. č. 828/2 zapsaných v katastru nemovitostí

u Katastrálního úřadu Praha - město pro katastrální území S.,

v ostatních částech byl výrok potvrzen. Napadenými rozsudky byla

podle názoru navrhovatelky porušena její základní práva zakotvená

v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

8 C 85/91, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisového

materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka uplatnila

u uvedeného soudu žalobu na uložení povinnosti uzavřít dohodu

o vydání nemovitostí, a to domu čp. 302 s pozemkem parc. č. 829

a pozemkem parc. č. 828/2 zapsaných v katastru nemovitostí

u Katastrálního úřadu Praha - město pro katastrální území S. Po

rozsáhlém dokazování rozhodl ve věci Obvodní soud pro Prahu 6

rozsudkem, č.j. 8 C 85/91-323, ze dne 26. 2. 1997 tak, že uložil

žalovaným povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí v plném

rozsahu žalobního návrhu. V odůvodnění uvedl, že navrhovatelka má

postavení oprávněné osoby, jejíž majetek přešel na stát podle

§ 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o mimosoudních rehabilitacích"). Dále konstatoval, že

navrhovatelka způsobem upraveným v citovaném zákoně vyzvala

žalované k vydání nemovitostí a tato výzva byla prokazatelně

žalovaným doručena. Dále soud I. stupně uvedl, že v řízení bylo

prokázáno, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti od státu

v rozporu s právními předpisy, a to jednak v rozporu s vyhláškou

č. 128/1984 Sb., o oceňování nemovitostí, když tehdejší znalec

stanovil cenu nemovitosti v rozporu s uvedenou vyhláškou částkou

83.135,27 Kč, i když podle revizního znaleckého posudku VUT

v Brně je zřejmé, že cena nemovitosti činila 109.576,54 Kč, což

představuje rozdíl 25%. Je nerozhodné, konstatoval soud, zda

žalovaní toto zvýhodnění iniciovali či nikoliv anebo zda o tomto

zvýhodnění věděli či nikoliv. Dále soud konstatoval, že další

rozpor byl s ustanovením § 23 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě

národního majetku ve spojení se stanoviskem Ministerstva financí

ČSR, č.j. 314/9 752/1985, ze dne 28. 5. 1985 a směrnicí Rady ONV

v Praze 6 ze dne 14. 5. 1985. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaní

jsou vzhledem k uvedeným okolnostem povinnými osobami podle § 4

odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a jako takoví jsou

povinni navrhovatelce předmětné nemovitosti vydat.

K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Městský soud

v Praze, který rozsudkem, č.j. 19 Co 420/97-364, ze dne 24. 9.

1997, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výrokové části tak, že

žalobu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání výše

specifikovaných pozemků zamítl, v ostatním pak výrok potvrdil

(povinnost uzavřít dohodu o vydání domu). V odůvodnění

konstatoval, že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav

věci tak, aby mohl provést právní hodnocení zjištěných skutečností

a jeho právní závěry je třeba považovat za správné zejména pokud

jde o dům. Odvolací soud akceptoval závěry soudu I. stupně, pokud

jde o aktivní legitimaci navrhovatelky jako oprávněné osoby, dále

i věcnou legitimaci žalovaných, pokud jde o dům. Pokud však jde

o žalobou požadované pozemky, u nichž žalovaní byli rozsudkem

rovněž zavázáni je vydat, bylo odvolání důvodné. Odvolací soud

uvedl, že žalovaným bylo k předmětným pozemkům zřízeno právo

osobního užívání. Vydání těchto pozemků brání ustanovení § 8 odst.

4 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany řízení

dovolání, o nichž Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem, č.j. 28 Cdo

573/99-387, ze dne 24. 8. 2000 tak, že dovolání navrhovatelky

zamítl a dovolání žalovaných odmítl. Ve vztahu k dovolání

navrhovatelky Nejvyšší soud ČR uvedl, že při posuzování právní

otázky aplikace § 8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích

vycházel výkladu tohoto ustanovení v nálezu Ústavního soudu, sp.

zn. I. ÚS 142/94: "Ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

nerozeznává rozdíl mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem. Není

důvod se domnívat, že v praxi budou vznikat složité právní vztahy,

bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem na

něm stojící nemovitosti. Tyto vlastnické vztahy mohou zajisté

existovat vedle sebe a je možné je bez problémů právní cestou

řešit." Nejvyšší soud konstatoval, že z uvedeného právního závěru

odvolací soud vycházel a také dovolací soud nemá důvod zaujímat

jiný právní závěr, a proto bylo nutné dovolání navrhovatelky

pokládat za nedůvodné.

Proti rozsudku odvolacího a dovolacího soudu podala

navrhovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru byla

napadenými rozsudky porušena její základní práva, vyplývající

z čl. 11 a čl. 36 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces

spatřovala navrhovatelka v tom, že oba soudy zaujaly nesprávný

právní názor, který zakládá protismyslný a naprosto nežádoucí stav

mezi restituentem domu a vlastníkem stavebního a okolního pozemku,

který ve skutečnosti všechny tyto nemovitosti získal v rozporu

s tehdejšími předpisy. Navrhovatelka se domnívala, že ustanovení

§ 8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích je nutno vykládat

v souladu s ustanovením § 4 odst. 2 téhož zákona. Ustanovení § 4

odst. 2 citovaného zákona za podstatné považuje nabytí věci od

státu, aniž by tento pojem byl vztažen pouze k právu vlastnickému.

Dále uvedla, že žalovaní získali oba pozemky pouze proto, že

získali vlastnictví domu, neboť jinak by důvody ke zřízení práva

osobního užívání pozemku podle zákona dány nebyly. Navíc do

osobního užívání získali žalovaní pozemky v rozsahu 1.230 m2 ,

i když maximální rozsah pozemků k výstavbě rodinného domu byl

omezen ustanovením § 200 občanského zákoníku v tehdy platném

znění. Pro výklad § 8 odst. 4 ve vazbě na § 4 odst. 2 zákona

o mimosoudních rehabilitacích se navrhovatelka dovolávala i nálezu

Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 15/98. Nesprávnou aplikací § 8

odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích pak navrhovatelce

nebyla poskytnuta ochrana jejího vlastnického práva podle čl. 11

Listiny. Navrhovatelka rovněž vytýkala obecným soudům průtahy

v projednání její věci a proto žádala, aby Ústavní soud zrušil oba

napadené rozsudky.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu i Nejvyšší

soud ČR jako účastník řízení. K námitce nesprávné aplikace

a nesprávného výkladu § 8 odst. 4 zákona o mimosoudních

rehabilitacích Nejvyšší soud ČR uvedl, že oba soudy vycházely

z doslovného znění citovaného ustanovení a k výkladovému závěru,

jenž by z tohoto slovního znění nevycházel, neshledal dovolací

soud důvod a podklady ani v uveřejněné judikatuře soudů, ani

v závěrech právní teorie. K námitce průtahů v řízení pak dovolací

soud uvedl, že jednal bez zbytečných průtahů v rámci existujícího

nápadu u tohoto soudu. Závěrem uvedl, že nelze podle jeho názoru

přisvědčit důvodnosti podané ústavní stížnosti.

K výzvě Ústavního soudu podali dále vyjádření i vedlejší

účastníci. Ve vyjádření uvádějí, že návrh není důvodný, protože

navrhovatelka argumentuje především nesouhlasem s právními závěry

obecných soudů. Vedlejší účastníci nepovažují důvody, uváděné

navrhovatelkou za porušení základních práv a svobod chráněných

Listinou, protože nejsou konkretizovány a není jednoznačně

dovozeno, jakým konkrétním postupem soudu byla porušena označená

základní práva. Vedlejší účastníci proto navrhovali, aby Ústavní

soud podaný návrh zamítl.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud

se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od

něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba

účastníci, tedy navrhovatelka podáním ze dne 9. 4. 2001 a Nejvyšší

soud ČR podáním ze dne 10. 4. 2001 vyjádřili svůj souhlas

s upuštěním od ústního jednání a také vzhledem k tomu, že Ústavní

soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další

objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že

není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo

vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout jen tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny

navrhovatelovy základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem

nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem

k tomu, že navrhovatelka se dovolávala právě ochrany základní

práv, zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny, přezkoumal Ústavní

soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl

k závěru, že podaný návrh je důvodný.

Ústavní soud při posuzování předmětné věci vycházel především

z právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu, sp. zn.

Pl. ÚS 15/98, v němž bylo konstatováno, že Ústavní soud "při

rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR vychází

zejména z principu ústavně konformní interpretace a aplikace

právních předpisů. To znamená, že v situaci, kdy určité ustanovení

právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna

je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle

čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení

tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních

orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem"

(srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Ústavní soud ČR: Sbírka

nálezů a usnesení, sv. 6, C.H. Beck, Praha, 1997, str. 203)."

Ustanovení § 8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích

se verbis expressis nevztahuje k existenci vlastnického práva,

nýbrž pouze k otázce vydání pozemku, na jehož vydání by za jiných

okolností nárok byl. To znamená, že toto ustanovení představuje

toliko překážku vlastního vydání pozemku, spočívající v tom, že

původní vlastník se nemůže ujmout svého vlastnického práva, ale že

mu náleží toliko finanční náhrada (§ 8 odst. 5 cit. zákona).

Podle ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona "povinnými

osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který

získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6

zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu

s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního

zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob,

pokud na ně věc byla těmito osobami převedena". Podle názoru

Ústavního soudu je toto ustanovení nutno interpretovat tak, že se

netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly

vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku)

nabyly právo osobního užívání. V tomto ustanovení (§ 4 odst. 2

citovaného zákona) se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích

titulů toliko na nabytí vlastnictví; mimo to nelze přehlédnout, že

právo osobního užívání k pozemkům bylo zcela odlišné od jiných

užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického. Zároveň

je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na

zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve

zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto

duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že

je třeba volit takový způsob interpretace, který bude orientován

na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám)

ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové.

Z tohoto obecného východiska Ústavní soud dovozuje, že je

v souladu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to

zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude

napadené ustanovení (§ 8 odst. 4) vykládáno tak, že pozemek,

k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě

vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která

právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti

s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za

podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že ustanovení § 8 odst. 4 zákona

o mimosoudních rehabilitacích nelze interpretovat izolovaně, nýbrž

pouze v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména s citovaným

ustanovením § 4 odst. 2 tohoto zákona. Ústavně konformní

interpretací lze proto dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo

zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá,

leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku

křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji

nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na

základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc

měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže

na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního

zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je však

vždy třeba považovat takové případy, kdy k získání práva osobního

užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva

ke stavbě na pozemku stojící, a vlastnické právo ke stavbě vzniklo

za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona.

Naopak, nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva

těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými

předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu § 4

odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V praxi tedy orgány

veřejné moci nemohou ustanovení § 8 odst. 4 citovaného zákona

chápat jako "absolutní" překážku pro vydání pozemku, nýbrž pouze

jako překážku obecnou, která však - v konkrétním případě - nemůže

bránit vydání věci při splnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2

cit. zákona. S tímto právním závěrem není v rozporu ani nález

Ústavního soudu citovaný ve vyjádření Nejvyššího soudu, neboť

v tomto nálezu vyslovil Ústavní soud pouze názor, že ustanovení

§ 8 odst. 4 citovaného zákona nerozeznává rozdíl mezi zastavěnými

a nezastavěnými pozemky.

Obdobně rozhodoval Ústavní soud i nálezem, sp. zn. I. ÚS

118/98, ze dne 2. 6. 1999, který se věcně shoduje s předmětnou

věcí, ale i nálezem, sp. zn. IV. ÚS 545/98, ze dne 18. 5. 1998,

i když tento nález se týkal jiného restitučního zákona, právní

názory v něm uvedené jsou však plně použitelné i v dané

projednávané věci.

Vzhledem k výše uvedenému a protože důvodem pro rozhodnutí

odvolacího soudu, měnícího výrok soudu I. stupně, i pro rozhodnutí

dovolacího soudu byla aplikace § 8 odst. 4 zákona o mimosoudních

rozhodnutích, nezbylo Ústavnímusoudu než rozhodnout, jak označeno

ve výroku tohoto nálezu a napadená rozhodnutí zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. května 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru