Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 564/13 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
insolvence/řízení
lhůta/zmeškání
Usnesení
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.564.13.1
Datum podání08.02.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 363 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 564/13 ze dne 18. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti atx - technická kancelář pro komplexní automatizaci, s. r. o., se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nová 486, zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2012 č. j. 3 VSOL 869/2012-B-143 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2012 č. j. KSBR 38 INS 22471/2011-B-111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Brně shora uvedeným usnesením rozhodl, že reorganizace stěžovatelky (dlužníka) se přeměňuje v konkurs (výrok I.), a dále uvedl, že rozhodnutím o přeměně reorganizace v konkurs a jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku nastávají účinky spojené s prohlášením konkursu (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným usnesením toto rozhodnutí Krajského soudu v Brně jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že reorganizační plán předložila sice se sedmnáctidenním zpožděním, nicméně ještě v době, kdy krajský soud nerozhodl o zamítnutí jejího návrhu na prodloužení lhůty k dodatečnému předložení reorganizačního plánu - a to o pouhých 30 dnů - a stejně tak nerozhodl o změně způsobu řešení úpadku. Odůvodnění usnesení insolvenčního soudu stěžovatelka označuje za kusé a vágní, přičemž shodně charakterizuje rozhodnutí soudu odvolacího. Uvedený postup obecných soudů pokládá za přepjatě formalistický a porušující její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka též popisuje vývoj své ekonomické situace a dovozuje, že v případě uskutečnění reorganizačního plánu by bývala mohla pokračovat její podnikatelská činnost a došlo by k úhradě pohledávek nezajištěných věřitelů.

Stěžovatelka proti rubrikovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci nepodala dovolání, nicméně vzhledem k úpravě obsažené v bodu prvním čl. IV části druhé zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je ústavní stížnost přípustná.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou povahou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17).

Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu (insolvenčního řízení), jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Deficit spravedlivého procesu, jak je řečeným předznačen a který stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je racionální a předvídatelný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání aplikovaných právních institutů.

Vzhledem obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení § 363 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), jež v dané věci obecné soudy uplatnily.

Ústavní soud je názoru, že nikoli.

Obecné soudy v ústavní stížností napadených usneseních rekapitulovaly, že soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 2. 2012 č. j. KSBR 38 INS 22471/2011-B-23 mimo jiné povolil stěžovatelce (dlužníku) reorganizaci a současně ji vyzval, aby ve lhůtě 120 dnů předložila reorganizační plán nebo aby bez zbytečného odkladu insolvenčnímu soudu sdělila, že jej předložit nehodlá. Krajský soud v Brně následně na podkladě žádostí stěžovatelky doručených dne 14. 6. 2012 a 20. 7. 2012 prodloužil lhůtu k předložení reorganizačního plánu o 30 dnů, resp. dalších 60 dnů, a 19. 9. 2012 obdržel insolvenční soud v pořadí již žádost o prodloužení této lhůty třetí. K ní věřitelský výbor shodně s insolvenčním správcem uvedli, že navrhují, aby insolvenční soud další lhůtu již neprodlužoval s odůvodněním, že "nejsou spokojeni s tím, jakým způsobem dlužník (stěžovatelka) dodával informace ohledně svého hospodaření a zejména ohledně stavu jednání s potencionálními investory a stavu přípravy reorganizačního plánu". Dne 8. 10. 2012 byl insolvenčnímu soudu stěžovatelkou předložen dokument nazvaný reorganizační plán a usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. KSBR 38 INS 22471/2011-B-106 insolvenční soud stěžovatelce lhůtu k předložení reorganizačního plánu o dalších 30 dnů neprodloužil, a to s podrobným odůvodněním. Následně soud prvního stupně rozhodl usnesením napadeným ústavní stížností.

Patří se zdůraznit, že stěžovatelce nepříznivé následky se odvíjejí z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2012 č. j. KSBR 38 INS 22471/2011-B-106. Jelikož je Ústavní soud vázán stěžovatelkou formulovaným petitem ústavní stížnosti, nemůže - již proto - toto usnesení učinit předmětem svého přezkumu. Stojí nicméně za zaznamenání, že pokud by stěžovatelka předmětný návrh zahrnula do nyní projednávané ústavní stížnosti (podané dne 8. 2. 2013), bylo by třeba jej podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný odmítnout; usnesení, proti němuž není odvolání přípustné (§ 339 odst. 5 insolvenčního zákona), bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku i doručeno stěžovatelce (resp. její zástupkyni Mgr. Lucii Sabolové) již dne 10. 10. 2012.

Co do ústavní stížností napadených usnesení dlužno konstatovat, že stěžovatelka nezpochybňuje relevantně úsudek, že představují nevyhnutelný důsledek neprodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu; jinými slovy, není pochyb, že v procesní situaci ustavené usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2012 č. j. KSBR 38 INS 22471/2011-B-106 nebyl zachován prostor k tomu, aby insolvenční soud reorganizaci stěžovatelky v konkurs nepřeměnil. Odůvodnění odpovídajících závěrů lze považovat za přiměřené stěžovatelkou uplatněné oponentuře.

Již jen na doplnění se sluší poukázat na názor opakovaně vyslovovaný Ústavním soudem, podle nějž smyslem právního institutu lhůt je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997, 30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399, a navazující judikaturu). Není k dispozici úsudek, že by daná právní úprava, resp. její aplikace obecnými soudy z tohoto účelového vymezení nepřípustně vybočovala, což specificky platí ku zvláštním poměrům insolventního řízení.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Jelikož ústavní stížnost nebyla shledána způsobilou věcného posouzení, Ústavní soud o projednání věci mimo pořadí nerozhodoval.

K podání ústavní stížnosti zmocnil shora jmenovaného advokáta jednatel (a majitel) dlužníka (stěžovatelky), a nikoli insolvenční správce; vzhledem k povaze uplatněné argumentace zahrnující kritiku postupů insolvenčního správce by však "přísné" hodnocení ústavní stížnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu mohlo být předmětem výhrad z pohledu denegatia iustitiae.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru