Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 552/15 #1Nález ÚS ze dne 11.06.2015Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
interpretace
Pozemní komunikace
Pojištění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 107/77 SbNU 561
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.552.15.1
Datum vyhlášení23.06.2015
Datum podání20.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1999 Sb., § 13 odst.7

168/1999 Sb., § 24c, § 1 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Závěr, že ve smyslu ust. § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla bylo vozidlo provozováno, bylo-li v rozhodném období vedeno v příslušném registru vozidel, platí jen tehdy, není-li jeho provozovatelem (vlastníkem) prokázán opak. Neposkytne-li mu soud v řízení pro takový důkaz prostor, poruší jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 11. 6. 2015 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele dipl. Ing. Ľubomíra Makúcha rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. prosince 2014 č. j. 7 EC 31/2012-69 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici (České kanceláři pojistitelů) žalovanou částku, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel byl vlastníkem nebo provozovatelem vozidla, které v předmětném období nemělo uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a proto žalobě vyhověl. Odmítl přitom stěžovatelovu argumentaci, že vozidlo neprovozoval, resp. že s ním nejezdil na veřejné komunikaci, protože bylo uskladněno v autobazaru na soukromém pozemku za účelem jeho dalšího prodeje, s tím, že takovéto „neprovozování“ není z hlediska zákona relevantní a že pokud by tento pojem chtěl naplnit, musel by vozidlo formálně vyřadit z evidence na dopravním inspektorátu a odevzdat registrační značky, což neučinil. Takový výklad podmínek trvání povinnosti platit zákonný příspěvek dle stěžovatele extenzivně vybočuje z mezí daných vzájemnou souvislostí s § 1 odst. 2 a § 24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně odmítl, že by pro úsudek, zda vozidlo bylo ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla provozováno, mohlo být určující pouze to, že bylo v příslušném období vedeno v registru vozidel, k čemuž (však) dodal, že z této skutečnosti lze zpravidla vyvozovat, že vozidlo provozováno bylo, ledaže by vlastník vozidla prokázal opak.

Obvodní soud vyložil ust. § 24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla tak, že povinnost platit příspěvek by stěžovateli nevznikla jen za předpokladu, pokud by stěžovatel předmětný automobil vyřadil z evidence na dopravním inspektorátu a odevzdal registrační značky; vzhledem k tomuto právnímu názoru pak zjevně nepovažoval za relevantní stěžovatelovo tvrzení, že vozidlo neprovozoval, neboť v příslušném období bylo odstaveno v autobazaru (a z tohoto důvodu ani stěžovateli neposkytl žádný procesní prostor k prokázání jeho tvrzení). Tímto postupem se však okresní soud dostal do rozporu s výše uvedeným názorem Ústavního soudu a jeho rozhodnutí z hlediska ústavnosti (konkrétně pak z hlediska ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces) nemohlo obstát.

Ústavní soud uvedl, že jeho ingerence není nezbytná za předpokladu, že je zcela zřejmé, že zjištěná vada řízení nemohla mít podstatný vliv na výsledek řízení, které by pokračovalo na základě jeho kasačního nálezu, když by takové pokračování bylo zjevně zbytečné, popřípadě nehospodárné, a proto v konečném důsledku v rozporu se zájmy samotného stěžovatele.

Spor o to, zda i odstavení vozidla v autobazaru je jeho provozováním, a tudíž zda i uzavřený areál autobazaru nutno považovat za účelovou a veřejně přístupnou komunikaci, takže i pouhé ponechání vozidla na ní je spojeno s povinností hradit předmětný poplatek, staví však Ústavní soud do pozice, aby sám – namísto obecného soudu – vykládal tzv. podústavní právo, a to navíc za situace, kdy není ani zcela zřejmé, jaký je skutkový stav věci, protože dokazování bylo obecným soudem vedeno pouze ke skutečnostem relevantním z hlediska jeho vadného právního názoru.

Pro porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 552/15 ze dne 11. 6. 2015

N 107/77 SbNU 561

Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 11. června 2015 sp. zn. III. ÚS 552/15 ve věci ústavní stížnosti Dipl. Ing. Ľubomíra Makúcha, zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, se sídlem Sokolovská 161/2170, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. prosince 2014 č. j. 7 EC 31/2012-69, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit vedlejší účastnici 4 817 Kč s příslušenstvím z důvodu neuzavření pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a dále na náhradě nákladů řízení částku 10 238 Kč, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů, IČO 700999618, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, se sídlem 17. listopadu 230, Říčany, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. prosince 2014 č. j. 7 EC 31/2012-69 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. prosince 2014 č. j. 7 EC 31/2012-69 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 19. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2015, stěžovatel napadl shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména pak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též jen "obvodní soud") bylo k žalobě vedlejší účastnice České kanceláře pojistitelů (dále jen "vedlejší účastnice") rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici 4 817 Kč s příslušenstvím a dále na náhradě nákladů řízení částku 10 238 Kč. Obvodní soud s poukazem na ustanovení § 24c odst. 1, 2 a 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, dospěl k závěru, že stěžovatel byl vlastníkem nebo provozovatelem vozidla, které v období od 1. 3. 2009 do 27. 4. 2009 nemělo uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a proto žalobě vyhověl. Odmítl přitom stěžovatelovu argumentaci, že vozidlo neprovozoval, resp. že s ním nejezdil na veřejné komunikaci, protože bylo uskladněno v autobazaru na soukromém pozemku za účelem jeho dalšího prodeje, s tím, že takovéto "neprovozování" není z hlediska zákona relevantní, a že pokud by tento pojem chtěl naplnit, musel by vozidlo formálně vyřadit z evidence na dopravním inspektorátu a odevzdat registrační značky, což neučinil.

II. Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo, že v době, kdy bylo vozidlo v autobazaru odstaveno, bylo pojištěno, po dobu jeho odstavení dané pojištění skončilo a poté, co bylo prodáno zákazníkovi, bylo uzavřeno pojištění nové. Po sledované období vozidlo nebylo provozováno, přičemž zůstávalo odstavené na prodejní ploše autobazaru, tedy v místě ležícím mimo výčet komunikací obsažený v § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, s nimiž uvedený zákon spojuje provozování vozidla, a tím i povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti. Výklad podmínek trvání povinnosti platit zákonný příspěvek zaujatý obvodním soudem dle stěžovatele extenzivně vybočuje z mezí daných vzájemnou souvislostí s § 1 odst. 2 a § 24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

4. Pokud obvodní soud uzavřel, že (stěžovatel) měl vozidlo formálně vyřadit z evidence, aby naplnil pojem "neprovozování" vozidla, pak se skutečností, že je vozidlo zapsáno v registru, nelze spojovat, že je vozidlo také provozováno - rozhodující je nikoliv formální stav, ale stav faktického užívání, tj. skutečného provozování vozidla, třeba jen v podobě jeho odstavení na veřejné komunikaci. Se skutečností, že nevrátil registrační značky vozidla a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu příslušnému orgánu evidence, lze spojit odpovědnost za přestupek, nikoliv fikci či domněnku provozování vozidla.

5. Nutnost zásahu Ústavního soudu do rozhodování obvodního soudu stěžovatel vyvozuje z toho, že uložená povinnost je založena na ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, navíc se uvedený soud nevypořádal s jeho právním názorem, natožpak se skutečnostmi, jež plynou z předložených důkazů, resp. tyto zcela opomenul bez jakéhokoliv smysluplného odůvodnění, což by prý v "nebagatelním" případě zakládalo nepřezkoumatelnost příslušného rozhodnutí

III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení

6. Obvodní soud pro Prahu 10 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

7. Vedlejší účastnice uvedla, že si je vědoma judikatury Ústavního soudu, podle které povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti není spojena s pouhým držením vozidla, a v tomto ohledu proto nemůže právní názor obvodního soudu obstát. Otázkou však je, zda s ohledem na další okolnosti případu je nezbytný derogační zásah Ústavního soudu. V prvé řadě se v dané věci jedná o bagatelní částku, a jestliže potřeba zásahu byla vyvozována z rozkolísanosti soudní praxe a množství podaných ústavních stížností, tyto důvody již neplatí, neboť ustanovení § 24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla bylo s účinností od 15. 1. 2015 zrušeno, takže nelze očekávat větší množství ústavních stížností, přičemž dobíhající praxe není rozkolísaná, kdy napadené rozhodnutí představuje zřejmou výjimku.

8. Kromě toho je dle vedlejší účastnice třeba vzít v úvahu skutkové okolnosti případu. V něm byla stěžovatelova obrana založena na tom, že vozidlo neprovozoval, protože bylo umístěno na soukromém pozemku, a opírala se o písemné prohlášení vedoucího prodeje vozidel autobazaru, podle kterého vozidlo bylo odstaveno na soukromé ploše, přičemž po dohodě mohla být provedena zkušební jízda jen na ní. Z obsahu daného tvrzení však vyplývá, že ve skutečnosti vozidlo provozováno bylo. Daný prostor, jak plyne z funkce autobazaru, totiž sloužil k vystavení a prodeji vozidel, přičemž byl využíván pro příjezdy a odjezdy nabízených a prodávaných vozidel různých vlastníků, včetně zkušebních jízd, a volně se na něm pohybovali potenciální zákazníci. Z hlediska § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, bylo předmětné vozidlo ponecháno na účelové komunikaci, kterou současně nelze označit za veřejně nepřístupnou ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. V této souvislosti vedlejší účastnice argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2005 č. j. 20 Co 289/2005-82, podle něhož pojem "účelová komunikace veřejně přístupná" je třeba vykládat tak, že úmyslem zákonodárce bylo zajistit, aby byla pojištěna odpovědnost za škodu způsobenou provozem každého vozidla, které se dostane do styku s veřejností, a proto veřejně přístupnou je i taková účelová komunikace v uzavřeném areálu, kam je veřejnosti povolen vjezd individuálně vlastníkem nebo provozovatelem areálu.

9. Z uvedeného vedlejší účastnice vyvodila, že nelze očekávat ze strany obecného soudu jiné rozhodnutí, byť bude založeno na jiných právních důvodech. Bylo by proto formalistické napadené rozhodnutí rušit, a to tím spíše, že jde o bagatelní spor. Poukázala přitom na názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2127/14 [(N 210/75 SbNU 353), dostupný též na http://nalus.usoud.cz], načež navrhla ústavní stížnost zamítnout.

10. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.

IV. Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné takové v daném případě k dispozici nemá.

V. Posouzení ústavní stížnosti

12. Ústavní soud předně konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]; není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně odmítl, že by pro úsudek, zda vozidlo bylo ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla provozováno, mohlo být určující pouze to, že bylo v příslušném období vedeno v registru vozidel, k čemuž (však) dodal, že z této skutečnosti lze zpravidla vyvozovat, že vozidlo provozováno bylo, ledaže by vlastník vozidla prokázal opak [viz např. nálezy ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (N 48/72 SbNU 543), ze dne 4. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1489/14 (N 147/74 SbNU 255), ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 786/14 (N 187/75 SbNU 89) a ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2503/14 (N 203/75 SbNU 279), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

14. Jak je patrno z napadeného rozsudku, obvodní soud vyložil ustanovení § 24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla tak, že povinnost platit příspěvek by stěžovateli nevznikla jen za předpokladu, pokud by stěžovatel předmětný automobil vyřadil z evidence na dopravním inspektorátu a odevzdal registrační značky; vzhledem k tomuto právnímu názoru pak zjevně nepovažoval za relevantní stěžovatelovo tvrzení, že vozidlo neprovozoval, neboť v příslušném období bylo odstaveno v autobazaru (a z tohoto důvodu ani stěžovateli neposkytl žádný procesní prostor k prokázání jeho tvrzení). Tímto postupem se však obvodní soud dostal do rozporu s výše uvedeným názorem Ústavního soudu a jeho rozhodnutí z hlediska ústavnosti (konkrétně pak z hlediska ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces) nemůže obstát.

15. Vedlejší účastnice sice ve svém vyjádření poukazuje na tzv. bagatelnost věci, jejíž význam má navíc snižovat skutečnost, že od 15. 1. 2015 došlo ke změně právní úpravy, kdy ustanovení § 24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla bylo zrušeno, přičemž v "dobíhajících" řízeních - až na tento případ - obecné soudy judikaturu Ústavního soudu respektují. S ohledem na změnu právní úpravy je možné, že obecný význam případného kasačního zásahu Ústavního soudu, spočívající ve sjednocení náhledu obecných soudů na předmětnou právní otázku (dlužno zdůraznit ústavněprávní povahy), poněkud ustupuje do pozadí, na straně druhé nelze přehlédnout, že obecné soudy nadále očividně nerespektují právní názor Ústavního soudu, ačkoli plyne z jeho již ustálené a v odborných kruzích nepochybně známé judikatury (viz např. vedlejší účastnicí zmiňovaný nález ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2127/14), což ještě zvyšuje intenzitu daného zásahu obvodního soudu.

16. Vedlejší účastnice dále poukazuje na to, že ingerence Ústavníhosoudu do dané věci není nezbytná, neboť výrok napadeného soudního rozhodnutí z věcného hlediska zcela evidentně obstojí, a jeho zrušení by tudíž bylo jen projevem právního formalismu. K takovémuto postupu by se však Ústavní soud mohl uchýlit za předpokladu, že by bylo zcela zřejmé, že zjištěná vada by nemohla mít žádný vliv na výsledek řízení, kdy by jeho další pokračování na základě kasačního nálezu Ústavního soudu bylo zjevně zbytečné, resp. nehospodárné, a proto navíc v konečném důsledku v rozporu se zájmy samotného stěžovatele. Takový stupeň jistoty však Ústavní soud v daném případě s vedlejší účastnicí nesdílí. Ve svém vyjádření vedlejší účastnice vyslovila názor, že i odstavení vozidla v autobazaru je nutno považovat za jeho provozování, přičemž vyšla - opírajíc se (především) o svůj výklad ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. a § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla - z toho, že i uzavřený areál autobazaru je nutno považovat za účelovou a také veřejně přístupnou komunikaci, kdy i pouhé ponechání vozidla na ní je spojeno s povinností hradit předmětný poplatek. Tím ovšem staví Ústavní soud do pozice, aby se sám - namísto obecného soudu - pustil do nikoliv triviální interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, to navíc za situace, kdy není ani zcela zřejmé, jaký je skutkový stav věci, protože dokazování bylo obecným soudem vedeno pouze ke skutečnostem relevantním z hlediska jeho vadného právního názoru. Ústavní soud trvale stojí na stanovisku, že výklad a aplikace podústavního práva je v kompetenci jiných orgánů veřejné moci, zatímco úkol Ústavního soudu spočívá v rozhodování, zda tento výklad a aplikace nepřekročily hranice určené ústavním pořádkem (čl. 83 Ústavy). Rozhodování Ústavního soudu tak v žádném případě nemůže zasahovat do této jejich kompetence, aniž tyto orgány dostaly možnost sporné otázky podústavního práva samy vyložit, jako je tomu rovněž v projednávané věci.

17. Poukazuje-li vedlejší účastnice na obiter dictum nálezu sp. zn. II. ÚS 2127/14 v části týkající se možného zneužití práva ze strany stěžovatelů, v daném případě Ústavnísoud nemá, z čeho by mohl vyvodit, že stěžovatel podáním ústavní stížnosti sledoval jiný účel než ten, aby byla jeho věc znovu a řádně projednána obecným soudem, zbývající část pak představuje určitý "návod", jak interpretovat příslušnou judikaturu Ústavního soudu.

18. S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímusoudu než konstatovat, že napadeným rozhodnutím obvodního soudu bylo porušeno stěžovatelovo základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

19. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavnímsoudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru