Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 560/12 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.560.12.1
Datum podání17.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 560/12 ze dne 29. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 23, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 8. 2011, č. j. 13 C 349/2009, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011, č. j. 17 Co 464/2011-63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů ve výrocích o nákladech řízení, neboť jimi mělo být dotčeno její právo na spravedlivý proces garantované v jejím čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným usnesením v řízení o zaplacení 181 Kč zastavil řízení (poté co již předtím řízení zastavil co do částky 1 624 Kč) a stěžovatelce (v řízení žalované) uložil povinnost zaplatit žalobci (Kooperativa pojišťovna, a. s. Vienna Insurance Group) na nákladech řízení 8 880 Kč.

Městský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v nákladovém výroku potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit na nákladech odvolacího řízení 960 Kč. Přisvědčil závěru obvodního soudu, že žalobci náleží právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť to byla stěžovatelka, jež z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno, jestliže žalobcem uplatněný nárok uspokojila až po podání žaloby (co do jistiny a posléze i ohledně jejího příslušenství), a současně podrobně zdůvodnil, z jakých důvodů nemohla obstát námitka stěžovatelky, že se o existenci pohledávky dozvěděla až v okamžiku doručení soudem vydaného platebního rozkazu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na argumentaci užitou v podaném odvolání vyjadřuje přesvědčení, že v jejím případě byly dány "důvody zvláštního zřetele", když "navíc" náklady řízení, které byla uznána povinnou uhradit, byly v poměru k hodnotě předmětu sporu nepřiměřené.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení článku 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však zjevné, že právo na spravedlivý proces stěžovatelce upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, jakož i opravné instance, a oba soudy své rozhodnutí o nákladech řízení srozumitelně odůvodnily. Z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.

Ústavní soud se k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti však nesvědčí.

Stěžovatelka toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jimi užitého práva, nicméně relevantně neuvádí, proč by interpretace, jíž neurčitě oponuje (v podstatě jen odkazem na důvody odvolání), měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Stěžovatelka tedy zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Lze proto uzavřít, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru