Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 549/03Usnesení ÚS ze dne 08.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.549.03
Datum podání12.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 549/03 ze dne 8. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 549/03

Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. J. M., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2003, sp. zn. 36 T 2/2003, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2003, sp. zn. 5 To 49/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí, s výjimkou formální vady v předložené plné moci (substituční doložky), ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2003 (5 To 49/2003) a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2003 (36 T 2/2003-446) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na řádný proces a rozhodnutí obecných soudů považuje za nezákonná a kolidující s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel konkrétně spatřuje porušení označených článků v tom, že v posuzované trestní věci byly porušeny základní zásady trestního řízení podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť vina byla postavena na důkazech, které jsou v rozporu s trestním řádem a nevyplývá z nich jeho vina. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na judikaturu R 38/68, dle které nelze posuzovat vinu obžalovaného ze způsobu jeho obhajoby. Rovněž tak poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil ke skutkovým zjištěním, která nekorespondují, resp. jsou v hrubém nesouladu s vykonanými důkazy. Stěžovatel v obecné rovině a bez bližšího zdůvodnění tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena "těžkými" vadami, a to nejen pro rozpor s trestním řádem, ale též pro rozpor s již shora vyloženými právními limity. Navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, zrušil.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2003 (5 To 49/2003) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2003 (36 T 2/2003-446), kterým byl stěžovatel uznán vinným, že dne 16. října 2002 úmyslně usmrtil svou družku K. L., čímž spáchal trestný čin vraždy (§ 219 odst. 1 tr. zák.), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků a zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2003 - 5 To 49/2003) napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. září 2003 (6 Tdo 1054/2003) odmítnuto proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Stěžovatel se ke svému jednání částečně doznal. Dále byly provedeny výslechy svědků D. M., K. S., K. K., S. Š., J. S.. Byly provedeny znalecké posudky z oboru zdravotnictví (odvětví soudního lékařství, psychiatrie a psychologie) a z oboru kriminalistické techniky (odvětví mechanoskopie, trasologie, biologie a daktyloskopie), bylo provedeno ohledání místa činu, pořízena jeho fotodokumentace a zajištěny stopy z místa činu. Dále pak vyžádána zpráva Fakultní nemocnice s poliklinikou v Ostravě o předchozím napadení K. L. stěžovatelem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, nevyplývá rovněž, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají (např. mimo částečné doznání stěžovatele bylo znalecky prokázáno, že textilní vlákna zajištěná na místě činu odpovídají materiálu oblečení stěžovatele, rovněž stopy na místě činu byly druhově shodné s obuví stěžovatele, na oděvu stěžovatele byla prokázána přítomnost lidské krve, bylo svědecky prokázáno, že vztah stěžovatele a K. L. byl konfliktní a stěžovatel jmenovanou již v minulosti fyzicky napadl, v den vraždy došlo mezi jmenovanými k hádce, apod.).

Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Ústavnísoud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Ostatně porušení výše uvedených článků Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stěžovatel nijak blíže neodůvodnil. Obecné soudy neupřely stěžovateli jeho právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Z postupu stěžovatele je naopak zřejmé, že svých procesních oprávnění náležitě využil. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavnísoud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno, aniž se jevilo účelným vyzývat právní zástupkyni stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. dubna 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru