Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 580/03Usnesení ÚS ze dne 27.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legali... více
Věcný rejstříktrest/výkon
Poznámkapodána stížnost k ESLP č. 28204/04
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.580.03
Datum podání31.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

ostatní (nezařaditelné)

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 2 odst.3, čl. 3 odst.1, čl. 4, čl. 10 odst.2, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

169/1999 Sb., § 8, § 5 odst.1, § 69 odst.1

345/1999 Sb., § 92, § 49


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 580/03 ze dne 27. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele J. H., právně zastoupeného JUDr. R. V., Ph.D., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 30. ledna 2002 sp. zn. 1 T 351/97, proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. ledna 2004 sp. zn. 2 KZd 238/2003, a proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 20. února 2004 sp. zn. Vdt 301/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel učinil dne 28. prosince 2003 podání k Ústavnímu soudu, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce a bylo zatíženo rovněž dalšími nedostatky, ve stanovené lhůtě však byly vytknuté nedostatky odstraněny a byla podána řádná ústavní stížnost co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí a sdělení blíže označených v záhlaví tohoto usnesení (v ústavní stížnosti jsou označena pouze spisovými značkami, nicméně z jejího obsahu je jejich bližší identifikace zřejmá), a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 10 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:

Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 30. ledna 2002 sp. zn. 1 T 351/97 bylo podle ustanovení § 60 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. ledna 1999 sp. zn. 1 T 351/97, podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dohledem. Toto usnesení napadnul stěžovatel stížností, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2002 sp. zn. 9 To 87/2002 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

Sdělením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. ledna 2004 sp. zn. 2 KZd 238/2003 byl stěžovatel vyrozuměn o odložení podnětu, ve kterém namítal nezákonnost svého držení ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, což je dle jeho názoru v rozporu s ustanovením § 49 odst. 1 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "vyhláška"), s ohledem na způsob vnějšího střežení a zabezpečení věznice, který neodpovídá věznici s dohledem.

Žádost stěžovatele o přezkum postupu Krajského státního zastupitelství v Brně byla sdělením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 20. února 2004, sp. zn. Vdt 301/2004 odložena s tím, že v postupu krajského státního zastupitelství nebylo shledáno žádné pochybení.

Stěžovatel konstatuje, že pro výkon trestu odnětí svobody byl umístěn do Vazební věznice Brno, jelikož je ve smyslu § 69 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"), jako invalida trvale pracovně nezařaditelný. Stěžovatel namítá porušení ustanovení o zajišťování vnější bezpečnosti ve věznici s dohledem ve smyslu § 49 vyhlášky, neboť ve vazební věznici, kde svůj trest vykonává, je vnější bezpečnost zajišťována přísněji, než ve věznici s dohledem, do které byl usnesením Okresního soudu v Benešově zařazen. Stěžovatel uvádí, že není umístěn na zvláštním oddělení ve smyslu § 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, neboť takové oddělení, ve kterém by beze zbytku mohla platit pravidla věznice s dohledem, ve vazební věznici neexistuje. Stěžovatel vzhledem k těmto skutečnostem namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť státní moc je prováděna mimo rámec zákona, čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť je omezen na svých právech při výkonu trestu tím, že je umístěn ve věznici, v níž je vnější bezpečnost zajištěna přísnějšími prostředky, než ve věznici s dohledem, čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť nemá zaručena shodná práva s odsouzenými do věznice s dohledem, čl. 4 Listiny, neboť stát díky neexistenci vhodného objektu pro výkon trestu pracovně nezařaditelných osob upírá těmto vězňům práva stanovená zákonem, čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť tímto zásahem je narušován jeho soukromý život a čl. 39 Listiny, neboť mu stát stanovil újmu na právech v rozporu se zákonem.

K přípisu stěžovatele ze dne 25. března 2004, kterým se domáhal vydání předběžného opatření a doplňoval ústavní stížnost, nemohlo být přihlíženo, neboť toto podání nebylo učiněno prostřednictvím advokáta. O této skutečnosti byl stěžovatel vyrozuměn.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo Krajské státní zastupitelství v Brně a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Oba účastníci řízení odkázali na napadená sdělení, přičemž vrchní státní zastupitelství uvedlo, že námitky stěžovatele jsou neopodstatněné a dílem nepravdivé, proto navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu Krajského státního zastupitelství v Brně pro dozor nad výkonem trestu sp. zn. 2 KZd 238/2003.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce obsah napadených rozhodnutí a sdělení a neshledal v postupu soudu a státních zastupitelství žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v části, ve které napadá usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 30. ledna 2002 sp. zn. 1 T 351/97 nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proti tomuto usnesení totiž bylo možno podat stížnost, což stěžovatel učinil a o jeho stížnosti bylo rozhodnuto shora konstatovaným usnesením Krajského soudu v Praze. Z obsahu ústavní stížnosti není ostatně vůbec zřejmé, jaké námitky jsou proti usnesení okresního soudu uplatňovány.

Podle § 5 odst. 1 věta první zákona o výkonu trestu odnětí svobody se trest se vykonává ve věznici nebo ve zvláštním oddělení vazební věznice. Ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 téhož zákona se věznice se člení podle způsobu vnějšího střežení a zajištění bezpečnosti do čtyř základních typů, a to s dohledem, s dozorem, s ostrahou, a se zvýšenou ostrahou. Podle odstavce 3 téhož ustanovení mohou být v rámci jedné věznice zřízena oddělení různých typů, pokud tím nebude ohrožen účel výkonu trestu. Ustanovení § 92 vyhlášky stanoví, že odsouzení trvale pracovně nezařaditelní vykonávají trest zásadně ve specializovaných odděleních věznic zřízených generálním ředitelem Vězeňské služby. Podle § 93 odst. 1 vyhlášky pak způsob zajišťování pořádku a bezpečnosti stanovený pro základní typ věznice, do které byli odsouzení uvedení v § 69 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody (trvale pracovně nezařaditelní) zařazeni, zůstává nedotčen. Podle § 49 odst. 1 vyhlášky ve věznici s dohledem a ve věznici s dozorem nejsou užívány speciální stavebně technické prostředky ani ozbrojené stráže k zabránění útěku odsouzených; kontrolou a dohledem nad činností odsouzených jsou pověřeni vychovatelé a ve věznici s dozorem též dozorci. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jsou ve věznici pro mladistvé, věznici s ostrahou a věznici se zvýšenou ostrahou používány speciální stavebně technické prostředky a ozbrojené stráže k zabránění útěku odsouzených. Obdobně obecné ustanovení týkající se zajištění vnější bezpečnosti vazebních věznic český právní řád neobsahuje, detailnější popis zajištění vnější bezpečnosti všech typů věznic, včetně věznic vazebních, je však uveden v interní normě - nařízení generální ředitelky Vězeňské služby č. 23/1999, o vězeňské a justiční stráži. Podle ustanovení § 3 odst. 2 tohoto nařízení je systém střežení realizován ve věznicích s dozorem, s ostrahou, se zvýšenou ostrahou, ve vazebních věznicích a na vnějších střežených pracovištích; v jednotlivých věznicích, v nichž jsou zřízena oddělení s nižší mírou vnější ochrany, se k zajištění bezpečnosti stanoví takový systém, který odpovídá základnímu typu věznice. Ve stručnosti lze konstatovat, že vnější bezpečnost vazebních věznic je zajištěna způsobem odpovídajícím věznicím pro mladistvé, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou podle § 49 odst. 2 vyhlášky. Nařízením generální ředitelky Vězeňské služby č. 12/2003, o vazebních věznicích a profilaci věznic Vězeňské služby ČR, bylo v ustanovení § 13 písm. a) bod 3. zřízeno ve Vazební věznici Brno oddělení specializované pro výkon trestu odsouzených trvale pracovně nezařaditelných ve věznici s dohledem.

Ústavní soud se zabýval základní stěžovatelovou námitkou, že pokud trest odnětí svobody ve věznici s dohledem vykonává ve vazební věznici, je tato skutečnost v rozporu s ustanovením § 49 odst. 1 vyhlášky, neboť vnější bezpečnost vazebních věznic je zajišťována přísněji, než věznic s dozorem. Podle názoru Ústavního soudu není tato námitka opodstatněná. Ustanovení § 49 odst. 1 vyhlášky je totiž nutno vykládat v souladu s ustanovením § 8 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 2 nařízení generální ředitelky Vězeňské služby č. 23/1999. Jsou-li v rámci jedné věznice zřízena oddělení různých typů, je pochopitelné, že vnější bezpečnost musí odpovídat základnímu typu věznice, tj. takovému typu, jehož vnější bezpečnost je zajišťována nejpřísněji. Ustanovení § 49 odst. 1 věta první je aplikováno v těch případech, pokud základním typem příslušné věznice je typ s dohledem nebo s dozorem.

Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje konkrétní porušení svých ústavních práv, pokud vykonává trest odnětí svobody v oddělení s dohledem, které je umístěno ve vazební věznici. Způsob zajištění vnější bezpečnosti věznice nemůže podle názoru Ústavního soudu ústavní práva stěžovatele žádným způsobem porušit; v této souvislosti možno poznamenat, že hlavním účelem zajištění vnější bezpečnosti věznic je zabránění útěku vězňů. Rozhodující skutečností pro posouzení ústavnosti je, zda vnitřní režim na oddělení, ve kterém je stěžovatel umístěn, odpovídá stanovenému typu věznice (tj. s dohledem), přičemž v tomto ohledu není v ústavní stížnost žádná námitka uplatněna.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že sděleními státních zastupitelství napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.

Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout, a sice v části, která směřuje proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 30. ledna 2002 sp. zn. 1 T 351/97, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný a ve zbylé části podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru