Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 525/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Rakovník
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Rakovník
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.525.17.1
Datum podání20.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 222


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 525/17 ze dne 21. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 č. j. 5 Tdo 1116/2016-33, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2015 č. j. 11 To 328/2015-712 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. dubna 2015 č. j. 2 T 146/2014-656, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Rakovníku a R. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") odsouzen pro přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit tak, že společně s dalším odsouzeným R. Č., jednajícím za obchodní společnost Giga Gym s. r. o., uzavřel smlouvu o dílo, a to za nápadně nevýhodných podmínek pro tuto společnost, která neměla být nikdy realizována, a jejím účelem bylo vyvést z této společnosti její jediný majetek. Na základě této fiktivní pohledávky byla stěžovateli v rámci exekuce na majetek obchodní společnosti Giga Gym s. r. o. vyplacena částka 156 897 Kč, čímž došlo k poškození věřitele této společnosti, neboť ten nemohl svou pohledávku uspokojit jinak.

3. Stěžovatel rozsudek okresního soudu napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že jej napadeným usnesením jako nedůvodné dle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Podle stěžovatele není zřejmé, jak jeho jednání mohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů o tom, že v jeho věci figurovala neexistující pohledávka, podle jeho přesvědčení šlo o pohledávku řádnou, vzniklou na základě platného právního úkonu. Zdůrazňuje, že platnost uzavřené smlouvy o dílo nebyla po celou dobu trestního řízení zpochybněna.

6. Stěžovatel má za to, že mu nelze vytýkat, že si ve smlouvě o dílo vyjednal podmínky, které byly pro něj co nejvíce výhodné. Upozorňuje, že z uvedeného právního vztahu začal plnit, když nakoupil materiál k realizaci svého závazku. Doklady o těchto nákupech podle něj nebyly ze strany soudů nijak zohledněny. Stěžovatel namítá, že soudy bez jakéhokoli vysvětlení pokládaly jeho výpověď za účelovou a že bezdůvodně přehlížely důkazy prokazující jeho nevinu. Podle stěžovatele ze žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že věděl o splatných závazcích společnosti Giga Gym s. r. o. vůči svým věřitelům, resp. že by smlouvu o dílo uzavíral s tím, že nebude nikdy realizována.

7. Podle stěžovatele v důsledku uvedených pochybení došlo ze strany obecných soudů k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel podotýká, že se ani jeden ze soudů nevypořádal se všemi námitkami obhajoby.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Námitky stěžovatele směřují primárně k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým trestní soudy dospěly. Ústavní soud však ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, kdyby postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Námitky stěžovatele směřují zejména vůči skutkovým závěrům, ke kterým obecné soudy dospěly na základě provedených důkazů a jejich hodnocení, přičemž tyto námitky uplatňoval již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel se tedy pokouší postavit Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší, ledaže by byla napadená rozhodnutí založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/4 SbNU 255 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).

12. Stěžovatel svou ústavní stížnost opírá v prvé řadě o tvrzení, že smlouvu o dílo s obchodní společností Giga Gym s. r. o. uzavíral v dobré víře a s úmyslem ji řádně realizovat. Rozporuje tedy závěr obecných soudů, že jeho pohledávka založená touto smlouvou měla fiktivní charakter. Ústavní soud však odmítá námitku stěžovatele, že by pro tento závěr obecných soudů neexistovaly žádné důkazy a že platnost zmíněné smlouvy nebyla v trestním řízení zpochybněna.

13. Ve všech napadených rozhodnutích totiž obecné soudy přehledně uvedly sérii skutečností a důkazů podporujících jejich výsledné závěry. Jestliže stěžovatel tvrzení o svém záměru provést sjednané dílo odůvodňuje tím, že za tímto účelem nakoupil materiál, krajský soud v odůvodnění svého usnesení (č. l. 5) poukázal na to, stěžovatel neměl živnostenské oprávnění provozovat stavební činnost a neměl ani zaměstnance, s jejichž pomocí by mohl dohodnuté dílo uskutečnit. Krajský soud dále upozornil na to, že na všech fakturách předložených stěžovatelem figurovala jako odběratel jiná osoba, než sám stěžovatel, a že stěžovatel předložil například i doklad o nákupu materiálu, který k dohodnutému dílu vůbec nebyl potřebný.

14. Ústavní soud musí odmítnout námitku stěžovatele, že obecné soudy dospěly k závěru o účelovosti jeho výpovědi bez jakéhokoli odůvodnění. Již okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku (č. l. 13-14) podrobně vyložil důvody, které prokazovaly nepravdivost výpovědi stěžovatele. Na tuto argumentaci dále navázal krajský soud, který zpochybnění pravdivosti verze skutkového děje prezentované stěžovatelem dovozoval zejména z toho, že stěžovatel smlouvu uzavřel s osobou, která v inkriminované době nebyla oprávněna za obchodní společnost Giga Gym s. r. o. jednat. Krajský soud rovněž zdůraznil, že objednatel díla, tj. obchodní společnost Giga Gym s. r. o., stěžovateli jako zhotoviteli nezaplatila dohodnutou zálohu ve výši 100 000 Kč, takže tvrzení stěžovatele, že i za takové situace nakupoval stavební materiál v hodnotě několika desítek tisíc korun, se jeví jako nevěrohodné.

15. Odůvodnění skutkových a právních závěrů lze konečně nalézt i v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Ten správně připomněl, že jednání stěžovatele je třeba vnímat v širším kontextu, přičemž přehlížet nelze mj. skutečnost, že jeho spoluobžalovaný R. Č. (s nímž stěžovatel smlouvu o dílo uzavíral) se již jednou prokazatelně pokusil o vyvedení jediného zpeněžitelného majetku obchodní společnosti Giga Gym s. r. o. Nejvyšší soud dále upozornil na nesmyslnost jednání obchodní společnosti Giga Gym s. r. o. při sjednávání a hrazení smluvních pokut, které představovaly částku, jíž stěžovatel v rámci exekuce uvedené společnosti nakonec získal, s tím, že takové jednání jasně vypovídá o tom, že jediným účelem jednání stěžovatele a jeho spoluobžalovaného bylo vyvést ze zadlužené společnosti majetek a znemožnit tak uspokojení dalších věřitelů (srov. str. 6 až 7 usnesení Nejvyššího soudu).

16. Stěžovatel se konečně mýlí i v tom, že platnost uzavřené smlouvy o dílo nebyla po celou dobu trestního řízení zpochybněna. Krajský soud totiž srozumitelně vysvětlil, že jak podle předchozí, tak i podle současné občanskoprávní úpravy je třeba uzavření dané smlouvy považovat za absolutně neplatný právní úkon, resp. absolutně neplatné právní jednání (srov. č. l. 6 usnesení krajského soudu). Tento závěr potvrdil i Nejvyšší soud (srov. str. 7 usnesení Nejvyššího soudu).

17. Z výše uvedeného plyne, že obecné soudy spolehlivě a logicky odůvodnily své skutkové a právní závěry. Je navíc třeba podotknout, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nereaguje na výše uvedené konkrétní argumenty, na nichž obecné soudy své úvahy založily. Ústavní soud tak nemá těmto úvahám obecných soudů co vytknout a v posuzované věci neshledává žádný prostor pro uplatnění principu in dubio pro reo.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru