Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 53/01Usnesení ÚS ze dne 10.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.53.01
Datum podání26.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb., čl.

87/1991 Sb., § 6 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 53/01 ze dne 10. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 53/01

Usnesení

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů K.H. a P.H., zastoupených JUDr. J.O., proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 27 Co 491/2000-181 ze dne 31. 10. 2000 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Berouně č.j. 7 C 151/97-159 ze dne 24. 5. 2000, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 25. 1. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 27 Co 491/2000-181 ze dne 31. 10. 2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně č.j. 7 C 151/97-159 ze dne 24. 5. 2000, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelů na určení, že vlastníkem nemovitostí s příslušenstvím, a to parc. číslo 1843 (dříve 637/2) o výměře 260 m2 se zděnou dílnou, parc. č. 1844 (dříve 637/3) o výměře 21 m2 a parc. číslo 1845 (dříve 386/13) o výměře 131 m2 v H., zapsaných u Katastrálního úřadu v B., pro obec a k.ú. H., jsou K.H. z jedné poloviny a P.H. a J.H. každý z jedné čtvrtiny. Podle názoru navrhovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich základní právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 151/97 vedený u Okresního soudu v Berouně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé se žalobou podanou u označeného soudu domáhali určení, že jsou vlastníky výše specifikovaných nemovitostí. Okresní soud v Berouně rozsudkem č.j. 7 C 151/97-159 ze dne 24. 5. 2000 žalobu zamítl s odůvodněním, že žaloba není důvodná. Navrhovatelé svůj nárok opírali o neplatnost správního rozhodnutí - rozhodnutí finančního odboru ONV o přechodu vlastnictví na stát a usnesení lidového soudu v H. s tím, že se vlastníky předmětných nemovitostí stali na základě trhové smlouvy. Žalovaní zpochybňovali nabytí vlastnictví na základě trhové smlouvy, ale zejména se dovolávali presumpce správnosti správního rozhodnutí a tím i platnosti nabytí vlastnictví na základě uzavřené dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zmírnění následků"). Dohodou o vydání věci, uzavřené mezi Č., jako vydávajícím a navrhovateli a oběma žalovanými jako oprávněnými dne 16. 7. 1991, byly předmětné nemovitosti vydány v podílech 9/24 K.H. a ostatním po 5/24. V dohodě je uvedeno, že nemovitosti přešly na stát rozhodnutím finančního odboru ONV ze dne 8. 4. 1960 včetně strojů a zařízení. Dohoda byla registrována státním notářstvím dne 22. 7. 1991 a na jejím základě byl proveden zápis na LV. Dále soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné, u kterých se neuplatňuje presumpce jejich správnosti a kterých není třeba dbát, neboť se na ně od počátku pohlíží jako na akty neexistující. Naproti tomu u aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti, takže dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky. Proto tedy rozhodnutí finančního odboru ONV o přechodu majetku na stát je právně účinným správním rozhodnutím, a to i v případě, že by nebylo bezvadným. Na jeho základě proto byl dokončen přechod sporného majetku na stát podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb., tedy vlastníkem se stal stát a poté na základě dohody o vydání věci podle zákona o zmírnění následků účastníci. Soud I. stupně dovodil, že pokud by i platně stali vlastníky sporných nemovitostí navrhovatel a právní předchůdkyně dalších navrhovatelů na základě trhové smlouvy, pak toto vlastnictví pozbyli přechodem majetku na stát. Pokud jde o naléhavý právní zájem na žádaném určení, soud I. stupně dovodil, že je dán, protože pouze určení vydané na základě takové žaloby může být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.

K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze, který rozsudkem č.j. 27 Co 491/2000-181 ze dne 31. 10. 2000 potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění uvedl, že na rozdíl od právního závěru soudu I. stupně odvolací soud dovodil, že není splněny podmínka žaloby na určení, tj. není dán naléhavý právní zájem na takovém určení u navrhovatele K.H. Tento závěr odvolací soud opřel o právní závěr, že rozhodnutím finančního odboru ONV bylo vydáno proti osobám, které již majetek nevlastnily, a proto bylo vydáno v rozporu s tehdy platným právním řádem a jednalo se o nicotný právní akt, na jehož základě nemohlo přejít vlastnictví k nemovitostem na stát. Na základě skutkových zjištění soudu I. stupně je však nepochybné, že stát se předmětných nemovitostí fakticky ujal, o čemž svědčí zápis v pozemkové knize. Z uvedeného je třeba učinit závěr, že stát převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Nárok na vrácení takových nemovitostí představuje speciální nárok, který musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zvláštním zákonem, kterým je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Z povahy tohoto zákona jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle tohoto zákona. Pokud navrhovatel K.H. nepostupoval podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a nedošlo tak k obnově jeho spoluvlastnického práva ve výši ideální jedné poloviny podle tohoto zákona, nemůže být jeho právní postavení "nevlastníka" ohroženo chováním žalovaných a nelze dospět k jinému právnímu závěru, než že navrhovatel nemá naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem či spoluvlastníkem označených nemovitostí, a proto není ani aktivně věcně legitimován v tomto sporu. Ve vztahu k dalším navrhovatelům odvolací soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že jim vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nesvědčilo, a proto nejsou věcně legitimováni a nemohou mít ani naléhavý právní zájem na žádaném určení. Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný, i když z jiných důvodů než učinil soud I. stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, o kterém Nejvyšší soud ČR rozhodl usnesením č.j. 22 Cdo 1084/2001-211 ze dne 14. 8. 2001 tak, že dovolání odmítl.

Současně navrhovatelé proti rozsudku odvolacího soudu podali ústavní stížnost, protože napadenými rozhodnutími bylo podle jejich názoru porušeno ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení základního práva vlastnit majetek spatřovali navrhovatelé v tom, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně se závěrem, že není dán naléhavý právní zájem na jejich straně, a proto nejsou aktivně legitimováni. Pro podporu své námitky uvedli, že naléhavý právní zájem je dán tím, že navrhovatel K.H. byl přímým účastníkem trhové smlouvy, kterou byly předmětné nemovitosti převedeny z původních vlastníků a něho a jeho sestru. Druhý navrhovatel a jeho sestra, která byla účastníkem řízení před obecnými soudy, ale nepodala ústavní stížnost, jsou zákonnými dědici přímé účastnice trhové smlouvy. Dále uvedli, že dohoda o vydání věci byla uzavřena podle zákona o zmírnění následků, ale žalovaní, kteří tuto dohodu uzavřeli také na straně oprávněných osob spolu s navrhovateli, byli správně oprávněni jen k věcem, které byly ve vlastnictví původních vlastníků. Naléhavý právní zájem spatřovali navrhovatelé i v tom, že výrok soudu na základě určovací žaloby může být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, bez tohoto výroku se právní postavení navrhovatelů stává právně nejistým. Naléhavý právní zájem na daném určení vyplývá proto již ze samotné podstaty základního práva vlastnit majetek tak, jak je zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že skutečnost, že po zhodnocení důkazů dospěl odvolací soud k právnímu závěru, se kterým se stěžovatelé neztotožnili, sama o sobě nezakládá opodstatněnost opětovného právního posouzení věci Ústavním soudem. Podle jeho názoru nedošlo v dané věci k porušení práva stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a proto Krajský soud navrhl, aby Ústavní soud odmítl tento návrh jako návrh neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatelé domáhali ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelů s právními závěry, k nimž v rámci odvolacího řízení dospěl odvolací soud s tím, že akceptují závěr odvolacího soudu o nicotnosti správního rozhodnutí finančního odboru ONV a uzavřené trhové smlouvě. Nesouhlasí však s dalšími závěry, které odvolací soud vyvodil pro postup navrhovatele podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud nemá důvodu v tomto konkrétním případě měnit svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž samotný nesouhlas navrhovatelů s právním hodnocení věci neznamená, že obecné soudy svým rozhodnutím porušily jejich základní práva a svobody. Právní závěr soudů se vytváří na základě zjištěného skutkového stavu hodnocením provedených důkazů ve smyslu § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Zásada volného hodnocení důkazů se samozřejmě opírá o stanovená pravidla, tj. hodnocení každého důkazu jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a další, pokud však obecné soudy dodržují tuto zásadu nemá Ústavní soud oprávnění do tohoto procesu hodnocení zasahovat. Velmi omezená možnost zásahu by připadala v úvahu pouze tehdy, pokud by vyvozené závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. V dané věci se však o takový případ nejedná. Obecné soudy postupovaly v souladu s obecnou zásadou volného hodnocení důkazů a respektovaly její vnitřní pravidla a svoje závěry také řádně odůvodnily.

Ústavnísoud přisvědčil především závěru odvolacího soudu v tom, že mezi zákonem o mimosoudních rehabilitacích a občanským zákoníkem, resp. občanským soudním řádem je vztah zvláštního a obecného. Pokud navrhovatel K.H. byl přesvědčen o tom, že spolu se sestrou, resp. jejími právními nástupci, jsou výlučnými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, pak měl svůj nárok uplatnit způsobem předvídaným a upraveným zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Nečinnost v tomto smyslu nelze napravit postupem podle obecné úpravy občanského zákoníku, resp. občanského soudního řádu, a nelze proto dovodit naléhavý právní zájem na obecné žalobě na určení vlastnického práva. Ústavní soud navíc připomíná, že navrhovatelé již dříve právně účinně projevili svoji vůli získat předmětné nemovitosti jako restituci na základě zákona o zmírnění následků, aniž by zpochybnili titul, na jehož základě tyto nemovitosti přešly na stát.

Ústavnísoud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo navrhovatelů podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a nezbylo mu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru