Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 575/01Nález ÚS ze dne 02.05.2002K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Důkaz
Zavinění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 58/26 SbNU 117
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.575.01
Datum podání27.09.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 14 odst.3 písm.e

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 89, § 125, § 3 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 575/01 ze dne 2. 5. 2002

N 58/26 SbNU 117

K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o návrhu na zahájení řízení

o ústavní stížnosti F. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze,

sp. zn. 5 To 43/2001, ze dne 18. 7. 2001, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 43/2001, ze dne

18. 7. 2001 a rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 56

T 1/2001, ze dne 6. 3. 2001, se zrušují, a to i ve vztahu

k Ing. V. V.

Odůvodnění:

Návrhem ze dne 27. 9. 2001 osobně podaným k Ústavnímu soudu

se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp.

zn. 5 To 43/2001, ze dne 18. 7. 2001. To s tím, že jeho vydáním

i postupem, který mu předcházel byla porušena jeho ústavně

zaručená základní práva na soudní ochranu vyjádřená čl. 36 odst.

1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina)

a došlo i k porušení zásady presumpce neviny a práva na obhajobu

označené v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech (dále Pakt) a čl. 1 a 2

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 56 T 1/2001,

Ústavní soud zjistil, že navrhovatel (spolu s dalším obžalovaným)

byl uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 4

trestního zákona a uložen mu nepodmíněný trest odnětí svobody.

Skutkově (ve stručnosti) šlo o to, že navrhovatel jako jednatel

společnosti F., s.r.o. vylákal (spolu s dalším odsouzeným) od

další osoby (poškozeného) půjčku ve výši 2.500.000,- Kč, kterou

zajistil zřízením zástavního práva ke dvěma automobilům uvedené

společnosti, přičemž zamlčel, že uvedené automobily byly zastaveny

pro další firmu (věřitele). Půjčku nesplatil, takto půjčené peníze

investoval způsobem, který zjevně neumožňoval půjčku splatit ve

sjednaném termínu, přičemž ta nebyla splacena ani do doby, kdy

rozhodoval soud. Odvolání podané navrhovatelem Vrchní soud

v Praze svým usnesením, sp. zn. 5 To 43/01, ze dne 18. 7. 2001,

dle § 256 trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí

poukázal na to, že nalézací soud provedl dokazování v souladu

s procesními předpisy a také v rozsahu, který mu umožnil ve věci

rozhodnout. Poukázal i na přiléhavé hodnocení provedených důkazů,

které koresponduje jeho závěrům o vině, když se v potřebném

rozsahu věnoval i obhajobě zvolené navrhovatelem. Uvedl, že oba

odsouzení uvedli poškozeného v omyl v tom směru, že mohl

předpokládat, že v případě potřeby může své nároky vůči oběma

uspokojit prodejem zastavených automobilů. Jejich postup byl takto:

shledán úmyslným, minimálně formou úmyslu eventuálního. Půjčené

peníze, které byly vloženy do filmové produkce, nemohly dle názoru

soudu být vráceny ve vymezené době, o čemž navrhovatel věděl.

Jištění půjčky směnkou ve prospěch poškozeného bylo soudem

odmítnuto s tím, že navrhovatel činil vše, aby nárok poškozeného

nemohl být uspokojen. Dospěl posléze k závěru, že jednání

navrhovatele vylučuje, že by se mělo jednat o běžný obchodní

vztah, kde by až dodatečně navrhovatel pojal úmysl půjčené peníze

nevrátit, případně by došlo k tomu, že svému závazku nemohl dostát

z důvodů vzniklých dodatečně. K neprovedení navrhovaných důkazů

pak odvolací soud stran očekávaných příjmů navrhovatele

v rozhodné době uvedl, že se jednalo pouze o přísliby ve vztahu

k nejisté okolnosti (povodeň na Moravě v té době a s těmi

související předpoklad objednávek u firmy, kterou navrhovatel

spoluvlastnil).

Proti označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal

navrhovatel včas ústavní stížnost. Poukázal na to, že neměl ve své

věci dostatečnou možnost prokázat okolnosti ve svůj prospěch, kdy

i provedené důkazy byly hodnoceny pouze v jeho neprospěch. V této

souvislosti zdůraznil, že smluvní vztah k půjčce uzavíral na

principu smluvní volnosti ve standardním obchodním případě

přiměřeném k poměrům postaveným na zásadách ekonomických podmínek

a rovněž i rizik, když má za to, že takto nepřekročil základní

a minimální kriteria, kdy poukázal na svůj věk a dosavadní

bezúhonnost s tím, že nelze mít za to, že by jednal, bez

jakýchkoliv zábran či sebereflexe, jak nakonec dovodily obecné

soudy. Zásadní výhrady pak vznesl do závěrů vyjádřených

v odůvodnění obecných soudů, které dovodily jeho úmysl od samého

počátku nedostát smluvní povinnosti. Za důvod svého jednání

označil skutečnost, že věřil, že peníze vložené do filmové

produkce přinesou lukrativní zisk, a to v přiměřeném časovém

horizontu. Poukázal na sliby lidí z filmového prostředí ohledně

výhodnosti takové investice v krátkém čase. V této souvislosti

poukázal na svou naivitu, kdy nakonec byl za ni důrazně potrestán.

V této souvislosti má za protichůdnou argumentaci soudů, které

hovoří o úspěšnosti (finanční) filmu Princezna ze mlejna, na druhé

straně o lehkovážném přístupu navrhovatele k investici do druhého

dílu této filmové pohádky. Naplnění subjektivní stránky trestního

jednání soudy spatřovaly pouze v této skutečnosti, bez ohledu na

obhajobu navrhovatele, který poukazoval nejen na výnos filmu (jako

zdroj ke splacení půjčky), ale i na další podnikatelské formě

dosažení zisku z oblasti pro který byla firma, jejíž byl

spoluvlastníkem, vůbec zřízena. V této souvislosti nebyl na jeho

návrh slyšen svědek, který měl objasnit nejen předjednanou formu

uzavřených kontraktů v rozhodné době, ale i její vážnost,

závaznost, a to i vazbou na uzavřenou půjčku s poškozeným. V tomto

směru poukázal i na to, že obecné soudy se zabývaly pouze

hodnocením kategorie ziskovosti právnické osoby (dovodily

neschopnost splatit půjčku), aniž by se zabývaly dalšími

ekonomickými kategoriemi jako je současná a budoucí likvidita

firmy, její kapitálová vybavenost, jakož i její momentální

a budoucí postavení v podnikatelském prostředí. Tyto skutečnosti

soudy nevzaly v úvahu, při vědomí, že se takto jedná o odborné

kategorie, které mohly být znaleckým posouzením zjištěny. Slyšení

svědci v tomto směru nemohli objektivní stanovisko z naznačených

hledisek zaujmout. Poukázal na to, že prostředky, které oba

vložily do filmu nebyly darem a ani z tohoto pohledu nelze dovodit

jejich vědomí, že nehodlali dostát svému závazku resp., že měli

vědět, že za dané situace svůj závazek nedokáží zvládnout. To

znovu s poukazem na hospodářský stav firmy F., s.r.o., které byl

spoluvlastníkem, kdy v rámci trestního řízení vůbec nebylo

zjišťován majetek firmy v investičních prostředcích, předmětech

krátkodobé spotřeby a nesplacených pohledávek. V této souvislosti

poukázal i na uvedené úvahy soudů ústící v závěr, že odborného

posouzení v tomto směru nebylo zapotřebí. Pokud soudy vycházely

takto pouze z povrchní výpovědi svědka Ing. Macha, bez ohledu na

výhrady navrhovatele z pohledu již řečeného, tak v tomto důležitém

směru jeho obhajobu bez odpovídajícího vysvětlení pominuly, když

nerespektovaly jeho právo na rovnocenné postavení v rámci

trestního řízení. Důkazní řízení pak vycházelo pouze ze

subjektivního poznatku soudů, který však nebyl podepřen důkazy,

které bylo lze označit za objektivní, nezkreslené, úplné a takto:

správné. Obecné soudy tedy nedostály své zákonné povinnosti

zjistit správně a úplně skutkový stav, který by jim nakonec

umožnil také jeho správné a přiléhavé právní hodnocení. Poukázal

i na výpověď svědka S. stran předpokládaného profitu z filmu, ale

i na to, že k výzvě poškozeného mu byly připraveny k předání již

zmíněné automobily, i když je nakonec nepřevzal. Uvedl také, že

půjčka byla uzavřena ve prospěch firmy F., s.r.o., z jejich

prostředků byla polovina uhrazena, a to solidárně

spoluobžalovaným, kdy nalézací soud tento fakt zohlednil poukazem

na ust. § 88 odst. 1 trestního zákona pouze k osobě

spoluobžalovaného. Konečně uzavřel, že odvolací soud se obsahem

podaného odvolání z hlediska námitek uplatněných v ústavní

stížnosti a označených již od přípravného řízení důsledně

nezabýval a ve svém rozhodnutí v podstatě odkázal na důvody

obsažené v rozsudku nalézacího soudu, aniž by své závěry odůvodnil

z pohledu zákonných požadavků vyjádřených v ust. § 125 trestního

řádu. Uzavřel, že označeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze

bylo takto zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo na soudní

ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny), stejně jako

porušení zásady presumpce neviny a práva na obhajobu (čl. 40 odst.

2 Listiny), čl. 14 odst. 2 Paktu a čl. 1 a 2 Úmluvy, když vcelku

obecné soudy dovodily právní závěry, které jsou v extrémním

rozporu se skutkovými zjištěními. Z důvodů takto vymezených potom

navrhuje usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 43/2001, ze

dne 18. 7. 2001, zrušit.

K žádosti Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti, jako

účastník řízení, vyjádřil Vrchní soud v Praze. V něm uvedl, že

stěžovateli bylo jednání kladné mu za vinu za plného respektování

příslušných procesních ustanovení obsažených v trestním řádu a tak

prokázáno, že se dopustil trestného činu podvodu dle § 250 odst.

1, 4, tr. zák. Jeho ústavní stížnost tak považuje za snahu domoci

se dalšího přezkoumání věci Ústavním soudem. Odkázal na odůvodnění

napadeného rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost považuje v celém

rozsahu za nedůvodnou a navrhuje, aby byla podle § 43 odst. 1

písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta,

popřípadě podle § 82 odst. 1 cit. zákona nálezem Ústavního soudu

zcela zamítnuta.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se svým přípisem ze dne

1. 11. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před

Ústavním soudu vzdalo (§ 28 odst. 2 zák. o Ústavním soudu).

Po zvážení spisového materiálu obsaženého ve spisu Městského

soudu v Praze, sp. zn. 56 T 1/2001, vycházejíc z argumentace

navrhovatele i vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl Ústavní

soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.

V projednávané věci, která se týká trestného činu podvodu dle §

250 odst. 1, 4, tr. zák., kterým byl navrhovatel uznán vinným se

jako klíčovou jeví otázka zavinění. které je obligatorním znakem

subjektivní stránky trestného činu. K jejímu naplnění se vyžaduje,

aby (tak i v daném případě) bylo prokázáno, že stěžovatel již

v době půjčky peněz jednal jednoznačně v úmyslu tyto buď vůbec

nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, případně alespoň

jednat s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit

a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku

obohatil. Na tomto místě je třeba zmínit konstantní judikaturu

obecných soudů podle které, jestliže teprve po uzavření smlouvy

o půjčce vznikly překážky, které mu bránily splnit závazek

z půjčky a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat, když

jinak byl tehdy schopen závazek splnit, nebo jestliže byl sice

schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů

vrácení peněz odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec

nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu

(tak i ustálená judikatura obecných soudů - např. R 54/1967,

R 15/69, R 57/1978-III., R 56/94). U trestného činu podvodu dle

§ 250 tr. zák. je vždy nezbytné jednoznačně dovodit z provedených

důkazů, že ve chvíli kdy si pachatel půjčoval peníze, již jednal

v úmyslu (byť alespoň nepřímém) peníze buď nevrátit vůbec nebo je

nevrátit ve smluvené lhůtě a že takto uvádí věřitele v omyl, aby

se ke škodě jeho majetku obohatil. V dané věci nelze přehlédnout

tvrzení navrhovatele uplatněná v rámci jeho obhajoby, kdy poukázal

na to, že v kritické době důvodně mohl očekávat větší počet

zakázek (i v souvislosti s uvedenými povodněmi), které by mu

umožnili získat prostředky k úhradě půjčky, a to i z hlediska

lhůty její splatnosti. V tomto směru také nabídl důkaz výslechem

svědka, poukázal i na jiné finanční možnosti vycházející

z kapitálové vybavenosti jím spolu vlastněné firmy, její aktuální

likvidity i jejího postavení v podnikatelském prostředí. Tato jeho

obhajoba, důležitá právě z hledisek úvah o prokazatelném úmyslu

v době půjčky již zapůjčenou částku nevrátit vůbec nebo ve

sjednané lhůtě, však obecnými soudy v zásadě nebyla vzata v úvahu

a jeho výhradami tomto směru uplatněnými v rámci řízení před

obecnými soudy se jimi vlastně ani nezabývaly a takto k nim

nezaujaly ani žádný postoj. Přitom nelze mít za to, že takto:

vznesené námitky navrhovatele byly bezobsažné či zjevně

redundantní, tedy takové na které by obecné soudy právem nemusely

vůbec reagovat. Navíc z výpovědi svědků z prostředí výroby

a produkce filmů je nepochybné, že navrhovatel (ale

i spoluodsouzený Ing. Vladimír Vymětal) se v této oblasti

nedostatečně orientovali, počínali si značně naivně se zřejmou

snahou a vírou v rychlý a vysoký výdělek. Z pohledu již řečeného

pak skutečnosti vážící se k dvojí zástavě uvedených movitých věcí

jeví jako druhořadé právě i s ohledem na úvahy týkající se

prvotního úmyslu v době sjednávání předmětné půjčky a jejího

řádného splacení. Další jednání navrhovatele z hlediska

prodlužování splatnosti půjčky či otázka velkého technického

průkazu zastaveného vozu nebo hodnocení úrovně snahy navrhovatele

půjčku splatit, jeho pasivita v tomto směru je již hodnocením

jednání navrhovatele, které nemá přímý vztah k okamžiku kdy si

peníze půjčoval a z takového jednání zajisté nelze dovodit jeho

úmysl půjčené peníze nevrátit již ve chvíli, kdy si je půjčoval.

Nelze ani přehlédnout, že navrhovatel prokazatelně po výzvě

věřitele v polovině roku 1998 připravil movité věci (osobní auta)

k realizaci zástavního práva, čehož věřitel, ať už z jakýchkoliv

důvodů, přes reálně uvedenou možnost (vytvořenou i navrhovatelem)

nevyužil. Znovu však nutno zopakovat, že klíčovým v dané věci je

nepochybné prokázání úmyslu navrhovatele při naplnění skutkové

podstaty trestného činu podvodu dle § 250 trestního zákona.

Ústavní soud si je vědom toho, že dokazování v tomto směru bývá

začasté náročné, nicméně při zákonné konstrukci trestného činu

podvodu nelze než trvat také na nepochybném prokázání právě

i subjektivní stránky trestného činu. Jinak řečeno, je nezbytné

trvat na důsledném uplatňování odpovědnosti za zavinění, když tato

zásada je jednou ze stěžejních na kterých je vůbec vystavěna

definice trestného činu (§ 3 odst. 3 tr. zák. kdy "k trestnosti

činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon

výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti"). K naplnění trestní

odpovědnosti za následek totiž nestačí ho jen způsobit, ale je

nutno ho také zavinit. Z pohledu takto řečeného pak je nepochybné,

že v dané věci obecné soudy se nezabývaly v potřebném rozsahu

relevantními námitkami vznesenými navrhovatelem z hlediska zejména

rozsahu a úrovně vedeného dokazování. To bylo vedeno nejenom

v nedostatečném rozsahu, ale i jednostranně do té míry, která

neodpovídá procesním pravidlům stanoveným trestním řádem (§ 2

odst. 5, 6, § 89 a § 125 tr.ř.) ale, a to zejména, také nárokům na

ústavně garantovaná práva navrhovatele vymezená ustanoveními čl.

6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech, což v konečném důsledku představuje

porušení navrhovatelova ústavně zaručeného základního práva na

soudní ochranu (spravedlivý proces) z hlediska čl. 36 odst. 1

Listiny. K otázce míry a rozsahu vedeného dokazování lze uvést, že

pokud soud odmítne provést důkazy navrhované účastníkem trestního

řízení (obžalovaným), svůj postoj v tomto směru musí přesvědčivě

odůvodnit a to způsobem, který v sobě nese úvahy logické a rozumné

do té míry, která je pro účastníky v řízení i z hlediska jejich

argumentace pochopitelná a také srozumitelná. Pokud se tak nestane

a soudy v naznačeném směru zaujmou stanovisko povrchní nebo

dokonce žádné či pouze formálně a bez potřebného vysvětlení odkáží

na důkazy, které byly bez dalších souvislostí soudy konstatovány,

potom z pohledu Ústavního soudu se tak jedná o tzv. opomenuté

důkazy (tak i ustálená judikatura Ústavního soudu, např.

rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 617/2000, sp. zn. III. ÚS 628/2000,

III. ÚS 181/2000 a další). Z pohledu řečeného nebylo proto soudy

v potřebném rámci (zákonem upraveným) přihlíženo k obhajobě

zvolené navrhovatelem, jako účastníkem (obžalovaným) trestního

řízení, a to již v rovině ústavně garantovaného práva, kterým je

zajisté i právo vymezené v čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž znovu

právo na spravedlivý proces. S poukazem na uvedené tak nezbylo

Ústavnímu soudu než napadené rozhodnutí zrušit, stejně jako

předcházející rozhodnutí soudu I. stupně, když Ústavní soud vzal

v úvahu hlediska procesní ekonomie, ale i skutečnost, že

protiústavní postup shledal již v řízení konaném před soudem

nalézacím.

Toto rozhodnutí se přirozeně týká i spoluodsouzeného Ing. V.,

když Ústavní soud respektoval zásadu dobrodiní záležící

v souvislosti (beneficium cohaesionis) vyjádřené v ust. § 261

trestního řádu.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. května 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru