Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 532/13 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Mladá Boleslav
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.532.13.1
Datum podání07.02.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 532/13 ze dne 28. 2. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti podnikatele Ing. Lubora Chudárka, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem, se sídlem tř. Václava Klementa 203, 293 01 Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 308/2004-810 ze dne 20. dubna 2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 395/2012-877 ze dne 14. listopadu 2012, za účasti Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a podnikatele Martina Hušnera - PROFI PLUS, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 90 a 95 Ústavy. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že si soudy při rozhodování o žalobě o zaplacení částky nepočínaly nestranně, neboť na jedné straně nezjistily, ve který konkrétní den došlo k předání díla, avšak současně konstatovaly, že k předání došlo, čímž nebyla naplněna jedna z klíčových podmínek pro vyhovění žalobě a stěžovatel neměl být zavázán k povinnosti zaplatit částku v napadeném rozhodnutí nalézacího soudu uvedenou.

II.

2. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastník prováděl pro stěžovatele stavební práce spočívající zejména ve štěrkování schodišť na staveništi "Anděl Business Centre", tyto práce byly prováděny k žádosti stěžovatele, avšak - jak dovodil soud prvního stupně - bez platně uzavřené smlouvy o dílo; vedlejším účastníkem provedené práce byly předány jako součást díla, k jehož zhotovení se stěžovatel zavázal, dalšímu subjektu. Tato třetí osoba na provedených pracích, resp. předaném díle, neshledala vady, od stěžovatele dílo převzala a za dílo uhradila sjednanou cenu. Stěžovatel naopak dle tvrzení vedlejšího účastníka za jím provedené práce žádnou částku neuhradil. Proto vedlejší účastník stěžovatele zažaloval; soud ustanovil znalce, jehož prostřednictvím byla zjištěna obvyklá cena provedených prací včetně materiálu, a došel k závěru, že se stěžovatel obohatil o částku ve výši 99 899 Kč. Jestliže vedlejší účastník žádal po stěžovateli zaplatit 97 383 Kč, pak soudy neměly důvod k jinému závěru, než aby žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení s příslušenstvím přiznaly; současně bylo v souladu se zásadou úspěchu ve věci rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud ve svém obsáhlém rozsudku, shrnujícím též skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, konstatoval, že projednávaná problematika byla vystižena věcně správně, způsobem zcela vyčerpávajícím, bylo náležitě odůvodněno, jaké skutečnosti byly vzaty při rozhodování za prokázané a které nikoliv, jaká skutková zjištění byla vzata jako podklad pro právní hodnocení a jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil.

III.

3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

4. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

5. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").

6. O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění zde zjevně nejde. Odvolací soud své právní názory adekvátně odůvodnil a srozumitelně vysvětlil, proč bylo ve věci rozhodnuto způsobem, který našel svůj výraz ve výrokové části napadeného rozhodnutí.

7. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež jim adresoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu.

8. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v posuzované věci.

9. K uvedeným námitkám stěžovatele postačí uvést pouze tolik, že předání či nepředání díla je věcí skutkového posouzení, nikoli právních závěrů. Ke skutkovému ději se soudy dobírají postupně, jak provádějí dokazování a interpretují z takto jednotlivě provedených důkazů celistvý děj, a to do té míry, do jaké je pro posouzení případu rozhodný. Ústavní soud by skutkové zjištění mohl přezkoumat jen tehdy, bylo-li by v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. s běžně chápanou interpretací dějů, v rozporu s pravidly logiky apod. V souzeném případě je ale evidentní, že stěžovatel s výsledkem činnosti vedlejšího účastníka dále zacházel a stal se předmětem jeho vlastního zisku; dovozovat nějaké hlubší závěry z toho, že nebyl zjištěn přesný den předání díla (provedených prací), navíc za situace, že předání díla je pojmově spjato se smlouvou o dílo, kterážto uzavřena nebyla, nemá pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení žádný vliv. V tomto směru tedy soudy postupovaly věcně správně, z čehož lze dovodit, že nelze přitakat stěžovatelově námitce, že by výsledek sporu byl ovlivněn v důsledku nestranného přístupu soudů k účastníkům řízení.

IV.

10. Protože se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv a Ústavní soud sám jiné porušení ústavně zaručených práv a svobod neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru