Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 529/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO - nezletilá
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 8
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
základní práva a svobody/ochrana sou... více
Věcný rejstříkOpatrovník
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.529.15.1
Datum podání18.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 10, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 892 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 529/15 ze dne 26. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti: A) V. Š. a B) nezl. K. Š., zastoupených JUDr. Petrou Ščasnou, advokátkou se sídlem Na Stráži 1306/5, 180 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 25 Co 378/2014-1500 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. dubna 2014 č. j. P 216/2009-1169, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2015, napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že těmito rozhodnutími a řízením, která jim předcházela, byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.

Obecným soudům stěžovatelé vytýkají, že zasáhly do jejich soukromého a rodinného života, neboť v rozporu s judikaturou ESLP nepřijaly veškerá opatření pro zachování styku stěžovatele s nezletilou stěžovatelkou, která byla v projednávané věci rozumné požadovat, naopak svým postupem napomohly vzájemnému odcizení stěžovatele a nezletilé stěžovatelky. Soudu prvního stupně stěžovatelé vytýkají, že nepřijal žádné asistenční či mediační opatření, které by umožnilo obnovit vztahy mezi stěžovateli, které byly natolik narušené, že postupně vedly k odmítání styku dcery s jejím otcem. Soudem nařízený asistovaný styk v rozsahu jedné hodiny za dva týdny k obnovení vzájemného vztahu podle názoru stěžovatelů vést nemohl, pokud k takovému styku nedocházelo již po dobu téměř pěti let.

Soud prvního stupně porušil rovněž právo stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť byl po dobu nařízeného předběžného opatření téměř nečinný. Odůvodnění napadeného rozhodnutí podle tvrzení stěžovatelů odporuje závěrům uvedeným v nálezu ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 91/03 (N 184/35 SbNU 435) a v rozsudku ESLP ve věci Maršálek proti České republice ze dne 4. 4. 2006 č. 8153/04. Soud prvního stupně měl podle názoru stěžovatelů k otázce vhodnosti či nevhodnosti asistovaného styku provést dokazování, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje řádné odůvodnění a z tohoto důvodu je nepřezkoumatelné. Tato pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani soud odvolací. Podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně byla prý jen zpráva Dětského krizového centra, o. s. a podání matky nezletilé; soud se vůbec nezabýval možností nechat zpracovat znalecký posudek, jímž by bylo zjištěno, zda se stal nezletilou stěžovatelkou tvrzený skutkový děj.

Stěžovatelé rovněž namítají podjatost kolizního opatrovníka a jeho neodborné zastupování zájmů nezletilé stěžovatelky. Opatrovník prý na stěžovatele podal trestní oznámení pro podezření z pohlavního zneužívání, jehož pravdivost nebyla v pozdějším řízení prokázána, přičemž jinak byl v celém řízení nečinný. Soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí údajně porušil presumpci neviny, jestliže v rozporu s judikaturou ESLP o asistovaném styku rozhodl na základě "závažných skutkových zjištění", které však nijak blíže nespecifikoval.

Prvostupňový soud údajně v rozporu se zákonem zahrnul do rozsudku výroky II. a III, o kterých však měl rozhodnout formou usnesení, neboť k zániku předběžného opatření postačí skončení řízení ve věci, není proto o něm třeba vydávat rozhodnutí.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci péče o nezletilou K. Š., zastoupenou Městskou částí Praha 8 jako opatrovníkem, rozhodl o úpravě styku nezletilé s otcem, o snížení výživného a o schválení důležitého právního úkonu tak, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilou dcerou každý lichý kalendářní týden v úterý v době od 15.00 hod. do 16.00 hod. v prostorách Fondu ohrožených dětí se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 6 za asistence pracovníka tohoto zařízení (výrok I), zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 5. 2010 č. j. P 216/2009-187, kterým bylo nařízeno předběžné opatření a otci byla uložena povinnost zdržet se styku s nezletilou dcerou (výrok II); řízení o návrzích otce na snížení výživného pro nezletilou dceru a o schválení důležitého právního úkonu za nezletilou se vylučuje k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok III).

Soud prvního stupně v projednávané věci rozhodoval v souladu s ustanoveními § 888, § 889, § 891 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2014 č. j. 25 Co 378/2014-1500 rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8, Mgr. Ilona Benešová není vyloučena z projednání a rozhodování v této věci (výrok I); odvolání podané otcem jako zákonným zástupcem nezletilé K. proti rozsudku soudu prvního stupně se odmítá (výrok II); odvolání otce proti výroku o zrušení předběžného opatření (výrok II) a o vyloučení řízení o návrzích otce na snížení výživného a o schválení důležitých právních úkonů za nezletilou k samostatnému projednání (výrok III) se odmítá; rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o úpravě styku otce s nezletilou K. mění tak, že matka je povinna se s nezletilou ve stanovených termínech dostavit na pracoviště Fondu ohrožených dětí a tamtéž ji po ukončení styku převzít, jinak se rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje (výrok IV).

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se nejprve zabýval skutečností, že svým rozhodnutím o ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky zastoupené jejím otcem a na základě jím udělené plné moci advokátem může ovlivnit nejen zájmy nezletilé stěžovatelky, ale také obou jejich rodičů. Protože však, z důvodů níže vyložených shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilé stěžovatelce opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka by nemohlo zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti nijak zvrátit a jeho povolání pro řízení o projednávané ústavní stížnosti by tak pouze prodlužovalo řízení a stalo by se pouhým formalismem (obdobně viz usnesení ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 650/14, ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2965/12, případně usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 2235/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že v posuzovaném případě otázku regulérnosti zastoupení nezletilé netřeba řešit, a to vzhledem k výsledku, který byl dosažen v řízení o ústavní stížnosti tj. ke zjištění, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Za této situace by byla snaha Ústavního soudu o odstranění kolize mezi zájmy obou rodičů a zájmy nezletilého dítěte ustanovením kolizního opatrovníka zcela formální a neměla by žádný reálný význam.

Ústavní soud k otázce zastupování dítěte dále konstatuje, že nezletilé stěžovatelce byl v řízení o úpravě styku nezletilé s otcem, o jeho návrhu na snížení výživného a o schválení důležitého právního úkonu v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 ustanoven opatrovník - Městská část Praha 8, který její zájmy zastupoval i následně v řízení u Městského soudu v Praze. Nezletilá stěžovatelka tak byla správně zastoupena kolizním opatrovníkem, neboť zákonný zástupce nemůže jednat za zastoupeného v případě, že jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (§ 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dále jen "NOZ"); v daném případě postačí i jen pravděpodobná kolize zájmů s nezletilými. Totéž samozřejmě platí i v případě podané ústavní stížnosti, jejímž předmětem jsou rozhodnutí obecných soudů upravující výchovné poměry nezletilé dcery stěžovatele. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi tento názor nikdy nezpochybnil. V nálezu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 Ústavní soud k právu dítěte na projednání věci v jeho přítomnosti a na slyšení v soudním řízení, jehož se týká, kdy má být vždy sledován nejlepší zájem dítěte, konstatoval, že nijak "nezpochybňuje rozhodnutí soudů o oprávněnosti ustanovení kolizního opatrovníka, tedy o existenci kolize mezi zájmy nezletilých stěžovatelů a zájmy jejich rodičů".

Ústavní soud se proto dále zabýval důvodností jednotlivých námitek stěžovatelů napadající především řízení před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí.

V projednávané věci je třeba úvodem konstatovat, že stěžovatel předkládá námitky spojené s dílčími rozhodnutími obecných soudů v řízení ve věci péče o nezletilou dceru K. Ústavnímu soudu opakovaně, přičemž je nepochybné, že Ústavní soud je s ohledem na svoji ustálenou judikaturu i běžnou praxi obecných soudů nemůže posoudit odlišně ani v nyní projednávané věci.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná např. usnesení ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 950/14, v němž se Ústavní soud podrobně zabýval jak námitkami ohledně údajné "nečinnosti opatrovníka", tak i nutností ustanovit kolizního opatrovníka nezletilé dceři z důvodu možnosti kolize zájmů stěžovatele a jeho dcery (k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2634/11). S ohledem na podrobně rozvedené úvahy Ústavního soudu k výše uvedeným otázkám, jež jsou obsahem shora citovaných rozhodnutí, neshledává Ústavní soud důvod se k nim stejným způsobem vyjadřovat i v nyní projednávané věci, a proto na ně jako na správné a výstižné odkazuje i nyní.

V projednávané věci je podstatné, že nezletilá K. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 2. 2010 č. j. P 216/2009-93 svěřena pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky a otci bylo stanoveno přispívat na její výživu částkou 5 000,- Kč měsíčně. Řízení o úpravě styku s nezletilou K. probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 8 již od roku 2011, kdy bylo zahájeno z úřední povinnosti (§ 81 odst. 1 o. s. ř.). Řízení dosud nebylo skončeno mj. také z důvodů obstrukčního jednání stěžovatele, který se dlouhodobě nedostavuje k nařízeným ústním jednáním, nespolupracuje se soudy ani s kolizním opatrovníkem při řešení otázky úpravy výchovy a výživy nezletilé ani se nepodrobuje znaleckým zkoumáním či šetřením opatrovníka, ačkoli tvrdí, že právě tyto dosud nedořešené vztahy s nezletilou dcerou jsou jeho prioritou a jsou i příčinou jeho četných žalob proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti a proti České republice - Ministerstvu obrany o náhradu nemajetkové újmy způsobené údajně nesprávným úředním postupem orgánu sociálně-právní ochrany dětí Úřadu městské části Praha 8.

Otec svým jednáním zcela ignoruje snahu všech v opatrovnicém řízení zainteresovaných státních orgánů a institucí o nalezení vhodného řešení, které by bylo v nejlepším zájmu nezletilé dcery i obou jejich rodičů, neboť sám žádná svá stanoviska ohledně asistovaného styku ani k výzvě soudu nesdělil, byť je podrobil své kritice prostřednictvím ústavní stížnosti. Jestliže má stěžovatel nyní výhrady ke způsobu či četnosti tzv. asistovaného styku, měl nepochybně své představy i výhrady uplatnit především v řízení před obecnými soudy, kde měl k tomu dostatek příležitostí i prostoru.

Výhrady stěžovatele k údajně nesprávnému procesnímu postupu soudu prvního stupně při zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 5. 2010 č. j. P 216/2009-187 Ústavní soud odmítá jako účelové, neboť to byl sám stěžovatel, který svým podnětem ze dne 17. 2. 2014 ke zrušení výše označeného usnesení o nařízení předběžného opatření, jímž mu byla uložena povinnost zdržet se styku s nezletilou K., soud vybízel.

Závěrem lze jen konstatovat, že primárně slouží k ochraně základních práv především obecné soudy. Nelze akceptovat takové jednání, jímž se účastník řízení snaží přenést obsah opatrovnického řízení do řízení před Ústavním soudem za situace, kdy mu právo na soudní a jinou právní ochranu v řízení před obecnými soudy (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) nebyla odepřena.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že postupem obou obecných soudů stejně jako napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovateli označených ústavně zaručených práv a ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru