Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 545/99Nález ÚS ze dne 03.02.2000Povaha lhůty podle § 22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkkonkurz a vyrovnání
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 18/17 SbNU 127
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.545.99
Datum podání04.11.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 20 odst.8, § 22 odst.2

99/1963 Sb., § 57 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 545/99 ze dne 3. 2. 2000

N 18/17 SbNU 127

Povaha lhůty podle § 22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 3. února 2000 v ve

věci ústavní stížnosti V., s. r. o. "v likvidaci", zastoupené

JUDr. M. N., advokátkou proti usnesení Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 1. září 1999, č. j. 12 K 68/97-167, o

vyloučení přihlášky konkurzního věřitele, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.

září 1999, č. j. 12 K 68/97-167, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným osobně Ústavnímu soudu dne 4. listopadu

1999, tj. ve lhůtě, stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. září

1999, č. j. 12 K 68/97-167, o vyloučení přihlášky konkurzního

věřitele. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen

v základním právu na soudní ochranu, plynoucímu z čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn.

12 K 68/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Usnesením ze dne 1. září 1999, č. j. 12 K 68/97-167, Krajský

soud v Českých Budějovicích s poukazem na ustanovení § 22 odst.

2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyloučil

přihlášku pohledávky stěžovatele, jako konkursního věřitele,

z uspokojení v konkursu. Své rozhodnutí odůvodnil opožděností

podání přihlášky pohledávky, když v dané věci první přezkumné

jednání proběhlo dne 7. června 1999 a přihláška pohledávky

stěžovatele byla soudu doručena dne 9. srpna 1999.

Poukazuje na jazykový výklad ustanovení § 22 odst. 2 zákona

o konkursu a vyrovnání, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá

procesní povahu předmětné lhůty, pročež, dle jeho přesvědčení,

uplatnil přihlášku pohledávky v konkursním řízení včas.

V hmotněprávní interpretaci lhůty zakotvené v § 22 odst. 2 zákona

č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v důsledku toho

přijatého rozhodnutí o vyloučení přihlášky konkursního věřitele,

spatřuje pak stěžovatel odepření základního práva na soudní

ochranu a tím dané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 25. listopadu 1999 Krajský soud v Českých Budějovicích

k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu

12 K uvádí, že ústavní stížností napadené usnesení bylo vydáno

plně v souladu s ustanovením § 22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.,

o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého

je lhůta zachována, je-li přihláška pohledávky podána posledního

dne lhůty u konkursního soudu a nikoliv, je-li podána pouze na

poštu (nejde tudíž o lhůtu procesní). Z uvedeného důvodu účastník

řízení navrhuje ústavní stížnost zamítnout.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Dotčení stěžovatele na základním právu na soudní ochranu dle

čl. 36 odst. 1 Listiny je závislé v dané věci na posouzení povahy

lhůty stanovené v § 22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu

a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Dle uvedeného zákonného

ustanovení přihlášky pohledávek, které jsou podány později než dva

měsíce od prvního přezkumného jednání, nemají účinky podle § 20

odst. 8 daného zákona a jsou vyloučeny z uspokojení v konkursu.

Dle důvodové zprávy k novele zákona o konkursu a vyrovnání č.

94/1996 Sb., jíž byla předmětná lhůta zakotvena, "opožděné

přihlášky musí být podány nejpozději do dvou měsíců od přezkumného

jednání, jinak je nelze v konkursu uspokojit", což "znamená, že

tyto nepřihlášené pohledávky věřitelů nezanikají, ale jsou

uplatnitelné jinak než v konkursu; uvedené ustanovení tedy nemá

důsledky hmotněprávní, ale pouze procesní".

Shodné interpretační stanovisko zastává v dané věci i právní

doktrína: "podání přihlášky pohledávky opožděně, ať už před

přezkumným jednáním, nebo po něm, neznamená z hlediska hmotného

práva zánik práva; kdyby tomu tak mělo být, šlo by vlastně

o nepřímou novelizaci ustanovení občanského zákoníku a obchodního

zákoníku o zániku práva. Zmeškání lhůty k přihlášce pohledávky má

však procesní důsledky . Pohledávky, které byly opožděně

přihlášeny po uplynutí dvouměsíční lhůty, z hlediska hmotného

práva nezanikají, ale nemohou být uspokojeny v konkursu. Vzhledem

k tomu je třeba dvouměsíční lhůtu považovat za lhůtu procesní".

(F. Zoulík, Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání,

Praha 1998, s. 141-142; shodně T. Zlesák, O. Kuchař, Přihlášení

pohledávky konkurzu, Právní rádce, č. 5, 1998, s. 37).

Autoritativní právní názor k interpretaci předmětné lhůty jak

obecné soudy tak ani Ústavní soud zatím nezaujaly. Ve stanovisku

Nejvyššího soudu Cpjn 19/98, ze dne 17. června 1998 (Rc 52/98), je

lhůta dle § 22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání pouze

označena jako lhůta prekluzívní, což samo o sobě nic nevypovídá

o názoru soudu o její procesněprávní nebo hmotněprávní povaze

(jelikož k prekludování, tj. zániku, dochází nejen u práv

hmotných, nýbrž také i u procesních oprávnění). Pokud se k povaze

uvedené lhůty vyslovil Ústavní soud (IV. ÚS 365/97), vyjádřil se

pouze k jejímu počítání, když její konec připadl na neděli, a to

tak, že v daném případě při absenci výslovné úpravy je třeba

vycházet z obecného pravidla počítání času, které platí jak pro

lhůty hmotněprávní, tak pro lhůty procesní, totiž z pravidla, že

posledním dnem lhůty se stává nejbližší následující pracovní den.

Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie

(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové

omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu

rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní

vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do

oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv.

V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty

procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání).

Účelem lhůty obsažené v ustanovení § 22 odst. 2 zákona č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších

předpisů, je stanovit konečný termín pro uplatnění pohledávky

konkursního věřitele v konkursním řízení, zabránit průtahům

v konkursu a vytvořit tak soudu procesní možnost rychlého

rozhodování. Opožděné podání přihlášky pohledávky, resp. její

nepodání, nemá za následek zánik hmotného práva (pohledávky),

nýbrž má pouze procesní důsledky vyloučení z konkursního řízení

(resp. neúčasti v něm), a tím zmenšení pravděpodobnosti jejího

uspokojení. Hmotné právo (pohledávka) trvá však dále a může být

naplněno i mimo konkursní řízení (jako ultima ratio, po uplynutí

promlčecí lhůty, i jako právo naturální).

Z uvedených důvodů nutno předmětnou lhůtu interpretovat

i aplikovat jako lhůtu procesněprávní a tomu odpovídajícím

způsobem i počítat její plynutí.

V předmětné věci jsou skutkové okolnosti případu mezi

účastníky řízení před Ústavním soudem nesporné: První přezkumné

řízení ve věci proběhlo dne 7. června 1999 (spis Krajského soudu

v Českých Budějovicích sp. zn. 12 K 68/97, č. l. 237, 241),

přihláška pohledávky stěžovatele byla doručena soudu dne 9. srpna

1999 (tentýž spis, sv. III přihlášek, č. l. 167, přičemž ve spise

není založena obálka, jež by osvědčovala datum podání přihlášky

pohledávky). Dle fotokopie podacího lístku k předmětné přihlášce

stěžovatele, tvořící součást příloh ústavní stížnosti, byla tato

podána na poště dne 6. srpna 1999.

Jelikož konec dvouměsíční lhůty dle § 22 odst. 2 zákona

o konkursu a vyrovnání připadl pak v dané věci na sobotu 7. srpna

1999, s ohledem na ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř., jakož

i k provedeným skutkovým zjištěním, lze pouze konstatovat její

dodržení ze strany stěžovatele, a tím zároveň porušení ustanovení

§ 22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů..

Pouze jako obiter dictum Ústavní soud připomíná, že vzhledem

k podmínkám stanoveným pro plynutí hmotněprávních lhůt v § 122

občanského zákoníku, skutková zjištění v dané věci vedou k závěru

o dodržení předmětné lhůty stěžovatelem i hledisky, jimiž tuto

interpretoval Krajský soud v Českých Budějovicích.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním

právu a svobodě.

V posuzované věci obecný soud nesprávně aplikoval ustanovení

§ 22 odst. 2 zákona č.328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve

znění pozdějších předpisů, a to v důsledku interpretace, jež je

v extrémním rozporu s obecně chápaným a akceptovaným smyslem

aplikovaných právních pojmů, pročež odepřel stěžovateli právo na

soudní ochranu. Pro uvedené, s ohledem na porušení čl. 36 odst.

1 Listiny, Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 1. září 1999, č. j. 12 K 68/97-167, zrušil

[§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru