Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 535/03Usnesení ÚS ze dne 11.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odpovědnost
Akcie
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.535.03
Datum podání08.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 373

591/1992 Sb., § 89

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 535/03 ze dne 11. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti C.R., a. s., zastoupené předsedou představenstva Dr. A. K., právně zastoupené Mgr. R. V., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. září 2003 č. j. 29 Odo 51/2003-137, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, č. j. 29 Odo 51/2003-137, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2002 č. j. 13 Co 379/2002-125, a tvrdí, že tímto rozsudkem dovolacího soudu bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které každému zaručuje domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, tak i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo podle čl. 90 Ústavy, ukládající soudům, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Podle názoru stěžovatele je napadený rozsudek dovolacího soudu v rozporu s těmito právy, neboť je povinností Nejvyššího soudu ČR přezkoumat "každé rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému je podáno dovolání, a to z důvodu, zda toto rozhodnutí netrpí takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným".

V další části odůvodnění stěžovatel poukazuje na ustanovení § 157 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), které vymezuje obligatorní náležitosti rozsudku, včetně jeho odůvodnění. Stěžovatel tvrdí, že bylo povinností dovolacího soudu zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zejména z toho důvodu, že jeho odůvodnění takové náležitosti nemá, a mělo tedy být zrušeno pro nepřezkoumatelnost [podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a poté vráceno odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že dne 4. 2. 1995 se stal majitelem 3894 kusů akcií České spořitelny v zaknihované podobě, za které zaplatil částku 999.984,-Kč. Tyto cenné papíry evidované na účtu u Střediska cenných papírů byly převedeny bez jeho aktivní účasti dne 15. 2. 1995 z jeho účtu na přepážce Střediska cenných papírů v Plzni na nabyvatele - společnost G.B., spol. s r. o. Příkaz k registraci za převodce byl sice podepsán členem představenstva stěžovatele, nicméně tento podpis byl fingován. Nabyvatel uvedené cenné papíry prodal v průběhu téhož roku.

Stěžovatel je přesvědčen, že jednáním Střediska cenných papírů, které bylo v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 591/92 Sb., o cenných papírech, vznikla stěžovateli škoda, za níž Středisko cenných papírů odpovídá podle ustanovení § 89 zákona č. 591/92 Sb. a § 373 a násl. obchodního zákoníku, když tato odpovědnost je objektivní. Za této situace vyzval stěžovatel Středisko k úhradě vzniklé škody. Po zamítavém stanovisku se proto stěžovatel se svým nárokem obrátil nejprve na stát, prostřednictvím Ministerstva financí, který ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb. ručí za závazky Střediska cenných papírů, a poté na Obvodní soud pro Prahu 1.

Soud prvního stupně žalobě stěžovatele vyhověl, a rozsudkem ze dne 7. 3. 2002 sp. zn. 13 C 17/98 uložil České republice - Ministerstvu financí zaplatit stěžovateli částku 999.984,-Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 20% od 11. 6. 1995 do zaplacení.

V souvislosti s výše uvedeným sporem stěžovatel poznamenává, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 9 Cmo 168/2001 uložil společnosti G. B., spol. s r. o. zaplatit stěžovateli částku 1.319.294,-Kč.

Proto stěžovatel vzal částečně zpět svůj návrh na zahájení řízení, a to v částce 999.984,-Kč spolu s úrokem z prodlení stěžovatelem přesně označeným. Stěžovatel však nadále trval na tom, aby mu Česká republika zaplatila úroky z prodlení za období a ve výši v ústavní stížnosti blíže vymezené, včetně nákladů řízení. Na základě odvolání žalované České republiky změnil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2002 č. j. 13 Co 379/2002-125 napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele ohledně zbývajících úroků z prodlení zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích označených II., III. a IV. napadl stěžovatel mimořádným opravným prostředkem, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2003 č. j. 29 Odo 51/2003-137, tak, že dovolání zamítl, podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř.

Stěžovatel dále polemizuje se skutkovými zjištěními i právními závěry dovolacího soudu a zdůrazňuje, že tyto závěry nejsou správné zejména z toho důvodu, že v průběhu řízení nikdy nebyla zpochybněna odpovědnost Střediska cenných papírů (potažmo České republiky), a Středisku cenných papírů byla řádně doručena výzva k úhradě vzniklé škody ve výši 999.984,-Kč ze dne 30. 5. 1995. Dovolací soud však přes tyto skutečnosti v odůvodnění rozsudku popřel existenci pohledávky stěžovatele vůči Středisku cenných papírů, byť tato pohledávka byla údajně prokázána jak v řízení před soudem prvního stupně tak i před soudem odvolacím.

Rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatel dále vytýká, jak již bylo uvedeno shora, že nepřezkoumal rozsudek odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání, a zejména se nevypořádal s námitkou stěžovatele týkající se neurčitosti a nedostatečnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Z rozsudku dovolacího soudu ze dne 24. 9. 2003 č. j. 29 Odo 51/2003-137, se zjišťuje, že dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2002 č. j. 13 Co 379/2002-125, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 17/98 proti žalované České republice - Ministerstvu financí, bylo zamítnuto jako nedůvodné.

Dovolací soud stručně zopakoval dosavadní skutková zjištění soudů nižších stupňů, a konstatoval, že před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že podpisy člena představenstva stěžovatele na kupní smlouvě, jíž byly předmětné akcie převedeny, jsou padělány. V rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2000 sp. zn. 34 Cm 287/95 uložil tento soud společnosti G. B., spol. s r. o. povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku jako bezdůvodné obohacení. Z tohoto důvodu vzal žalobce zpět žalobu ohledně jistiny a úroku z prodlení, takže odvolací soud v tomto rozsahu řízení zastavil.

Odvolací soud se sice ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ale dospěl k jinému právnímu závěru, a mimo jiné dovodil, že "škoda mohla stěžovateli vzniknout teprve v okamžiku, kdy by se částka, přiznaná z titulu bezdůvodného obohacení, stala nevymožitelnou. Až do té doby nelze právo na náhradu škody uplatnit a žaloba tak byla podána předčasně. Proto nemohlo nastat ani prodlení s její náhradou na straně žalované".

Stěžovatel podal dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Nejvyšší soud v napadeném rozsudku konstatoval, že dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné, neboť základním předpokladem pro vznik povinnosti platit úrok z prodlení je prodlení se zaplacením peněžité částky. O povinnosti zaplatit dlužnou částku bylo rozhodnuto tak, že osobou povinnou zaplatit ji nebylo uznáno Středisko cenných papírů, ale společnost G. B., spol. s r. o.. Z tohoto důvodu nemůže ani Středisku cenných papírů vzniknout povinnost uhradit úrok z prodlení z důvodu ručení.

Dovolací soud zdůraznil, že ani ve vztahu ke společnosti G. B., spol. s r. o. neshledal Krajský obchodní soud povinnost zaplatit úrok nad přisouzený rozsah, takže nemohla ani Středisku pro cenné papíry vzniknout povinnost tuto částku zaplatit, a to ani následně, z důvodu její nevymahatelnosti.

Podle názoru dovolacího soudu by bylo možno dospět k jinému závěru při posuzování předmětné věci pouze tehdy, pokud by se stěžovatel domáhal náhrady škody vzniklé mu z porušení povinnosti Střediska, např. škody odpovídající ušlému zisku. Náhradu takové škody však stěžovatel nepožadoval.

Z tohoto důvodu posoudil dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu jako správné, byť s poněkud odchylným odůvodněním, a dovolání zamítl.

Po přezkoumání námitek stěžovatele ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003 č. j. 29 Odo 51/2003-137, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výhradně rozsudku dovolacího soudu, jemuž vytýká, že dovolací soud nepřezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí v celé šíři, tj. nejen z důvodu nesprávného právního posouzení, který uvedl stěžovatel jako důvod dovolání, ale též s ohledem na formální náležitosti rozsudku ve smyslu ustanovení § 157 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu byl údajně nepřezkoumatelný [§ 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř].

Za této situace se tedy Ústavní soud zabýval posouzením, zda rozsudek dovolacího soudu porušil práva stěžovatele ve smyslu jím uváděných článků Listiny, Úmluvy a Ústavy.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, dovolání bylo ve věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a stěžovatel opřel své dovolání o důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě nesprávného právního posouzení věci jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Jde tedy o situaci, kdy soud použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení věci ve výše uvedeném smyslu nelze ale považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení.

Dovolací soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že by odvolací soud nesprávně právně vyložil příslušná ustanovení obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zákona o cenných papírech (zákona č. 591/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), pokud dospěl k závěru, že stručně řečeno, nelze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že shodná částka přiznaná již stěžovateli z titulu bezdůvodného obohacení ve sporu proti společnosti G. B., spol. s r. o., nemá žádný vliv na odpovědnost za škodu. Naopak, tento právní závěr dovolací soud dále rozvinul, když současně jasně a srozumitelně v odůvodnění vysvětlil, z jakého důvodu nemohlo dojít k prodlení se zaplacením na straně žalované České republiky- Ministerstva financí, tedy ani ke vzniku nároku stěžovatele na zaplacení požadovaného úroku.

Výše uvedený právní závěr odvolacího soudu považoval dovolací soud za správný, a to jak z hlediska výkladu "jednoduchého práva", tak i (byť tato skutečnost v odůvodnění výslovně uvedena není) ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., a doplnil jej o další argumentaci konstatující, že z dosavadních skutkových zjištění vyplývá, že povinnost zaplatit úrok z prodlení vznikla výhradně společnosti G. B., spol. s r. o., neboť pouze ta byla uznána za osobu povinnou zaplatit stěžovateli částku odpovídající ceně neoprávněně převedených cenných papírů. Pokud této společnosti nevznikla povinnost uhradit úrok z prodlení nad přisouzený rozsah, není důvod, proč by měla taková povinnost vzniknout Středisku cenných papírů, resp. České republice, a to ani následně z důvodu její nevymahatelnosti.

Lze tedy shrnout, že dovolací soud se v rozsudku ze dne 24. 9. 2003 vypořádal jak s dovolacím důvodem uplatněným stěžovatelem, tak s námitkou uplatněnou teprve v ústavní stížnosti o údajném porušení § 154 odst. 1 o. s. ř., neboť dovodil, že žalovaný úrok z prodlení není a nebude možné s úspěchem vymáhat za situace, kdy si stěžovatel pro jeho uplatnění nevytvořil odpovídající hmotně právní rámec tím, že se např. již dříve nedomáhal po Středisku cenných papírů škody vzniklé z porušení povinnosti z titulu ušlého zisku.

Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003 č. j. 29 Odo 51/2003-137, porušil právo stěžovatele na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst.1, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, případně čl. 90 Ústavy, tím méně pak jeho právo vlastnické ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť Ústavní soud nezjistil žádné závažné procesní pochybení tohoto soudu při jeho rozhodování, a nesouhlas stěžovatele s odlišným právním posouzením věci není a nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu.

Je zajisté věcí každého subjektu, jaký procesní postup zvolí při uplatňování svého práva, pokud se však takový procesní postup později ukáže jako nesprávný (nevhodný), musí nést důsledky takového kroku příslušný subjekt, jak ostatně závěrem správně konstatoval dovolací soud.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru