Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 534/06Nález ÚS ze dne 03.01.2007K rozhodování o vydání k výkonu trestu do cizího státu (extradice cizince)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /vydávací vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní ústavní principy/demokratický právní stát... více
Věcný rejstříkextradice
Vazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 1/44 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.534.06
Datum vyhlášení16.01.2007
Datum podání17.07.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 112 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3 písm.c

29/1997 Sb./Sb.m.s.,

30/1997 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

31/1959 Sb./Sb.m.s.,

549/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 12 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 397 odst.3, § 2 odst.4, § 392 odst.1, § 393 odst.1, § 377, § 67

97/1963 Sb., § 56 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 534/06 ze dne 3. 1. 2007

N 1/44 SbNU 3

K rozhodování o vydání k výkonu trestu do cizího státu (extradice cizince)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 3. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 ve věci ústavní stížnosti A. F. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006 sp. zn. 9 To 51/2006, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti unesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatelky k výkonu trestu odnětí svobody do Rumunska.

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2006 sp. zn. 9 To 51/2006 se zrušuje.

II. Vrchnímu soudu v Praze se ukládá, aby o podané stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2006 sp. zn. 5 Nt 132/2003 rozhodl s největším urychlením.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení, kterým Vrchní soud v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") zamítl její stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2006 sp. zn. 5 Nt 132/2003, kterým bylo pod bodem 1) podle § 397 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatelky k výkonu trestu odnětí svobody do Rumunska. Stejným usnesením krajského soudu byla stěžovatelka podle citovaného ustanovení tr. ř. vzata do vydávací vazby. Stěžovatelka namítá, že uvedeným usnesením došlo k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež garantují právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka upozorňuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a na možné porušení čl. 6 Úmluvy dožádaným státem, pokud vydá osobu do státu, kde jí hrozí závažné porušení práva na spravedlivý proces. Zároveň stěžovatelka namítá, že samotné dosavadní extradiční řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé. Obecným soudům stěžovatelka vytýká především nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí a nedostatečnost odůvodnění, jež nevylučují libovůli v rozhodování. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud úprava extradiční procedury dává výslovně možnost soudu dožádaného státu žádat vysvětlení a ujištění týkající se procesních nejasností v řízení ve státě dožadujícím, pak se očekává, že dožádaný stát takové dotazy vznese i v případech, kdy tvrzená, popř. osvědčená porušení zásad spravedlivého procesu v dožadujícím státě dosahují menší intenzity než zcela flagrantní. Stěžovatelka zmiňuje požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí, z nichž musí být patrné, že argument, s nímž se soud výslovně nevypořádává, je buď irelevantní (tj. jeho úspěch nemůže přinést účastníku příznivější rozhodnutí ve věci), nebo lze jeho nedůvodnost implikovat z jiných závěrů soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí své argumenty, s nimiž se dle jejího názoru obecné soudy náležitým způsobem nevypořádaly. Jedná se zejména o konstatování stěžovatelky, že není jasné, zda je rumunský extradiční zákon ve vztahu speciality k rumunskému trestnímu zákonu, eventuálně trestnímu řádu. Stěžovatelka polemizuje se závěry vrchního soudu ohledně vzájemného vztahu jednotlivých rumunských předpisů a z nich vyplývajícím názorem na běh promlčecí doby. Rozvádí svoji během předchozího řízení uplatněnou argumentaci k § 128 rumunského trestního zákona. Toto ustanovení rumunského zákona podle názoru stěžovatelky odkazuje výslovně a výlučně jen na rumunský trestní řád, a nikoli na extradiční předpisy. Stěžovatelka má za to, že vrchní soud její námitky nevzal dostatečně v potaz a že v napadeném rozhodnutí chybí náležité vysvětlení toho, jaké části rumunských zákonů vrchní soud porovnával a kde nalezl ustanovení, jímž se připouští speciální úprava promlčení v extradičních zákonech Rumunska.

Dále stěžovatelka namítá, že rumunský zákon č. 296/2001, o extradici, byl v jejím případě aplikován retroaktivně, neboť nabyl účinnosti až v červenci 2001, zatímco stěžovatelka byla odsouzena v roce 1998 za skutek, jehož se měla dopustit v roce 1993. Stěžovatelka je toho názoru, že dle všeobecně uznávaných zásad trestního práva nelze ustanovení uvedeného rumunského zákona vztáhnout na její odsouzení, přinejmenším by se měla uplatnit zásada použití právního předpisu výhodnějšího pro obviněného. Stěžovatelka tak argumentuje opět ve vztahu k běhu promlčecí doby. Upozorňuje na ryze hmotněprávní charakter úpravy zániku trestnosti činu, popř. vykonatelnosti trestu a z něj plynoucí zákaz retroaktivity přísnějších ustanovení. Vrchní soud dle názoru stěžovatelky tento její argument zcela opomenul, vůbec se k němu nevyjádřil a pouze konstatoval, že i před účinností zákona z roku 2001 existoval extradiční zákon z roku 1971, aniž však ozřejmil, jak tento zákon upravoval promlčení výkonu trestu.

Stěžovatelka dále žádá Ústavní soud o posouzení otázky aplikace čl. 3 odst. 1, 2 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vydávání (dále též jen "Protokol"). Toto ustanovení dává dožádanému státu možnost odmítnout vydání osoby k výkonu trestu tam, kde bylo meritorní rozhodnutí v trestní věci vydáno v nepřítomnosti obžalovaného. Dožádaná strana může vydání odmítnout, jestliže podle jejího názoru v dotčeném trestním řízení v dožadujícím státě nebyla zajištěna minimální práva obhajoby přiznaná každému obviněnému. Vydání se však povolí, jestliže dožadující strana poskytne pro dožádanou stranu postačující ujištění o tom, že vyžadované osobě zaručí právo na nové trestní řízení, ve kterém budou zajištěna práva obhajoby. Stěžovatelky uvádí, že ani soud prvního stupně, ani soud stížnostní v řízení o přípustnosti jejího vydání do Rumunska nezpochybnily, že by bylo v jejím případě možno uvedený článek Protokolu aplikovat, pokud by rumunské řízení vykazovalo znaky nespravedlnosti. Oba soudy však k takovému závěru neshledaly důvod, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka sama Rumunsko svévolně opustila před koncem procesu. Krajský soud dle názoru stěžovatelky přešel většinu jejích námitek s tím, že českému soudu nepřísluší hodnotit kvalitu obhajoby. Ohledně odpovědnosti státu za postup ustanoveného obhájce stěžovatelka odkazuje na příslušnou judikaturu ESLP a dále na výkladovou zprávu k Protokolu a usnesení Výboru ministrů Rady Evropy z 21. 5. 1975 č. (75) 11 o kritériích vztahujících se na řízení vedená v nepřítomnosti obviněného. Porušení minimálních práv obhajoby spatřuje stěžovatelka i v tom, že svědci - poškození dle jejího názoru zřejmě vůbec nebyli slyšeni před soudem, a pokud byli slyšeni v přípravném řízení, není zřejmé, zda měla obhájkyně ex offo možnost být přítomna výslechům a klást svědkům otázky.

Stěžovatelka dále v řízení před obecnými soudy namítala naprostou nedostatečnost a nesrozumitelnost odůvodnění odsuzujícího rozsudku rumunského soudu, v němž dle jejího názoru není dostatečně vylíčen obsah provedeného dokazování, není z něj patrné, jakými úvahami se soud řídil při jeho hodnocení a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatelky, resp. proč ji považuje za vyvrácenou, přičemž nedostatek odůvodnění zakládá porušení čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy. Stěžovatelka je přesvědčena, že českým soudům vznikla vzhledem k uvedeným skutečnostem povinnost žádat rumunskou stranu o osvětlení sporných momentů bukurešťského procesu. Konečně stěžovatelka opakuje svou námitku z předchozího řízení, že podle § 43 citovaného rumunského zákona o extradici má být v případech odsouzení v nepřítomnosti již v žádosti o vydání obsažena záruka nového procesu. Rozhodně dle názoru stěžovatelky nebylo vysvětleno, co bránilo českému soudu prvního stupně, aby požadoval výslovnou záruku týkající se konkrétně jejího procesu.

II.

Stěžovatelka v bodě VI své ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí krajského soudu o přípustnosti vydání ve spojení s rozhodnutím vrchního soudu, které stěžovatelka ústavní stížností napadá.

Ústavní soud se při své rozhodovací činnosti řídí principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Tuto zásadu je třeba uplatňovat i při rozhodování o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí. V případě stěžovatelky však napadené rozhodnutí o přípustnosti extradice mohlo vést k vydání její osoby orgánům Rumunska, pokud by ministr spravedlnosti povolil její vydání podle § 399 odst. 1 tr. ř. K tomuto kroku, který by byl nezvratný, mohlo dojít v krátké době, a to ještě dříve, než by byl Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti. Případný vyhovující nález Ústavního soudu by pak z hlediska faktické situace stěžovatelky nevyvolal žádný účinek. Ústavní soud vzal v úvahu značnou délku předchozího extradičního řízení a shledal, že odklad vykonatelnosti napadaného rozhodnutí, a tedy i určité pozdržení extradice není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem. Ze spisového materiálu Ústavní soud zároveň neshledal, že by odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a tím i pozdržení extradice stěžovatelky mohlo způsobit újmu jiným osobám, např. poškozeným.

Na základě výše uvedených úvah, a protože byly splněny podmínky podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud usnesením ze dne 31. 7. 2006 návrhu vyhověl a odložil vykonatelnost výroku 1) usnesení krajského soudu o přípustnosti vydání.

III.

Ústavní soud přezkoumal přílohy ústavní stížnosti a vyžádal si spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 Nt 132/2003, včetně zvukového záznamu z veřejného zasedání krajského soudu, a dále spis Ministerstva spravedlnosti České republiky sp. zn. MS 3210/2002-MO-M. Z uvedených podkladů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

Stěžovatelka je státní občankou Rumunska, odkud však odešla v roce 1995 nejprve do Maďarska, pak na Slovensko a od roku 1997 žije v České republice. Ministerstvo spravedlnosti Rumunska dopisem ze dne 20. 12. 2002 požádalo o vydání stěžovatelky, která byla rozsudkem Obvodního soudu 1 v Bukurešti ze dne 23. 6. 1998 spisové značky č. 14114/1997 odsouzena pro trestný čin dle § 215 odst. 2 rumunského trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně. Mandát k výkonu trestu vydal jmenovaný soud dne 13. 7. 1998 pod sp. zn. 1596 poté, co rozsudek nabyl právní moci.

V rozsudku rumunského soudu se (zkráceně řečeno) uvádí, že stěžovatelka měla v období měsíce října 1993 zveřejnit v časopisech v rubrice inzerátů nabídku, že může zajistit jakákoli víza, jakož i cestovní pasy vydávané organizací World Service Authority (dále jen "WSA") se sídlem ve Washingtonu, a že je sama kompetentním zástupcem této nevládní organizace a má možnost zájemcům zajistit cestovní pasy a potřebná víza platná pro 139 zemí. Za tyto nabízené služby měla stěžovatelka vybírat zálohu v celkové výši 600 USD a po třech měsících, kdy měl být předán cestovní pas, měli zájemci uhradit dalších 600 USD. Stěžovatelka odeslala do USA doklady a fotografie zájemců současně s formulářem uvedené organizace WSA. Cestovní pasy, které stěžovatelka přijala nazpět od WSA, byly vráceny bez platných víz. Stěžovatelka měla posléze žádat další vynaložené náklady v celkové výši 300 USD.

Dále v rozsudku následuje výčet "dokladů", jež byly rumunskými orgány použity jako usvědčující důkazy: výpovědi poškozených, cestovní pasy WSA, které stěžovatelka předkládala, sepsané formuláře, jakož i stanovisko generálního ředitelství pasů a víz a ředitelství hraniční policie. Rumunský soud dále konstatoval, že na základě znaleckých posudků a analýz byly všechny uvedené skutečnosti přezkoumány, jakož i to, že obviněná nebyla reprezentantem shora uvedené organizace WSA a nebyla oprávněna od poškozených pro uvedenou organizaci vybírat 600 USD jako zálohu, neboť uvedené pasy nebyly platné. Rozsudkem rumunského soudu byla stěžovatelka uznána vinnou z trestného činu podvodu podle § 215 rumunského trestního zákona. Rozsudek dále obsahuje označení 22 občanů, jež stěžovatelka měla svým jednáním poškodit, výrok o náhradě škody a povinnost zaplatit soudní výlohy.

Ohledně charakteru nevládní organizace WSA Ústavní soud vzal na vědomí zjištění uvedená ve spise Ministerstva spravedlnosti na č. l. 46 (odůvodnění rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 15. 5. 2006). Organizace WSA si neoprávněně osobuje právo vydávat cestovní doklady na základě vlastního výkladu Všeobecné deklarace lidských práv ("Každý má právo opustit kteroukoli zemi i svoji vlastní a vrátit se do svojí země."). WSA tvrdí, že jejím cílem je pomáhat osobám, které nemohou získat cestovní doklad jinou cestou. Skutečně vydává za určitý poplatek dokumenty označené jako "World Passport". Tyto doklady však v drtivé většině států světa uznávány nejsou. K jejich oficiálnímu uznání došlo pouze v šesti zemích světa (Burkina Faso, Ekvádor, Mauretánie, Tanzanie, Togo a Zambie). Organizace WSA uvádí, že dalších 144 zemí "uznalo" tento doklad de facto tím, že do něj buď udělily víza, nebo vstupní/výstupní razítka na hraničním přechodu.

Ústavní soud ze spisu dále zjistil, že stěžovatelka od roku 1997 opakovaně žádala o udělení azylu v České republice. Svému trestnímu stíhání v Rumunsku přikládá politický podtext, zejména vzhledem k postavení svého bývalého manžela. V roce 2002 bylo Ministerstvem vnitra České republiky vydáno rozhodnutí o neudělení azylu, které však bylo na základě žaloby stěžovatelky dne 24. 2. 2004 zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze a věc byla vrácena příslušnému orgánu k dalšímu řízení. Dne 29. 4. 2004 bylo správním orgánem znovu rozhodnuto o neudělení azylu, přičemž toto rozhodnutí bylo opětovně zrušeno Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci. Proti zatím poslednímu rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 5. 2006 o neudělení azylu podala stěžovatelka dne 27. 6. 2006 žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, kde je věc vedena pod sp. zn. 28 Az 35/2006.

IV.

Řízení o vydání stěžovatelky k výkonu trestu do ciziny bylo v České republice zahájeno na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti Rumunska ze dne 20. 12. 2002 č. j. I/DI/13/43527/2002. Po provedeném šetření podala dne 22. 10. 2003 státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem návrh Krajskému soudu v Ústí nad Labem na vydání rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatelky k výkonu trestu odnětí svobody do Rumunska.

Řízení před krajským soudem probíhalo velmi složitě, protože písemné podklady předložené rumunským ministerstvem spravedlnosti a jejich překlady do češtiny vykazovaly řadu formálních nedostatků a byly obtížně srozumitelné. Vyvstala rovněž pochybnost, zda výkon trestu uloženého rumunským soudem není promlčen. Krajský soud odstraňoval vzniknuvší pochybnosti cestou právní pomoci, zprostředkované Ministerstvem spravedlnosti České republiky. Vydávací řízení bylo komplikováno rovněž skutečností, že souběžně probíhalo azylové řízení a stěžovatelka žila v uprchlickém táboře ve Stráži pod Ralskem.

Ve vydávacím řízení stěžovatelka vždy uváděla, že s návrhem na vydání nesouhlasí, neboť v trestním řízení, které proti ní bylo v Rumunsku vedeno, nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu. Stěžovatelka v řízení tvrdila, že celé její stíhání mělo politický podtext, neboť její bývalý manžel byl v minulém režimu vysokým hodnostářem ministerstva vnitra. Přetrvávají u ní obavy, že by mohla být v Rumunsku i nadále pronásledována.

Z protokolů o veřejném zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2004 a 23. 1. 2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka před soudem tvrdila, že byla v rámci trestního stíhání v Rumunsku sedm měsíců ve vazbě, což v extradičních materiálech není zmíněno. Stěžovatelka měla v rumunském trestním řízení obhájkyni ex offo, která s ní však prý hovořila jen o tom, zda někdo z její rodiny může hradit náklady na obhajobu. Obhájkyni ex offo viděla stěžovatelka podle svých tvrzení jen jedenkrát v soudní síni a do té doby, celých sedm měsíců, neměla přístup k obhájci, neměla právo mluvit a nikdo jí nedal právo, aby se obhájila sama. Děti stěžovatelky během jejího vazebního stíhání prakticky zůstaly na ulici, její matka si vzala jedno dítě, sestra druhé. Nyní žije celá její rodina, všechny tři děti, zde v České republice. Mezitím v Rumunsku matka i sestra stěžovatelky zemřely, a pokud bude stěžovatelka vydána rumunským orgánům, nebude nikoho, kdo by mohl platit advokáty. Stěžovatelka uvedla, že nyní žije v uprchlickém táboře a domnívá se, že má šanci získat v České republice azyl. Stěžovatelka zmínila svůj zdravotní stav a nedávnou delší hospitalizaci.

Obhájce stěžovatelky v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem opakovaně poukazoval na nejasnosti ohledně běhu promlčecí doby a aplikace rumunského extradičního zákona z roku 2001 na případ stěžovatelky. Zdůrazňoval své pochybnosti o dodržení práva na obhajobu během trestního stíhání stěžovatelky v Rumunsku. Opakovaně upozorňoval na závažné nedostatky, jimiž dle jeho názoru trpí rozsudek v trestní věci stěžovatelky, předložený rumunskou stranou.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém usnesení ze dne 23. 1. 2006 sp. zn. 5 Nt 132/2003 neshledal stěžovatelčiny námitky důvodnými, a rozhodl, že její vydání k výkonu trestu odnětí svobody do Rumunska je přípustné; zároveň vzal stěžovatelku do vydávací vazby.

Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že na základě opatřených důkazů dospěl k závěru, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by ať již podle § 392 odst. 2, anebo podle § 393 odst. 1 tr. ř. vylučovaly vyhovění návrhu státní zástupkyně na rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatelky. Krajský soud rekapituluje, že pravomocně uložený trest, pro jehož výkon je vydání žádáno, činí více než čtyři měsíce, přičemž jeho výkon není promlčen ani podle zákona dožadujícího státu, ani podle platných předpisů České republiky. Krajský soud cituje příslušná ustanovení rumunského trestního zákona o běhu promlčecí doby a čl. 21 odst. 3 rumunského zákona č. 296 ze 7. 6. 2001 o extradici, podle nějž se žádostí o vydání běh promlčení výkonu trestu přerušuje. Kromě výše uvedeného nezjistil krajský soud žádnou ze skutečností bránících rozhodnutí o přípustnosti vydání uvedených ve výčtu v § 393 odst. 1 tr. ř.

Krajský soud dále konstatoval, že sama stěžovatelka uvedla, že byla v průběhu trestního řízení v Rumunsku několikrát vyslechnuta, měla advokátku ex offo, přičemž českému soudu nepřísluší hodnotit kvalitu této obhajoby, kterou stěžovatelka zpochybňuje. Dle krajského soudu se stěžovatelka měla možnost zúčastnit celého řízení před soudem a k věci se vyjádřit, avšak sama se této možnosti vzdala tím, že ještě před rozhodnutím opustila území domovského státu. S ohledem na tyto skutečnosti neshledal krajský soud důvodným postup podle čl. 3 odst. 1 Protokolu.

V.

Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, v jejímž odůvodnění obsáhle argumentovala ohledně promlčení výkonu trestu a běhu promlčecí doby podle rumunského práva. Dále rozváděla svá předchozí tvrzení o porušení svého práva na obhajobu v řízení před rumunskými orgány, jimž dle jejího názoru krajský soud nevěnoval dostatečnou pozornost, a odkazovala na rozmanitou judikaturu ESLP. Dále stěžovatelka opakovala své námitky ohledně nedostatečnosti a nesrozumitelnosti odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Z těchto důvodů stěžovatelka označovala za chybný závěr krajského soudu o tom, že nejsou dány důvody postupu podle čl. 3 odst. 1 Protokolu. Stěžovatelka upozorňovala na nebezpečí nepřiměřeně dlouhého trvání vydávací vazby vzhledem k očekávaným průtahům v azylovém řízení. Podle stěžovatelky je třeba přihlédnout k tomu, že nemůže Českou republiku opustit, protože nemá cestovní doklad, bez něhož se nemůže pohybovat ani po území států Evropské unie, aniž by riskovala okamžité navrácení do České republiky. Na území České republiky má stěžovatelka navíc zásadní rodinné vazby. Od roku 1997 zde žije spolu se svými třemi syny, kteří jsou všichni plně integrováni do české společnosti, jeden z nich se zde již oženil a má potomka, zbylí dva studují, všichni hovoří plynně česky a zamýšlejí na území České republiky zůstat a mají dobré vyhlídky na legalizaci svého pobytu, nebude-li jim udělen azyl.

Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 25. 5. 2006 sp. zn. 9 To 51/2006 stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Stížnostní soud neshledal, že by vydání odsouzené bylo nepřípustné z některého důvodu uvedeného v příslušných ustanoveních tr. ř. a dvoustranné úmluvy o právní pomoci. Stížnostní soud neshledal důvodnou ani námitku promlčení a nejasnosti vzájemného poměru rumunského trestního zákona a zákona extradičního. Stížnostní soud aproboval názor soudu prvního stupně, že výkon v roce 1998 pravomocně uloženého trestu odnětí svobody v trvání dvou roků není promlčen ani podle české, ani podle rumunské úpravy, s odkazem na již citovaná ustanovení.

Podle názoru Vrchního soudu v Praze postup podle čl. 3 Protokolu nepřipadá v úvahu, neboť ani z údajů samotné stěžovatelky dle názoru tohoto soudu nevyplývá, že by v řízení v Rumunsku byla porušena minimální práva na obhajobu garantovaná Úmluvou, tzn. že by stěžovatelka nebyla seznámena s povahou obvinění, neměla přiměřený čas k přípravě obhajoby, a to za účasti obhájce, který jí byl poskytnut, a že by nemohla uplatnit právo na výslech svědků. Pokud ovšem po propuštění z vazby opustila území Rumunska, jednala zcela vědomě tak, že se zbavila možnosti sama se přímo hájit a další řízení bylo vedeno v její nepřítomnosti za účasti obhájce ex offo. Stížnostní soud souhlasí s názorem krajského soudu, že minimální práva stěžovatelky v soudním řízení před rumunským soudem byla respektována, a není proto nutno vyžadovat od dožadujícího státu bližší informace o dodržení práva na obhajobu, když ostatně kvalitu poskytnuté právní pomoci advokátem nelze soudně přezkoumávat ani podle tuzemské právní úpravy.

S ohledem na zamítavé rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nabylo dne 25. 5. 2007 právní moci usnesení nalézacího soudu o přípustnosti vydání stěžovatelky a o jejím vzetí do vydávací vazby, kam byla stěžovatelka dodána dne 13. 6. 2007. Dále byla věc podle § 397 odst. 5 tr. ř. dne 19. 6. 2007 předložena Ministerstvu spravedlnosti České republiky.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 16. 6. 2006 přišla Krajskému soudu v Ústí nad Labem faxová zpráva Policejního prezidia České republiky, odboru mezinárodní spolupráce - Národní ústředny Interpolu, že tento orgán obdržel téhož dne sdělení Interpolu Bukurešť, v němž je uvedeno, že rumunské justiční orgány ruší svou žádost o extradici stěžovatelky z důvodu promlčení výkonu trestu. Na dotaz vznesený Ministerstvem spravedlnosti České republiky sdělilo přípisem ze dne 27. 6. 2006 rumunské ministerstvo spravedlnosti, že žádost o vydání stěžovatelky nadále trvá, i přes rozhodnutí č. 3100 ze 7. 12. 2005, vydané Obvodním soudem 1 v Bukurešti (viz č. l. 215 spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 Nt 132/2003 a č. l. 41 spisu Ministerstva spravedlnosti České republiky sp. zn. MS 3210/2002-MO-M).

VI.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků k projednávané ústavní stížnosti. Zatímco Krajský soud v Ústí nad Labem Ústavnímu soudu sdělil, že možnosti vyjádřit se k návrhu nevyužívá, předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Dále zdůraznil, že ani rozhodnutí o vydání stěžovatelky k výkonu trestu do Rumunska není rozhodnutím, které by jí znemožňovalo uplatnit její právo na obhajobu a námitky proti důkazům vyhodnoceným rumunským soudem v původním řízení v její neprospěch, neboť čl. 43 a čl. 50 rumunského zákona o extradici č. 296/2001 jí zaručují právo požádat o nové soudní řízení, byla-li odsouzena v nepřítomnosti. Tímto postupem bude za její osobní účasti garantováno plné uplatnění jejích práv v soudním řízení, v němž bude nutno znovu provést veškeré důkazy a reagovat na její důkazní návrhy při respektování kontradiktornosti a spravedlivého procesu. Tuto skutečnost považuje předseda senátu vrchního soudu za velmi významnou při zvažování jakéhokoli potenciálního zásahu do práv stěžovatelky v průběhu původního jednání před rumunským soudem. Dále předseda senátu vyjádřil své stanovisko o neopodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta.

Všichni účastníci včetně stěžovatelky souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

VII.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Řízení o vydání k výkonu trestu do ciziny se v projednávaném případě spravuje jednak Evropskou úmluvou o vydávání z roku 1957 a jejími dodatkovými protokoly (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 549/1992 Sb., sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 29/1997 Sb. a č. 30/1997 Sb.) a dále dvoustrannou Smlouvou mezi Československou republikou a Rumunskou lidovou republikou o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 30. 4. 1959 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 31/1959 Sb.). Podpůrně se užije úprava uvedená v hlavě dvacáté páté tr. ř.

V projednávaném případě Ústavní soud vycházel z charakteru řízení o přípustnosti vydání osoby k výkonu trestu orgánům cizího státu. Vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky). V justiční fázi vydávacího řízení, upravené trestním řádem, obecné soudy zjišťují, zda zde neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, jsou povinny rozhodnout, že vydání je přípustné. I přes relativně úzce vymezený předmět tohoto zvláštního typu řízení však ani zde nelze polevit v uplatňování záruk spravedlivého procesu obsažených v Listině a Úmluvě. Vydání osoby do ciziny k trestnímu stíhání či výkonu trestu znamená zpravidla velmi razantní zásah do práv takové osoby a jejích poměrů, a jeho přípustnost nemůže být posuzována bez uplatnění zásady přiměřenosti (srov. § 2 odst. 4 tr. ř. per analogiam a obecné zásady vyjádřené Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, str. 57, vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.).

I přes imperativ maximální rychlosti a ochoty při plnění mezinárodních závazků nelze připustit, aby soudní fáze vydávacího řízení nerespektovala právo na spravedlivý proces, jež i v tomto typu řízení musí být vždy šetřeno. Ohledně případné kolize závazků z mezinárodních smluv s ústavněprávními kautelami ochrany základních práv a svobod Ústavní soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí, v nichž konstatoval, že ochrana základních práv musí vždy převážit (viz nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 36/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, str. 317, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb., a dále zejména nález ve věci sp. zn. I. ÚS 752/02, uveřejněn tamtéž, svazek 30, nález č. 54, str. 65). Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že zákonné důvody, pro něž může být kdokoli postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je vždy nutné vykládat restriktivně (viz např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 198/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 73, str. 225, či nález ve věci sp. zn. II. ÚS 317/04, uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 124, str. 275). Nelze odhlédnout od skutečnosti, že rozhodnutí o přípustnosti vydání má za následek uvalení časově neomezené vydávací vazby a svou závažností a svými předvídatelnými důsledky se blíží rozhodnutí o vině a trestu. Na odůvodnění takového rozhodnutí je proto třeba klást odpovídající nároky. Mají-li být zachována pravidla spravedlivého procesu, musí obecný soud z úřední povinnosti bedlivě zkoumat všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, a to i přesto, že vlastní vydání do ciziny v konečné fázi povoluje ministr spravedlnosti. Soud rozhodující o přípustnosti vydání i soud, jenž rozhoduje o stížnosti proti takovému rozhodnutí, se musí náležitě vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, o jejíž vydání se jedná. V případě napadeného rozhodnutí a rozhodnutí s ním souvisejícího obecné soudy této své povinnosti nedostály.

V projednávaném případě obecné soudy vycházely z chybného výkladu ustanovení § 393 odst. 1 tr. ř. Výčet okolností působících nepřípustnost vydání do ciziny, tak jak je uveden v § 393 odst. 1 tr. ř., nelze považovat za vyčerpávající. Státní zástupce v předběžném šetření i soudce při rozhodování o přípustnosti vydání musejí zvažovat i další okolnosti, které by vydání mohly bránit. Celá řada okolností bránících vydání pachatele může být podřazena pod pojem rozporu s veřejným pořádkem (viz § 377 tr. ř.), čímž se tradičně rozumí základní principy státního zřízení České republiky, ať už jsou vyjádřeny v ústavních předpisech a zákonech, nebo mají povahu obecných principů právního řádu v pozitivním právu nevyjádřených [srov. § 56 písm. b) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním]. Vydání nebude přípustné, pokud by jeho provedení kolidovalo se závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod.

Soud musí rovněž prověřit, zda není nutno postupovat podle zásady ne bis in idem či zda osoba, o jejíž vydání se jedná, nepožívá na území České republiky uznaných výsad a imunit. Soudy by dále měly zkoumat, zda na straně vyžádané osoby nejsou humanitární, zdravotní a jiné závažné (např. rodinné) důvody, vzhledem k nimž by vydání do ciziny osobě způsobilo nepřiměřenou újmu.

V projednávaném případě se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nevyrovnaly právě s námitkami stěžovatelky ohledně jejích osobních poměrů, ač ty měly být v řízení zkoumány z úřední povinnosti a výsledná zjištění zhodnocena v odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatelka přitom ve svých podáních a během řízení do protokolu opakovaně uváděla závažná tvrzení, po jejichž zhodnocení by soud mohl dospět k závěru o nepřípustnosti vydání. Z hlediska řízení o přípustnosti vydání do ciziny k výkonu trestu za majetkový trestný čin nevelké společenské nebezpečnosti, spáchaný navíc před 13 lety, nejsou bez významu tvrzení, že stěžovatelka nemá v dožadujícím státě již žádné zázemí a že ona i celá její rodina žije již řadu let v České republice. Z hlediska zásady proporcionality zásahů státní moci je třeba brát v úvahu i věk a zdravotní stav osoby, o jejíž vydání se jedná. Obecné soudy navíc zcela přešly závažná tvrzení stěžovatelky ohledně možného politického podtextu jejího trestního stíhání v Rumunsku v 90. letech.

Ústavní soud konstatuje, že případné rozhodnutí o nepřípustnosti vydání na základě úvah o nepřiměřeně citelném zásahu do práv osoby není v žádném rozporu s mezinárodně právními závazky a zhodnocení uvedených skutečností náleží z povahy věci státu dožádanému.

VIII.

Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy v projednávaném případě nedostatečným způsobem vyhodnotily extradiční materiály a i přes námitky stěžovatelky opomenuly jejich možné nedostatky z hlediska zásady oboustranné trestnosti vyplývající z čl. 2 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání a z ustanovení § 392 odst. 1 tr. ř. Ústavní soud shledal, že dožadujícím státem ve smyslu čl. 12 odst. 2 písm. a) Evropské úmluvy o vydávání předložený rozsudek v trestní věci stěžovatelky se do značné míry vymyká obvyklým požadavkům na meritorní rozhodnutí v trestní věci, a to zejména po stránce jasnosti výroku a odůvodněnosti (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Hadjianastassiou v. Řecko ze dne 16. 12. 1992 č. 12945/87 odst. 33). Skutek, jehož se měla stěžovatelka dopustit, je popsán tak, že není zcela zřejmé, zda by jím byla naplnila skutkovou podstatu kteréhokoli z trestných činů podle českého trestního zákona. Konkrétněji, rozhodnutí orgánů dožadujícího státu zcela opomíjí subjektivní stránku trestného činu stěžovatelky. I s ohledem na nevyjasněné aktivity nevládní organizace WSA a do značné míry matoucí vystupování této organizace navenek nelze z rozsudku předloženého rumunskou stranou dovodit, zda se stěžovatelka popsaného jednání dopouštěla např. v úmyslu spáchat delikt odpovídající trestným činům podvodu či zpronevěry podle českého práva, popř. jednání odpovídajícího poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 trestního zákona. Naopak popis jednání dle úředního překladu rozsudku předloženého rumunskou stranou umožňuje výklad, že stěžovatelka při svých aktivitách mohla postupovat v dobré víře, např. v omylu o reálné použitelnosti cestovních "dokladů" vydávaných organizací WSA. Stejně tak není jasně uvedena výše škody, již měla stěžovatelka způsobit či se o to pokusit.

Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nejen vyhnuly náležitému zkoumání splnění podmínek dvojí trestnosti, ale nedostály ani zákonnému požadavku náležitě přezkoumat, zda žádost rumunské strany splňuje požadavky podle čl. 12 odst. 2 písm. a) a b) Evropské úmluvy o vydávání.

V souvislosti s charakterem dokumentů předložených rumunskou stranou Ústavní soud nemohl zcela pominout ani námitky stěžovatelky ohledně aplikace čl. 3 odst. 1 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vydávání. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že uvedené rozhodnutí orgánů dožadujícího státu neobsahuje vůbec zmínku o stanovisku obhajoby, natož postoj stěžovatelky ke skutečnostem kladeným jí za vinu. Tato skutečnost přitom není vysvětlitelná tím, že rozsudek byl vynesen po útěku stěžovatelky z Rumunska, neboť ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka byla rumunskými orgány opakovaně vyslýchána. Ústavní soud odkazuje na judikaturu ESLP k čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, podle níž zcela formálně vykonávaná obhajoba ex offo může za určitých okolností založit odpovědnost státu za porušení Úmluvou garantovaného práva na obhajobu (viz rozsudek Artico v. Itálie ze dne 13. 5. 1980 č. 6694/74 odst. 33 a 36 a z nedávné doby i stěžovatelkou zmiňovaný rozsudek Sannino v. Itálie z 27. 4. 2006 č. 30961/03, odst. 47 a násl.).

Konečně Ústavní soud nemůže ponechat stranou ani otázku promlčení, resp. běhu promlčecí doby v trestní věci stěžovatelky, a to s ohledem na výkladové spory či nejasnosti, jež zjevně mezi jednotlivými rumunskými orgány v této otázce panují. Ústavní soud zde má konkrétně na mysli ve spisovém materiále zachycenou komunikaci mezi rumunskými a českými orgány, jež proběhla po vydání napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kdy nejprve českým orgánům došlo sdělení Interpolu Bukurešť o zpětvzetí žádosti o extradici z důvodu promlčení výkonu trestu. Následně bylo toto sdělení odvoláno vyjádřením rumunského ministerstva spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že uvedené sdělení Interpolu Bukurešť vycházelo z rozhodnutí vydaného rumunským soudem již v roce 2005, nebyla dokazováním vedeným před českými obecnými soudy otázka promlčení postavena zcela najisto.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, při kontrole ústavnosti napadených rozhodnutí se nelze spokojit jen s povšechným odůvodněním, z nějž není dostatečně zřejmé, zda soud věc zkoumal pečlivě a ve všech souvislostech daného případu. Povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí koreluje s právem obviněného na náležitou přípravu obhajoby a s právem přednést soudu své návrhy a argumenty. Nemá-li mít řízení o opravném prostředku toliko formální charakter, je třeba, aby soud, který v takovém řízení rozhoduje, reagoval náležitým způsobem na námitky osoby, která opravný prostředek podala (viz např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 215, a dále rozsudek ESLP ve věci Helle v. Finsko ze dne 19. 19. 1997 č. 20772/92 odst. 60). Z tohoto hlediska napadené rozhodnutí pro výše uvedené vady nedostojí požadavkům ústavních kautel spravedlivého procesu, popř. práva na obhajobu [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) Úmluvy].

IX.

Ústavní soud vychází z principu sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci obecných soudů, a zrušil proto prvním výrokem tohoto nálezu toliko ústavní stížností napadené rozhodnutí druhé instance, a nikoli i rozhodnutí soudu nalézacího o přípustnosti vydání.

Ústavní soud však musel zohlednit skutečnost, že se stěžovatelka dosud nachází ve vydávací vazbě, která trvá již více než půl roku. Vydávací vazba má zvláštní charakter, neboť výrok o vzetí do vydávací vazby se obligatorně pojí s výrokem o přípustnosti vydání (§ 397 odst. 3 tr. ř.). Časová neomezenost vydávací vazby se dovozuje z nutnosti plnit závazky České republiky z mezinárodního práva, konkrétně závazku zajistit vydání, pokud jsou k tomu splněny podmínky vyplývající z mezinárodních smluv, eventuálně ze zásady vzájemnosti. Předpokladem vydání vyžádané osoby je totiž především její přítomnost na území České republiky a účelem vydávací vazby je zajistit, aby tento předpoklad byl splněn po celou dobu vydávacího řízení.

Ústavní soud však konstatuje, že Listina mezi vazbou v rámci vnitrostátně vedeného trestního stíhání a vazbou v extradičním řízení nerozlišuje (viz čl. 8 odst. 5 Listiny). Přestože se u vydávací vazby neuplatní vazební důvody dle § 67 tr. ř., musejí obecné soudy průběžně pečlivě zkoumat, zda je setrvání osoby ve vydávací vazbě nezbytné pro naplnění účelu extradičního řízení, a to s ohledem na Ústavě České republiky imanentní požadavek proporcionality omezení základních práv a dále i s ohledem na přednost závazků z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavnísoud zároveň poukazuje na právní názor, vyslovený v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 752/02, v němž je zejména uvedeno, že "přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků z mezinárodních smluv vyplývá především z obsahu těchto smluv v návaznosti na ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, dle něhož je Česká republika právním státem. Respekt a ochrana základních práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit. ... Rozsah pojmu ústavního pořádku proto nelze vyložit pouze s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy je do jeho rámce nutno zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.".

Ústavnísoud na tomto místě zároveň odkazuje na judikaturu ESLP, jenž v případech, kdy vazba trvá již delší dobu, vyslovil zásadu, že po určité době trvání vazby je nezbytná zvýšená pozornost, "obzvláštní aktivita", se kterou se příslušné orgány mají věnovat zkoumání důvodnosti setrvání obviněného ve vazbě (viz např. rozsudek Scott v. Španělsko z 18. 12. 1996 č. 21335/93, odst. 74, srov. i rozsudek Singh v. Česká republika ze dne 25. 1. 2005 č. 60538/00 odst. 61 a násl.).

S ohledem na výše uvedené Ústavnímusoudu nezbylo, než aby ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 odst. 3 písm. b) Úmluvy. Z důvodů maximálního urychlení a při vědomí zvláštního významu Listinou chráněného práva na osobní svobodu Ústavní soud nařídil Vrchnímu soudu v Praze, aby věc projednal neprodleně.

Při novém projednání věci bude obecnýsoud vázán právními závěry vyslovenými v tomto nálezu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru