Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 531/03Usnesení ÚS ze dne 13.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
vlastnické právo/přechod/převod
katastr nemovitostí/vklad
katastr nemovitostí/záznam
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.531.03
Datum podání04.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb., § 22

99/1963 Sb., § 243d odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 531/03 ze dne 13. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 531/03

Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. O., zastoupeného Mgr. Ing. J. M., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2416/2002, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 9 Co 654/2001, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 25 C 173/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2416/2002, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 9 Co 654/2001, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 25 C 173/97, s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu bylo k žalobě L. K., K. K., M. K. a V. K. (dále jen "žalobci"), podané proti městu Ostrava (jako prvnímu žalovanému) a stěžovateli (jako druhému žalovanému), rozhodnuto mimo jiné tak, že se určuje, že stěžovatel má právo hospodaření k pozemku p. č. 443 - ostatní plocha v k. ú. Moravská Ostrava, zapsanému na LV č. 1787 u Katastrálního úřadu v Ostravě. Okresní soud vycházel z toho, že u žalobců je dán na určení naléhavý právní zájem, protože to je předpokladem, aby katastrální úřad mohl rozhodnout o návrhu na vklad vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí, když své dřívější rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad staví na skutečnosti, že v době zahájení řízení o povolení vkladu nebyla splněna podmínka oprávnění stěžovatele nakládat s předmětem vkladu. V dané věci šlo totiž, stručně řečeno, o to, že 30. 4. 1991 žalobci uzavřeli se stěžovatelem podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), dohodu o vydání předmětného pozemku, státní notářství však návrh na registraci rozhodnutím ze dne 14. 8. 1992, čj. RE 159/92-41, zamítlo s tím, že pozemek je zastavěn samostatnými chodníky a veřejným prostranstvím, toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 1992, sp. zn. 14 Co 279/92, potvrzeno, avšak Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 20. 11. 1993, sp. zn. 4 Cdo 34/93, k dovolání žalobců toto usnesení zrušil, načež Krajský soud v Ostravě rozhodnutí státního notářství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Katastrálnímu úřadu v Ostravě se závazným právním názorem, že je nutno znaleckým posudkem posoudit charakter vydávaného pozemku a znovu rozhodnout, zda se jedná o případ ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Poté příslušný katastrální úřad rozhodl, že sice charakter pozemku umožňuje vklad vlastnického práva, avšak chybí zde podmínka oprávněnosti nakládání s předmětem převodu, neboť ke dni 29. 9. 1994, kdy mu bylo doručeno výše zmíněné rozhodnutí krajského soudu, byl v katastru nemovitostí zapsán dne 21. 10. 1993 pod čj. 1-V1-1971/93, s účinky vkladu dnem 29. 7. 1993, první žalovaný, a to na základě smlouvy uzavřené se stěžovatelem dne 21. 7. 1993. Okresní soud v posuzovaném případě vycházel z toho, že pokud stěžovatel převedl daný pozemek na prvního žalovaného, byť po pravomocném skončení "řízení o vklad dohody o vydání věci do katastru nemovitostí", porušil tím ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., neboť opravné prostředky nebyly dosud vyčerpány a stěžovatel si musel být vědom toho, že žalobci svůj nárok uplatňují, přičemž účelem citovaného ustanovení je zabránit, aby dokud nebudou spory týkající se majetku, na který byl uplatněn restituční nárok, vyřešeny, nemůže s nimi povinná osoba disponovat.

Krajský soud v Ostravě pak svým, v záhlaví citovaným rozsudkem toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl přitom k závěru, že pokud stěžovatel uzavřel s žalobci dohodu o vydání pozemku, byl touto smlouvou vázán, přičemž obligačně právní účinky trvaly i v době, kdy mezi prvním žalovaným a stěžovatelem došlo k uzavření smlouvy o převodu, na čemž nemůže nic změnit skutečnost, že registraci smlouvy o vydání podle úpravy platné do 31. 12. 1992 nedošlo, když zamítnutím návrhu na registraci nepřestal být stěžovatel povinnou osobou; návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí mohl být podán po 1. 1. 1993 bez časového omezení, přičemž v souvislosti s návrhem na vklad nebylo možno použít § 47 (odst. 2) o. s. ř. (pozn.: míněno zřejmě "o. z.") ve znění účinném do 1. 1. 1993 na základě změny provedené zákonem č. 264/1992 Sb. Vzhledem k tomu je ve smyslu § 39 občanského zákoníku smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a prvním žalovaným neplatná, na čemž nemůže změnit nic ani tvrzená dobrá víra prvního žalovaného, protože občanský zákoník její ochranu upravuje jen výjimečně, přičemž první žalovaný ani netvrdí, že o restitučním nároku žalobců nevěděl. Dle názoru odvolacího soudu se nelze dovolávat § 243d odst. 2 o. s. ř., protože rozhodnutí státního notářství a soudů ve věci registrace dohody o vydání nic nemění na zákazu převodu dle § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Za situace, kdy hmotné právo neobsahuje ochranu třetích osob v případě, že uzavřely smlouvu absolutně neplatnou, nelze ani na takový subjekt aplikovat § 243d odst. 2 o. s. ř.

Výše uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, avšak Nejvyšší soud ČR je ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. odmítl s tím, že v rozhodnutí odvolacího soudu nebyla řešena právní otázka, která není dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo že by byla řešena otázka rozporu s hmotným právem, přičemž v podstatě jen odkázal na stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se soudy zabývaly pouze hmotněprávním základem věci (příp. že jej upřednostnily), aniž by vzaly v úvahu její procesní stránku, čímž měly být porušeny principy spravedlivého procesu. Dané pochybení dle názoru stěžovatele spočívalo v tom, že obecné soudy se - z pohledu procesního práva - nevypořádaly s námitkou, že bylo vydáno pravomocné usnesení soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí státního notářství o zamítnutí návrhu na registraci dohody o vydání předmětného pozemku, přestože na straně žalovaného byla i osoba odlišná od původních účastníků řízení ve věci vedené pod sp. zn. 14 Co 279/92. Dále stěžovatel tvrdí, že v době převodu měl právo hospodaření s majetkem státu (zřejmě) dle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."), a vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhlášky č. 119/1988 Sb."), a pokud to odvolací soud nezohlednil, porušil jeho právo na spravedlivý proces a právo nakládat s majetkem. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se zabýval pouze otázkami hmotného práva, aniž by se vypořádal s tím, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jakož i rozsudkem soudu prvního stupně nemohou být dotčeny právní vztahy třetích osob, protože tyto osoby by byly zbaveny jakéhokoliv práva na svoji ochranu. V důsledku toho se stěžovatel cítí dotčen na svém právu domáhat se práva stanoveným postupem dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů ohledně interpretace a aplikace "jednoduchého práva", a to jednak zákona č. 92/1991 Sb. a vyhlášky č. 119/1988 Sb., kdy stěžovatel má za to, že převodu předmětné nemovitosti na prvního žalovaného nebránila zákonná překážka, neboť dle těchto předpisů byl oprávněn s tímto majetkem nakládat, a jednak ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř., jež bylo dle stěžovatele nutno na daný případ aplikovat. Je však nutno vzít v úvahu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; z tohoto důvodu není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Přitom nutno vycházet ze zásady, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66); k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).

Pochybení takového rázu však Ústavní soud nezjistil. Jde-li o první námitku, obdobnou problematikou se již zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. I. ÚS 243/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 21, č. 19), kde konstatoval, že u zákazu dispozice majetkem podle restitučního zákona žádná výjimka (ve smyslu § 45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.) nepřichází v úvahu a jakékoliv porušení tohoto zákazu je ze zákona stíháno neplatností takového úkonu. Lze tedy plně souhlasit se závěry odvolacího soudu, dle kterého ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 403/1991 Sb. stěžovatel nebyl oprávněn k převodu daného majetku, na čemž zmíněná výjimka vlády nemohla nic změnit. Pro tento bod ostatně platí i závěry, jak jsou uvedeny níže.

Stěžovatel se dále dovolává ochrany vyplývající z § 243d odst. 2 o. s. ř. Předně nutno poznamenat, že účelem uvedeného ustanovení je (procesní) ochrana třetích osob, přičemž takovou "třetí" osobou - vzhledem k účastníkům dřívějšího řízení o registraci - není stěžovatel, nýbrž první žalovaný. Především je však třeba poukázat na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, dle které uplatněné restituční nároky oprávněných osob nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, neboť každý jiný výklad by činil "blokační" ustanovení prakticky bezcenným (např. nález citovaný výše, nález ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 195). Z uvedeného lze dovodit obecný princip, že v případě střetu práv restituentů na straně jedné a nabyvatelů majetku např. podle zákona č. 92/1991 Sb. na straně druhé, je třeba upřednostnit prvně uvedené.

Pokud jde o konkrétní okolnosti posuzovaného případu, bylo úkolem obecných soudů posoudit, zda stěžovatel byl omezen v dispozici s předmětnou nemovitostí nebo nikoliv (§ 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.). Jak je patrné z odůvodnění rozsudků obecných soudů, tyto se danou otázkou podrobně zabývaly, takže lze stěžovatele na ně odkázat. Za samostatnou zmínku stojí podrobné vysvětlení odvolacího soudu ohledně významu skutečnosti, že bylo pravomocně potvrzeno zamítnutí návrhu na registraci smlouvy o vydání nemovitosti, pro "oprávnění" stěžovatele disponovat s předmětným pozemkem, kdy bylo poukázáno na trvající obligačně-právní účinky této smlouvy a nový právní stav nastalý v důsledku přijetí zákona č. 264/1992 Sb., k čemuž je třeba dodat, že po 1. 1. 1993 vznikla právě kvůli zmíněným skutečnostem z právního hlediska komplikovaná situace, za níž bylo zákonnou povinností stěžovatele vyčkat do vyřešení celé záležitosti, a to i kvůli pochybnostem týkajícím se oprávněnosti katastrálního úřadu posuzovat smlouvu o vydání věci z hlediska § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., tedy fakticky přezkoumávat restituční nároky žalobců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 359/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 140). Celá věc byla navíc umocněna tím, že žalobci podali dovolání, přičemž sama tato okolnost, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu ČR (a jak to bylo zmíněno soudy nižších stupňů), je překážkou převodu věci na jiné osoby - uvedený soud výslovně v obdobném případě konstatoval, že institut dovolání byl v době zahájení dovolacího řízení součástí českého právního řádu, z jeho úpravy se přitom možnost změny, byť i pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, bezpochyby podávala (viz rozsudek ze dne 27. 12. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1352/2000). Formou vsuvky Ústavní soud uvádí, že procesnímu postupu Nejvyššího soudu ČR, který odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., tak nelze vytknout, že se touto otázkou výslovně nezabýval, protože daná otázka již jeho rozhodnutím řešena byla.

Ústavnísoud je toho názoru, že bylo věcí obecných soudů, jak daný, jistě právně komplikovaný případ po právní stránce posoudí, pakliže své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodní, jak se také stalo, neboť tím se vylučuje možnost jejich svévolného postupu. Nelze ani konstatovat, že by soudy neznaly nebo nedocenily dopad ústavněprávních norem na daný případ, když je z jejich rozhodnutí patrné, že otázka střetu práva na restituci s ochranou práv třetích osob, a to i z hlediska § 243d odst. 2 o. s. ř., jimi byla řešena, v daném případě ve prospěch prvně uvedené kategorie. Konečně i Ústavní soud se kloní k názoru, že obecná ochrana práv třetích osob na základě citovaného ustanovení není možná, je-li výslovně hmotným právem vyloučena, kdy danou skutečnost lze v daném případě - s přihlédnutím k principu priority restitučních nároků - dovozovat z ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.

Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavnísoud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. května 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru