Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 530/01Usnesení ÚS ze dne 07.02.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstříkDůkaz
advokát
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.530.01
Datum podání31.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

209/1992 Sb., čl. 6

85/1996 Sb., § 16, § 32, § 27


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 530/01 ze dne 7. 2. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky JUDr. K.V., zastoupené Mgr. J.Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 38 Ca 488/2000-37, ze dne 5. 6. 2001, ve spojení s rozhodnutím odvolacího senátu ČAK, č.j. K 147/98, ze dne 13. 6. 2000 a rozhodnutím Kárného senátu ČAK, č.j. K 147/98, ze dne 1. 10. 1999, takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala dne 30. 8. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 38 Ca 488/2000-37, ze dne 5. 6. 2001, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí odvolacího senátu ČAK č.j. K 147/98 ze dne 13. 6. 2000 a rozhodnutí Kárného senátu ČAK, č.j. K 147/98, ze dne 1. 10. 1999. Rozhodnutím Kárného senátu byla navrhovatelka uznána vinnou porušením § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), a byla jí uložena pokuta. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatelky porušena ustanovení čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 38 Ca 488/2000, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala žalobu proti rozhodnutí odvolacího senátu ČAK, č.j. K 147/98, ze dne 13. 6. 2000 a rozhodnutí Kárného senátu ČAK, č.j. K 147/98, ze dne 1. 10. 1999. Označeným rozhodnutím Kárného senátu ČAK byla navrhovatelka uznána vinnou tím, že nechránila a neprosazovala práva a oprávněné zájmy klienta, nevyužívala důsledně všech zákonných prostředků a v jejich rámci neuplatnila v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné, při výkonu advokacie nejednala svědomitě, čímž jednala v rozporu s povinnostmi uloženými v § 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii a byla jí podle § 32 odst. 1 písm. c) citovaného zákona uložena pokuta. O odvolání navrhovatelky rozhodoval odvolací senát ČAK, který uvedeným rozhodnutím zamítl její odvolání a potvrdil napadené rozhodnutí.

Proti oběma rozhodnutím podala navrhovatelka správní žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem, č.j. 38 Ca 488/2000-37, ze dne 5. 6. 2001 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, ke kterým skutečnostem při rozhodování přihlédl. Dále připomenul, že rozsah přezkumu je vymezen podanými žalobními námitkami a soud je tak vázán rozsahem důvodů namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí. V odůvodnění se soud vypořádal se vznesenými žalobními námitkami. Dospěl k závěru, že nezákonnost napadených rozhodnutí nelze spatřovat v tom, že orgány ČAK neumožnily navrhovatelce se ústně vyjádřit ke kárné žalobě, protože jí především nic nebránilo se v úvodu vyjádřit písemně ke všem bodům kárné žaloby a navrhnout důkazy. Omluvu navrhovatelky z prvního jednání kárný senát akceptoval. Skutečnost, že další jednání bylo nařízeno až s odstupem 10 měsíců nelze podle názoru soudu rovněž považovat za důvod nezákonnosti, protože, jak z odůvodnění rozhodnutí kárného senátu vyplývá, přihlédl tento orgán ke zdravotnímu stavu a rodinným povinnostem navrhovatelky. O druhém jednání kárného senátu byla navrhovatelka včas vyrozuměna ještě za své přítomnosti na adrese doručování. Nelze spatřovat důvod nezákonnosti v tom, že kárný senát neakceptoval omluvu navrhovatelky z tohoto jednání, když omluva byla učiněna zaměstnanci kanceláře, aniž by důvod nepřítomnosti byl jakkoliv doložen. Za důvod nezákonnosti nelze podle názoru obecného soudu považovat ani skutečnost, že odvolací senát jednal rovněž v nepřítomnosti navrhovatelky, když tento orgán jednal v souladu s § 27 odst. 1 advokátního kárného řádu a napadené rozhodnutí vydal na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci.

Proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze spolu s předcházejícími rozhodnutími orgánů ČAK podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože napadená rozhodnutí porušují její základní práva podle čl. 6 odst. 1, čl. 13 a 14 Úmluvy. Porušení základních práv spatřovala v následujících skutečnostech. Porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy bylo způsobeno tím, že věc nebyla posouzena spravedlivě, orgány ČAK neumožnily navrhovatelce, aby se ústně vyjádřila ke všem okolnostem, písemné argumenty navrhovatelky tyto orgány neprojednaly a v rozhodnutí se jimi nezabývaly. K porušení práva na spravedlivý proces došlo také tím, že orgány ČAK jednaly ve věci nepřiměřeně dlouho. Další porušení uvedeného práva spatřovala navrhovatelka v tom, že orgány ČAK neprovedly důkazy, které uváděla. Vzhledem k uvedenému tvrdila, že orgány ČAK nevycházely ze skutečně zjištěného stavu a v řízení nebylo prokázáno, že se dopustila profesního provinění. Dále namítala porušení práva na spravedlivý proces tím, že orgány ČAK neakceptovaly její omluvu z druhého jednání kárného senátu. Namítala i porušení čl. 13 Úmluvy, protože právní úprava kárného řízení v advokacii neumožňuje přezkoumání rozhodnutí nezávislým soudem. Jedinou možností je správní žaloba z důvodu nezákonnosti napadeného rozhodnutí, možnost přezkoumat rozhodnutí ve věci samé však neexistuje. Konečně navrhovatelka namítala porušení čl. 14 Úmluvy. Tvrdila, že postupem orgánů ČAK byla diskriminována, přičemž diskriminaci spatřovala v tom, že orgány ČAK výše uvedeným způsobem porušily Úmluvu, dále rozhodnutí odvolacího senátu neobsahovalo poučení o možnosti podat správní žalobu, diskriminována byla i jako žena a také výší uloženého peněžitého trestu. Ve vztahu k rozsudku Městského soudu pak navrhovatelka uvedla, že soud jí svou interpretací odepřel ochranu, když odmítl rozhodnout ve věci pokuty a námitky proti pokutě charakterizoval jako odůvodnění žádosti o odklad vykonatelnosti. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že v ústavní stížnosti navrhovatelka v podstatě opakuje žalobní námitky, které soud v provedeném řízení neshledal důvodnými a je přesvědčen, že postupem soudu ani orgánů ČAK nedošlo k porušení základních práv a svobod navrhovatelky. Dále uvedl, že ve správním řízení bylo navrhovatelce umožněno, aby se písemně vyjádřila ke kárné žalobě a případně navrhla důkazy, této možnosti však navrhovatelka nevyužila. Omluva z neúčasti na prvním jednání byla akceptována, skutečnost, že další jednání bylo nařízení s desetiměsíčním odstupem nemůže mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Dále soud konstatoval, že porušení tohoto práva nemohlo být vyvoláno ani tím, že kárný senát neshledal omluvu navrhovatelky důvodnou pro další odročení jednání. Uvedl, že porušení práva nemohlo být způsobeno ani tím, že by orgány v kárném řízení nevyslechly svědky, protože navrhovatelka žádné svědky nenavrhla, ač k tomu měla dostatek příležitostí. V řízení před oběma senáty ČAK soud dále neshledal žádné diskriminační projevy. Soud se konečně neztotožnil s tvrzením navrhovatelky o tom, že jí odepřel právo na soudní ochranu, když se v rámci přezkumu nezabýval výší uložené pokuty. Soudní přezkum byl vymezen žalobními námitkami, mezi nimiž námitka ve vztahu k pokutě uvedena nebyla. Vzhledem k uvedenému Městský soud v Praze považoval podaný návrh za nedůvodný.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Při posuzování návrhu Ústavní soud především konstatoval, že navrhovatelka v tomto návrhu jako důvody protiústavnosti rozhodnutí soudu i stavovských orgánů uváděla námitky, které již byly předmětem přezkumu napadených rozhodnutí ČAK soudem. Ústavní soud se zabýval posuzováním rozhodnutí soudu, kde v postupu soudu neshledal porušení uváděných základních práv, upravených Úmluvou, ale i Listinou základních práv a svobod. Městský soud v Praze řádně přezkoumal rozhodnutí odvolacího senátu ČAK z hlediska namítaných žalobních důvodů a Ústavní soud, jak je uvedeno výše, neshledal v jeho postupu porušení práva na spravedlivý proces. Pokud jde o ústavní námitky uplatněné proti rozhodnutí Kárného senátu a odvolacího senátu ČAK, Ústavní soud se přiklonil k právnímu posouzení námitek, které je obsaženo v odůvodnění rozhodnutí obecného soudu i v jeho vyjádření jako účastníka řízení, kdy k postupu soudu ani k jeho závěrům k nimž v dané věci dospěl, nelze mít výhrad, a to ani z hlediska ústavněprávního. Vzhledem k uvedenému potom Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv, zakotvených v označených ustanoveních Úmluvy.

Na základě výše uvedeného nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru