Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 53/21 #1Usnesení ÚS ze dne 16.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
pojistná smlouva
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.53.21.1
Datum podání08.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

37/2004 Sb., § 8

99/1963 Sb., § 243f odst.3, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 53/21 ze dne 16. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 25 Cdo 2221/2020-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2020 č. j. 58 Co 68/2020-58 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. srpna 2019 č. j. 31 C 80/2018-36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 8. 2019 č. j. 31 C 80/2018-36 zamítnul žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 70 000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Stěžovatelem uplatněný nárok na pojistné plnění ze smlouvy o životním pojištění, jejímž předmětem bylo mj. úrazové pojištění s pojistnou částkou pro případ trvalých následků, neshledal obvodní soud důvodným z důvodu uplynutí promlčecí doby. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel dne 28. 3. 2012 utrpěl úraz, který byl podle oceňovacích pojistných tabulek klasifikován jako poranění menisků léčené operací s částkou 70 000 Kč. V jiném řízení probíhajícím od 30. 9. 2013 do 22. 6. 2018 u obvodního soudu (sp. zn. 64 C 256/2013) se stěžovatel domáhal zaplacení pojistného plnění z téže smlouvy za dobu nezbytného léčení úrazu. Oznámením pojistné události ze dne 13. 3. 2017 pak stěžovatel u vedlejší účastnice řízení požadoval pojistné plnění za trvalé následky (nynější ústavní stížností řešené řízení). Vzhledem k tomu, že v řízení sp. zn. 64 C 256/2013 šlo o odlišný nárok, dospěl obvodní soud k závěru, že běh promlčecí doby se u nyní uplatněného nároku tímto řízením nestavěl.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 3. 2020 č. j. 58 Co 68/2020-58 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud konstatoval, že pojistnou událostí, která je rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby, byl vlastní úraz stěžovatele dne 28. 3. 2012, nikoliv až následky, ke kterým úraz vedl. Podle § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, účinného v době uzavření pojistné smlouvy (dále jen "zákon o pojistné smlouvě"), tak tříletá promlčecí doba, počínající běžet rok po vzniku pojistné události (úrazu), uplynula dne 28. 3. 2016, zatímco stěžovatel uplatnil nárok u soudu až dne 26. 11. 2018. Namítal-li stěžovatel, že promlčecí doba měla začít běžet až od ustálení zdravotního stavu, zaměnil dva rozdílné nároky (nárok na pojistné plnění a nárok na náhradu škody). Městský soud nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatele, že zahájením řízení u obvodního soudu pod sp. zn. 64 C 256/2013 došlo ke stavení promlčecí doby, a to z důvodu odlišnosti obou uplatněných nároků.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2020 č. j. 25 Cdo 2221/2020-79 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí městského soudu bylo z pohledu vymezených dovolacích otázek v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že pro běh tříleté promlčecí doby je podstatné, jakým způsobem pojistnou událost stěžovatel a vedlejší účastnice řízení vymezili v pojistné smlouvě. Ze skutkových zjištění obvodního soudu vyplynulo, že jako pojistnou událost si účastníci ve smlouvě sjednali úraz stěžovatele, který byl definován jako neočekávané a náhlé působení zevních sil nebo vlastní tělesné síly nezávisle na vůli pojištěného, ke kterému došlo během trvání pojištění a kterým bylo pojištěnému způsobeno poškození zdraví nebo smrt. Městský soud proto s odkazem na toto vymezení správně konstatoval, že právo na pojistné plnění je promlčeno, došlo-li k pojistné události (úrazu) dne 28. 3. 2012, zatímco stěžovatel nárok u soudu uplatnil až dne 26. 11. 2018. Nebylo přitom významné, zda a s jakým výsledkem vedl stěžovatel jiné řízení o pojistné plnění a zda a kdy se po úrazu ustálil jeho zdravotní stav. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že u tohoto typu pojištění je obvyklé, že se nárok na plnění neodvíjí od okamžiku vzniku trvalých zdravotních následků, nýbrž právě od pojistné události (samotného úrazu). V souladu s konstantní soudní praxí byl i závěr, že na běh promlčecí doby nemá vliv, jestliže stěžovatel zahájil řízení o jiném, zcela samostatném nároku, ačkoliv vyplývá z totožné pojistné události; ke stavení běhu promlčecí doby dochází pouze u práva, které bylo uplatněno. Stěžovateli totiž nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnil před uplynutím promlčecí doby u soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že rozsudek městského soudu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Navíc odůvodnění jeho usnesení považuje za nedostatečné a nepřezkoumatelné. S poukazem na základní kautely právního státu, z něhož vychází právo na soudní ochranu, dovozuje, že je jeho právem dozvědět se, proč Nejvyšší soud rozhodl určitým způsobem. Obecně za nepřípustný, resp. protiústavní, považuje takový postup, kdy se dovolací soud, popř. i odvolací soud, v podstatě nezabývá uplatněnými námitkami a pouze přejímá bez dalšího argumentaci soudu nižšího stupně, nebo kdy staví své rozhodnutí na pouhých odkazech na judikaturu. K věci samé pak uvádí, že nemohl uplatnit nárok na pojistné plnění za trvalé následky úrazu, dokud nebylo postaveno najisto, že je vůbec dán základ nároku. Vychází z toho, že až rozhodnutími v řízení týkajícím se nároku na plnění za dobu nezbytného léčení (viz rozsudek obvodního soudu ze dne 6. 11. 2017 č. j. 64 C 256/2013-106 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 10. 5. 2018 č. j. 25 Co 113/2018-138) bylo postaveno najisto, že stěžovateli vznikl úraz, s nímž je spojen nárok na pojistné plnění za trvalé následky úrazu. S výše uvedeným pak souvisí to, že uplatněním nároku na plnění za dobu nezbytného léčení, se běh promlčecí doby stavěl (srov. § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Rovněž vyslovuje přesvědčení, že promlčecí doba počíná u práva na pojistné plnění za trvalé následky úrazu běžet až po ustálení zdravotního stavu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je nedostatečné, jelikož z něj nelze seznat důvody odmítnutí jeho dovolání, pročež je i nepřezkoumatelné. Ústavní soud tento názor nesdílí. Předně je třeba si uvědomit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím o přípustnosti dovolání z hlediska naplnění předpokladů stanovených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud tak v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí toliko důvody rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání a nevypořádává se s meritem dovolací otázky, shledá-li, že ta byla správně právně posouzena již odvolacím soudem, a to v souladu s ustálenou judikaturou. Požadavky na odůvodnění rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání jsou tedy mírnější, než je tomu při odůvodnění rozhodnutí o dovolání po jeho věcném přezkumu. I podle rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v § 237 a § 238 o. s. ř. Nejvyšší soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr také alespoň ve stručnosti (viz § 243f odst. 3 o. s. ř.), byť s uvedením nosných důvodů, odůvodnit.

9. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu odůvodnil své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání, a to i poukazem na ustálenou rozhodovací praxi týkající se jak určení počátku běhu promlčecí doby u nároku na pojistné plnění za trvalé následky úrazu, tak i závěru ohledně možného stavení promlčecí doby uplatněním (jiného) nároku v jiném řízení. Z jeho rozhodnutí je nepochybné, že se nastolenými dovolacími otázkami zabýval, a to z hlediska nezbytnosti jejich posouzení při meritorním přezkumu, přičemž dospěl k závěru, že není důvod pro jejich odlišné posouzení, než tomu bylo v obdobných věcech v jeho rozhodovací praxi. Rovněž stručně předestřel úvahy, kterými se při posuzování otázky přípustnosti dovolání řídil.

10. Ústavní soud dále konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci nezjistil.

11. Co se týče věcných námitek, stěžovatel poukazoval na to, že promlčecí doba u nároku na pojistné plnění za trvalé následky úrazu mohla začít běžet až poté, co bylo definitivně rozhodnuto o základu jeho nároku (viz řízení vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 64 C 256/2013), resp. až poté, co se jeho zdravotní stav ustálil. I s těmito námitkami se obecné soudy řádně vypořádaly. Proti jejich závěru, že v řízení sp. zn. 64 C 256/2013 stěžovatel uplatňoval jiný nárok (nárok na pojistné plnění za dobu nezbytného léčení), pročež nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby, nemá Ústavní soud žádné výhrady. Rovněž tak nelze nic vytýkat závěru obecných soudů, že počátek běhu promlčecí doby se v případě uplatnění nároku na pojistné plnění odvíjí od okamžiku pojistné události (úrazu) a nikoliv až od okamžiku ustálení zdravotního stavu (srov. § 8 zákona o pojistné smlouvě). V této souvislosti nelze přehlédnout, že argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti spočívá především v pokračující a opakované polemice s právním hodnocením věci v otázce promlčení jím uplatněného nároku za trvalé následky úrazu, který utrpěl a pohybuje se toliko v rovině podústavního práva. Do výkladu a aplikace podústavního práva však nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Ústavní soud neshledal ani v postupu městského soudu a obvodního soudu žádné relevantní pochybení.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru