Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 58/2000Nález ÚS ze dne 12.10.2000K právu na spravedlivý proces v řízení správním a posléze v přezkumném řízení soudním

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - práce a sociálních věcí
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkpobyt/cizinců na území České republiky
procesní postup
úřad práce
zaměstnavatel
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 150/20 SbNU 65
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.58.2000
Datum vyhlášení12.10.2000
Datum podání31.01.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

1/1991 Sb., § 2 odst.2, § 19 odst.3

99/1963 Sb., § 244 odst.2, § 250j odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 58/2000 ze dne 12. 10. 2000

N 150/20 SbNU 65

K právu na spravedlivý proces v řízení správním a posléze v přezkumném řízení soudním

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl mimo ústní jednání v senátu návrhu na

zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele H., spol.

s r.o., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

29. 10. 1999, čj. 7 A 45/99-36 a rozhodnutí Ministerstva práce

a sociálních věcí ČR ze dne 26. 2. 1999, čj.

44/601/44146/16.12.1998, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, čj.

7 A 45/99-36, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 31. 1. 2000 návrh na zahájení řízení,

který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném

návrhu brojil proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.

10. 1999, čj. 7 A 45/99-36 a proti rozhodnutí Ministerstva práce

a sociálních věcí ČR ze dne 26. 2. 1999, čj.

44/601/44146/16.12.1998, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho

základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp.zn.

7 A 45/99, spisový materiál Úřadu práce v Karlových Varech

a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR týkající se předmětné

věci a z nich zjistil, že dne 23. 2. 1998 vydal Úřad práce

v Karlových Varech rozhodnutí, čj. ÚP/98/ko/3/4, kterým uložil

navrhovateli podle § 2 odst. 2 a § 19 odst. 3 zákona č. 1/1991

Sb., o zaměstnanosti, pokutu ve výši 100.000,- Kč. Rozhodnutí

odůvodnil tím, že na základě protokolu kontroly provedené Policií

ČR, oddělení cizinecké policie Karlovy Vary a pracovníky

kontrolního oddělení Úřadu práce v Karlových Varech zjistil, že

navrhovatel zaměstnával bez povolení k pobytu na území ČR 12

státních příslušníků Ukrajiny, Běloruska a Moldavska, čímž porušil

ust. § 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Proti tomuto

rozhodnutí podal navrhovatel odvolání. Ministerstvo práce

a sociálních věcí ČR (dále jen "MPSV") rozhodnutím ze dne 27. 5.

1998, čj. 44/601/14550/98-9.4.1998, napadené rozhodnutí Úřadu

práce v Karlových Varech zrušilo a vrátilo věc k novému projednání

a rozhodnutí, s odůvodněním, že orgán I. stupně nezjistil přesně

a úplně skutečný stav věci.

Následně Úřad práce v Karlových Varech, po doplnění

dokazování, dne 21. 8. 1998 vydal nové rozhodnutí,

čj. ÚP/98/ko/3/20, kterým opět uložil navrhovateli pokutu ve výši

100.000,- Kč. I toto rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel

porušil ust. § 2 zákona o zaměstnanosti. Navrhovatel podal proti

uvedenému rozhodnutí opět odvolání, které MPSV rozhodnutím ze dne

9. 10. 1998, čj. 44/601/34195/98-28.9.1998, taktéž zrušilo.

Rozhodnutí odůvodnilo procesním pochybením orgánu I. stupně, které

spočívalo v tom, že tento orgán zahájil ve věci nové správní

řízení, ačkoliv měl pokračovat v řízení původním, když

k zastavení původního řízení nedošlo.

Konečně dne 12. 11. 1998 vydal Úřad práce v Karlových Varech

rozhodnutí, čj. ÚP/98/ko/3/25, kterým opět uložil navrhovateli

pokutu ve výši 100.000,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 5.

2. 1998 se úřad práce ve spolupráci s Policií ČR, oddělením

cizinecké policie v Karlových Varech, zúčastnil kontrolní akce,

která byla zaměřena na neoprávněný pobyt a zaměstnávání cizích

státních příslušníků u navrhovatele. Na pracovišti navrhovatele ve

Žluticích bylo Policií zajištěno 12 státních příslušníků Ukrajiny,

Běloruska a Moldavska, kteří neměli povolení k pobytu na území ČR,

ani povolení k zaměstnání. Navrhovatel sice ve svém vyjádření

k zahájení správního řízení uvedl, že tito cizí státní příslušníci

nejsou jeho zaměstnanci, ale zaměstnanci firmy Ing. J. T., se

kterým navrhovatel uzavřel dvě dohody, a sice "Smlouvu o dílo",

jejímž předmětem je formování a balení jemného punčochového zboží

v dílnách navrhovatele ve Ž. a "Dohodu o zaškolení", jejímž

předmětem bylo zaškolení zaměstnankyň k formování a balení jemného

punčochového zboží v uvedených dílnách navrhovatele ve Ž. Jak však

bylo zjištěno, veškerá činnost probíhala na náklady navrhovatele,

cizí státní příslušníci pracovali na pracovištích navrhovatele

s jeho technickým vybavením, pracovními pomůckami, z jeho

materiálu a jím byli proškoleni. Navrhovatel práci řídil,

kontroloval, vedl evidenci odpracované doby apod. Ani z výpovědí

cizinců nebylo možno dovodit, že by byli zaměstnanci jiného

zaměstnavatele.

Toto rozhodnutí navrhovatel opět napadl odvoláním, v němž

opět poukázal na to, že jednotliví cizinci byli zaměstnanci firmy

ing. J. T., tudíž odpovědnost za jejich protiprávní zaměstnávání

nese tato firma. Jako důkaz navrhoval výslech pracovníků firmy T.

Po provedení kontroly jednatel navrhovatele okamžitě smlouvy

s firmou ing. T. vypověděl.

MPSV, jako odvolací orgán, dne 26. 2. 1999, rozhodnutím čj.

44/601/44146/16.12.1998, odvolání zamítlo a rozhodnutí orgánu I.

stupně potvrdilo. V odůvodnění uvedlo, že nikterak nezpochybňuje

existenci smlouvy o dílo, ani smlouvy o zaškolení, uzavřené mezi

navrhovatelem a firmou ing. T., nicméně sama existence těchto

smluv nevyvrací, že dvanáct při práci přistižených cizích státních

příslušníků navrhovatel zaměstnával. Žádná z uvedených smluv

neobsahovala přesný seznam jmen, ze kterého by bylo zřejmé, že se

jednalo právě o přistižené cizince. V předmětu činnosti

navrhovatele není žádná školící činnost pro cizince. Orgán I.

stupně provedl ve věci dodatečné šetření, na jehož základě

rozhodl. Pokud neprovedl navrhovatelem navrhované důkazy, stalo se

tak proto, že z provedených důkazů byla skutková podstata případu

zřejmá. Cizí státní příslušníci pracovali u navrhovatele v jeho

prostorách, na jeho strojích a byli jím v práci řízeni.

Navrhovatel nepředložil žádné přímé důkazy o tom, že by požádal

příslušný úřad práce o povolení k zaměstnávání cizinců nebo že by

volná pracovní místa oznámil úřadu práce.

Výše uvedené rozhodnutí MPSV napadl navrhovatel správní

žalobou, v níž žádal zrušení napadeného rozhodnutí a odložení

vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. V ní opět namítal, že přistižení

cizinci nebyli jeho zaměstnanci, ale zaměstnanci firmy ing. T..

Úřad práce podle navrhovatele nezjistil přesně a úplně skutečný

stav věci a nesprávně aplikoval obchodní zákoník. Vrchní soud

v Praze nejprve usnesením ze dne 14. 6. 1999, čj. 7 A 45/99-17,

odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Poté rozsudkem ze dne

29. 10. 1999, čj. 7 A 45/99-36, žalobu zamítl. V odůvodnění

rozsudku uvedl, že podle § 2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb.,

o zaměstnanosti, mohou být cizinci v ČR přijati do zaměstnání jen

tehdy, jestliže jim bylo uděleno povolení k pobytu na území ČR

a povolení k zaměstnání. Rovněž postup při zaměstnávání cizinců je

přesně určen § 19 odst. 2 a 3 tohoto zákona. V projednávané věci

bylo nesporné, že při provedené kontrole bylo zjištěno, že

u navrhovatele pracují (nikoliv jsou jen přítomni) státní

příslušníci Ukrajiny, Běloruska a Moldávie a to bez povolení

k pobytu a povolení příslušného územního orgánu práce

k zaměstnání. Šlo o faktický výkon práce pro navrhovatele, který

práci cizinců řídil, dával jim materiál a pracovní pomůcky.

Zaměstnával tak cizí státní příslušníky v rozporu s ustanoveními

zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Je zcela irelevantní, jak

pro tuto práci cizince získal, zda se tak stalo na základě smlouvy

o dílo nebo smlouvy o zaškolení, popř. jaká úplata byla mezi

navrhovatelem a firmou ing. T. sjednána. Protože soud nezjistil

ani vady řízení, které by měly z procesního hlediska vliv na

zákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu zamítl.

Rozhodnutí Vrchního soudu napadl navrhovatel ústavní

stížností, v níž uvedl, že Vrchní soud při svém rozhodování zcela

pominul důkazy, které na podporu svého tvrzení navrhovatel uváděl,

především to, že cizince zaměstnával někdo jiný než navrhovatel.

Nevyložil v rozhodnutí, které skutečnosti má za prokázané a které

nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými

úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Dále soud podle

navrhovatele pominul skutečnost, že ve správním řízení nebyly

provedeny navrhované důkazy. Tím měla být podle navrhovatele

porušena jeho základní práva, především právo na spravedlivý

proces, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Jestliže soud nepřezkoumal zákonnost

rozhodnutí správních orgánů v části týkající se navržených

listinných důkazů s odkazem na jejich irelevantnost ve vztahu

k pracovněprávním závazkům mezi zaměstnanci a zaměstnavateli,

porušil základní právo zakotvené v hlavě I. čl. 2 odst. 4 Ústavy

a čl. 26 odst. 1 Listiny.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

ze dne 21. 3. 2000, poukázal na to, že v daném případě soud na

základě žaloby navrhovatele přezkoumával správní rozhodnutí

o uložení pokuty a shledal je v souladu se zákonem. Takový postup

je postupem zákonným. V řízení podle části páté hlavy druhé

občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") má účastník právo na

to, aby na základě jeho žaloby bylo napadené rozhodnutí

přezkoumáno, nikoliv na to, aby jeho žalobě bylo vyhověno. Pokud

jde o námitku, že soud neprováděl v řízení dokazování, dokazování

se v přezkumném řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř.

neprovádí. Předmětem správního řízení a soudního přezkumu pak bylo

uložení pokuty za porušení předpisů na úseku zaměstnanosti,

nikoliv smluvní vztahy navrhovatele s dalšími subjekty. Dále pak

Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Návrh je důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR.

Navrhovatel namítá, že postupem Vrchního soudu v Praze bylo

porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Zásadám

spravedlivého procesu, jak vyplývají z Listiny (čl. 36 odst. 1) je

nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem

v řízení před správním orgánem musí být dána jeho účastníkovi

možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale

také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých

tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka

odpovídá povinnost správního orgánu nejen o vznesených návrzích

rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí

vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak

správní orgán neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami

spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale

současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36

odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

K takové skutečnosti musí soud, přezkoumávající napadené správní

rozhodnutí, přihlédnout a rozhodnutí zrušit.

V daném případě nejenže správní orgán byl povinen uvést ve

svém rozhodnutí důvody, pro které stěžovatelem opakovaně

navrhovaný důkaz (výslech pracovníků firmy T.) neprovedl, ale

podle přesvědčení Ústavního soudu měl tento důkaz, vzhledem

k ostatním skutkovým zjištěním, provést. Nejen že navrhovatel

tento důkaz opakovaně navrhoval, ale jeho provedení mohlo mít

zásadní vliv na posouzení skutečnosti, zda ze strany navrhovatele

došlo k porušení právních povinností. Tím, že správní orgán

navrhovaný důkaz neprovedl a ani se ve svém rozhodnutí s jeho

odmítnutím dostatečně nevypořádal, odepřel tak stěžovateli právo

na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z pouhého

stručného konstatování, že je bezvýznamné jakým způsobem cizince

pro práci získal (a tedy bez ohledu na vztah navrhovatele k firmě

T., se kterou v této oblasti prokazatelně spolupracoval) nelze

totiž přesvědčivě vyvodit (bez dokazování navrženého a takto:

neprovedeného) takové právní závěry, ke kterým soud posléze

dospěl. Vrchní soud v Praze měl k uvedenému porušení základních

práv navrhovatele v řízení podle části páté o.s.ř., ve kterém

přezkoumává zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy (§ 244 odst.

2 o.s.ř.), přihlédnout a vyvodit z něj příslušné právní následky

ve smyslu ust. § 250j odst. 2 o.s.ř. Jestliže tak neučinil,

porušil tím rovněž navrhovatelovo základní právo na spravedlivý

proces a porušil v jeho neprospěch čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo než návrhu navrhovatele vyhovět a napadený rozsudek

Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, čj. 7 A 45/99-36,

podle ust. § 82 odst. 3 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. října 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru