Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 55/95Nález ÚS ze dne 12.10.1995Důkazní řízení před obecnými soudy z hlediska ochrany práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 61/4 SbNU 109
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.55.95
Datum podání16.03.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 81

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 55/95 ze dne 12. 10. 1995

N 61/4 SbNU 109

Důkazní řízení před obecnými soudy z hlediska ochrany práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 12. října 1995

v senátě ve věci ústavní stížnosti J. M., proti rozsudku Krajského

soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 394/94, ze dne 17.11.1994,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.11.1994, čj. 14 Co

394/94-131, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel

dne 16.3.1995 navrhovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu

v Praze, sp. zn. 14 Co 394/94, ze dne 17.11.1994, a tvrdí, že

tímto rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené vlastnické

právo chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zároveň

navrhl, aby Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl

a napadený rozsudek svým nálezem zrušil. Ve své ústavní stížnosti

navrhovatel uvedl, že žalobou ze dne 2.1.1992 se domáhal

u Okresního soudu Praha-západ, aby bylo uloženo manželům N.

a J.P. uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání rekreační chaty

v k.ú. O. a to podle zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud pro

Prahu-západ však jeho žalobu rozsudkem ze dne 3.2.1994, sp. zn.

6 C 5/92, zamítl. V důsledku navrhovatelem podaného odvolání

následně ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který svým

rozsudkem ze dne 17.11.1994, čj. 14 Co 394/94-131, rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil. Podle navrhovatele soud vycházel ze

skutkových zjištění, která však nesprávně posoudil, přičemž

krajský soud také podle navrhovatele nesprávně nepřipustil ani

možnost dovolání proti svému rozhodnutí. Následně pak stěžovatel

polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů obou stupňů

a setrvává na svém základním tvrzení, totiž, že vedlejší

účastníci, a to manželé N. a J. P. nabyli jeho nemovitosti - chatu

v k.ú. O. - jednak v rozporu s předpisy platnými v době jeho

nabytí, jednak, že koupí nemovitosti byli protiprávně zvýhodněni.

Navrhovatel také mimo jiné namítl, že Krajský soud v Praze se

nijak nevypořádal a ponechal bez povšimnutí jeho námitku týkající

se převodu správy národního majetku (hospodářské smlouvy) mezi

tehdejším finančním odborem Obvodního národního výboru v Praze

3 a finančním odborem Okresního národního výboru Praha-západ.

Uvedl, že smlouva byla podepsána až 7.3.1973, avšak již dne

5.3.1973 převedl ONV Praha-západ chatu, o kterou je veden spor,

kupní smlouvou na manžele P.. Dovozuje, že taková kupní smlouva

nemůže být platně registrovatelná. Závěr soudu o tom, že manželé

P. nabyli nemovitost v souladu s tehdy platnými právními předpisy

proto nemůže obstát.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, který ve věci

vydal, a to bez dalšího.

K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu

Praha-západ, sp. zn. 6 C 5/92, a spis Okresního úřadu

Praha-západ, čj. Rp-A-926/72, týkající se předmětné nemovitosti

v k.ú. O.. Z uvedeného spisu Okresního soudu Praha-západ vyplývá,

že navrhovatel byl v r. 1972 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu

3 ze dne 15.5.1972, sp. zn. 3 T 54/72, se svou manželkou odsouzen

pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 tehdejšího

trestního zákona, mimo jiné i k trestu propadnutí majetku, v jehož

rámci se nacházela i rozestavěná chata v k.ú. O.. Vlastnictví

k této chatě potom právní mocí zmíněného rozsudku přešlo na čs.

stát zastoupený finančním odborem Obvodního národního výboru

v Praze 3. Chata potom v r. 1973 byla odprodána za stanovenou cenu

manželům P., kteří stavbu v r. 1978 dokončili. Usnesením Obvodního

soudu pro Prahu 3, sp. zn. 3 Rt 117/90, ze dne 22.10.1990 byl

prohlášen odsuzující rozsudek za zrušený. Stěžovatel následně

písemně vyzval manžele P. k vydání předmětné chaty, jeho výzva

však nebyla akceptována. Proto dne 2.1.1992 podal k Okresnímu

soudu Praha-západ žalobu, ve které žádal, aby soud vydal rozsudek

s tím, že žalovaní manželé P. jsou povinni vydat žalobci rekreační

chatu v osadě Z., k.ú. O.. Žaloba byla později změněna tak, že

žalovaní měli být povinni uzavřít se žalobcem dohodu o vydání

předmětné chaty podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích. Okresní soud o této věci jednal

v osmi stáních a prováděl obsáhlé dokazování. Rozsudkem ze dne

3.2.1994, sp. zn. 6 C 5/92, potom žalobu zamítl. Navrhovatel podal

proti rozsudku odvolání a Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze

dne 17.11.1994, sp. zn. 14 Co 394/94, rozsudek okresního soudu

potvrdil a jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 20.1.1995. Ze

spisu Okresního úřadu Praha-západ, čj. Rp-A-926/72 , potom plyne,

že byla podepsána hospodářská smlouva o převodu správy národního

majetku mezi finančním odborem Obvodního národního výboru Praha

3 a finančním odborem Okresního národního výboru Praha-západ

o převodu rekreační chaty č. p. 796, parcela se zahradou, čk. 10

ve výměře 578 m2 v k. ú. O., okr. Praha-západ, LV 51 pro k. ú. O..

Správa majetku se převáděla ke dni 7.2.1973, přičemž smlouva je

podepsána a opatřena otisky razítek. Podpisy předávající

i přejímající organizace, resp. jejich pracovníků, jsou potom

datovány dne 7.3.1973. Přiložená kupní smlouva mezi finančním

odborem ONV Praha-západ a manžely J. a N. P. týkající se

nedokončené stavby rekreační chaty v osadě Z., obec O. je datována

dnem 5. března 1973 a registrována Státním notářstvím Praha-západ

dne 8.3.1973.

V posuzované věci jde takto o vlastnický spor, který byl mezi

účastníky projednáván a pravomocně rozhodnut v řízení před

obecnými soudy. Navrhovatelův odkaz na čl. 11 Listiny základních

práv a svobod neobstojí. Větu prvou tohoto článku, totiž že "každý

má právo vlastnit majetek", je třeba chápat jako poukaz ústavního

zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své

normotvorné činnosti nesmí z práva vlastnictví nikoho vyloučit.

Nejde zde tedy o ústavní ochranu vlastnictví v tom smyslu, jak by

vyplývalo z námitky navrhovatele, a pokud je uvažovanou větou

chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla

o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující,

a nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně. Rozumí se pak samo sebou,

že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva

jako takového in concreto má býti teprve zjištěna nebo takové

právo samo má být konstituováno (především na základě jiných

hmotně právních předpisů), ústavně chráněn není a chráněn být

nemůže. Jak bylo řečeno výše, podstata navrhovatelovy ústavní

stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných

soudů, zejména pak s rozsudkem Krajského soudu v Praze, a to ve

zcela shodném smyslu i rozsahu, jak se podává v odvolání proti

rozsudku soudu prvního stupně.

Na tomto místě nutno opětovně připomenout, že Ústavní soud

není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů,

není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a již proto

nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti

postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv

a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu plyne také

zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu):

jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané

ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci

Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to

ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. To se

týká i uváděné možnosti krajského soudu připustit proti svému

rozhodnutí dovolání.

Obsah spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 6 C 5/92,

tedy nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování vlastnického

sporu mezi účastníky nikoho z nich a priori z nároku na vlastnické

právo nevyloučily.

Krajský soud se však při svém rozhodování nikterak nezabýval

námitkami stěžovatele, které plynou ze spisu Okresního úřadu

Praha-západ, čj. Rp-A-926/72, když uvedené námitky se jeví jako

nikoliv nepodstatné. V protokolu o jednání před odvolacím soudem

ze dne 17.11.1994 (na čl. 128), totiž žalobce poukázal na

"okolnost, že k podepsání smlouvy, na jejímž základě žalovaní

majetek nabyli, došlo ještě před převedením majetku do správy ONV

Praha-západ, takže tento orgán nebyl oprávněn smlouvu uzavřít".

Krajský soud v Praze toto závažné tvrzení žalobce nejen nezkoumal,

v tomto směru ani nekonal žádné dokazování, ale ani v odůvodnění

rozsudku neuvedl, proč tak neučinil. Na věci nic nemění

skutečnost, že na tuto okolnost poukázal žalobce až ve svém

závěrečném návrhu při jednání před krajským soudem.

Z takto zjištěných skutečností je potom na místě uzavřít, že

uvedeným postupem Krajského soudu v Praze byl porušen čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod o právu občana na soudní

ochranu a v konečném důsledku i ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, podle

kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rozhodnutí

Ústavníhosoudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné

pro všechny orgány i osoby.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. října 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru