Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 528/06 #1Nález ÚS ze dne 11.10.2007K povinnosti obviněného strpět rekognici a k zásadě zákazu sebeobviňování

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo odepřít výpověď, zákaz nucení k sebeobviňování
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
opravný prostředek - mimořádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 159/47 SbNU 75
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.528.06.1
Datum vyhlášení25.10.2007
Datum podání13.07.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 14 odst.3 písm.g

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2, čl. 40 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 266, § 268, § 104b, § 104c odst.4, § 2 odst.4, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rekognice podle § 104b trestního řádu je úkonem, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru, a v takovém případě nejde o porušení práva neobviňovat sebe samého (čl. 40 odst 2 Listiny a § 92 odst. 1 trestního řádu).

Je ovšem porušením tohoto práva, pokud policejní orgán vyzve obviněného k aktivnímu jednání, aniž by jej poučil, že má právo toto jednání odmítnout.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

III. senát Ústavního soudu zamítl nálezem ze dne 11. října 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech návrh stěžovatele M.G. na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 4 Tz 210/2005 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 5 To 33/2003.

Narativní část

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele a předchozí rozhodnutí odvolacího soudu. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu předcházela celkem čtyři rozhodnutí obecných soudů v prvém a druhém stupni. V řízení před obecnými soudy byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže. Jedním z důkazů, na základě kterých byl uznán stěžovatel vinným, byla i rekognice provedená několika svědky; námitky stěžovatele směřují především proti způsobu jejího provádění, zejména se týkají skutečnosti, že nebyl poučen o právu rekognici odmítnout. Ústavní soud v narativní části podrobně zabývá všemi rozhodnutími obecných soudů ve věci a soustředí se především na námitky stěžovatele.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se nejprve zabýval institutem rekognice obecně zejména v souvislosti se zásadou zákazu nucení k sebeobviňování. Konstatoval, že s ohledem na výše uvedenou zásadu lze rozlišovat dva okruhy trestněprocesních úkonů, z nichž jedny jsou charakterizovány aktivitou obviněného, k nimž obviněný nesmí být donucován, zatímco druhý okruh zahrnuje úkony, které je obviněný povinen strpět, k čemuž jej lze zákonnými prostředky přinutit.

Ústavní soud konstatoval, že zásada zákazu nucení k sebeobviňování není bezbřehá. Rekognice je úkonem, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru, což nelze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování. Poznávaná osoba může být přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována k účasti na rekognici. V projednávaném případě policejní orgán neměl povinnost stěžovatele poučit o právu účast na rekognici odmítnout. Naproti tomu v případě, kdy policejní orgán vyzval obviněného v rámci rekognice k hlasovému projevu, došlo k překročení hranice mezi úkonem, při němž je obviněný toliko pasivním objektem vyšetřovacího úkonu a situací, kdy je obviněný nucen k aktivnímu jednání, jímž se sám může usvědčit. Policejní orgán sice může obviněného vyzvat, aby promluvil nebo jinak aktivně jednal, musí jej však poučit, že to může odmítnout; pokud obviněný takto poučen nebyl, je provedená rekognice neúčinným důkazem.

Ústavní soud však přesto napadená rozhodnutí nezrušil, vzhledem k tomu, že rozhodnutí obecných soudů jsou opřena ještě o další usvědčující důkazy a o vině stěžovatele nejsou důvodné pochybnosti. V tomto případě by tedy i po zrušení napadených rozhodnutí, nebylo možno v následném řízení před obecnými soudy reálně očekávat rozhodnutí pro stěžovatele příznivější.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Musil. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 528/06 ze dne 11. 10. 2007

N 159/47 SbNU 75

K povinnosti obviněného strpět rekognici a k zásadě zákazu sebeobviňování

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila jako soudce zpravodaje - ze dne 11. října 2007 sp. zn. III. ÚS 528/06 ve věci ústavní stížnosti M. G. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 4 Tz 210/2005 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 5 To 33/2003, jež byla vydána ve věci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. 57 T 21/2001, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) a odst. 4 trestního zákona.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo k návrhu ministra spravedlnosti České republiky, podaného ve prospěch stěžovatele, rozhodnuto podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu tak, že se stížnost pro porušení zákona zamítá.

V trestním řízení, v jehož průběhu byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, měl stěžovatel postavení obviněného, resp. obžalovaného a odsouzeného.

Dle názoru stěžovatele mělo být napadeným usnesením Nejvyššího soudu dotčeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Napadeným rozhodnutím mělo dle názoru stěžovatele zároveň dojít k porušení čl. 40 odst. 4 Listiny, podle něhož má obviněný právo odepřít výpověď, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven, a k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, jenž stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Konečně má být dle názoru stěžovatele napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jenž stanoví vázanost soudce při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, a oprávnění soudce posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Vzhledem k tomu, že vady vytýkané stěžovatelem rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívají, jak stěžovatel uvádí, též v činnosti Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby bylo zrušeno i v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze.

Rozhodnutí obecných soudů a jejich skutková zjištění v trestní věci stěžovatele

Jak Ústavní soud z příloh návrhu stěžovatele zjistil, předcházela napadenému usnesení Nejvyššího soudu celkem čtyři rozhodnutí obecných soudů v prvním a druhém stupni. Jde o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002 sp. zn. 57 T 21/2001, posléze k odvolání stěžovatele zrušený usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2002 sp. zn. 5 To 69/02, dále nový rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003 sp. zn. 57 T 21/2001, jímž byl stěžovatel opět uznán vinným trestným činem, a konečně ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud zamítl odvolání stěžovatele proti předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy vyjadřovaly ve svých různých rozhodnutích odlišné právní názory, Ústavní soud obsah jejich rozhodnutí co do skutkových zjištění a vyjádřených právních názorů rekapituluje, přičemž se soustředí na skutečnosti související s námitkami uplatněnými v projednávané ústavní stížnosti.

Obecné soudy ve svých rozhodnutích berou shodně za prokázaná následující skutková zjištění: Stěžovatel byl od 1. 11. 1991 do 31. 8. 1999 celníkem. Od května 1994 byl zařazen na Celním úřadu Ruzyně, a to až do 31. 8. 1999, kdy byl na základě rozhodnutí Ministerstva financí – ředitele Celního ředitelství Praha propuštěn ze služebního poměru příslušníka celní správy pro porušení služební povinnosti zvláště závažným způsobem. V té době měl stěžovatel hodnost celní asistent a zastával funkci celního inspektora. Po svém propuštění ze služebního poměru při odchodu z pracoviště odevzdal podle výstupního listu pouze klíče. Identifikační číslo a identifikační kartu ani služební průkaz neodevzdal. Ohledně služebního průkazu předložil potvrzení o ztrátě, které bylo vystaveno Městským oddělením Policie České republiky Praha – Stodůlky na podkladě oznámení stěžovatele o jeho ztrátě z 25. 8. 1999, k níž mělo dojít při cestě MHD v Praze dne 24. 8. 1999.

Kritického dne 17. 11. 1999 přicestoval stěžovatel z místa trvalého bydliště do Prahy vlakem kolem 11.00 hod. Poškozený N. L. D. měl dne 17. 11. 1999 odcestovat pravidelnou linkou Air France do Paříže s odletem z Prahy – Ruzyně, kde měl nastoupit na linku do Ho Chi Minhova Města. Na letiště v Ruzyni se poškozený dostavil kolem 15.00 hod., přičemž vyvážel v černém kufru finanční hotovost ve výši 741 000 USD v bankovkách zabalených do devíti balíčků. Šlo o peníze dílem poškozeného N. L. D. a dílem dalších vietnamských podnikatelů. Mezi 15.15 a 15.30 hod. se poškozený dostavil na pracoviště „odlety“ Celního úřadu Ruzyně (dále též jen „CÚ“), kde mu byl po kontrole pracovníkem CÚ svědkem Bí. vystaven formulář o vývozu peněz. V té době se na příslušném pracovišti nacházeli ještě další pracovníci CÚ – svědci O., N. a Br. Poškozený se poté dostavil k východu – gatu A3–4, kde byl pracovníky České správy letišť svědky R., Pr., S., Šť., Še., M., Po. a Šp. odbavován na let do Paříže.

Kolem 16.00 hod. na toto pracoviště podle skutkových zjištění obecných soudů přišel stěžovatel v uniformě celníka s pozměněným vzhledem – měl kovové dioptrické brýle hranatého tvaru a malý tmavý knírek, beze slova obešel bezpečnostní rám a postavil se za svědka R., který v té době pracoval u rentgenu č. 2, a začal sledovat obrazovku. Na dotaz svědka R., co se děje, stěžovatel odpověděl, že si mají dávat pozor na nástrahu (pomocí tzv. nástrah dochází k namátkovým kontrolám efektivity bezpečnostních kontrol na letištích). K následnému dotazu svědkyně Še. stěžovatel sdělil, že nejde o nástrahu, ale o velký obnos peněz.

Když byli téměř všichni cestující odbaveni, hovořil stěžovatel s někým vysílačkou a poté požádal svědka R., aby vyzval opětovně ke kontrole Asiata, na kterého stěžovatel přímo ukázal. Jednalo se o poškozeného N. L. D. Poškozený se na výzvu svědka R. ochotně podrobil opětovné kontrole u rentgenu č. 2. Svědkyně Pr. – nejzkušenější pracovnice rentgenu – vyhodnotila, že v zavazadle se nachází něco, co vypadá jako peníze. Svědek R. proto vyzval poškozeného, aby položil své zavazadlo na pult za rentgen č. 1, což poškozený učinil. Pak k poškozenému přistoupil stěžovatel a vyzval jej, aby zavazadlo otevřel. Poté se stěžovatel v zavazadle krátce přehraboval a nato požádal poškozeného o cestovní pas a celní doklad. Poškozený mu znovu vyhověl. Následně stěžovatel poškozenému sdělil, že něco není v pořádku a že si to musí překontrolovat. Vzal misku od rentgenu a na tu položil balíčky peněz ze zavazadla poškozeného a se slovy, že se za chvilku vrátí, kolem 16.40 hod. s penězi i doklady poškozeného odešel a zpět se nevrátil. V předmětných balíčcích se podle skutkových zjištění obecných soudů nacházelo 351 000 USD, což činilo v přepočtu 12 328 524 Kč. Po několikaminutovém čekání informoval svědek R. o události své nadřízené a krátce poté i celníky letiště Ruzyně. Policii České republiky, oddělení letiště Ruzyně, byla věc oznámena v 17.25 hod.

Kolem 17.30 – 18.00 hod. se stěžovatel dostavil na schůzi Stavebního bytového družstva Staveg, která se konala v Základní škole Klausova – Velká Ohrada, Praha 13. Po jejím skončení jel obviněný ke svému bratranci R. K., kde přespal.

Téhož dne 17. 11. 1999 v době od 21.00 hod. do 23.50 hod. bylo orgány policie provedeno ohledání místa činu na letišti v Ruzyni s fotodokumentací, včetně odběru dvou pachových stop z nezabalených balíčků s 10 000 USD a 60 000 USD. V rámci pátrání po pachateli posuzovaného jednání byli s přihlédnutím k jeho perfektní znalosti místa činu a naprosto suverénnímu chování na místě činu prověřováni současní i bývalí pracovníci CÚ, bylo prováděno srovnávání fotografií s identikity pachatele, odběr pachových stop atd. Stěžovateli byly odebrány dvě srovnávací pachové konzervy, stěžovatel byl vyfotografován a vytěžen. Při porovnání pachových konzerv z těla stěžovatele a z místa činu byla zjištěna pachová shoda.

Dne 27. 4. 2000 bylo stěžovateli policejním orgánem sděleno obvinění. Z výše popsaných skutkových okolností považovaly orgány činné v trestním řízení za zřejmé, že se stěžovatel nemohl předmětného jednání dopustit sám. Další pachatele se však nepodařilo vypátrat.

V přípravném řízení pak bylo prováděno několik poznávacích řízení – rekognicí. Jednalo se o rekognice in natura, popř. rekognice podle fotografií (svědek M.) ve smyslu tehdy platného znění trestního řádu, při nichž někteří svědkové (poškozený, pracovníci letištní kontroly svědkové J. R., H. S., P. Pr. a V. M.) označili stěžovatele jako pachatele, zatímco svědkové Po., Še., Šp. a Šť. u rekognice stěžovatele jako pachatele neoznačili.

Pro řízení o ústavní stížnosti jsou relevantní ty rekognice, při nichž byl stěžovatel v postavení obviněného ztotožněn jako pachatel stíhaného trestného činu. První z uvedených poznávacích řízení se konalo dne 3. května 2000 se svědkem R. a poškozeným N. L. D. Poznávající poškozený vietnamský podnikatel N. L. D. tehdy stěžovatele ztotožnil, přičemž mu u rekognice tlumočil jeho známý, jenž však nebyl soudním tlumočníkem. Jak shledaly obecné soudy, nelze k tomuto ztotožnění poškozeným přihlížet, neboť uvedený důkaz trpí nezhojitelnou procesní vadou. Svědek R. v rámci dvoukolového poznávacího řízení stěžovatele ztotožnil s tím, že nejprve označil do užšího výběru dvě osoby včetně stěžovatele a poté upřesnil, že pachatelem byl stěžovatel. Při další rekognici konané dne 17. května 2000 ztotožnily obviněného další osoby, a to svědkyně Pr. a S. Poslední rekognice konané dne 30. srpna 2000 se stěžovatel jako obviněný odmítl zúčastnit, a proto bylo přistoupeno k provedení rekognice podle fotografií, při níž poznávající svědek M. stěžovatele poznal.

Stěžovatel v rámci přípravného řízení i u hlavního líčení svou vinu popíral. Uvedl, že se žádného trestného činu nedopustil, cítí se zcela nevinný. V přípravném řízení a před obecnými soudy vypovídal o tom, co dělal v Praze inkriminovaného dne. Zdůraznil, že byl dříve zaměstnán u celního úřadu, avšak na oddělení „zboží“, jež se nachází v jiné budově než „cestovní styk“. Tam pracoval pouze poslední dva měsíce před odchodem ze služebního poměru, přičemž většinu této doby byl v pracovní neschopnosti. Nemá vůbec zkušenosti s tím, jak to tam chodí, s trestnou činností nemá nic společného, projednávané trestné činnosti se musela dopustit jiná osoba s perfektní znalostí místa, není prý vyloučeno, že šlo i o poškozeného po dohodě s nějakým celníkem. Obviněný vznášel námitky proti výsledkům odběru a srovnání pachových stop a proti průběhu poznávacího řízení. Při rekognici prováděné poškozeným N. L. D. šlo podle názoru obviněného o jasné navádění ze strany policejního orgánu. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že mezi ním a figuranty byl při rekognici markantní rozdíl. Během rekognice měl jako jediný otlaky od pout a na rozdíl od figurantů na něm muselo být poznávající osobě patrno zanedbání hygieny vlasů a holení vousů obličeje, k němuž ve vazbě nedostal příležitost. Před obecnými soudy obviněný uvedl, že rekognice se svědkem M. se odmítl účastnit proto, že se obával, že proti němu mohou vystupovat osoby, které jsou pravými pachateli krádeže.

Prvním, posléze k odvolání zrušeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl obžalovaný dne 20. března 2002 uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) a odst. 4 trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl obžalovaný dopustit tak, že po předchozí dohodě s dosud neznámým pachatelem, oblečen do uniformy celníka, vyzval dne 17. 11. 1999 kolem 16.00 hod. na letišti v Praze 6, Ruzyni poškozeného N. L. D., který legálně – na základě potvrzené deklarace – vyvážel finanční hotovost ve výši 741 000 USD v bankovkách zabalených do sedmi balíčků, k údajné opakované prohlídce zavazadla, při které měl obžalovaný poškozenému ze zavazadla odcizit celkem 351 000 USD včetně cestovního pasu poškozeného, čímž mu způsobil škodu ve výši 12 328 524 Kč. Za tento trestný čin byl obžalovaný citovaným rozsudkem podle § 247 odst. 4 trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2002 sp. zn. 5 To 69/02 a nový rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003 sp. zn. 57 T 21/2001

Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, v němž mimo jiné vznášel námitky proti vadnému procesnímu postupu při provádění rekognice se svědky N. L. D., J. R., P. Pr., H. S. a V. M. Vrchní soud v Praze dospěl v odvolacím řízení k závěru, že podané odvolání je důvodné, byť se plně s uplatněnými námitkami obviněného neztotožnil. Svým usnesením ze dne 10. července 2002 sp. zn. 5 To 69/02 vrchní soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a věc podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V odůvodnění svého usnesení vrchní soud krom jiného poukázal na procesní nedostatky při výslechu svědka N. L. D., týkající se přibrání tlumočníka podle § 28 a 29 trestního řádu, a nařídil nalézacímu soudu, aby v novém řízení svědka znovu vyslechl za přítomnosti tlumočníka, který bude přibrán a poučen podle citovaných ustanovení trestního řádu.

Za stěžejní označil vrchní soud námitku obviněného brojící proti vadnému procesnímu postupu při provádění rekognice se svědky N. L. D., J. R., P. Pr., H. S. a V. M. Jednalo se o provedení rekognice in natura dne 3. 5. 2000 a dne 17. 5. 2000 a rekognice podle fotografií dne 30. 8. 2000. Vrchní soud úvodem připomněl, že všechny ve věci provedené rekognice byly provedeny před novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb., kdy trestní řád upravoval postup při poznávacím řízení jen velmi stručně. Základním předpokladem bylo, aby osoba, která má poznat jinou osobu, tuto nejdříve popsala a teprve potom jí měla být poznávaná osoba ukázána mezi několika osobami. Osoba provádějící úkon musela být také náležitě poučena. Odvolací soud shledal, že Městský soud v Praze v nalézacím řízení sice správně poukázal na skutečnost, že v části týkající se svědka N. L. D. nebyl rekognici provedené 3. května 2000 přítomen řádně přibraný tlumočník, avšak nalézací soud z této skutečnosti nevyvodil náležité důsledky, ač jde o závažnou procesní vadu, která znemožňuje, aby tento důkaz bylo možno použít v hlavním líčení. Vrchní soud dále rekapituloval námitky obviněného v odvolání, jenž zejména namítal, že nebyl poučen o právu odmítnout účast na rekognici, že mu protokoly o rekognici nebyly předloženy k podpisu a že se podle jeho informací rekognice se svědkem V. M. neúčastnil jeho obhájce a protokol o ní podepsal dodatečně.

Tyto námitky shledal Vrchní soud v Praze co do základu důvodnými. Vrchní soud v odůvodnění uvedeného usnesení uvedl, že z protokolu o rekognici na č. l. 162 a 165 vyplývá, že obviněný byl poučen podle § 33 odst. 1 trestního řádu o tom, že není povinen vypovídat. Dle vrchního soudu je však třeba zjistit, zda se mu dostalo i poučení, že se nemusí rekognice zúčastnit, a proto bude dle závěrů vrchního soudu třeba vyslechnout vyšetřovatele kpt. H., aby tato otázka byla náležitě objasněna a bylo vysvětleno, proč protokoly o rekognici nejsou obviněným podepsány. Vrchní soud v Praze připomněl ustanovení § 56 odst. 1 trestního řádu, podle něhož protokol podepisuje i osoba, jíž se úkon týká. Vrchní soud shodně s námitkami obviněného zaznamenal, že v protokolu o rekognici z 30. srpna 2000, kdy poznávající osobou byl svědek V. M., je též uvedeno poučení, kterého se mělo dostat obviněnému.

Dále se vrchní soud jako soud odvolací zabýval námitkou, že v průběhu rekognice neměli figuranti ani stěžovatel černé vlasy, knír a brýle, aby odpovídali popisu pachatele. Vrchní soud se v odůvodnění svého usnesení ze dne 10. 7. 2002 k této argumentaci obviněného vyjádřil tak, že ji sice lze akceptovat, avšak s ohledem na to, že jde o úkon neopakovatelný, nelze v tomto směru již nic dalšího provést. Dále vrchní soud Městskému soudu v Praze uložil, aby při novém projednání věci odstranil vady, nesprávnosti a nepřesnosti vytknuté usnesením vrchního soudu sp. zn. 5 To 69/02, případně provedl další důkazy, vyvstane-li potřeba takového postupu.

Městský soud v Praze následně v novém řízení na závěry odvolacího soudu reagoval a dokazování doplnil dalšími výslechy svědků a provedením listinných důkazů. Dnes pravomocným rozsudkem ze dne 14. ledna 2003 sp. zn. 57 T 21/2001 posléze shledal obviněného opět vinným výše uvedeným trestným činem a znovu jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. I proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal.

II.

Průběh poznávacích řízení v trestní věci stěžovatele a hodnocení důkazů Městským soudem v Praze

Na tomto místě Ústavní soud považuje za účelné podrobněji rekapitulovat zjištění obecných soudů ohledně uvedených rekognicí, a to zjištění učiněná v původním nalézacím řízení i v řízení novém, následujícím po zrušení prvního rozsudku Městského soudu v Praze soudem odvolacím. Ústavní soud se přitom soustředí na skutečnosti relevantní z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze v intencích zrušovacího usnesení vrchního soudu znovu vyslechl obviněného G. při hlavním líčení, konaném dne 17. 10. 2002 (č. l. 878 a násl.). Obviněný v rámci své výpovědi uvedl, že před provedením všech rekognicí nebyl řádně poučen, zejména ne o svém právu se těchto úkonů neúčastnit. U první rekognice, kde poznávajícími byli poškozený N. L. D. a pracovník bezpečnostní kontroly – svědek R., byl přítomen nějaký obhájce, který zastupoval ustanoveného JUDr. Ch. Tento obhájce měl obviněnému za užití hrubých a vulgárních výrazů sdělit, že „se má přiznat, že když na něj ukážou, tak je to v prdeli“. Obviněný se uvedeného obhájce ptal, „co to plácá“, a sdělil mu, že je nevinen, a nemá se proto k čemu přiznávat. To bylo celé poučení, jehož se mu mělo dle jeho výpovědi dostat. U další rekognice s pracovníky bezpečnostní kontroly letiště rovněž nebyl ani v jednom případě poučen o svém právu účast při úkonu odepřít. Tehdy byl přítomen jeho ustanovený obhájce, který mu řekl, že „se má rozdýchat, rozběhat, rozcvičit, aby se uklidnil“, a to bylo celé poučení, kterého se mu dostalo. V obou případech byl přivezen z věznice unavený, neoholený, neumytý, měl ruce otlačené od pout a bylo evidentní, že byl přivezen z vazby, a tedy výrazně se lišil od ostatních figurantů. Protokoly o rekognicích mu nebyly předloženy k podpisu. Pokud jde o rekognici se svědkem M., ani v tomto případě nebyl řádně poučen. Ve vazbě se od spoluvězně dozvěděl o svém právu účast na úkonu odepřít. Dva dny před termínem rekognice ho navštívil jeho obhájce a sdělil mu, že inkriminovaného dne se nemůže dostavit k úkonu. Vzhledem k nepřítomnosti obhájce a dále opětovně ke svému naprosto odlišnému zjevu oproti ostatním figurantům svou účast při úkonu odmítl.

Pokud jde o jednotlivé rekognice, jež nalézací soud vzal za základ pro své rozhodnutí, svědek R. (pracovník letištní kontroly obsluhující rentgen č. 2) při poznávacím řízení na policii z osob, které mu byly předvedeny, označil obviněného poté, co vyloučil muže, kteří popisu neodpovídali. Svědek vypověděl, že obviněného poznal podle obličeje i podle jeho postavy, poté nabyl jistotu, když obviněnému řekl, aby mu zopakoval slova „prošlo Vám to“, a on obviněného podle hlasu poznal. Shodně pak svědek R. vypověděl i při následující výpovědi v přípravném řízení s tím, že při rekognici pachatele určil podle markantů, které vyjmenoval a které si zapamatoval. Při rekognici poznal hlas obviněného. Když mu řekl, aby opakoval slova, co řekl on jemu, bylo vidět, že obviněný viditelně znervózněl a hlas se mu chvěl. Na vysvětlenou svědek R. ještě uvedl, že je bývalý hudebník a hlasy si pamatuje. V rámci hlavního líčení však svědek R. uvedl, že výše uvedená formulace jeho výpovědi z přípravného řízení není zcela přesná. Podle vyjádření svědka v hlavním líčení byl obviněný z osob, jež byly svědkovi předvedeny, pachateli nejpodobnější, a to postavou a vzhledem. Nebyl si prý jist na 100 %. Po předestření výpovědi z přípravného řízení svědek R. před nalézacím soudem uvedl, že nejdůležitější byl pro něj hlas obviněného. Svědek před soudem zdůraznil, že si nebyl jist na 100 % a jeho svědomí mu nedovolí, aby řekl, že jím označená osoba byla na 100 % pachatelem tohoto jednání. Svědek R. dále uvedl, že byl v přípravném řízení celkem osmkrát vyslýchán, rekognice se účastnil čtyřikrát, nevylučuje, že podepsal protokol s nepřesnostmi. Výpovědi z přípravného řízení asi četl. Nepamatuje se, zda konkrétně měl k části, kde označuje pachatele, nějaké námitky. Vzpomíná si, že v průběhu přípravného řízení několikrát v různých souvislostech uplatňoval námitky k protokolaci, ale vyšetřovatel mu nikdy nevyhověl. Znovu zdůraznil, že již v přípravném řízení si nebyl poznávanou osobou na 100 % jist.

Svědkyně H. S., rovněž pracovnice bezpečnostní kontroly letiště, v přípravném řízení nejprve uvedla, že při rekognici označila obviněného proto, že jej poznala, v další výpovědi uvedla, že v době poznávacího řízení pachatel (míněn je stěžovatel) určitě zhubl, měl světlejší vlasy a neměl knír pod nosem ani brýle, ale ona jej poznala podle očí, nosu, účesu, „prostě je to on“. V rámci hlavního líčení svědkyně uvedla, že pachatele při poznávacím řízení poznala podle úsměvu. Podle svého vyjádření v hlavním líčení si tato svědkyně pamatuje jiné lidi na 90 % podle očí a úsměvu. Svědkyně uvedla, že pachatel, tzn. stěžovatel, mezitím zhubl a měl tehdy jinou barvu vlasů. Tehdy si byla tak z 85 % jistá, že pachatelem je obviněný. Při rekognici nebyli dle výpovědi svědkyně S. figuranti uzpůsobeni popisu, jaký svědkové dali policistům při výpovědích. Je pravda, že pachatel měl brýle, i přesto mu viděla dobře do očí.

Svědkyně P. Pr., pracovnice bezpečnostní kontroly letiště, jež obsluhovala rentgen, se rovněž zúčastnila rekognice a poté ve své výpovědi z přípravného řízení z 14. 8. 2000 uvedla, že při prováděné rekognici pachatele označila. Oproti době spáchání trestného činu měl dle výpovědi svědkyně jí ztotožněný muž světlejší vlasy, neměl knírek ani brýle. Svědkyně uvedla, že pachatele (míněn je stěžovatel) poznala podle výrazu obličeje. Při své další výpovědi ze dne 3. 1. 2001 svědkyně Pr. uvedla, že osoba, kterou při poznávacím řízení označila jako pachatele, odpovídala svým vzezřením kromě toho, že neměla černé vlasy, knír a brýle. U hlavního líčení svědkyně Pr. uvedla, že pachatele v rámci přípravného řízení opakovaně popsala, v rámci poznávacího řízení, když si odmyslela barvu vlasů, brýle a knír, byla si jistá, že pachatelem je osoba, kterou označila. V den konání hlavního líčení však tuto jistotu již nemá. Při poznávacím řízení si však jistá byla. Podoba obviněného se od konání rekognice změnila, má méně vlasů a určitě zhubl. Při rekognici si svědkyně Pr. dle své výpovědi představovala tmavé vlasy, brýle a knír a byla si jistá, že jde o pachatele.

Další z pracovníků bezpečnostní kontroly na letišti, svědek V. M., ve své výpovědi z přípravného řízení pachatele popsal, uvedl, že si myslí, že by jej poznal. Naplánovaná rekognice s obviněným se však nekonala, protože se obviněný odmítl rekognice zúčastnit. Svědek M. se tudíž zúčastnil poznávacího řízení na základě fotografiií (viz č. l. 170-175), přičemž z protokolu vyplývá, že svědek V. M. v přípravném řízení při rekognici uvedl: „Poznávám muže označeného pod číslem 5, jako celníka, který dne 17. 11. 1999 odnesl na našem pracovišti peníze toho Vietnamce. Pouze měl kratší vlasy a měl slabounký knírek a brýle.“. V rámci hlavního líčení svědek M. uvedl, že mu byly při rekognici v přípravném řízení vyšetřovatelem předloženy fotografie, na nichž označil dvě osoby, které byly podobné pachateli. Na 100 % si ale jist nebyl.

V intencích zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze byl v novém hlavním líčení svědek M. opětovně vyslechnut. V rámci své výpovědi svědek v novém hlavním líčení konaném dne 26. 11. 2002 (č. l. 897) vyjádřil svůj nesouhlas s obsahem protokolu o uvedené rekognici na základě fotografií z 30. 8. 2000. To, co je uvedeno v tomto protokolu pod bodem IV jako závěr, tedy že „poznává muže označeného pod číslem pět jako toho celníka, který dne 17. 11. 1999 odnesl na našem pracovišti peníze toho Vietnamce. Pouze měl kratší vlasy a měl slabounký knírek a brýle, poznávám jej zcela určitě.“, tak toto tam dle výpovědi svědka M. v novém hlavním líčení být uvedeno nemělo, protože svědek M. tehdy podle fotografií, které souhlasí s fotografiemi na č. l. 172-175, označil dvě osoby podobné pachateli. Text uvedený v protokolu podepsat, resp. tvrdit nemohl, protože si nebyl jistý. Protokol četl, než ho podepsal, ale uvedený kategorický závěr tam, jak se svědek domnívá, nebyl. Poté byla v novém hlavním líčení předestřena jeho výpověď z přípravného řízení na č. l. 289, kde na otázku vyšetřovatele, zda odpovídala osoba, kterou při poznávacím řízení označil jako pachatele, svědkem udanému popisu, svědek M. odpověděl: „Kromě toho, že měl ve skutečnosti kratší a černé vlasy, knír a brýle, tak odpovídala.“. Svědek M. uvedl, že tento protokol četl a podepsal. Znovu však zdůraznil, že si opravdu nebyl jistý, označil dvě osoby. Je možné, že byl u vyšetřovatele rozrušený, je tzv. trémista. Svědek v novém hlavním líčení trval na tom, že si jistý nebyl a to, co je uvedeno i v závěru rekognice, nikdy nečetl. Vážnost své výpovědi na policii si uvědomoval, vyšetřovatelem byl poučen.

Městský soud v Praze dále v novém hlavním líčení dne 26. 11. 2002 (č. l. 898) vyslechl příslušníka Policie České republiky kpt. V. H., jenž v projednávané trestní věci působil jako vyšetřovatel. Po předestření protokolu o rekognici se svědkem M. ze dne 30. 8. 2000 č. l. 170-171 svědek H. mimo jiné uvedl, že protokol souhlasí se skutečností, údaje v něm uvedené odpovídají, to co je uvedeno v závěru, určitě svědek M. řekl. Naopak výpověď svědka M. z hlavního líčení pravdivá není. Pokud jde o rekognici in natura, byl podle výpovědi svědka H. obviněný vždy poučen se zdůrazněním práva odepřít výpověď. Svědek H. si nevzpomínal, zda byl vždy poučení přítomen obhájce. Svědek zdůraznil, že obviněného nepoučoval v tom smyslu, že se nemusí rekognice zúčastnit, neboť dle jeho názoru byl jako obviněný povinen se tomuto úkonu podrobit, neboť jde o poznávání pachatele. Dále svědek H. uvedl, že si je vědom, že protokoly o rekognici nejsou podepsány obviněným. To svědek zjistil až v souvislosti s předvoláním soudu, předtím to přehlédl. Označuje to za své pochybení. Nevzpomíná si přesně, kdy a kde byly protokoly o rekognicích vyhotoveny, myslí, že je tiskl ve své kanceláři. V průběhu samotného úkonu si dělal poznámky, podle kterých protokol vyhotovil. Tyto poznámky už nemá k dispozici. Svědek H. však zdůraznil, že protokoly o rekognicích odpovídají skutečnosti, při rekognicích byly přítomny osoby uvedené v protokolech. Poznávající osoby byly poučeny jako svědci ve smyslu trestního řádu, jak je v protokolech uvedeno. K dalšímu okruhu námitek obviněného svědek H. uvedl, že se obviněný při rekognicích nijak výrazně nelišil od figurantů, svědek si toliko vzpomíná, že obviněný měl na nohou obuty domácí přezůvky, a ne polobotky, a proto před figuranty policisté umístili stoly. Všichni figuranti i obviněný měli oblečené uniformy celníků. Svědek H. v hlavním líčení dále uvedl, že obviněný během rekognice dle jeho názoru nijak výrazně nezapáchal, že na něm nebylo jednoznačně vidět, že byl na místo rekognice dopraven z výkonu vazby, a ani neměl dle výpovědi svědka na rukou výrazné otlaky od pout. K přizpůsobení figurantů vzhledu pachatele (opatřením brýlí, příp. knírků) dle výpovědi svědka nedošlo, neboť by takový postup byl obtížný. Svědek H. si u hlavního líčení vzpomínal, že obviněného při rekognici poznaly celkem čtyři osoby, a to poškozený občan Vietnamu a z pracovníků letiště jeden muž a dvě ženy. Ty ženy obviněného ztotožnily hned, ten muž nejprve váhal, a pak obviněného ztotožnil podle hlasu. Pokud jde o rekognici se svědkem M., vzpomíná si svědek H., že to bylo jednoznačné. Svědek M. říkal, že má paměť na obličeje a že pachatele poznává na 100 %. Rekognice in natura se svědkem M. měla být provedena na letišti, avšak obviněný účast na rekognici odmítl. Této rekognici nebyl přítomen obhájce, který měl nějaké zpoždění, což byl také jeden z důvodů odmítnutí účasti na rekognici obviněným.

Městským soudem v Praze byla dále dne 14. 1. 2003 (č. l. 909 a násl.) vyslechnuta i svědkyně Zoja P., jež se jako příslušnice Policie České republiky zúčastnila některých úkonů při vyšetřování, včetně rekognice na základě fotografií se svědkem M., kde je podepsána pod protokolem. Již si nevzpomíná, zda byl úkonu přítomen obhájce obviněného.

Tímto obhájcem měl být ustanovený obhájce JUDr. S. Ch., jenž v novém hlavním líčení konaném dne 17. 10. 2002 (č. l. 880 a násl.) jako svědek po zbavení povinnosti mlčenlivosti uvedl, že si již přesně nevzpomíná, zda obviněný byl před započetím rekognice řádně poučen vyšetřovatelem, zejména o právu odepřít účast na úkonu. Domnívá se, že by takováto věc měla být zachycena v protokole. Dále svědek JUDr. Ch. uvedl, že je přesvědčen, že na obviněném nebyla u rekognicí patrná nějaká výrazná odlišnost oproti ostatním figurantům. O rekognicích existuje videozáznam a tam je možné si tuto skutečnost ověřit. Nevzpomíná si, kdy konkrétně byly podepisovány protokoly o rekognicích ani kdy konkrétně byly vyhotoveny. Není mu nic známo o tom, že by obviněný protokoly o rekognici nepodepsal, nevzpomíná si, že by odmítl podepsat protokoly, ani že by je podepsal. Po předestření protokolu o rekognici ze dne 17. 5. 2000 na č. l. 165-168 svědek JUDr. Ch. u hlavního líčení uvedl, že této rekognici určitě byl přítomen od počátku, ale již si nevzpomíná, zda byl tehdy obviněný řádně poučen včetně práva odepřít účast při úkonu. Svědek Ch. uvedl, že obhajoba je věcí jeho dohody s klientem. Jako obhájci mu nebrání nic v tom, aby nechal proběhnout rekognici i v případě, že obviněný není předem řádně poučen a že se případně liší od figurantů. Svědek Ch. se dále vyjadřoval k rekognici se svědkem M. Nevzpomíná si, zda v projednávaném případě zazněl u některé z rekognicí požadavek, aby figuranti měli knírek a brýle a tím se jejich podoba přiblížila identikitu pachatele. Po předestření protokolu o rekognici na č. l. 170 až 171 svědek Ch. vypověděl, že této rekognici byl přítomen, protokol podepsal a závěr svědka M. uvedený v protokolu o ztotožnění fotografie obviněného jako pachatele odpovídá skutečnosti.

Pokud jde o změny ve výpovědích svědků v hlavním líčení ohledně poznávacího řízení, Městský soud v Praze považoval v odůvodnění svého nového rozsudku za potřebné uvést, že všichni výše uvedení svědci při rekognici obviněného označili (nalézací soud zde odkazuje na videozáznam a protokol o rekognici na č. l. 162-168), přičemž z protokolů o rekognici vyplývá, že správnost uvedených údajů bez výhrad potvrdili i svými podpisy a navíc vždy byl přítomen úkonu obhájce obviněného, kterým byly protokoly rovněž bez jakýchkoli výhrad podepsány, včetně poznávacího řízení podle fotografií se svědkem M. Nalézací soud zdůraznil, že svědci R., Pr. a S. i M. pak stejné skutečnosti bez jakýchkoli výhrad potvrdili i při svém následujícím výslechu v přípravném řízení, svědci R., Pr. a S. tak učinili dokonce opakovaně, přičemž s výjimkou druhého výslechu svědků M. a S. byl obhájce obviněného rovněž vždy přítomen a pod protokoly je bez jakýchkoli výhrad podepsán. Na základě výše uvedených skutečností nalézací soud neshledal nic, co by jakkoli snižovalo důkazní hodnotu výsledků výše uvedených rekognicí. Jiná je situace pouze ohledně rekognice provedené s poškozeným N. L. D. Novou výpověď svědka M. nalézací soud hodnotil v souvislosti s výše předestřenými výpověďmi svědků H., Zoji P. a JUDr. Ch. a označil ji za nevěrohodnou.

K námitce obviněného ohledně nedostatku jeho řádného poučení o tom, že se nemusí rekognice zúčastnit, nalézací soud poukázal na skutečnost, že je-li důvodem rekognice zjištění totožnosti pachatele a obviněný má být svědkovi ukázán mezi několika osobami, pak lze obviněného k účasti na rekognici nutit, pokud se obviněný odmítne dobrovolně rekognici podrobit. Jeho odpor k účasti na tomto úkonu je pak neuposlechnutím příkazu daného orgánem činným v trestním řízení (viz ustanovení § 66, § 90 trestního řádu). Pokud je obviněný v pozici osoby poznávané, vyžaduje se od něj pouze to, aby se k úkonu dostavil a postavil se na místo, které si vybere. Nejde tedy o zásah do tělesné integrity. Při rekognici in natura je však důležité zachovat zákonem stanovená pravidla pro její průběh (viz též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 169/02). Z uvedeného je zřejmé, že obviněný byl povinen se rekognicí, jejichž účelem bylo poznání pachatele, zúčastnit, a proto nemohlo být součástí poučení, kterého se mu v souvislosti s tímto úkonem dostalo, to, že se obviněný nemusí jako poznávaná osoba rekognicí zúčastnit.

Městský soud v Praze se v odůvodnění svého nového rozhodnutí vedle námitek obviněného ohledně pachových stop dále v souvislosti s poznávacím řízení věnoval tvrzením svědků, že pachatel měl na rozdíl od stěžovatele světlejší vlasy, knírek pod nosem a brýle. K obhajobě se nalézací soud vyjádřil tak, že při nezbytné součinnosti další osoby nebylo obtížné si někde obléci uniformu celníka, nasadit si brýle a nalepit tmavý knír a něčím si krátkodobě ztmavit vlasy, což je časově nenáročné a zabere řádově několik minut, a to i v obráceném sledu, včetně případného umytí hlavy, zejména při tak jednoduchém účesu z krátkých vlasů, jako má obviněný. Následně po činu (při případném odvozu autem) nebyl tudíž dle závěru Městského soudu v Praze pro pachatele trestného činu problém, aby v nezměněném vzhledu stihnul schůzi bytového družstva, která začínala v 18.00 hod. Navíc je dle názoru nalézacího soudu ze skutkového děje zcela zřejmé, že nešlo o náhodnou akci, ale o akci důkladně předem připravenou. Dále Městský soud v Praze rekapituluje další důkazy, jež hodnotil v neprospěch obviněného, zkoumá otázku identifikačních karet a výpovědi dalších svědků a dospívá k závěru, že vina obviněného výše uvedeným trestným činem byla plně prokázána.

III.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2003 sp. zn. 5 To 33/03

Proti citovanému v pořadí již druhému rozhodnutí Městského soudu v Praze se stěžovatel znovu odvolal. Vrchní soud v Praze jeho odvolání ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 7. května 2003 sp. zn. 5 To 33/03 podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění citovaného usnesení však vrchní soud vyjádřil nesouhlas s právním názorem nalézacího soudu ohledně práv obviněného v poznávacím řízení.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve zmínil, že podle názoru nalézacího soudu je obviněný povinen se jako poznávaná osoba rekognice zúčastnit, přičemž Městský soud v Praze tento svůj názor opřel též o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002 sp. zn. 2 To 169/02. Senát Vrchního soudu v Praze projednávající odvolání obviněného se však s tímto právním názorem neztotožnil. Podle § 93 odst. 3 trestního řádu je obviněný povinen pouze strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost, a je povinen se účastnit prohlídky těla, jiného podobného úkonu a vyšetření duševního stavu, což bylo v té době upraveno ustanoveními § 114a a § 116 trestního řádu. Rekognice však dle názoru odvolacího soudu takovým úkonem není. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že se obviněný musí k rekognici dostavit, ale jeho právem je se této rekognice neúčastnit. Nebylo-li obviněnému dáno poučení o právu odmítnout účast na rekognici, došlo dle názoru vrchního soudu k porušení práva na obhajobu a provedený úkon je pro toto procesní pochybení absolutně neúčinným důkazem a nelze jej v trestním řízení použít. Jestliže se Městský soud v Praze dovolává rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 169/02, kde se mimo jiné konstatuje, že obviněný je povinen se účastnit poznávacího řízení a je možno jej k tomu donutit ve smyslu ustanovení trestního řádu, ve věci rozhodující senát vrchního soudu shledává takovou úvahu v rozporu se zjištěním, že obviněný odmítl rekognici se svědkem M. a jeho právo bylo vyšetřovatelem respektováno. Je tedy zřejmé, že úvahy nalézacího soudu se dostávají do logického rozporu, neboť bylo-li právo obviněného na odmítnutí rekognice respektováno, je nepochybné, že o tomto právu měl být obviněný poučen. Vrchní soud v Praze si je vědom, že svým rozhodnutím vyslovil jiný právní názor, a považuje v této souvislosti za nezbytné zdůraznit, že není stanoviskem jiného senátu vázán. Z tohoto důvodu shledal vrchní soud námitky týkající se nesprávného postupu při provádění rekognice s výše uvedenými svědky za důvodné.

Oproti tomu se vrchní soud ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, pokud tento považoval za usvědčující důkaz rekognici podle fotografií, při níž svědek M. označil obviněného jako celníka, který dne 17. 11. 1999 odnesl peníze poškozeného vietnamského obchodníka. Odvolací soud zaznamenal, že Městský soud v Praze doplnil dokazování výslechem svědků H. a JUDr. Ch., tehdejšího obhájce obviněného, a zjistil, že bylo postupováno v souladu s tehdy platnými ustanoveními trestního řádu. Pokud obviněný namítal, že další vada rekognicí spočívala v tom, že nebyl společně s figuranty připodobněn vzhledu pachatele, jednalo se podle odvolacího soudu o námitku důvodnou, ale s ohledem na skutečnost, že se jedná o úkony neopakovatelné, nelze již nic dalšího provést. Vzhledem ke shora uvedenému však tato námitka ztrácí dle názoru odvolacího soudu na významu, neboť rekognice i natura nebyly odvolacím soudem jako důkazy přijaty.

Problematiku týkající se rekognicí uzavřel vrchní soud konstatováním, že nalézací soud správně nepřihlédl k rekognici ze dne 3. 5. 2000, provedené s poškozeným, neboť u tohoto úkonu nebyl přítomen řádně přibraný a poučený tlumočník. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze učinil závěr, že si obviněný před spácháním trestného činu krátkodobě změnil barvu vlasů, doplnil vrchní soud k této otázce dokazování odborným vyjádřením kadeřnického studia, ze kterého vyplynulo, že změny barvy vlasů lze dosáhnout za cca 10 minut a za použití vody a šamponu lze vlas za cca 7 minut uvést do původního stavu. Dále se vrchní soud vypořádal s námitkami obviněného ohledně pachových stop.

V závěru svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze nicméně zrekapituloval, že výrok o vině lze opřít především o výsledek rekognice provedené podle fotografie, při níž svědek M. obviněného jednoznačně označil jako pachatele. Významné je i zjištění, že obviněný pracoval dříve jako celník na letišti v Ruzyni a po ukončení pracovního poměru mu zůstala služební uniforma. Tyto skutečnosti vedou i odvolací soud k důvodnému závěru, že obviněný měl dostatek informací o pohybu v objektu letiště a o způsobu provádění celních úkonů. Shodně se stanoviskem nalézacího soudu odvolací soud konstatoval, že do prostoru tzv. vláčku bylo možno vstoupit i na cizí ID kartu, přičemž se takto v kritickou dobu identifikovalo několik lidí, a je tedy zřejmé, že pachatel mohl do tohoto prostoru bez obtíží vstoupit. Pachová stopa pak prokazuje, že se obviněný na místě činu nacházel a v návaznosti na shora uvedené argumenty lze i podle názoru odvolacího soudu beze vší pochybnosti dovodit, že to byl právě obviněný, který se dopustil trestného činu, neboť řetězec provedených důkazů je uzavřený a nevyvolává důvodné pochybnosti, přičemž se vrchní soud ztotožnil i s hodnocením dalších důkazů soudem nalézacím.

IV.

Stížnost pro porušení zákona

Proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 trestního řádu k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. V této stížnosti ministr spravedlnosti vyjádřil názor, že posledně jmenovaným usnesením vrchního soudu byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 trestního řádu v neprospěch obviněného.

Ministr spravedlnosti v odůvodnění svého podání Nejvyššímu soudu poukázal především na to, že v dané trestní věci bylo porušeno ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu v tehdy platném znění i právo obviněného na spravedlivý proces, a to především v průběhu dokazování, kdy se mu nedostalo poučení o právu neúčastnit se rekognice. Ministr spravedlnosti poukázal na výše již popsanou skutečnost, že se obviněný G. ve dnech 3. 5. 2000 a 17. 5. 2000 zúčastnil rekognice, ačkoli nebyl příslušným policejním orgánem poučen o svém právu odmítnout účast na tomto úkonu. Ministr spravedlnosti takový postup považoval za odporující ustanovení § 92 trestního řádu o zákazu donucování obviněného k výpovědi a k doznání. Městský soud v Praze dále dle názoru ministra spravedlnosti při svém novém rozhodování po zrušení prvního rozsudku odvolacím soudem nerespektoval to, že je ve svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, na základě kterého byl povinen vyslechnout svědka – vyšetřovatele H., a to k otázce poučení obviněného o jeho právu neúčastnit se rekognice. Výslech tohoto svědka vrchní soud ve svém zrušovacím usnesení nařídil proto, že považoval námitku obviněného ohledně jeho nepoučení ve výše uvedeném smyslu za důvodnou. Podle následného výslechu svědka H. u hlavního líčení dne 26. 11. 2002 bylo prokázáno, že k poučení obviněného o právu odmítnout účast na rekognici nedošlo. Ministr spravedlnosti označil za nezákonný postup soudu prvního stupně, který namísto, aby shledal výsledky provedených rekognicí za absolutně nepoužitelné důkazy, vytvořil si vlastní názor o rekognici jako zvláštní formě výslechu, jíž se musí každý obviněný zúčastnit.

Ministr spravedlnosti se ve stížnosti pro porušení zákona pozastavil nad tím, že vrchní soud, ač s názorem nalézacího soudu ohledně rekognice jako zvláštní formě výslechu nesouhlasil a všechny provedené rekognice in natura označil za absolutně nepoužitelné důkazy, přesto v pořadí již druhé odvolání obviněného zamítl. Dle ministra spravedlnosti nemůže obstát závěr odvolacího soudu o tom, že obviněného dostatečně usvědčoval výsledek rekognice podle fotografií, která byla provedena se svědkem M. dne 30. 8. 2000. Ministr spravedlnosti označil za neudržitelný postup obecných soudů, kdy je obviněný uznán vinným trestným činem pouze na základně jedné z mnoha provedených rekognicí, přičemž navíc i u této rekognice vznikají pochybnosti ohledně její zákonnosti.

Ministr spravedlnosti označil rovněž za nezákonný samotný průběh výše popsaných rekognicí, neboť v hlavním líčení vyšlo z výpovědí poznávajících osob najevo, že při rekognici in natura nebyli figuranti ani poznávaný obviněný uzpůsobeni popisu pachatele. Figuranti ani poznávaný obviněný neměli podle svědeckých výpovědí u rekognice černý knír, černé vlasy ani brýle, ač tyto markanty měl dle výpovědí svědků mít právě domnělý pachatel. I přes výše uvedené vady nalézací soud vycházel z popsaných rekognicí in natura jako z usvědčujících důkazů. Vrchní soud pak pochybení Městského soudu v Praze nenapravil, neboť do svého rozhodnutí nepromítl svůj, dle ministra spravedlnosti správný závěr o tom, že uvedené rekognice in natura jsou pro rozpor se zákonem absolutně neúčinné. Ministr spravedlnosti v této souvislosti zdůraznil, že podle něj je procesně neúčinná i rekognice podle fotografií provedená dne 30. 8. 2000 se svědkem M. jako poznávajícím, neboť ani v tomto případě nebyly osoby na fotografiích přizpůsobeny popisu pachatele. Ministr spravedlnosti podotkl, že vrchní soud vzal právě uvedenou rekognici podle fotografie spolu s pachovou stopou za hlavní usvědčující důkaz, a proto odvolání obviněného proti rozsudku zamítl.

Na podporu svého právního názoru o nezákonnosti shora uvedených rekognicí poukázal ministr spravedlnosti na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 69), jenž řešil problematiku možné úpravy obviněného a figurantů podle popisu pachatele. Ministr spravedlnosti poukázal na závěr Ústavního soudu o tom, že každé zeslabení speciální úpravy zevnějšku figurantů při rekognici znamená i zeslabení věrohodnosti poznatků získaných takto chybně provedenou rekognicí. Zmiňovaná vada pak podle Ústavního soudu zapříčiňuje nezákonnost rekognice.

Ministr spravedlnosti rovněž poukázal na nedostatky v otázce zjištění skutkového stavu věci ohledně výše způsobené škody. Soudy zjištěná škoda ve výši 351 000 USD podle jeho názoru nemá oporu ve spisovém materiálu. Nalézací soud vycházel při jejím zjišťování pouze z výpovědi poškozeného, přičemž svědek B. v této souvislosti uvedl, že celníci za účelem vydání prohlášení o vývozu finanční hotovosti peníze nepřepočítávali a spokojili se pouze s odhadem. Navíc většina peněz v zavazadle poškozeného byla uspořádána do balíčků zabalených v novinovém papíře přelepených hnědou páskou. Tuto skutečnost pak potvrdili i svědci R., Pr., M. a Po. Uvedeným nedostatkem se dle názoru ministra spravedlnosti soudy rovněž nezabývaly. Věrohodnost výpovědi poškozeného je pak zeslabena tím, že poškozený N. L. D. měnil výpověď, když nejprve tvrdil, že šlo o jeho osobní peníze, přičemž o vývozu nikdo nevěděl, ale u hlavního líčení uvedl, kterým osobám jednotlivé částky náležejí.

V.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006 sp. zn. 4 Tz 210/2005 napadené ústavní stížností

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud citovanou stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vyjádřil nesouhlas s právním názorem ministra spravedlnosti a odvolacího soudu ohledně práva obviněného odmítnout účast na rekognici. Nejvyšší soud shrnul právní úpravu platnou před účinností velké novely trestního řádu z roku 2001 a s odkazem na příslušnou literaturu z oboru kriminalistiky a trestního práva procesního dospěl k názoru, že Městský soud v Praze postupoval ve věci správně, a pochybil naopak soud odvolací, když považoval výše popsaná poznávací řízení za procesně neúčinná. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, když konstatoval, že ve věci provedená rekogniční řízení, při kterých byl obviněný jako pachatel ztotožněn, s výjimkou rekognice s poškozeným, nevykazují žádné procesní vady. Nalézací soud pak dle názoru Nejvyššího soudu zcela správně konstatoval, že je-li důvodem rekognice zjištění totožnosti pachatele, kdy má být obviněný svědkovi ukázán mezi několika osobami, lze obviněného k účasti na rekognici nutit. Pokud se obviněný odmítne rekognici dobrovolně podrobit, dopouští se neuposlechnutí příkazu daného orgánem činným v trestním řízení (Nejvyšší soud odkazuje na § 66 a § 90 trestního řádu). Obviněný může dle Nejvyššího soudu účast na rekognici odmítnout pouze tehdy, je-li v postavení poznávající osoby.

Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám ministra spravedlnosti ani v tom směru, že by nepřizpůsobení vzhledu figurantů i obviněného popisu pachatele znamenalo zásadní pochybení působící nezákonnost, a tudíž absolutní nepoužitelnost uvedených rekognicí jako důkazů. Nejvyšší soud interpretoval ministrem spravedlnosti citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000 tak, že uvedený nález pojednává o situaci odlišné, kdy obviněný jako poznávaná osoba se jakkoliv typově liší od osob, mezi nimiž má být poznávaná osoba znovu poznána. Nejvyšší soud vyslovuje závěr, že má-li být svědkem poznán obviněný jako pachatel trestného činu, je třeba obviněného ukázat svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se od obviněného při rekognici výrazně neodlišují věkem, oblečením výškou, váhou, vlasy, vousy, knírem a celkovým zjevem. Nepřizpůsobení podoby obviněného a figurantů přesnému popisu pachatele pohybujícího se na místě činu a priori nevede ke ztrátě důkazní hodnoty rekognice. Uvedené závěry lze dle Nejvyššího soudu vztáhnout jak na rekognice prováděné in natura, tak i na poznávací řízení za pomoci fotoalba. Nejvyšší soud přitom opět obsáhle odkazuje na názory vyjádřené teorií v odborné literatuře.

Nejvyšší soud se dále podrobně věnoval argumentaci ministra spravedlnosti ohledně tvrzených chyb při protokolaci, odběru pachových stop a dále i namítaným nesrovnalostem ohledně zjištění skutečné výše škody způsobené trestným činem.

Nejvyšší soud nepokládal za důvodnou ani námitku ministra spravedlnosti, že poškozený je jako svědek nevěrohodný, protože měnil výpověď, když nejprve uváděl, že jsou všechny peníze jeho, a teprve později upřesnil, kolik jich náleží jiným osobám. Dle Nejvyššího soudu je pravda, že poškozený N. L. D. postupně upřesňoval, komu všemu převážené peníze náleží, ale nikdy neměnil výpověď co do výše sumy převážených a odcizených peněz. K celkové důvěryhodnosti poškozeného pak dle názoru Nejvyššího soudu přispívá i to, že se po celou kritickou dobu i při vyšetřování choval způsobem, jenž nevzbuzoval pochybnosti o jeho důvěryhodnosti. Převážené peníze totiž v souladu se zákonem deklaroval a v klidu uposlechl všech výzev celníků i pracovníků bezpečnostní služby před tím, než měl nastoupit do letadla. Jeho výpovědi pak nejsou v rozporu s výpověďmi ostatních svědků. Nejvyšší soud proto pochybnosti o věrohodnosti poškozeného N. L. D. nepokládal za opodstatněné.

VI.

Argumentace projednávané ústavní stížnosti

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nejprve zdůrazňuje, že v souladu s ustanovením § 266 odst. 3 trestního řádu je Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona povinen řádně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí napadených ministrem spravedlnosti, jakož i řízení, které vydání napadené části rozhodnutí předcházelo. Stěžovatel vyzdvihuje mimořádný charakter přezkumné činnosti Nejvyššího soudu a skutečnost, že se takové řízení vede k návrhu ministra spravedlnosti, na jehož podání nemá obviněný právní nárok. Dle názoru stěžovatele Nejvyšší soud své výše uvedené povinnosti nedostál a svým postupem a napadeným rozhodnutím zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, když aproboval nezákonné rozhodnutí soudu odvolacího a ztotožnil se s nesprávným právním názorem Městského soudu v Praze ohledně práva obviněného odmítnout účast na poznávacím řízení. Z hlediska stěžovatele se Nejvyšší soud náležitě nevypořádal ani s námitkami ministra spravedlnosti směřujícími proti způsobu, jakým obecné soudy dovodily výši trestnou činností způsobené škody.

Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, když pro účely zamítavého výroku svého usnesení došel k závěru, že obviněného není třeba podle ustanovení trestního řádu ve znění platném a účinném do 31. 12. 2001 poučit o jeho právu odepřít účast na rekognici in natura jako úkonu trestního řízení a že výsledek zaznamenaný v protokolu o něm, který je čten k důkazu u hlavního líčení, lze takto považovat za důkaz z procesního hlediska účinný.

Stěžovatel se s uvedeným názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným i soudem nalézacím, neztotožňuje a tvrdí, že za uvedených podmínek je výsledek rekognice in natura (v jeho případě konané 3. 5. 2000 a 17. 5. 2000) absolutně neúčinným důkazem, ke kterému nelze přihlížet, neboť je založen na donucení obviněného k doznání, resp. může vést k jeho sebeobviňování. Je pravda, že úprava rekognice in natura v trestním řádu ve znění do 31. 12. 2001 byla velice kusá – zejména ustanovení § 93 odst. 2. O to více je dle názoru stěžovatele nutné pečlivě vážit, zda povinná účast obviněného na tomto úkonu, kdy vystupuje jako osoba poznávaná, je v souladu se zákazem stanoveným v čl. 40 odst. 4 Listiny a zda jde o zásah do postavení obviněného zcela přiměřený ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Dle stěžovatele rozhodnutí Nejvyššího soudu dodržení uvedeného článku Listiny neodráží.

Stěžovatel odmítá tvrzení Nejvyššího soudu o tom, že se obviněný jako poznávaná osoba při rekognici nemůže sám usvědčit. Stěžovatel zdůrazňuje, že chování obviněného v průběhu tohoto úkonu, byť třeba i podvědomé, případná nervozita apod., může ovlivnit poznávající osobu, neboť obviněný na sebe může strhnout pozornost poznávající osoby. Nelze ani přehlédnout, že při rekognici in natura konané ve věci stěžovatele dne 3. 5. 2006 se svědkem R. jako poznávajícím byl stěžovatel vyzván bez dalšího i k ústnímu přednesu a podle hlasu byl právě u tohoto úkonu svědkem s určitou pravděpodobností ztotožněn (stěžovatel odkazuje na videozáznam o uvedeném úkonu a na protokol o hlavním líčení z 6. 2. 2002), ač jinak si svědek R. stěžovatelem jako pachatelem nebyl jist a namítal nesprávnost protokolace o tomto úkonu. Stěžovatel má za to, že pokud je nutný výslovný souhlas obviněného s poskytnutím vzoru jeho rukopisu (dle úpravy trestního řádu platné do 31. 12. 2001 taktéž), nelze jej nutit ani k hlasovému přednesu, ani k vystoupení mezi osobami téhož druhu, neboť uvedené jde nad rámec jeho povinnosti strpět zjištění totožnosti ve smyslu zjištění údajů o jeho osobě, které jej činí nezaměnitelným s jiným, případně pořízení fotografických snímků aj. za účelem evidence.

Stěžovatel opakuje i další námitky, jež uplatňoval již v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy i v podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. Opakuje argument, že v rámci poznávacího řízení figuranti nebyli uzpůsobeni popisu pachatele, který uvedly poznávající osoby-svědci před provedením rekognice in natura za účelem jejího řádného provedení, a že k uzpůsobení popisu pachatele nedošlo ani při rekognici podle fotografií konané dne 30. 8. 2000 se svědkem M. Stěžovatel, obdobně jako ministr spravedlnosti, odkazuje na již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000. Stěžovatel namítá, že v jeho případě rozhodně nebyla úprava vzezření figurantů nemožná. Dle jeho názoru je naprosto nezbytné, aby pro účely rekognice bylo popisu pachatele učiněno zadost a došlo k úpravě figurantů tak, aby vykazovali i specifické znaky pachatele (použité maskování). V opačném případě by totiž nemuseli být svědkové před rekognicí vůbec vyslýcháni k popisu pachatele, který je veden tak, aby popis pachatele byl co nejvěrnější.

Dle názoru stěžovatele výklad Nejvyššího soudu vede ve svých důsledcích k úsudku, že účelem a cílem rekognice je poznání obviněného mezi figuranty, kteří jsou k němu osobami „téhož druhu“ (typově odpovídají), a nikoliv poznání pachatele v obviněném podle toho, jak byl pachatel svědkem skutečně vnímán a takto jej i popsal, přičemž další osoby přítomných figurantů slouží ke ztížení a ve svém výsledku pak i ke zvýšení věrohodnosti tohoto znovupoznání. Stěžovatel dále upozorňuje na rozpory mezi obsahem protokolů o rekognici z přípravného řízení a výpověďmi svědků u hlavního líčení. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, neboť za uvedených podmínek nemohla být zákonem stanoveným způsobem bez větších pochybností prokázána jeho účast na tvrzeném trestném jednání.

Stěžovatel se v závěru odůvodnění své ústavní stížnosti vrací ke svým námitkám ohledně stanovení výše způsobené škody a polemizuje se způsobem, jakým se s argumentací ministra spravedlnosti ohledně této otázky vypořádal Nejvyšší soud. Stěžovatel upozorňuje na fakt, že dle výpovědi svědka J. B. u hlavního líčení bylo poškozenému N. L. D. vydáno celní prohlášení na vývoz částky 741 000 USD, kterou poškozený celnímu úřadu sám uvedl, aniž by došlo k jakémukoli přepočítání peněz či bylo dostatečně zjištěno, že poškozený vyváží uvedenou sumu peněz. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že poškozenému byla deklarovaná částka potvrzena, i když odpovídala skutečné výši poškozeným převážené sumy peněz toliko odhadem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako již dříve ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, poukazuje na skutečnost, že obecné soudy vycházely co do výše způsobené škody pouze z tvrzení poškozeného N. L. D., který popsal, jak peníze převážel, v kolika balíčcích a v jakém množství, přičemž o hodnověrnosti jeho výpovědi lze dle názoru stěžovatele pochybovat, neboť poškozený svou výpověď měnil. V přípravném řízení dne 22. 11. 1999 např. poškozený tvrdil, že vyvážel pouze peníze své a nikdo o tom nevěděl, zatímco u hlavního líčení poškozený naopak vypověděl, kterým osobám jednotlivé části převážené sumy náležejí. Stěžovatel namítá, že v otázce zjištění výše způsobené škody nelze takto vycházet z pouhého tvrzení poškozeného, a má za to, že obecné soudy vážně pochybily, když se nesnažily jakýmkoli způsobem pravdivost tvrzení poškozeného N. L. D. objektivizovat, přičemž s ohledem na přísnost tehdy platného znění devizového zákona (č. 219/1995 Sb.) mohla být patřičná zjištění učiněna dotazem u devizového orgánu a tvrzení poškozeného tak podpořena. Stěžovatel namítá, že vyplývá-li z výslechu svědka B., který prohlášení potvrdil, že vyvážená částka odpovídala tvrzení poškozeného pouze odhadem, lze více než připustit, že skutečně převážená suma peněz byla jiná. Stěžovatel navíc upozorňuje, že ze spisového materiálu v jeho trestní věci není vůbec patrné, zda během ohledání místa činu či někdy poté byla zbylá částka převážených peněz přepočítána, ba není vůbec zřejmé, zda zbylé balíčky peněz byly vůbec rozbaleny. Stěžovatel tedy tvrdí, že pokud byl odsouzen pro skutek, který je mj. vymezen i tím, že poškozený převážel částku 741 000 USD, nebylo toto rozhodně prokázáno bez větších pochybností, což Nejvyšší soud nevzal v úvahu. Stěžovatel dále konkrétněji namítá další údajné nesrovnalosti při zjišťování množství peněz.

Stěžovatel tedy má za to, že Nejvyšší soud pochybil, když se otázkou dostatečného zjištění skutkového stavu a pravdivosti tvrzení poškozeného nezabýval úplně, podobně jako soudy prvního a druhého stupně v trestní věci stěžovatele, resp. nápravu v tomto ohledu nezjednal. Dle názoru stěžovatele nemohlo být dostatečně prokázáno, jaká suma peněz měla být vyvážena a jaká přesně odcizena, protože zabalené balíčky nebyly rozbaleny a tak ani přepočítány. Přesto byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže při způsobení škody velkého rozsahu. Svůj názor o nedostatečnosti úvah Nejvyššího soudu nad otázkou správného a podloženého skutkového stavu stran výše způsobené škody stěžovatel dokládá i námitkou, že Nejvyšší soud ve svém zamítavém usnesení ponechal bez povšimnutí skutečnost, že se ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze uvádí, že poškozený převážel 7 balíčků s penězi, přičemž toto odůvodňuje skutečností převozu 9 balíčků, z nichž čtyři byly odcizeny. Nejvyšší soud, jak stěžovatel podotýká, tyto formulace do svého usnesení pouze bez dalšího převzal.

VII.

K ústavní stížnosti se vyjádřily Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud, které odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti.

Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření ze dne 4. 9. 2007 navrhl, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a aby zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu.

VIII.

Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Obecně k povaze rekognice

Argumentace projednávané ústavní stížnosti má své těžiště v námitkách stěžovatele ohledně zákonnosti v jeho trestní věci provedených poznávacích řízení. Problematika rekognice jako jedné z forem kriminalistické identifikace a zároveň velmi specifického trestněprocesního úkonu náleží v mnoha ohledech k závažným a složitým tématům, jimž je v soudní judikatuře, trestněprávní i kriminalistické teorii celosvětově věnována značná pozornost.

Rekognice je samostatnou metodou kriminalistické identifikace, spočívající v tom, že svědek nebo obviněný (tzv. osoba poznávající) v souvislosti s vyšetřováním trestného činu znovu poznává a tím ztotožňuje nějakou osobu nebo věc. Má charakter rozpoznání a výběru z několika objektů podobného typu. Základem rekognice je znovupoznání, jež lze charakterizovat jako psychický proces člověka, probíhající na základě myšlenkových obrazů nějaké osoby nebo věci, jež byly dříve vnímány. Podstatou těchto myšlenkových obrazů jsou paměťové stopy. Během rekognice přitom dochází ke znovupoznání založenému na srovnávání původního vjemu určitého objektu, uchovaného v paměti a vybaveného v představě, s objekty právě vnímanými při rekognici. Tím je naplňován cíl rekognice, a sice zjištění (vyloučení) totožnosti jednotlivého objektu. Ztotožňovací proces při rekognici je založen především na smyslovém vnímání, a to v té senzorické oblasti, v níž se uskutečnilo vnímání původní, tzn. zpravidla zrakem, řidčeji sluchem a zcela výjimečně jinými smysly člověka. Znovupoznání objektu podle funkčních a pohybových znaků je založeno buď na vnímání sluchovém (znovupoznání osoby podle hlasu a řeči), nebo na vnímání zrakovém (znovupoznání osoby podle chůze, držení těla, gestikulace, mimiky apod.). Pro podrobnější teoretický výklad podstaty rekognice lze odkázat na příslušnou českou i zahraniční odbornou literaturu.

Ústavní soud sám se otázek rekognice ve své judikatuře dotkl již několikrát. Z nálezů Ústavního soudu jde jednak o stěžovatelem zmiňovaný nález ve věci sp. zn. III. ÚS 623/2000, jenž řeší problematiku možné úpravy obviněného a figurantů při rekognici in natura, dále nález sp. zn. IV. ÚS 37/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 154), zabývající se základními náležitostmi průběhu rekognice, otázkou subsidiárního charakteru rekognice podle fotografií a otázkou výrazné typové odlišnosti figurantů od poznávané osoby. Otázkou nutné izolace poznávající osoby od objektu rekognice (obviněného) v době před konáním rekognice se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 406/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 134). Nález sp. zn. III. ÚS 256/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 37) řešil otázku osobnostních práv figurantů na fotografiích užívaných při rekognici podle fotografie. Kromě uvedených nálezů se Ústavní soud k uvedené problematice vyjadřoval i v celé řadě svých v úřední sbírce nepublikovaných usnesení (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 132/04 a I. ÚS 512/05 k odlišnosti podoby obviněného a figurantů, usnesení sp. zn. I. ÚS 559/05 k interakci mezi poznávajícími osobami před konáním rekognice, usnesení sp. zn. I. ÚS 371/05 k subsidiárnímu použití rekognice podle fotografií, usnesení sp. zn. I. ÚS 5/02 k původu fotografií používaných při fotorekognici a obecně k významu rekognice jako trestněprocesního úkonu).

Trestněprocesní úkon rekognice z hlediska principu „nemo tenetur se ipsum accusare“

Zásadní námitka stěžovatele je založena na výkladu práva neobviňovat sebe samého a jeho aplikaci na případ rekognice jako trestněprocesního úkonu. Stěžovatel zde, shodně s Vrchním soudem v Praze a ministrem spravedlnosti, zastává názor, že stěžovatel měl být v poznávacím řízení policejním orgánem poučen o právu odmítnout účast na rekognici a že nedostatek tohoto poučení činí z výsledků provedených rekognicí důkazy získané v rozporu se zákazem donucování, vyjádřeným v ustanovení § 92 odst. 1 věty druhé trestního řádu. Ústavní soud tento názor nesdílí a přiklání se, byť s určitým upřesněním, k právnímu názoru vyjádřenému v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu a v rozhodnutí Městského soudu v Praze.

K otázce práva neobviňovat sám sebe („nemo tenetur se ipsum accusare“, „nemo tenetur se ipsum prodere“ – „nikdo není povinen sám sebe obviňovat“) se Ústavní soud v různých souvislostech vyjadřoval již v nálezech sp. zn. II. ÚS 118/01, II. ÚS 255/05, II. ÚS 552/05, III. ÚS 561/04 a nejnověji v nálezu sp. zn. III. ÚS 655/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 13, svazek 37, nález č. 128, svazek 40, nález č. 12, svazek 36, nález č. 54, svazek 45, nález č. 89). V těcho rozhodnutích Ústavní soud např. dovodil, že uložením pořádkové pokuty nelze sankcionovat obviněného za neuposlechnutí výzvy k vydání věci (§ 78 odst. 3 trestního řádu).

Ustanovení čl. 40 odst. 4 Listiny stanoví, že obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Zákaz nucení k sebeobviňování lze dovodit i ze zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a povinnost vyšetřujících orgánů jej respektovat je i součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pravidlo „nemo tenetur se ipsum accusare“ není sice obsaženo v Úmluvě [na rozdíl od Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jehož čl. 14 odst. 3 písm. g) stanoví, že „obviněný … nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu“], avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva v několika judikátech dovodila, že nerespektování tohoto pravidla může porušit právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy.

Toto pravidlo, umožňující obviněnému neusvědčovat svou výpovědí sám sebe, bylo do českého ústavního pořádku, podobně jako do ústavních předpisů mnoha vyspělých demokratických států, zavedeno po vzoru Pátého dodatku americké ústavy z roku 1791 a je pokládáno za součást tzv. Bill of Rights. Doslovný text tohoto ustanovení („no person shall … be compelled in any criminal case to be a witness against himself“ – „nikdo nesmí být v trestní věci donucován k tomu, aby vystupoval jako svědek proti sobě“) byl původně interpretován v úzkém slova smyslu tak, že zákaz donucení se vztahuje toliko k výslechu obviněného (podezřelého) nebo k jiné slovní komunikaci s obviněným.

Teprve v dalším vývoji judikatury v USA a v evropských zemích došlo k rozšíření interpretace tohoto ustanovení tak, že obviněný nesmí být donucován nejen k výpovědi, ale ani k jinému aktivnímu jednání, jímž by přispíval k obstarávání důkazů proti sobě. V americké nauce se hovoří o „privilege against self-incrimination“.

Donucení (compulsion, Zwang) je podle této rozšiřující interpretace vyloučeno nejen tehdy, je-li od obviněného požadována výpověď, ale též jiná součinnost nebo aktivní jednání sloužící k jeho usvědčení, jako je např. napsání rukopisného textu (zkoušky písma) k písmoznalecké identifikaci, chůze a jiné motorické zkoušky sledující koordinaci pohybů při tzv. ambulantním vyšetření příznaků opilosti, plnění úkolů souvisejících s vyšetřovacím pokusem (srov. § 104c odst. 4 trestního řádu) atd. K provedení těchto úkonů může být obviněný vyzván (eventuálně též předvolán či předveden), nesmí k nim však být donucován, a to ani bezprostředním fyzickým donucením, ani uložením pořádkové pokuty.

Kauzy, v nichž Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení Úmluvy, se vesměs týkaly případů, v nichž byl obviněný donucován k aktivnímu jednání majícímu povahu sebeusvědčování. Např. v citovaných věcech J. B. proti Švýcarsku (Application no. 31827/96) a Funke proti Francii (Application no. 10828/84) šlo o povinnost vydat usvědčující písemné doklady v rámci řízení o porušení devizových a celních předpisů; ve věci John Murray proti Spojenému království (Application no. 14310/88) šlo o porušení práva mlčet při vlastním výslechu; ve věci Saunders proti Spojenému království (rozsudek ze 17. 12. 1996, Recueil VI/1996) šlo o to, zda lze v trestním řízení před soudem použít výpovědi získané předtím pod hrozbou trestní sankce při mimosoudním vyšetřování, prováděném obchodními inspektory; ve věci Serves proti Francii (rozsudek z 20. 10. 1997, Recueil VI/1997) šlo o to, že v trestním řízení proti obžalovanému byl u soudu přečten protokol o jeho předchozím svědeckém výslechu provedeném v jiném (samostatném) trestním řízení, vedeném proti ostatním spolupachatelům.

Z hlediska zásady „nemo tenetur“ lze tedy rozlišovat dva okruhy trestněprocesních úkonů, z nichž jedny jsou charakterizovány aktivitou obviněného (typicky vyšetřovací pokus), k nimž obviněný nesmí být pod hrozbou sankce donucován, zatímco druhý okruh zahrnuje úkony, jichž je obviněný toliko pasivním objektem a k jejichž strpění jej lze zákonnými prostředky přinutit (např. sejmutí otisků prstů). Zásada, že rozlišujícím kritériem je právě míra požadované aktivní součinnosti obviněného, je srozumitelně vyjádřena v rezoluci XV. Mezinárodního kongresu trestního práva, kde se praví: „Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení.“ (Revue international de droit pénal No. 1-2/1995, s. 37). Pro úplnost lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu USA, jež výslovně rozlišuje mezi nedovoleným donucováním obviněného k aktivnímu jednání, označovanému jako tzv. „testimonial“ nebo „communicative act“ (kromě ústní výpovědi obviněného také např. vyhotovení zkoušky ručního písma apod.), a tzv. „noncommunicative act“ pasivní (neaktivní) povahy, k jehož strpění může být obviněný donucován, aniž by byl porušen zákaz donucování k sebeobviňování (násilné snímání otisků prstů, vyšetření těla rentgenem, svlečení oděvu, aby bylo viditelné tetování, sejmutí otisků zubů atd.).

Již okolnosti projednávaného případu, kdy jednotlivé soudy a ministr spravedlnosti vyjádřili na věc protichůdné právní názory, svědčí o tom, že se z hlediska zásady „nemo tenetur“ rekognice ocitá na samé hranici mezi úkony první a druhé skupiny. Lišící se stanoviska byla ostatně již dříve vyjádřena různými osobnostmi kriminalistické teorie (srov. Fryšták, M.: Některé aspekty rekognice v praxi přípravného řízení a povinnost účasti obviněného jako poznávané osoby na ní. Kriminalistika, roč. XXXVII, č. 4, s. 282-290, a Protivinský, M.: Pro jaký výklad rekognice (§ 104b TrŘ) se máme angažovat? Kriminalistika, č. 4/2006, přičemž obdobné spory proběhly i v Německu – viz polemiku in Schenk, A.: Gegenüberstellung im Strafverfahren, Hamburg, 2002). Je nesporné, že účast na rekognici vyžaduje od obviněného větší míru součinnosti než např. pouhé sejmutí otisků prstů. Účast na správně provedené rekognici in natura vyžaduje od obviněného, aby si zvolil pořadové číslo, rozdal zbývající čísla figurantům. Dále se musí obviněný podrobit samotné poznávací proceduře, jež pro mnohé osoby, včetně těch, jež ve skutečnosti nejsou pachateli trestného činu, může znamenat stresující zážitek. Nelze přitom jako irelevantní označit námitku stěžovatele, že ve vypjaté situaci během rekogničního úkonu může obviněný svou nervozitou na sebe strhnout pozornost poznávající osoby.

Problematiku rekognice je třeba zkoumat nejen z hlediska zákazu donucení k sebeobviňování, ale i z hlediska dalších ústavně garantovaných práv. Pokud by rekognice byla prováděna nešetrně, mohla by za jistých podmínek zasahovat do osobní cti a lidské integrity zúčastněných osob. Tím spíše je třeba, aby policejní orgány při provádění rekognice postupovaly s náležitou šetrností ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 věty druhé a násl. trestního řádu. Zároveň je žádoucí, aby obecné soudy při hodnocení výsledků poznávacího řízení měly na zřeteli psychologická specifika rekognice jako zvláštního důkazního prostředku. Samotná skutečnost, že poznávající osoba označila obviněného jako pachatele trestného činu, musí být ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu hodnocena po pečlivém uvážení všech okolností případu, včetně psychologických vlastností poznávající osoby i samotného průběhu rekognice, ať již na základě výpovědí svědků a obviněného, sepsaného protokolu či obrazového nebo filmového záznamu. Je na obecném soudu, aby při posouzení věrohodnosti výsledků rekognice vzal v úvahu nejrůznější okolnosti průběhu tohoto úkonu v konkrétním případě, jež lze seznat z úředního videozáznamu. Těmito okolnostmi může být např. zvýšená nervozita, rozechvělost či napětí obviněného, kontrastující s uvolněným postojem figurantů, či jakákoli zjevná odlišnost, jež může k osobě obviněného strhnout pozornost váhajícího svědka. Každá taková okolnost snižující věrohodnost výsledků rekognice však sama o sobě nemusí způsobit nezákonnost tohoto úkonu (srov. i stanoviska teorie v zahraniční literatuře např. Dennis, I. H.: The Law of Evidence, Sweet-Maxwell, London 2002, s. 236 a násl.).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi musí vycházet z principu proporcionality mezi jednotlivými hodnotami a právy chráněnými ústavním pořádkem. Jak již Ústavní soud obdobně vyjádřil např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 5/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno), lze rekognici považovat za velmi efektivní důkazní prostředek a tedy institut umožňující dosažení veřejného statku (dobra) spočívajícího v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. Kromě uvedeného plní rekognice i další účel. Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž účel ochrany individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením. Jako taková má rekognice nezastupitelný význam, a pokud by její konání záviselo na vůli obviněných, došlo by k nepoměrnému ztížení vyšetřování množství závažných trestných činů a v důsledku toho k ochromení orgánů činných v trestním řízení při zjišťování objektivní pravdy (§ 2 odst. 5 věta druhá trestního řádu). S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud konstatuje, že pravidlo „nemo tenetur se ipsum accusare“ není, i přes svůj zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, bezbřehé. I přes specifika rekognice uvedená výše se ve své podstatě jedná o úkon, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru. Požadavky, jež jsou při rekognici na obviněného kladeny, nemají takový charakter, aby je bylo lze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování.

Ústavní soud proto musí přisvědčit stanovisku, že poznávaná osoba (včetně obviněného) je povinna strpět provedení rekognice a může být přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována k účasti na rekognici. K jinému závěru ostatně nelze dospět ani systematickým výkladem ustanovení § 104b a násl. trestního řádu. Zatímco pro zvláštní způsoby dokazování, jež vyžadují aktivní součinnost obviněného (vyšetřovací pokus podle ustanovení § 104c, rekonstrukce podle ustanovení § 104d a prověrka na místě podle § 104e trestního řádu), zákonodárce v ustanovení § 104c odst. 4 trestního řádu výslovně stanoví, že k těmto úkonům nesmí být obviněný žádným způsobem donucován, v případě rekognice podle ustanovení § 104b tak nečiní. Citovaná ustanovení sice nebyla v době konání poznávacích řízení v trestní věci stěžovatele účinná, stejný závěr však lze dovodit z tehdy i dosud platného znění ustanovení § 93 odst. 3 trestního řádu in fine, podle něhož je obviněný vždy povinen strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost.

Ústavní soud navíc podotýká, že povinnost obviněného strpět účast na rekognici je obecně uznávána i zahraniční judikaturou (německou judikaturu a teorii viz např. Meyer-Goßner, L.: Strafprozeßordnung, Kurzkommentar, C.H. Beck: München 1999, s. 58 a násl.; dále viz americkou judikaturu citovanou in Kamisar, Y., La Fave, W. R., Israel, J. H.: Modern Criminal Procedure, sixth edition, West Publishing Co., St. Paul, Minn. 1986, jež uznává i povinnost obviněného, jenž výrazně pozměnil svůj vzhled, nasadit si pro účely rekognice falešný vous a paruku. Blíže k problematice „nemo tenetur“ také in: Kraft, O. K.-E.: Das nemo tenetur-Prinzip und die sich daraus ergebenden Rechte des Beschuldigten in der polizeilichen Vernehmung. Eine rechtsvergleichende Untersuchung des amerikanischen und deutschen Strafprozeßrechts. Hamburg: Verlag Dr. Kovač, 2002, s. 133.).

Vzhledem k uvedenému nelze než vyslovit souhlas s názorem Nejvyššího soudu, že v projednávaném případě policejní orgán neměl povinnost stěžovatele poučit o právu účast na rekognici odmítnout a že po této stránce poznávací řízení proběhla podle zákona, aniž by byla v ústavní stížnosti v tomto bodě namítaným způsobem porušena ústavním pořádkem zaručená základní práva stěžovatele.

K postupu policejního orgánu při rekognici konané dne 3. května 2000 se svědkem J. R.

V souladu s výše uvedenými závěry ohledně interpretace a aplikace principu „nemo tenetur“ na úkon rekognice musí Ústavní soud vyjádřit svůj nesouhlas s postupem policejního orgánu při rekognici prováděné se svědkem J. R. Jak si Ústavní soud ověřil i na videozáznamu rekognice, byl tento svědek během tohoto úkonu policejním orgánem poučen, že smí rekognované osoby vyzvat, aby promluvily. Svědek poté obviněného a figuranty vyzval, aby mu zopakovali větu „prošlo vám to“, na základě čehož svědek s určitými rozpaky uvedl, že obviněného poznal podle hlasu jako pachatele trestného činu.

Právě v případě, kdy policejní orgán přiměl stěžovatele v postavení obviněného v rámci rekognice k hlasovému projevu, došlo k překročení výše definované hranice mezi úkonem, při němž je obviněný toliko pasivním objektem vyšetřovacího úkonu, a situací, kdy je obviněný nucen k aktivnímu jednání, jímž se sám může usvědčit. Ústavní soud je nucen odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na rozsudek ze dne 25. 9. 2001 ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království, v němž Evropský soud kvalifikoval donucování obviněného k tomu, aby mluvením poskytl vzorek hlasu, jako porušení práva na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud k citovanému judikátu Evropského soudu podotýká, že dle jeho názoru je poskytnutí vzorku hlasu pro forenzní srovnání z hlediska zásady „nemo tenetur“ případem hraničním, neboť charakter hlasu je objektivně biologicky daným znakem určité osoby podobně jako např. daktyloskopický otisk. S respektem k evropské judikatuře je však třeba její závěry tím spíše (a minori ad maius) uplatnit na situaci, jež v projednávané trestní věci nastala při poznávacím řízení se svědkem R. Bylo by v rozporu s právem neobviňovat sám sebe, pokud by pod sankcí pořádkové pokuty měl obviněný být „donucen mluvit“. Policejní orgán tedy v daném případě nepostupoval správně, když stěžovatele předem nepoučil o jeho právu odmítnout uvedená slova opakovat. Policejní orgán sice může obviněného vyzvat, aby promluvil nebo jinak aktivně jednal, musí jej však poučit, že to může odmítnout.

K otázce zvláštní úpravy zevnějšku obviněného a figurantů

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti i v řízení před obecnými soudy namítal vady provedených poznávacích řízení týkající se úpravy vzhledu stěžovatele a figurantů. Stěžovatel namítal, že ač svědci popsali pachatele trestného činu jako osobu tmavých vlasů, nosící brýle a tmavý knírek, vzhled stěžovatele a figurantů nebyl pro účely rekognice tímto způsobem upraven. Stěžovatel přitom odkazoval na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 623/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 69). Ústavní soud konstatuje, že závěry citovaného nálezu na trestní věc stěžovatele nedopadají, neboť skutkové okolnosti obou Ústavním soudem projednávaných případů jsou odlišné. Ve stěžovatelem citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval situací, kdy svědkové jako poznávající osoby měly při rekognici ztotožnit pachatele loupeže, který se dle výpovědí svědků uvedeného trestného činu dopustil maskován brýlemi a parukou. Z tohoto důvodu měli být rekognované osoby i figuranti v poznávacím řízení opatřeni obdobnými markanty. V citovaném nálezu Ústavní soud s odkazem na příslušnou odbornou literaturu označil za nezákonný takový postup policejního orgánu při rekognici, kdy se figuranti a obviněný co do způsobu a míry maskování výrazně odlišovali (různý typ a barva paruky, někteří měli brýle, jiní ne, atd.).

Je-li podstatou rekognice znovupoznání již vnímaného, má opatření rekognovaných osob uvedenými markanty navodit situaci podmínkami co nejbližší té, při níž poznávající osoba podobu obviněného prve vnímala. Úprava zevnějšku rekognovaných osob a figurantů je proto vhodná v případech, kdy pachatel, jenž má být svědky při rekognici ztotožněn, užil maskování či jeho fyzický zjev nesl určité výrazné znaky (husté dlouhé vlasy, plnovous). Pokud policejní orgán přistoupí k opatření obviněného a figurantů takovými markanty, nelze připustit, aby šlo u každé osoby o markanty výrazně odlišné. V takovém případě totiž hrozí nebezpečí, že poznávající osoba označí při rekognici tu osobu, která je opatřena markanty (parukou, brýlemi) co do vzhledu nejpodobnějšími těm, které při svém maskování užil pachatel. Takový postup lze označit za nesprávný nejen z hlediska kriminalistického, ale ve svém důsledku i za rozporný s právem na spravedlivý proces. Podobně nezákonný je i postup, kdy jen některé z osob účastnících se rekognice jsou opatřeny markantem (např. brýlemi), jejž svědkové v předchozí výpovědi označili. Ústavní soud tak svou předchozí judikaturou čelil nezákonnému postupu při provádění rekognice, při němž by policejní orgány ve snaze usvědčit určitou osobu upravily její zjev pro účely rekognice odlišně od figurantů. Pokud však k maskování či umělé změně podoby obviněného a figurantů pro účely rekognice z různých důvodů vůbec nedojde, může sice tato skutečnost snižovat věrohodnost výsledků rekognice z hlediska kriminalistického, nelze však bez dalšího dospět k závěru o porušení zákona či ústavním pořádkem zaručených práv obviněného. V projednávaném případě svědkové trestného činu popsali pachatele jako osobu s tmavými, nakrátko zastřiženými vlasy, malým knírkem a brýlemi (viz i identikity na č. l. 594 a násl.). Jak plyne ze spisového materiálu a jak si Ústavní soud ověřil i na videozáznamu, jenž je přílohou trestního spisu, neměl během provedených rekognicí uvedené markanty (brýle a knírek) ani stěžovatel, ani žádný z figurantů, přičemž mezi stěžovatelem a figuranty nebylo valných rozdílů co do věku, postavy, barvy a střihu, ba lze říci, že šlo vesměs o osoby podobné stěžovateli co do tvaru a rysů obličeje a co do obecných proporcí těla. Skutečnost, že žádná z poznávaných osob nebyla pro účely rekognice maskována tak, jako předtím popsaný pachatel trestného činu, nemohla mít na věrohodnost výsledků rekognice či na její zákonnost v tomto konkrétním případě žádný vliv. Uvedené markanty totiž nemohly zastřít podobu pachatele natolik, aby svědkům zabránily vnímat i další znaky jeho fyzického zevnějšku, jako je právě tvar a výraz obličeje, stavba a držení těla apod.

K rekognici podle fotografií provedené dne 30. srpna 2000 a k otázce vzhledu figurantů

Jak již bylo popsáno v narativní části tohoto nálezu, došlo dne 30. srpna 2000 k rekognici stěžovatele podle fotografií, při níž byl poznávající osobou svědek V. M. Ústavní soud na základě spisového materiálu shledal, že tato rekognice neposkytuje věrohodné výsledky.

Ustanovení § 93 odst. 2 in fine trestního řádu, relevantní v době uvedené rekognice, vyžaduje, aby osoby či věci poznávané v rámci rekognice byly svědku ukázány mezi objekty téhož typu. (Od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. je obdobný požadavek pro rekognici in natura a podle fotografií vyjádřen v ustanovení § 104b odst. 3, 4 a 5 trestního řádu). Ústavní soud se k otázce vzhledu přizvaných figurantů, resp. jejich výrazné odlišnosti vůči rekognované osobě obšírněji vyjádřil např. v nepublikovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 132/04. Za zásadní označil požadavek, aby se ostatní figuranti od poznávané osoby při rekognici výrazně neodlišovali zejména vzrůstem, obličejem a jeho úpravou (vousy, barva), vlasy (barvou, množstvím a délkou), oblečením, věkem apod. (srov. Protivinský, M.: Vady rekognice a jejich procesní důsledky, Bulletin advokacie č. 2/1997, s. 12). Přitom rozhodně není nutné, aby všechny osobnostní znaky figurantů a poznávané osoby byly výrazně podobné. Takový náhled by byl dle Ústavního soudu v praxi neuskutečnitelný a nezohledňoval by základní účel rekognice jako důkazního prostředku a procesních požadavků na něj kladených. Účelem rekognice je, aby svědci určili pachatele mezi osobami, které přibližně odpovídají popisu, který titíž svědci ohledně pachatele podali předem. Za nepřípustnou však v nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 154) Ústavní soud označil takovou míru odlišnosti obviněného od figurantů, kdy při rekognici in natura byl dospělý obviněný postaven mezi dospívající chlapce, z nichž nejstarší byl o více než 13 let mladší, a figuranti se od obviněného fyziognomicky nápadně lišili.

Výše uvedené závěry lze „mutatis mutandis“ vztáhnout i na rekognici podle fotografií. Na základě posouzení dokumentace na č. l. 172 a násl. trestního spisu ve věci stěžovatele je Ústavní soud nucen konstatovat, že při rekognici podle fotografií konané dne 30. 8. 2000 se svědkem M. došlo k porušení výše uvedených zásad, a tím i zákona (ustanovení § 93 odst. 2 trestního řádu v tehdy platném znění). Svědku M. bylo při fotorekognici předloženo šest fotografických snímků. Figuranti na snímcích se až na jednu výjimku od stěžovatele vzezřením výrazně odlišovali, byli co do zjevu výrazně mladší, navíc zcela odlišných fyziognomických typů. Skutečně se dle údajů na č. l. 175 jednalo o osoby o šest až osm let mladší než stěžovatel, opět s výjimkou figuranta č. 3. Zásadním pochybením však bylo, že policejní orgán do fotoalba pro účely rekognice založil fotografie figurantů co do stáří, formátu a kvality výrazně odlišné od snímku, na němž byl zachycen stěžovatel. Při fotorekognici bylo na jedné straně užito starších zažloutlých, málo ostrých portrétních fotografií figurantů, jež všechny mají shodný tvar, pozadí i úpravu (bílé orámování), zatímco stěžovatel je jako jediný zachycen na novém digitálním snímku s vysokým rozlišením podélného tvaru bez bílých okrajů, navíc s čerstvým datem uvedeným v pravém dolním rohu (č. l. 174). Takový postup činí uvedenou rekognici podle fotografií nejen absolutně nevěrohodným důkazem, ale je i v rozporu se zásadami pečlivé kriminalistické práce.

IX.

Závěr

I přes pochybení orgánů činných v trestním řízení, k nimž došlo při rekognicích se svědky R. a M., nedospěl Ústavní soud k závěru, že by bylo namístě zrušení návrhem stěžovatele napadených usnesení. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti vychází ze zásady sebeomezení a ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů přistupuje jen tehdy, lze-li v následném řízení před obecnými soudy reálně očekávat rozhodnutí pro stěžovatele příznivější. Ústavní soud navíc v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že orgán ochrany ústavnosti hodnotí spravedlivost procesu jako celek a že dílčí pochybení nemusí nutně vést k rozhodnutím, jež by bylo třeba zrušit pro zjevný rozpor s ústavním pořádkem.

V projednávané věci se Ústavní soud po zhodnocení všech okolností nepřiklonil k závěru, že rozsudek nalézacího soudu o vině stěžovatele trestným činem a na něj navazující rozhodnutí obecných soudů zasáhla do práva stěžovatele na spravedlivý proces a do jiných základních práv garantovaných Listinou a Úmluvou.

I když výsledky poznávacích úkonů ze dne 3. 5. a 30. 8. 2000 nejsou věrohodné, jsou skutková zjištění obecnýchsoudů opřena ještě o řadu dalších usvědčujících důkazů, takže o vině stěžovatele nejsou důvodné pochybnosti. Odsuzující rozsudek je opřen o výsledky dalších, bezchybně a v souladu se zákonem provedených poznávacích řízení, při nichž pracovnice letištní kontroly, svědkyně Pr. a S., stěžovatele jako pachatele krádeže přesvědčivě ztotožnily. Dalším usvědčujícím důkazem je pak pachová stopa stěžovatele nalezená na místě činu. Závěr o vině stěžovatele je podporován celou řadou dalších indicií uvedených obecnými soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí, ať se již jedná o harmonogram cesty stěžovatele do Prahy inkriminovaného dne, či skutečnost, že v jeho držení zůstaly věci, jež mu jako bývalému celníkovi mohly spáchání trestného činu usnadnit.

Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně výše způsobené škody, Ústavnísoud konstatuje, že není v jeho pravomoci zasahovat do způsobu, jakým obecné soudy hodnotily v tomto ohledu výpověď poškozeného N. L. D. Obecné soudy náležitě zdůvodnily, proč vzaly výpověď tohoto svědka za základ svých skutkových zjištění a z jakých důvodů ji považují za věrohodnou. V tomto ohledu Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal známky libovůle a v zásadě se ztotožňuje i s argumentací Nejvyššího soudu, pokud jde o námitky stěžovatele uvedené ohledně zjištění výše způsobené škody v jeho dovolání.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení dali souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnísoud neshledal, že by návrhem stěžovatele napadená rozhodnutí obecných soudů způsobila porušení jeho ústavním pořádkem garantovaných základních práv, a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru