Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 528/03Usnesení ÚS ze dne 18.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.528.03
Datum podání03.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 61


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 528/03 ze dne 18. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 528/03

Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. P. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. října 2003, sp. zn. 6 To 577/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a i jinak co do formálních podmínek, s výjimkou formální vady v plné moci (substituční doložky), ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. října 2003 (6 To 577/2003-72) a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 2. října 2003

(6 To 577/2003-72) zamítl stížnost stěžovatele do usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. září 2003 (PP 937/2002-64), jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 1995 (3 T 52/95).

Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jak je vpředu označeno, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí (PP 937/2002-64) tak, že stěžovatel sice dosáhl za dobu stávajícího výkonu trestu velmi příznivého hodnocení, doloženého i vysokým úhrnným počtem udělených kázeňských odměn, avšak na druhé straně projevil negativní postoj ke svým synům, přičemž z vyžádaného znaleckého posudku vyplynulo, že u stěžovatele nedošlo k zásadní osobnostní změně k lepšímu. Krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil a zdůraznil, že okresní soud rozhodl na základě náležitých podkladů, nepřehlédl vysokou závažnost trestné činnosti, za kterou stěžovatel trest vykonává a daný rozpor zodpovědně řešil znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, zvláštní specializace: klinická psychologie. Jestliže tedy okresní soud po nesporně zevrubném zhodnocení uvedených zjištění nedospěl k dostatečnému vnitřnímu přesvědčení, že stěžovatel (přes dané příznivé hodnocení věznicí) povede napříště nezávadný způsob života, nemohl stížnostní soud přičíst jeho zamítavému rozhodnutí rozpor s ust. § 61 odst. 1 písm. a) tr. ř. Jako důvod k podmíněnému propuštění nebyl uznán ani stěžovatelem tvrzený zdravotní stav, neboť dle názoru stížnostního soudu jej lze řešit prostředky Zdravotní služby VS ČR.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v obecné rovině uvádí, že krajský soud posuzoval jeho věc zaujatě a podpůrné skutečnosti posuzoval jako hlavní. Dále poukázal na své příznivé hodnocení, doložené i vysokým úhrnným počtem udělených kázeňských odměn. Stěžovatel uvádí rovněž, že je věřící člověk, dopis, který napsal svému synovi a který byl vyložen okresním soudem v neprospěch jeho žádosti, konzultoval s pracovníkem církve a ten jej shledal morálně bez závad. Obecný soud blíže neodůvodnil, proč je tento dopis tak důležitý. Stěžovatel se domnívá, že splnil podmínky ust. § 61 tr. ř. Ze způsobu rozhodnutí krajského soudu má za to, že se jeho věcí zabýval pouze povrchně, a tím zkrátil jeho ústavně zaručené právo domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jak je vpředu označeno, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel dle povahy vývodů ústavní stížnosti usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo zejména za situace, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994).

Právo na soudní ochranu tak, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále znamená, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecných soudů. Především je pak evidentní, že obecné soudy se žádostí stěžovatele náležitě zabývaly, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jak je vpředu označeno, je zřejmé, které skutečnosti má soud za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a proč neshledal důvod pro vyhovění stížnosti stěžovatele (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti podklady, na základě kterých bylo rozhodnuto, nikterak nezpochybňoval a rovněž tak neuvedl žádné konkrétní výhrady proti procesnímu postupu, na základě kterého bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí.

Rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život [§ 61 odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně. Ani obecné soudy nepopírají, že první podmínku stěžovatel splnil, mají však odůvodněné pochybnosti o splnění podmínky druhé. Své přesvědčení opřely o znalecký posudek, jehož závěry stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje a rovněž tak Ústavní soud nemá důvod o nich pochybovat.

V daných souvislostech je dále možné poukázat i na to, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění. Je věcí obecnýchsoudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily, jak se v dané věci stalo.

Z důvodů vpředu rozvedených dospěl Ústavnísoud k závěru, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve stěžovatelově věci porušeno nebylo, ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž se jevilo účelným vyzývat právního zástupce stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci - substituční doložky (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. března 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru