Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 542/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
lhůta/zmeškání
správní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.542.14.1
Datum podání11.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 37 odst.2, § 40 odst.4, § 72 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 542/14 ze dne 20. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky LABARBEN s. r. o., IČ 28870859, se sídlem Praha 1, Revoluční 1082/8, zastoupené JUDr. Ivetou Pelánkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Příkopě 583/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2013 č. j. 9 Af 37/2013-69 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 1 Afs 93/2013-60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 11. 2. 2014) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro tvrzené porušení zejména jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na právní jistotu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Městský soud napadeným usnesením odmítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu i návrh na přiznání odkladného účinku žalobě z důvodu opožděnosti.

3. Stěžovatelka proti usnesení městského soudu podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění uvedl následující. Podstatou projednávaného sporu je otázka, který den byla žaloba stěžovatelky doručena městskému soudu. K zachování lhůty pro podání žaloby stěžovatelky bylo třeba, aby nejpozději dne 26. 8. 2013 byla žaloba předána soudu, nebo soudu zaslána prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předána orgánu, který má povinnost podání doručit. Rozhodla-li se zástupkyně stěžovatelky žalobu posílat elektronicky bez zaručeného podpisu, byl naopak rozhodným dnem pro zachování lhůty den, kdy žaloba došla Městskému soudu v Praze. Stěžovatelka zaslala žalobu o velikosti 7 MB elektronicky (emailem), bez zaručeného podpisu dne 26. 8. 2013, v 23:54 hod. Následuje automatická odpověď odeslaná z adresy

MAILER-DEAMON@mse1.justice.cz na adresu zástupkyně stěžovatelky, dne 27. 8. 2013, v 0:16 hod., která potvrzuje úspěšné doručení její zprávy na příslušnou adresu elektronické podatelny soudu a další dvě blíže neidentifikovatelné zprávy o doručení. Kompetentní osoby (vedoucí metodička městského soudu pro e-justici a IT technik) ověřily průběh doručování zprávy obsahující správní žalobu a z jejich zjištění jasně vyplynulo, že zpráva byla do dispozice soudu doručena teprve 27. 8. 2013, a to na první kontaktní server justice v 00:00:41 hod. a na server na Spálené a posléze v Hybernské ulici až v 00:09:22 hod. Z uvedeného vyplývá, že městský soud neměl žádné pochybnosti o datu doručení správní žaloby. Žádné ustanovení zákona mu přitom neukládá povinnost preventivně ověřovat, zda byla podání, která přišla těsně po půlnoci, zaslána dříve. Ostatně takovéto ověřování by bylo nadbytečné, neboť soud se až na výjimky uvedené v § 40 odst. 4 s. ř. s. řídí dnem, kdy podání soudu došlo. V dané věci nedošlo ani k odepření přístupu k soudu na základě formalistických důvodů a tedy výkladu příslušných ustanovení ústavně nekonformním způsobem. Jiný výklad, resp. upuštění od doposud zastávaného výkladu, by znamenalo připustit neodůvodněné prodloužení lhůt k podání návrhů na zahájení řízení nad rámec zákona a nastolení právní nejistoty ohledně okamžiku, kdy ještě lze považovat podání za včasné, a kdy již nikoliv. V případě stěžovatelky ke stavu důkazní nouze nedošlo; i z písemností, které předložila sama stěžovatelka, vyplývá, že automatická odpověď o doručení podání jí došla až 27. 8. 2013, v 00:16 hod. Jinými slovy, stěžovatelka neprokázala, že žaloba byla doručena do uplynutí dne 26. 8. 2013. Z předložených písemností jasně vyplývá, že den doručení správní žaloby městskému soudu byl 27. 8. 2013, nikoliv 26. 8. 2013, jak uvádí stěžovatelka. Shledal-li městský soud žalobu za opožděnou, učinil tak zcela v souladu s právními předpisy. Opožděnost žaloby je o to víc zarážející, že stěžovatelka byla zastoupena advokátkou, tedy profesionálkou v oblasti práva. Ta však nevyužila všechny zákonné možnosti, jak zajistit, aby byla žaloba podána včas, aniž by vznikaly o datu a čase podání jakékoliv pochybnosti (viz např. časové razítko v případě zasílání prostřednictvím datové schránky, kterou je zástupkyně stěžovatelky povinna mít zřízenou ze zákona). Na stránkách www.justice.cz (oficiální server českého soudnictví) je v sekci, týkající se Městského soudu v Praze, výslovně uvedeno upozornění, že "[k]omunikace prostřednictvím emailu je celosvětově považována za nezaručenou komunikaci. Při odesílání podání v elektronické podobě emailem je tedy nutné počítat, že datová zpráva nemusí být soudu vůbec doručena." (http://portal.justice.cz/Justice2/soud/soud.aspx?o=26&j=36&k=3235&d=330274). Zástupkyně stěžovatelky tedy nedůvodně spoléhala, že email o velikosti 7 MB, odeslán pouhých 6 minut před uplynutím lhůty k podání žaloby, dorazí soudu včas. Pokud se tak nestalo, jde tato skutečnost pouze a jen k tíži stěžovatelky.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem soudů, že její kasační stížnost byla doručena městskému soudu až dne 27. 8. 2013, ale domnívá se, že k doručení došlo už dne 26. 8. 2013. Z listin, které stěžovatelka přiložila již ke správní žalobě, je zřejmé, že žalobu zaslala a doručila včas, tedy ještě před půlnocí dne 26. 8. 2013 v 23:54 hod. Těchto skutečností Nejvyšší správní soud nedbal a pouze jednoduše konstatoval, že do emailové schránky městského soudu byla žaloba doručena údajně teprve dne 27. 8. 2013. Stěžovatelka důvodně spoléhala, že e-mail odeslaný soudu 6 minut před půlnocí je odeslán s dostatečnou časovou rezervou, aby i přes větší přílohu (7 MB) dorazil Městskému soudu v Praze včas. Při doručování žaloby tak zřejmě došlo k technické závadě na elektronické podatelně městského soudu.

5. Právní zástupkyně stěžovatelky učinila vše pro to, aby žaloba dorazila městskému soudu včas, a stejně tak je zjevné i z předložených důkazů, že se tomu tak stalo. Nelze automaticky přihlédnout pouze k tomu, kdy Městský soud v Praze formálně zaznamenal doručení žaloby na svoji elektronickou adresu (za evidentní existence poruchy systému soudu), když stěžovatelka doložila, že žalobu zjevně podala soudu o den dříve (před půlnocí). Nejvyšší správní soud a před ním též Městský soud v Praze pochybily, pokud za jediný důkaz o doručení žaloby soudu vzaly pouze informaci obdrženou ze svého elektronického systému a nevzaly v potaz další podklady, předložené stěžovatelkou na prokázání včasnosti odeslání žaloby. K dispozici byly vzájemně rozporné údaje z elektronické podatelny soudu a údaje z dokladů o podání žaloby soudu stěžovatelkou. Posouzení uvedeného ovšem bylo rozhodující pro projednání žaloby soudem. Nejvyšší správní soud konkurenci dvou důkazů o včasném podání žaloby soudu ve smyslu § 132 občanského soudního řádu nehodnotil a označil důkazy stěžovatele za "dvě neidentifikované zprávy o doručení" žaloby soudu. Podle stěžovatelky tak soudy popřely princip materiální spravedlnosti a posoudily věc ryze formálně.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby žalobkyní v řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

9. Otázkou včasnosti doručení stěžovatelčiny správní žaloby se zabývaly soudy dvou instancí. Na rozdíl od stěžovatelky zaujaly stanovisko opačné, tj. záporné. Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatelky na výklad a aplikaci právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Správní soudy se otázkou, kterou stěžovatelka předestřela, řádně zabývaly a své závěry racionálně a srozumitelně zdůvodnily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat.

10. V konkrétnostech sice Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou potud, že Nejvyšší správní soud se ne zcela vhodně vypořádal s listinami přiloženými, o které stěžovatelka opírala svůj závěr o včasném doručení správní žaloby (dne 26. 8. 2013 ve 23:54 hod.). Nejvyšší správní soud totiž tyto listiny zhodnotil jako "dvě blíže neidentifikovatelné zprávy o doručení". Tyto zprávy ovšem jsou identifikovatelné, a to předmětem ("správní žaloba"), přílohou, velikostí přílohy, datem odeslání (26. 8. 2013 23:54 hod.) atd. Takže zprávy jsou identifikovatelné jako zprávy, o které právě jde, které byly dne 26. 8. 2013 odeslány správnímu soudu. Nelze tak upřít přesvědčivost námitce stěžovatelky, podle níž se Nejvyšší správní soud s těmito listinami dostatečně nezabýval a nepřiléhavě je zhodnotil jako blíže neidentifikovatelné zprávy.

11. Ani tato skutečnost však nemůže značit porušení základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka totiž píše o těchto listinách v tom smyslu, že má jít o "doručenky" apod. Jde však o "vlastnosti" zprávy, které obsahují údaje "odesláno: 26. 8. 2013 23:54" a posléze "přijato: 26. 8. 2013 23:54". Není tam tedy údaj "doručeno Městskému soudu v Praze: 26. 8. 2013 23:54 hod." apod., ale je používán neurčitý výraz "přijato". V této souvislosti jsou pak vskutku přesvědčivější konkrétnější údaje získané z informačního systému městského soudu v Praze, které dokumentují "pohyb" zprávy stěžovatelky (č. l. 76). V tomto přehledu je uvedeno, že zpráva stěžovatelky byla odeslána z jejího počítače dne 26. 8. 2013 23:53:31 hod., což se v podstatě shoduje se stěžovatelčinými údaji o odeslání zprávy získanými z "vlastností" zprávy (kde je uvedeno 23:54 hod., přičemž závisí na času nastaveném na tom kterém počítači). Pak je však jako další datum uvedena až doba po půlnoci, tj. 00:00:41 hod. jako datum doručení na první server justice, což poté skrze čtyři kontroly putovalo 9 minut až k poštovnímu serveru na Spálené a dále pak k městskému soudu. Žádná doba 23:54 (23:55) hod. jako doručení soudu v tomto přehledu není, i když - jak bylo uvedeno - vstupní údaje (odeslání zprávy) odpovídají údajům předloženým stěžovatelkou získaným z jejího počítače. Onen údaj "přijetí" obsažený v počítači stěžovatelky je tak rozumně vysvětlitelný jako doba přijetí zprávy teprve serverem, ke kterému je stěžovatelka připojena (tj. O2) a který posléze zprávu zasílal soudu. Tomu napovídá i stejná minuta odeslání a doručení zprávy ve spojení se zvýšeným rozsahem zasílané přílohy. Stěžovatelka argumentuje srovnáním se dvěma případy, kdy byla zpráva s podáním jejího kolegy doručena soudu ve stejné minutě jako byla odeslána; neupřesňuje však, jak velký rozsah mělo podání kolegy, nehledě na konkrétní okolnosti (včetně doby odesílání mailu). Těžko lze rozumně usuzovat, že ze dvou předchozích zpráv lze hovořit o vytvoření "legitimním očekávání" (jak tvrdí stěžovatelka), podle něhož vždy dojde zpráva soudu během pár vteřin. Není v souladu se skutečností, že právní zástupkyně stěžovatelky učinila vše pro to, aby žaloba dorazila městskému soudu včas. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším správním soudem, že advokátka stěžovatelky nedůvodně spoléhala, že email o velikosti 7 MB, odeslán pouhých 6 minut před uplynutím lhůty k podání žaloby, dorazí soudu včas. Pokud se tak nestalo, jde tato skutečnost pouze a jen k tíži stěžovatelky.

12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný

odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru