Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 557/04Usnesení ÚS ze dne 27.10.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkazyl
Správní soudnictví
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.557.04
Datum podání01.09.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 110

2/1993 Sb., čl. 14

325/1999 Sb., § 12, § 13, § 14


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 557/04 ze dne 27. 10. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V. L., právně zastoupeného Mgr. P. V., advokátem proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, č. j. 7 Azs 83/2004-53, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, ta kto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 9. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, č. j. 7 Azs 83/2004-53, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 13. 7. 2001, č. j. OAM-505/VL-01-P07-2000, nebyl stěžovateli podle ust. § 12, §13 odst. 1, 2 a § 14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. § 91 cit. zákona, neboť bylo prokázáno, že stěžovatel podal žádost o azyl z důvodu legalizace pobytu na území České republiky.

Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, o kterém rozhodl ministr vnitra dne 26. 8. 2002, č. j. OAM-1821/AŘ-2002, tak, že napadené rozhodnutí potvrdil a rozklad zamítl. Proti rozhodnutí ministra vnitra podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 1. 2004, č. j. 24 Az 664/2003-28, zamítl. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, č. j. 7 Azs 83/2004-53, pak byla podle ust. § 110 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), zamítnuta rovněž kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem rozhodujících orgánů bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel uvádí, že se domáhal svého práva postupem nejprve podle zák. č. 71/1967 Sb., a následně dle zák. č. 150/2002 Sb. Oba tyto předpisy stanoví postup, jakým má státní orgán postupovat, předpokládaný v čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy ovšem tento postup byl porušen. Konkrétně se stěžovatel dovolává porušení ust. § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 zák. č. 71/1967 Sb., a následně porušení ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zák. č. 150/2002 Sb., která nereflektoval ve svém rozhodnutí ani Nejvyšší správní soud. Porušená ustanovení, uvádí stěžovatel, mají zejména sloužit k zajištění ústavnosti konkrétního procesu, a tak v plné míře poskytovat účastníku právo zajištěné čl. 36 Listiny.

Vzhledem k tomu, že právní důsledky neudělení azylu by pro stěžovatele mohly znamenat nenahraditelnou újmu, spočívající v povinnosti vrátit se na území státu, kde byl pronásledován, a přiznání odkladného účinku se nedotkne práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem, navrhl dále stěžovatel přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím porušují právo na spravedlivý proces, či jiná ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a to především z toho důvodu, že ústavní stížnost má pouze obecný charakter a neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatel porušení svých ústavně zaručených základních práv dovozuje.

Ústavní soud podotýká, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými procesními ustanoveními, respektují příslušná procesní ustanovení, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Z hlediska namítaného porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud opakovaně konstatoval, že čl. 36 Listiny zakotvuje možnost (právo) domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu.

Z obecného pohledu je třeba si pak uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jinými slovy, každému, a tedy i stěžovateli, je zaručeno právo, aby jeho věc byla projednána před soudem, avšak není zaručeno právo na úspěch v řízení před soudem. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Pouze z té skutečnosti, že obecný soud zaujímá v projednávané věci jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 14. 7. 2004, č. j. 7 Azs 83/2004-53, konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 cit. ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech v odůvodnění svého rozhodnutí uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s., zamítl.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny, či jiných ústavně zaručených práv nebo svobod, a proto posoudil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Za této procesní situace, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení, se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru