Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 530/04Usnesení ÚS ze dne 10.03.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.530.04
Datum podání23.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67

2/1993 Sb., čl. 8

209/1992 Sb., čl. 5 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 530/04 ze dne 10. 3. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III.ÚS 530/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla HollĂädera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Erhardem, advokátem se sídlem Pražská 43, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2004 sp. zn. 9 To 425/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou dne 19. 8. 2004, jejíž petit byl po výzvě Ústavního soudu upřesněn přípisem ze dne 18. 2. 2005, a která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2004 sp. zn. 9 To 425/2004 a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. 1 T 51/2003, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 Ústavy, jakož i čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených příloh Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel byl v řízení, vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 51/2003, stíhán pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3, písm. b) tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 5. 2004 sp. zn. 1 T 51/2003 byl stěžovatel uznán vinným ze shora uvedených trestných činů, přičemž trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3, písm. b) tr. zák. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku podal odvolání, přičemž z ústavní stížnosti ani jejího pozdějšího doplnění nevyplývá, zda o něm k dnešnímu dni bylo rozhodnuto.

Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 5 Nt 99/2002 vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. s tím, že jeho písemný slib a nabídka peněžité záruky nebyly přijaty. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 1 T 51/2003 byl stěžovatel z vazby propuštěn, přičemž fakticky byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu předchozím rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 2. 2003 sp. zn. 8 T 83/99. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 12. 2003 sp. zn. 1 T 51/2003 byl stěžovatel opětovně vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. s tím, že vazba počne okamžikem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 19. 12. 2003. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2004 sp. zn. 8 To 25/2004 zamítnuta. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. 1 T 51/2003, učiněném v neveřejném zasedání, byl stěžovatel podle § 71 odst. 6, 4 tr. ř. ponechán ve vazbě, neboť u něj byly nadále shledány důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř. Stížnost stěžovatele byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2004 sp. zn. 9 To 425/2004 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Proti posledně citovanému rozhodnutí je podána ústavní stížnost.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obě shora konstatovaná usnesení o vzetí do vazby jsou protizákonná, protože k druhému vzetí do vazby usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 12. 2003 sp. zn. 1 T 51/2003 došlo v neveřejném zasedání, bez jeho účasti, aniž by byl k tomu osobně vyslechnut, čímž došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02, které obsáhle rekapituluje a odkazuje rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel opakovaně žádal okresní, krajské i vrchní státní zastupitelství o odejmutí věci policejnímu orgánu jakož i příslušné státní zástupkyni, přičemž tyto jeho podněty zůstaly bez patřičné odezvy. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. 1 T 51/2003 a Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2004 sp. zn. 9 To 425/2004 stěžovatel rovněž vytýká, že byla učiněna v neveřejném zasedání, aniž byl osobně slyšen v kontradiktorním řízení a dále namítá, že pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě nebyly zákonné důvody ve smyslu § 67 písm. a), c) tr. ř.

Ústavní soud je při svém rozhodování vázán petitem návrhu, kterým je předmět řízení před Ústavním soudem vymezen. Jelikož ústavní stížnost směřuje proti výše citovaným rozhodnutím Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, tak jen ve vztahu k těmto rozhodnutím se může Ústavní soud zabývat námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat námitkami stěžovatele, jež se týkají usnesení o vzetí do vazby, předchozího vazebního řízení, jakož i nedostatečného vyřízení stěžovatelových podnětů a stížností.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel byl ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. řádu, kde se praví:

"Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,

a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,...

c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,

a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením."

K základní námitce ústavní stížnosti, že stěžovatel nebyl při rozhodování o ponechání ve vazbě osobně vyslechnut, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni. Okresní soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě v den konání hlavního líčení, přičemž tomuto dni předcházela řada dalších jednacích dnů, ve kterých byly prováděny důkazy, k nimž se měl stěžovatel možnost vyjádřit a nelze říci, že by nebyl slyšen. Pokud stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02, je nutno uvést, že v tehdy posuzovaném případě bylo napadeno rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě dle § 71 odst. 4 tr. ř., toto rozhodnutí bylo učiněno v rámci přípravného řízení bez slyšení vazebně stíhaného. V nyní posuzovaném případě byl naopak stěžovatel slyšen v řádném kontradiktorním řízení ke skutkům, pro které bylo zahájeno předmětné trestní stíhání, přičemž soudem byl reálně slyšen téhož dne, kdy bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě. Tato námitka stěžovatele tedy není důvodná.

Ústavní soud dále konstatuje, že všechny zákonné podmínky pro další trvání vazby byly v posuzovaném případě splněny. Obecné soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vyložily, z jakých konkrétních skutečností vyplývají důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. ř.

Okresní soud Plzeň-město ve svém usnesení mj. konstatoval, že z výpovědí svědků, jakož i z dalších provedených důkazů vyplývá, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Zdůraznil, že se jedná o závažnou trestnou činnost majetkového a násilného charakteru, páchanou mnoha útoky, pro kterou je obviněný ohrožen trestem odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let a hrozí též možnost právní kvalifikace jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 tr. zák. Stěžovatel se v předchozím trestním řízení pokusil o útěk před policií, při kterém najížděl autem na policistu a rovněž se pokoušel utéci z vazby. V minulosti byl třikrát soudně trestán pro majetkovou či násilnou trestnou činnost a stíhané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění.

Krajský soud v Plzni v napadeném usnesení mj. odkázal na vydaný nepravomocný rozsudek Okresního soudu Plzeň-město a konstatoval, že jak charakter trestné činnosti, tak stěžovatelovo předchozí trestní jednání odůvodňují obavy předpokládané v § 67 písm. a), c) tr. ř.

Ústavní soud na shora konstatované odůvodnění orgánů činných v trestním řízení odkazuje a dále uvádí, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Ve věci vazebního důvodu podle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp. zn. III. ÚS 566/03, v němž vyslovil závěr, že hrozba vysokým trestem odnětí svobody může být konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat. Hrozba vysokým trestem je v případě stěžovatele nepochybně akutní, což zjevně vyplývá z vydaného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 5. 2004 sp. zn. 1 T 51/2003, jímž byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let. Při posuzování důvodnosti útěkové vazby rovněž nelze přehlédnout ani předchozí stěžovatelovy pokusy o útěk.

Pokud obecné soudy dovodily existenci předstižné vazby dle § 67 písm. c) tr. ř. s ohledem na stěžovatelovu předchozí závažnou trestnou činnost a na skutečnost, že stíhané trestné činnosti se dopustil v době podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody, nelze ani tomuto závěru vytýkat nekonkrétnost či jiné pochybení.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. V procesním postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2005

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru