Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 566/18 #1Usnesení ÚS ze dne 10.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Obec
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.566.18.1
Datum podání12.02.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

131/2000 Sb., § 35

99/1963 Sb., § 142, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 566/18 ze dne 10. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 30 Co 417/2017-159, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11, v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 2, v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 11 C 5/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 5/2005 domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 10 uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi převést na něj vlastnické právo k pozemku parc. č. X1, orná půda, k. ú. Záběhlice, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV č. X2. V průběhu řízení byla mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva k pozemkům na stěžovatele. V návaznosti na uzavření kupní smlouvy vzal stěžovatel dne 8. 8. 2017 svou žalobu zpět a požadoval náhradu nákladů řízení ve výši 726 671,55 Kč. Obvodní soud usnesením ze dne 27. 9. 2017 č. j. 11 C 5/2005-145 řízení o žalobě zastavil (výrok I.) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 658 730,50 Kč (výrok II.). Výrok o nákladech obvodní soud odůvodnil § 146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž stěžovateli na nákladech řízení přiznal jeho právní zastoupení advokátem, které v odůvodnění rozhodnutí blíže specifikoval. Proti výroku o nákladech řízení podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 11. 2017 č. j. 30 Co 417/2017-159 změnil usnesení obvodního soudu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V napadeném usnesení dal městský soud sice obvodnímu soudu za pravdu, že při rozhodování otázky nákladů řízení správně vycházel z § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., obvodní soud však pochybil, pokud současně nevzal na zřetel ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vážící se k posuzování účelnosti nákladů právního zastoupení advokátem, je-li účastníkem soudního řízení subjekt veřejné správy hospodařící s veřejnými prostředky. Vzhledem k tomu, že se v předmětném řízení jednalo o spor, prostřednictvím něhož stěžovatel, tedy subjekt veřejné správy, realizuje svou zákonnou povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku, tedy naplňoval jeden z veřejných zájmů, neshledal městský soud náklady stěžovatele jakožto statutárního města na jeho právní zastoupení advokátem za účelně vynaložené.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud nesprávně aplikoval judikaturu Ústavního soudu a procesní civilní předpisy, v důsledku čehož bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401), a dále v nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115), na který městský soud v napadeném usnesení poukazoval, vyslovil právní názor, že u statutárních měst a jejich částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby tyto byly schopny hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez právní pomoci externího advokáta. Stěžovatel je však přesvědčen, že citované nálezy vycházely z okolností odlišných od jeho věci. Stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, v němž Nejvyšší soud konkretizuje podmínky pro přiznání nákladů zastoupení a deklaruje, že přiznání nákladů zastoupení vyžaduje zohlednění specifických okolností věci a vysvětlení úvah, pro něž by bylo v daném případě možno na náklady advokátního zastoupení pohlížet jako na účelově vynaložené. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že v řízení o žalobě šlo o otázku, která byla co do právního základu značně složitá, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že celý spor je veden už od ledna roku 2005, dále pak že projednávaná věc, tedy řízení o předběžném opatření a uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, není stěžovatelovou běžnou agendou. Stěžovatel dodává, že plní v souladu s platnými právními předpisy řadu úkolů v samostatné, ale i přenesené působnosti, když rozsah úkolů je značný s ohledem na to, že je stěžovatel zároveň obcí i krajem, čemuž odpovídá skutečnost, že vlastní značný majetek, jehož část tvoří řada nemovitostí, a v této souvislosti uzavírá ročně cca 15 000 smluv. Hmotněprávní zabezpečení agendy tak zcela vyčerpává zbývající kapacitu zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním v oboru právo. Rozhodnutí o tom, zda lze některý případ považovat za vymykající se běžné agendě právního oddělení veřejnoprávního subjektu, je dle stěžovatele na subjektivním posouzení jeho právního oddělení, jelikož jedině ono je s to posoudit, zda je v jeho odborných, kapacitních a časových možnostech poskytnout odpovídající právní služby samostatně a naplnit tak zákonnou povinnost pečovat a rozvíjet majetek stěžovatele, nebo zda je k tomuto účelu třeba využít služeb externího advokáta.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.

7. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 (dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)], opakovaně již bylo řečeno, že povaha "jen procesní" soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení a určování její výše, značně rezervovaně.

8. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 [N 189/51 SbNU 307)].

9. K podmínce náhrady toliko těch nákladů řízení, které lze považovat za náklady účelně vynaložené, pak Ústavní soud opakovaně judikoval, že tam, kde je úspěšným účastníkem řízení stát, jenž je k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (např. advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak není zpravidla důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako nákladů účelně vynaložených [nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65)]. K obdobným závěrům pak Ústavní soud dospěl i v případě, kdy jako účastník v řízení nevystupoval stát, ale územní samosprávný celek Hlavní město Praha, její městská část či jiné statutární město [viz nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115), nebo nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115)].

10. Ústavní soud však současně judikoval, že shora uvedená pravidla nelze aplikovat mechanicky; při jejich aplikaci je třeba vždy přihlédnout k okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát či územní samosprávný celek) může být i právní problematika, která přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou příslušným orgánem státu či územním samosprávným celkem, případně jde o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu, který si zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku specializuje, jako adekvátní [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2049/11 ze dne 13. 5. 2013 (N 81/69 SbNU 339) nebo nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507)].

11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňoval závěr městského soudu, že v předmětné věci náklady, které vynaložil na právní zastoupení, nebyly z jeho strany vynaloženy účelně. K této námitce je třeba především poukázat na závěry Ústavního soudu, obsažené v řadě jeho rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2771/11 ze dne 27. 12. 2011), kde Ústavní soud konstatoval, že občanský soudní řád ponechává otázku nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu. Jestliže pak obecné soudy tyto své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup dle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.

12. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy městský soud procesně úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal s odkazem na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, neboť šlo o problematiku převodu vlastnického práva k pozemkům z vedlejšího účastníka na stěžovatele, nepochybně tedy o problematiku, která úzce souvisí se zákonnou povinností stěžovatele pečovat nejen o zachování a rozvoj svého majetku. V průběhu řízení přitom dle městského soudu nevyplynulo, že by náklady, které stěžovatel vynaložil na právní zastoupení advokátem, byly vynaloženy účelně, jelikož se nejednalo o právní problematiku úzce specializovanou nebo jinak specifickou, obtížnou nebo dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalost cizího práva, jazyka apod.

13. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu, je logicky, srozumitelně a s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu odůvodněn.

13. Tvrdí-li stěžovatel, že plní řadu úkolů v samostatné i přenesené působnosti, když rozsah úkolů je značný vzhledem k tomu, že je zároveň obcí i krajem, setrvává Ústavní soud na svém právním názoru, že kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství a charakteru svěřeného majetku. I u statutárních měst tak lze předpokládat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k zabezpečení schopnosti kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by k tomu musela využívat právní pomoc (externích) advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem účelně vynaloženými [nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365) či nález sp. zn. III. ÚS 532/17 ze dne 10. 5. 2017].

13. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že je předmětem sporu problematika, která se vymyká běžné agendě právního oddělení veřejnoprávního subjektu. Stěžovatel nepředložil v ústavní stížnosti ani ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka v řízení před městským soudem argumentaci, která by takový závěr přesvědčivě odůvodnila, když délka sporu, účast zástupce na řadě soudních jednání, či sepis vícero podání, ani skutečnost, že nešlo o pouhý spor o zaplacení dlužné částky, nejsou samy o sobě pro závěr o účelnosti vynaložených nákladů dostačující. Vzhledem k tomu, že se městský soud podstatou sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řádně zabýval, nelze ve skutečnosti, že stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení nepřiznal, spatřovat projev libovůle, neboť z odůvodnění městského soudu je dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování odvolání vycházel, a napadené usnesení je proto z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru