Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 534/03Usnesení ÚS ze dne 05.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.534.03
Datum podání05.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.2

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 534/03 ze dne 5. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 534/03

Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného JUDr. A. B., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2003, sp. zn. 33 T 3/2003, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2003, sp. zn. 2 To 89/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel ve své trestní věci odsuzující rozhodnutí obecných soudů [rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2003 (33 T 3/2003-298) a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2003 (2 To 89/2003)] a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Žalované jednání (poštvání psa na S. J.) stěžovatel popírá. V této souvislosti poukazuje na to, že je usvědčován výpovědí svědka S., a to i přesto, že tuto výpověď považují obecné soudy částečně za nevěrohodnou. Stěžovatel v obecné rovině uvádí, že jeho obhajoba byla nepřípustným způsobem omezena a že skutková zjištění učiněná obecnými soudy jsou ve výrazném rozporu s provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými. Procesní pochybení obecných soudů spatřuje i v tom, že nebyly provedeny jím navrhované, v ústavní stížnosti však neoznačené, důkazy, které mohly vést k jiným skutkovým zjištěním a potvrdit verzi obhajoby, jak je naznačena i ve svědecké výpovědi svědka B., který připustil, že stěžovatelův pes napadl S. J. z jiného důvodu. Skutková zjištění obecných soudů tedy nemají oporu v provedených důkazech. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že neexistují důkazní prostředky, a přesto rozhodly o vině stěžovatele, porušily zásadu "in dubio pro reo" a jeho právo na spravedlivý proces. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na konstantní judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 617/2000, IV. ÚS 485/01, III. ÚS 377/01, III. ÚS 356/01). Navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, zrušil.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2003 (2 To 89/2003) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2003 (33 T 3/2003-298), kterým byl stěžovatel uznán vinným, že dne 18. ledna 2003 poštval svého psa rasy německý ovčák na S. J., který v důsledku krvácivého šoku při krvácení z neošetřených ran zemřel, čímž stěžovatel spáchal trestný čin ublížení na zdraví (§ 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák.), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců a zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2003 (2 To 89/2003) napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2004 (8 Tdo 396/2004) odmítnuto.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Porušení zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.) proto nebylo shledáno. V dané věci je nepochybné, že S. J. podlehl svým zraněním, která mu způsobil pes stěžovatele. Na základě výpovědi svědka S. dospěl nalézací soud k závěru, že stěžovatel svého psa na S. J. poštval. Nalézací soud provedl i další důkazy, a to výslechy svědků E. H, V. N., N. N., J. B., T. V., P. V., Ing. R. S., J. V., K. K., D. Ř., Z. M. a rovněž tak byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, výslech jeho zpracovatele MUDr. I. D. a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Dále vycházel nalézací soud z protokolu o ohledání místa činu, včetně pořízené fotodokumentace a seznamu zajištěných stop a věcí, jakož i pořízeného nákresu z místa činu, a byly provedeny další listinné důkazy.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, tedy nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byly příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.

Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Jinak řečeno popírá, že by poštval svého psa na usmrceného S. J. Svou povahou jsou však tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí. Stěžovatel však přehlíží, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).

Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu (III. ÚS 617/2000, IV. ÚS 485/01, III. ÚS 377/01, III. ÚS 356/01) je nepřípadný z důvodu odlišných skutkových okolností, na jejichž základě byla tato rozhodnutí vydána.

Ústavnísoud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavnísoud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. srpna 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru