Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 527/16 #1Usnesení ÚS ze dne 03.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - pro místní rozvoj - Česká republika
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.527.16.1
Datum podání15.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 37 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 18


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 527/16 ze dne 3. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Kulky, zastoupeného Mgr. Evženem Štefanem, advokátem, sídlem Pod Harfou 933/62, Praha 9 - Vysočany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 18 Co 363/2015-80, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na tlumočníka, jako jedno z práv tvořících v souhrnu spravedlivý proces [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. a) a písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. a) a písm. f) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech].

2. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 6. 2015 č. j. 26 C 10/2015-30 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba se žádostí na zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodnuto o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen vedlejší účastnici (žalované) zaplatit částku 600 Kč (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že takto obvodní soud rozhodl o požadavku na peněžité zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jehož se stěžovatel domáhal z titulu nesprávného úředního postupu orgánů územního samosprávného celku při výkonu státní správy. Stěžovatel podal u Úřadu městské části Praha 19, odbor výstavby, podnět k dozorové činnosti při provádění přístavby specifikovaného rodinného domu, při níž mělo docházet k nedodržení obecných technických požadavků na výstavbu. Újma měla být stěžovateli způsobena tím, že stavební úřad nezahájil správní řízení a nevydal rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stěžovateli vznikla újma odepřením spravedlivého řízení před stavebním úřadem.

3. Obvodní soud po zhodnocení věci uzavřel, že žaloba není důvodná. Samotným uplatněním podnětu stěžovatele nebylo zahájeno správní řízení, v němž by začaly běžet lhůty pro vydání rozhodnutí. Na základě podnětu žalobce byl správní orgán povinen prošetřit skutečnosti v podnětu uvedené a na základě svých zjištění dojít k závěru, zda správní řízení je třeba zahájit či nikoliv. V daném případě stavební úřad neshledal žádný důvod, pro který by bylo nutno zahájit řízení z moci úřední či vydat rozhodnutí. Sdělení stavebního úřadu nebylo nadřízeným orgánem zrušeno, a to ani v rámci opatření proti nečinnosti či na základě podané stížnosti. Stavební úřad tak jednal zcela v souladu s právními předpisy, když ve lhůtě 30 dnů od obdržení podnětu sdělil stěžovateli důvody, pro které nezahájil řízení z moci úřední, přičemž tento postup odůvodnil. Soud prvního stupně neshledal rovněž důvodným ani stěžovatelem tvrzený nesprávný způsob vykonání kontrolní prohlídky stavby. V řízení bylo prokázáno, že dne 4. 8. 2014 byla provedena kontrolní prohlídka stavby, které se zúčastnil i stěžovatel a ze které byl učiněn zápis splňující předepsané náležitosti. Stěžovatel ostatně svým podpisem ztvrdil, že byl s jeho obsahem seznámen a souhlasil s ním a nežádal ani jeho opravu nebo doplnění. Tvrzení stěžovatele o nezákonném způsobu provedení prohlídky tak obvodní soud hodnotil jako účelové, tudíž s ohledem na neexistenci nesprávného úředního postupu žalobu zamítl.

4. K odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno a stěžovateli byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč. S hodnocením věci samé, jak jej provedl obvodní soud, se městský soud zcela ztotožnil. Nato k odvolací námitce stěžovatele uvedl, že obvodní soud se nedopustil ani procesního pochybení, neustanovil-li stěžovateli, jenž je slovenským státním občanem s trvalým pobytem v Rakousku, tlumočníka, neboť potřeba tlumočení nevyšla před soudem ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), najevo (stěžovatel podal žalobu v českém jazyce, při jednání soudu adekvátně reagoval a žádnou námitku, podle níž by nerozuměl obsahu jednání, neuvedl).

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel především zdůrazňuje, že je občanem cizího státu. Teorie přitom podle něj dovodila, že i pokud účastník řízení neuplatní své právo jednat před soudem ve své mateřštině, soud mu takové vystupování umožní, popřípadě jej k jednání v mateřštině vyzve, jestliže to vyžaduje účel řízení či potřeba v rámci procesních práv účastníka nebo splnění procesních povinností. I podle názoru Ústavního soudu [srov. například nález sp. zn. II. ÚS 186/05 ze dne 8. 8. 2005 (N 155/38 SbNU 235)] tam, kde existuje pochybnost o tom, zda je účastník řízení s ohledem na své jazykové znalosti schopen adekvátně reagovat na výzvu soudu ke splnění procesních povinností nebo uplatnění procesních práv v českém jazyce, je třeba úkon soudu provést rovněž v jazyce, kterému účastník řízení rozumí, anebo mu ustanovit tlumočníka. Tím, že městský soud nijak nereagoval na skutečnost, že stěžovatel neovládá český jazyk a že neshledal námitku stěžovatele v tomto směru opodstatněnou, porušil základní právo stěžovatele, jak je definováno výše. Dále nejpozději v řízení o odvolání stěžovatele vyšla v soudním řízení najevo potřeba ustanovit stěžovateli zástupce, jelikož to bylo nezbytné k ochraně jeho zájmů. To zejména proto, že z podání stěžovatele bylo zřejmé, že se v procesním právu zjevně neorientuje a že se nachází v tíživé osobní situaci. Soud by takto měl postupovat zvláště v situaci, kdy je z podání účastníka řízení zřejmé, že se v procesním právu zjevně neorientuje, že se nachází v tíživé osobní situaci a že vzhledem k zastoupení protistrany může být v procesu značně znevýhodněn.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Ke stěžovatelově argumentaci je třeba v první řadě dodat, že je značně obecná bez náležité reflexe daného případu. Obvodní soud, vida, že stěžovatel v průběhu řízení rozumí a adekvátně reaguje, stěžovateli tlumočníka neustanovil. Komentářová literatura [srov. např. JIRSA, J. - JANEK, K. In. JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha I., § 1-78g občanského soudního řádu. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 116 a násl.] přebírá závěry judikatury, podle níž jsou si čeština a slovenština velmi blízké a nutnost tlumočení nastává zpravidla jen při použití odborné terminologie, která se v obou jazycích může lišit. Stěžovatel však na žádnou takovou situaci v jeho případě neupozorňuje, dokonce ani v ústavní stížnosti přímo netvrdí, že česky nerozuměl, natož aby konkrétně uvedl - a využil tak třeba i nynějšího zastoupení advokátem - čemu eventuálně během řízení před obecnými soudy nerozuměl. Celá stěžovatelova argumentace tak vlastně jen opisuje obecné postupy plynoucí z literatury či judikatury, kdy a jak účastníku řízení tlumočníka ustanovit, aniž by ale v podstatě jakýmkoliv způsobem bylo naznačeno, proč si takový postup vyžadovala i stěžovatelova situace. Jediným přímým (ale poněkud osamoceným) tvrzením tak zůstává věta, že městský soud nezareagoval na skutečnost, že stěžovatel neovládá český jazyk. Jak ovšem plyne z výše uvedeného (srov. komentář shora), účastník řízení může před českými soudy používat i slovenštinu.

10. Tvrdí-li stěžovatel - opět ve velmi obecné rovině - že v jeho případě byly splněny podmínky pro ustanovení zástupce ve smyslu § 30 o. s. ř., pak v této souvislosti nevysvětluje, proč nepostačovalo, že jej v řízení zastupovala JUDr. Jana Hubená, advokátka, a později pak obecná zmocněnkyně stěžovatele.

11. Nezbývá tedy než uzavřít, že podle názoru Ústavního soudu nebylo v řízení před obecnými soudy žádné stěžovatelem vzpomínané právo porušeno. Tomu ostatně nasvědčuje i ta skutečnost, že byť stěžovatel zpochybňuje aspekty spravedlivého procesu v jeho věci, vůbec se nevyjadřuje k podstatě sporu samého. Přitom spravedlivý proces není hodnota sama o sobě a sama pro sebe, ale jeho naplnění vede (má vést) ke správnému (tj. právu odpovídajícímu) a spravedlivému rozhodnutí sporu. Stěžovatel však věcné posouzení, i třeba právě v kontextu jím tvrzených pochybení, zcela pomíjí.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru