Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 546/06 #1Usnesení ÚS ze dne 11.09.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýkon rozhodnutí/náklady řízení
žaloba/vylučovací
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.546.06.1
Datum podání20.07.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 150, § 267, § 326 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 546/06 ze dne 11. 9. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti První moravská finanční a. s., Čechova 2, Přerov, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006 č. j. 28 Co 210/2006-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jejího základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti, jejích příloh a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Benešově vedeného pod sp. zn. 12 C 74/2005, byla usnesením tohoto okresního soudu ze dne 14. 7. 2003 č. j. Nc 3348/2003-10 ve prospěch stěžovatelky První moravská finanční a. s., nařízena exekuce na majetek povinného T. R. Exekucí byla pověřena exekutorka JUDr. Jitka Studená, Exekutorský úřad Přerov. V rámci provádění exekuce byl dne 14. 4. 2005 proveden soupis movitých věcí u manželky povinného Ing. G. R. P., a pod sp. zn. 1197/EXE/03 byla sepsána řada movitých věcí - z vybavení domácnosti. Dne 28. dubna 2005 podala Ing. R. P. (dále jen ,,žalobkyně") u Okresního soudu v Benešově žalobu o vyloučení označených movitých věcí z exekuce, neboť se jednalo o předměty, jež nabyla ještě před uzavřením manželství s povinným a jsou proto v jejím výlučném vlastnictví. Okresní soud v Benešově po provedeném řízení uvedené excindační žalobě v plném rozsahu vyhověl, a rozsudkem ze dne 26. 10. 2005 č. j. 12 C 74/2005-40, výrokem označeným jako I., rozhodl tak, že jsou z výkonu rozhodnutí, nařízeného pod sp. zn. Nc 3348/2003, vyloučeny movité věci vyjmenované ve výroku citovaného rozsudku.

Pod bodem II. téhož rozsudku nalézací soud rozhodl, že stěžovatelka (v civilním řízení ,,žalovaná") je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 10.642,- Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně. Tento výrok nalézací soud odůvodnil s odkazem na ust. 142 odst. 1 o. s. ř. tím, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch. Náklady řízení v projednávané věci představovala hodnota žalobkyní zaplaceného soudního poplatku z návrhu ve výši 1000,- Kč a náklady právního zastoupení - částka 4.500,- Kč dle § 8 písm. a) vyhl. č. 484/2000 Sb. , dále 300,- Kč za čtyři úkony právní služby po 75,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a dvakrát účast při jednání soudu), dále částka 400,- Kč za 8 půlhodin zmeškaného času dle § 14 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., náhrada cestovného právnímu zástupci dle platných předpisů ve výši 2.902,50 Kč. K nákladům právního zastoupení dále náleží 19% DPH, tj. 1539,50 Kč.

Proti výše uvedenému rozhodnutí nalézacího soudu, a to výlučně do výroku II., podala stěžovatelka odvolání, v němž navrhovala, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále aby odvolací soud rozhodl tak, že žalobkyně je povinna nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení jak budou vyúčtovány. Krajský soud v Praze však ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. dubna 2006 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila názor, že při rozhodování o nákladech řízení ve věci excindační žaloby nelze aplikovat ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka je přesvědčena, že v daném případě je nutno přihlédnout rovněž k charakteru předmětu sporu a k procesnímu postavení účastníků řízení. Upozorňuje, že procesní postavení účastníků zde vyplývá přímo ze zákona, neboť žalobkyně Ing. R. P. uplatnila nárok dle ust. § 267 o. s. ř. Stěžovatelka namítá, že neporušila žádnou svou právní povinnost vůči žalobkyni, neboť pouze zákonným způsobem uplatňovala v exekučním řízení jako oprávněná svá práva a nemohla žádným způsobem ovlivnit způsob provádění exekuce ani obsah protokolu o soupisu movitých věcí, vyhotoveného exekutorem a nezavdala tedy svým chováním příčinu k podání žaloby.

Stěžovatelka dále odkazuje na znění ust. § 150 o. s. ř. , jež umožňuje soudu, aby účastníkům řízení, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení označuje stěžovatelka za nepřiměřeně tvrdé. Stěžovatelka má za to, že s ohledem na shora uvedené jsou v projednávaném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele a náhrada nákladů řízení by žalobkyni neměla být přiznána. Skutečnost, že obecné soudy neaplikovaly ust. § 150 o. s. ř. tam, kde to bylo dle jejího přesvědčení na místě, považuje stěžovatelka za zásah do svého ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Benešově vedený pod sp. zn. 12 C 74/2005. Dále si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Benešově a Krajského soudu v Praze a vedlejší účastnice Ing. R. P., která však na výzvu nereagovala. Vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné skutečnosti či argumenty, které by nebyly zřejmé již z napadeného rozhodnutí a ze spisového materiálu, a proto Ústavní soud považoval za nadbytečné, aby tato vyjádření byla stěžovatelce zaslána k replice.

Na základě vyhodnocení spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, shodně jako ve svých ostatních rozhodnutích, jejichž předmětem je posuzování ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí v rovině práva jednoduchého, ale posuzuje toliko soulad takových rozhodnutí s ústavním pořádkem ČR, včetně závazků vyplývajících z mezinárodních smluv [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud již judikoval, že do rozhodování o nákladech řízení mu v zásadě nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázky náhrady nákladů dosahují ústavně právní dimenze obvykle jen v případě, že postup obecného soudu zcela zjevně vybočuje z pravidel upravujících příslušné řízení. I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení ovšem zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 290/06, II. ÚS 198/07, I. ÚS 1531/07).

V projednávané věci stěžovatelka odmítá postup obecných soudů, které při rozhodování o nákladech řízení o tzv. vylučovací žalobě (§ 267 o. s. ř.) aplikovaly ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nějž účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Za porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatelka považuje neochotu obecných soudů k moderaci podle § 150 o. s. ř., podle nějž, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Ústavní soud konstatuje, že právní argumentaci a závěrům stěžovatelky nelze přisvědčit. Stěžovatelka k vymáhání závazků manžela vedlejší účastnice Ing. R. P. zvolila alternativu exekučního řízení ve smyslu přísl. ust. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, v němž se podpůrně užije ustanovení občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 ex. řádu). Podle § 267 o. s. ř. lze právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí. Řízení o takovém návrhu (o excindační neboli vylučovací žalobě) má charakter řízení sporného. Hlavní zásadou, která v takovém řízení ovládá rozhodování o nákladech řízení, je právě zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v již citovaném ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Nelze přitom akceptovat tvrzení stěžovatelky, že jako oprávněná v exekučním řízení neměla možnost jakýmkoli způsobem ovlivňovat postup soudní exekutorky. Lze očekávat, že oprávněný, který volí velmi razantní postup vůči povinnému ve smyslu exekučního řádu, je obeznámen s eventualitou, že se třetí osoby mohou v případě soupisu majetku, jenž je z výkonu rozhodnutí vyloučen, bránit excindačními žalobami. Podání vylučovacích žalob může však oprávněný předejít tím, že využije svého práva podle § 326 odst. 4 o. s. ř. být soupisu movitých věcí přítomen a výslovně prohlásit, které věci do soupisu nemají být sepsány. Dále je třeba zdůraznit, že dikce ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. nepožaduje, aby ke spornému řízení nutně došlo na základě protiprávního jednání ve sporu neúspěšné strany. Připomeňme, že vylučovací žaloba dle § 267 o. s. ř. má charakter žaloby na určení.

Ústavní soud konstatuje, že požadavek, aby žalobci v případě řízení o vylučovací žalobě nemohla být přiznána náhrada nákladů takového řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. , je třeba odmítnout jako nepřijatelný i s přihlédnutím k samotné podstatě tohoto procesního prostředku. Třetí osoba, jejíž majetek byl sepsán v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce, je ohrožena na svých majetkových právech bez jakéhokoli vlastního porušení právní povinnosti. Nemožnost přiznat takové osobě náhradu nákladů řízení v případě jejího plného úspěchu ve věci proti žalovanému, který v exekuci vystupoval jako oprávněný, sám tuto exekuci inicioval a její průběh byl do značné míry v jeho dispozici, by znamenala de facto nadpráví oprávněných ve vztahu k neomezenému okruhu třetích osob, jejichž majetek by mohl být v exekuci dotčen.

Pokud jde o moderační právo soudu ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., Ústavní soud konstatuje, že mu zpravidla nepřísluší hodnotit volnou úvahu obecných soudů tam, kde zákon toliko připouští odchylný postup v případech výjimečných, zvláštního zřetele hodných a obecný soud takové možnosti nevyužije. Ingerence Ústavního soudu je představitelná spíše v případech opačných, jež by nesly rysy svévole obecného soudu při interpretaci dosahu takových moderačních ustanovení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 322/03). Pokud jde konkrétně o citované ustanovení § 150 o. s. ř., Ústavní soud podotýká, že dle ustálené judikatury obecných soudů se za ,,důvody hodné zvláštního zřetele" považují zejména majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení; je přitom třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka (viz Bureš, J. et al, Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 6. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 555 a násl.). Lze připomenout, že v projednávané věci, tzn. řízení o vylučovací žalobě dle § 267 o. s. ř., stála na straně žalobce fyzická osoba, jíž hrozilo postižení majetku (movitých věcí denní potřeby) v rámci exekuce na majetek jejího manžela. Na straně žalované stál podnikatelský subjekt - obchodní akciová společnost, zaměřená na nákup a prodej pohledávek. Za této situace by se s ohledem na výše uvedené jevil postup obecných soudů podle ust. § 150 o. s. ř. jako zcela rozporný s účelem a smyslem tohoto ustanovení.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru