Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 541/02Usnesení ÚS ze dne 19.09.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkpoučení
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.541.02
Datum podání09.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 95, § 169


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 541/02 ze dne 19. 9. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 541/02

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D., družstva, zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2002, sp. zn. 28 Co 240/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou substituční doložky v plné moci (§ 31 odst. 1 zákona), napadl stěžovatel zamítavý pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2002 (28 Co 240/2000-135), jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 1999 (37 C 17/97-51), o zaplacení 70.119,90 Kč s přísl. a náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel tvrdil, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecný odvolací soud zamítl nárok stěžovatele na zaplacení výše uvedené částky za dodávku zboží ze dne 31. května 1994, na základě ústně uzavřené kupní smlouvy, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel tvrdil, že odvolací soud pochybil při aplikaci obchodního zákoníku a v řízení porušil i ustanovení občanského soudního řádu (obecný soud do vyhlášení rozsudku skrýval právní názor, který vyjádřil až v zamítavém rozhodnutí, opomenul poučovací povinnost vůči účastníkovi, poskytl právní ochranu žalovanému při jeho konkurenčním a protiprávním jednání atd.). Dále stěžovatel tvrdil, že požadavek soudu na změnu žaloby dle

§ 95 o. s. ř. nemůže být klíčovým důvodem k zamítnutí žaloby, a proto závěrem ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43

odst. 2 písm. a) zákona].

Námitky stěžovatele, rozváděné v ústavní stížnosti, jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného odvolacího soudu, tedy s vlastním meritorním rozhodnutím, jímž řízení bylo skončeno, a které pokládá stěžovatel za nespravedlivé. Meritorní výsledek (rozsouzené) věci, tj. rozhodnutí samo, stejně jako další atributy soudcovského rozhodování, se zpravidla z ústavního přezkumu, jako důsledek nezávislosti obecných soudů (jejich soudců), vymykají. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů z těchto důvodů je proto dána jen tehdy, je-li jejich rozhodnutí zřejmým důsledkem ústavně nepřípustných procesních vad, nebo jsou-li dána jejich závažná pochybení, která zákonnost posuzovaného rozhodnutí zpochybňují natolik, že jimi je ovlivněna jejich věcná správnost nebo legalita, které jsou jinak z přezkumu Ústavním soudem vyloučeny, ale současně také je jimi zasažena ústavnost státu (k tomu srov. např. nález ve věci II. 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Ze samotné ústavní stížnosti ani z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele shledán nebyl. Krajský soud v Brně svým rozsudkem vyhověl odvolání žalovaného, kdy u něj shledal nedostatek pasivní legitimace a své rozhodnutí také vyčerpávajícím způsobem odůvodnil (§ 169 o. s. ř.). Závazek k zaplacení kupní ceny zboží uvedeného v dodacím listu stěžovatele (č. 901146) ve výši 70.119,90 Kč vznikl dnem 31. května 1994 a tedy před zahájením soudního jednání, tento závazek dnem 1. července 1994 přešel na obchodní společnost M., a. s.,

IČ: 60712279. Nároku stěžovatele uplatněnému žalobou podanou dne 16. října 1996 nebylo možné vyhovět, neboť žaloval subjekt, jehož pasivní legitimace ve věci nebyla dána a k datu zahájenísoudního jednání již nebyl nositelem předmětného závazku. Obecný odvolací soud nárok stěžovatele zamítl, když v řízení nevznesl procesní návrh o změně žaloby (§ 95 o. s. ř.), jímž by vzhledem k změněným skutečnostem navrhoval uložení povinnosti žalovanému, jako ručiteli za splnění předmětného závazku, obchodní společnosti M., a. s. (§ 477 odst. 3 obch. zák., § 306 a násl. obch. zák.). Jde o závěr, jemuž s ohledem na vpředu vyložené zásady nelze z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.

Pro výše uvedené byla ústavní stížnost stěžovatele shledána jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona] a bylo o ní rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno, aniž by se - pro povahu vyložených důvodů - jevilo účelné vést stěžovatele k odstranění vad ve vykázané plné moci jeho zástupce.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona)

V Brně dne 19. září 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru