Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 523/04Nález ÚS ze dne 03.03.2005Podjatost soudce rozhodujícího jak v konkurzním řízení, tak i tímto řízením vyvolaném řízení o určení existence pohledávky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříksoudce/podjatost
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 43/36 SbNU 457
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.523.04
Datum vyhlášení17.03.2005
Datum podání18.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 23 odst.2

99/1963 Sb., § 14 odst.1, § 14 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 523/04 ze dne 3. 3. 2005

N 43/36 SbNU 457

Podjatost soudce rozhodujícího jak v konkurzním řízení, tak i tímto řízením vyvolaném řízení o určení existence pohledávky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 3. března 2005 sp. zn. III. ÚS 523/04 ve věci ústavní stížnosti H. s. K., a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 25. 3. 2004 sp. zn. Nco 39/2004, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. L. H. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí sporu o určení existence stěžovatelčiny pohledávky přihlášené do konkursního řízení.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2004 č. j. Nco 39/2004-38 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 2004 a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 23. 8. 2004 a 24. 9. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2004 č. j. Nco 39/2004-38, a to pro porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ústavní soud ověřil, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2004 č. j. Nco 39/2004-38 bylo rozhodnuto, že soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. L. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí právní věci žalobce H. s. K., a. s., (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) proti žalovaným: 1. T. G., a. s., 2. Ing. P. B., správce konkursní podstaty úpadce T. G., a. s., 3. JUDr. J. F., správce konkursní podstaty úpadce M. s. K., a. s., o určení existence pohledávky ve výši 1 057 425,52 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 Cm 69/2000.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je konkursním věřitelem úpadce M. s. K., a. s., konkursní řízení na majetek tohoto úpadce je vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 K 21/99 a rozhodující soudkyní je od samého počátku konkursního řízení doposud JUDr. L. H. V řízení vedeném pod sp. zn. 26 Cm 69/2000 se stěžovatelka u Krajského soudu v Brně domáhá v souladu s § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, určení pravosti své pohledávky, přihlášené do výše uvedeného konkursního řízení na majetek úpadce (incidenční řízení). Také v tomto řízení je rozhodující soudkyní od samého počátku JUDr. L. H. Podáním ze dne 24. 2. 2004 vznesla stěžovatelka v incidenčním řízení řádně a včas námitku podjatosti soudkyně JUDr. L. H. O této námitce rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 25. 3. 2004 svým usnesením č. j. Nco 39/2004-380 tak, že JUDr. L. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování uvedené věci.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím potvrdil stav, kdy incidenční řízení bylo přiděleno k rozhodnutí totožné soudkyni jako konkursní řízení, tedy osobě již ze samotné povahy věci podjaté. Na podporu svého tvrzení uvádí stěžovatelka následující argumenty:

a) JUDr. L. H. má ohledně předmětu incidenčního řízení poznatky, které získala jiným způsobem, než dokazováním při jednání - poznatky, které získala v průběhu samostatného konkursního řízení.

b) Jedním z účastníků incidenčního řízení je JUDr. J. F., který byl JUDr. L. H. v konkursním řízení jmenován správcem konkursní podstaty úpadce. Sama JUDr. L. H. zamítla několik návrhů na jeho zproštění funkce soudem, podaných konkursními věřiteli. Soudkyně L. H. musela tedy vůči JUDr. J. F. chovat důvěru, a tento její postoj musí přetrvávat dosud, neboť jej funkce nezprostila, neudělila mu pořádkovou pokutu ani jinak nevyjádřila svou nespokojenost s výkonem jeho funkce, a to i přes důvodné návrhy konkursních věřitelů. Z toho je dle názoru stěžovatelky zjevný rovněž nadstandardní vztah JUDr. L. H. k jednomu z účastníků incidenčního řízení, a to žalovanému JUDr. J. F.

c) Mezi soudkyní JUDr. L. H. a JUDr. J. F. jako správcem konkursní podstaty úpadce je v jiném řízení (konkursním řízení) dán do značné míry vztah nadřízenosti a podřízenosti. V souladu s § 12 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, totiž může JUDr. L. H. udělovat JUDr. J. F. pokyny, jimiž je povinen se řídit.

Podle stěžovatelky podstatou řízení o určení pravosti pohledávky přihlášené do konkursu (incidenčního řízení) by mělo být nezávislé posouzení toho, zda určitá pohledávka do konkursu přihlášená je či není po právu. K rozhodnutí této otázky, uvádí stěžovatelka, přitom není třeba jakýchkoli nadstandardních znalostí o průběhu konkursního řízení, a není proto důvodu, aby takový spor vyvolaný konkursním řízením rozhodoval právě příslušný konkursní soudce.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na pravidlo neslučitelnosti rozhodování jednoho soudce současně v konkursním řízení a ve sporech tímto konkursním řízením vyvolaných, formulované i renomovanou akademickou právní doktrínou. Podle názorů vyskytujících se v odborné literatuře konkursní řízení a incidenční spory představují dvě samostatná řízení. Proto poznatky z konkursního řízení nejsou pro řešení incidenčního sporu nezbytné a ani by neměly řešení incidenčního sporu ovlivňovat (Wintrová, A.: Incidenční spory. Bulletin advokacie č. 4/2003, str. 13) a soudce projednávající konkurs by neměl rozhodovat také incidenční spory, které jsou konkursem vyvolány, neboť lze mít za to, že je z rozhodování vyloučen pro poměr k věci ve smyslu § 14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") (Zoulík, F.: Komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání. C. H. Beck, Praha 1998, str. 48).

Stěžovatelka danou situaci považuje za obdobnou, jako by o věci v prvním a druhém stupni rozhodoval totožný soudce, poukazuje na § 14 odst. 2 o. s. ř. a cituje stávající judikaturu v uvedené oblasti. Stěžovatelka považuje za nezbytné vykládat příslušná ustanovení občanského soudního řádu o vyloučení soudce konformně s ústavně zajištěným právem na spravedlivý proces, což však Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí neučinil.

Z uvedených důvodů považuje stěžovatelka za nepochybné, že JUDr. L. H. jako konkursní soudkyně úpadce je pro svůj vztah k věci, resp. pro svůj vztah k jednomu z účastníků incidenčního řízení, a to k žalovanému JUDr. J. F., podjatá, a proto vyloučená z rozhodování v incidenčním řízení vyvolaném právě konkursem na majetek úpadce. Závěrem stěžovatelka uvádí, že s ohledem na výše uvedené bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci porušeno její právo na spravedlivý proces, zejména právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V důsledku vadného obsazení soudu prvního stupně dochází podle stěžovatelky také k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.

Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci i vedlejších účastníků k projednávané věci.

Vrchní soud v Olomouci, zastoupený předsedou senátu, ve svém vyjádření Ústavnímu soudu, doručeném dne 28. 1. 2004, s ohledem na důvody ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění stížností napadeného usnesení, z něhož je zřejmé, že se nadřízený soud zabýval námitkou o neslučitelnosti projednávání a rozhodování soudce současně v konkursním řízení a současně ve sporech vyvolaných tímto konkursním řízením. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelkou namítaná okolnost (že rozhodující soudkyně čerpá poznatky z konkursního řízení a že ve svých důsledcích je to v rozporu se zájmem na nezávislém rozhodování incidenčního sporu) není sama o sobě způsobilá vzbuzovat pochybnost o nepodjatosti rozhodující soudkyně pro její vztah k věci. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci rovněž uvedl, že mu jsou známy názory procesní nauky o tom, že konkursní soudce není povolán k tomu, aby rozhodoval též spory vyvolané konkursem, v němž také rozhoduje. Ty zřejmě pramení z toho, že podle platné právní úpravy samosoudce konkursního soudu v jednom konkursním řízení rozhoduje i dohlíží na správce konkursní podstaty, takže vykonává funkce, které byly rozděleny podle prvorepublikové právní úpravy mezi soud a konkursního komisaře. Z toho však nemá vyplývat bez dalšího vztah soudce ke sporu vyvolanému konkursem, který by jej z rozhodování věci vylučoval. Uvedený účastník poukázal na to, že soudci rozhodující ve sporech vyvolaných konkursem si běžně připojují konkursní spisy a činí z nich potřebná zjištění bez ohledu na to, zda sami rozhodují v konkursním řízení, přičemž využití poznatků známých soudu z úřední činnosti je zákonný procesní postup. V souvislosti s tím předseda senátu poukázal na skutečnost, že při ústním jednání ve věci sp. zn. III. ÚS 449/04 dne 16. 12. 2004 bylo doloženo, že názor F. Zoulíka, dle kterého by konkursní soudce byl vyloučen z rozhodování incidenčních sporů konkursem vyvolaných pro podjatost k věci a kterého se stěžovatelka dovolávala, jmenovaným autorem již zastáván není. Důvodem pro vyloučení soudce by mohl pak být jeho názor na věc vyjádřený v pokynu uděleném správci podstaty dle § 12 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Tento důvod by mohl být dán ve sporu o vyloučení věci nebo jiného majetku z konkursní podstaty. Ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 Cm 69/2000 probíhá spor o určení sporné pohledávky a stěžovatelka ani netvrdila a netvrdí, že by rozhodující soudkyně při svém dohledu v konkursních řízeních dala některému ze žalovaných správců nějaké pokyny. Soudce rozhodující v konkursním řízení o pravosti, výši či pořadí pohledávek konkursních věřitelů nerozhoduje. Ani při výkonu dohlédací činnosti podle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání není konkursní soud oprávněn uložit správci konkursní podstaty, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, publikované pod č. 47/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto samotná skutečnost, že tatáž soudkyně rozhoduje jak v konkursním řízení, tak ve sporu tímto konkursem vyvolaném, důvod jejího vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci nezakládá. Dále předseda senátu uvedl, že Ústavní soud ve svých nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 370/04, sp. zn. I. ÚS 371/04 a sp. zn. III. ÚS 449/04 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 35, nález č. 159; svazek 34, nález č. 121; svazek 35, nález č. 193] dovozuje podjatost soudce přímo ze zákonné úpravy obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, což prý představuje změnu právního názoru oproti závěrům vysloveným v usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 390/03 (nepublikováno), k čemuž dodal, že mají-li být nálezy Ústavního soudu závazné i v případech dalších, jak z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") dovozuje první senát, je pro praxi důležitý nejen výrok, ale především odůvodnění nálezu. Po projednání věci sp. zn. III. ÚS 449/04 dospěl dle svého vyjádření Vrchní soud v Olomouci k závěru, že není podstatné, zda správce podstaty je účastníkem konkursního řízení nebo se jedná o zvláštní veřejnoprávní orgán a zvláštní procesní subjekt, jak Ústavní soud dovodil ve svém nálezu z 25. 6. 2002 vyhlášeném pod č. 403/2002 Sb. (jde o nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01, uveřejněný rovněž ve Sbírce rozhodnutí, svazek 26, nález č. 80). Z ustanovení, která upravují vztah konkursního soudu ke správci podstaty a dohled nad ním, vyplývá, že správce podstaty podléhá dohledu konkursního soudu a ve své činnosti je závislý na jeho rozhodnutích, z žádných ustanovení však neplyne, že by konkursní soudce byl závislý na postupu a rozhodnutí správce konkursní podstaty; nelze tedy dovodit vzájemnou závislost mezi konkursním soudcem a správcem postaty. Závěr, že zákon ve své koncepci zakládá podjatost soudce k jednomu subjektu konkursního řízení, byť by jím byl veřejný činitel svého druhu, je dle předsedy senátu vrchního soudu překvapivý, ještě překvapivější je závěr, že v konkursním řízení to není na překážku a do rozporu s právem na spravedlivý proces se vztah mezi konkursním soudcem a správcem konkursní podstaty dostává teprve v rámci incidenčního sporu, kde se správce konkursní podstaty stává účastníkem řízení, neboť ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny procesní předpisy musí garantovat nestrannost soudce a jeho nezávislost na kterémkoliv subjektu řízení, ať už se jedná o jeho účastníky nebo jiné subjekty řízení, včetně orgánů veřejné moci. Pokud by byl konkursní soudce ve vztahu ke správci podstaty ze zákona podjatý, nelze zákonné důsledky omezit pouze na oblast incidenčních sporů, takže zákon o konkursu a vyrovnání by po eventuálním zrušení řady jeho ustanovení byl nepoužitelný, avšak tento předpoklad koncepční vady zákona o konkursu a vyrovnání vyvrací dosavadní judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 18. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 89/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 97). Okolnosti, z nichž stěžovatelka dovozuje vztah rozhodující soudkyně ke správci konkursní podstaty úpadce M. s. K., a. s., tak spočívají výlučně v postupu rozhodující soudkyně v konkursním řízení, a proto nemohou být ve smyslu § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro její vyloučení, přičemž z jiného důvodu stěžovatelka výše označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci nenapadá. Toto rozhodnutí tudíž předseda senátu pokládá za správné a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, přičemž žádá, aby třetí senát věc znovu zvážil a předložil k projednání plénu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb.; současně navrhl, aby byl nález podle § 57 odst. 3 citovaného zákona vyhlášen včetně odůvodnění ve Sbírce zákonů.

Vedlejší účastníci řízení se svého postavení omisivně vzdali.

Ústavní soud konstatuje, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především poukazuje na svoji dosavadní judikaturu dopadající na obdobnou skutkovou i právní situaci, a to na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 370/04 a sp. zn. I. ÚS 371/04 (viz výše), ve kterých byla řešena obdobná otázka, a ve kterých dospěl první senát Ústavního soudu k následujícím závěrům:

Integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje.

Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval na straně jedné, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 127, str. 429); na druhé straně Ústavní soud vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 23, nález č. 98, str. 11).

Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998).

V projednávané věci jde o posouzení nestrannosti soudce v situaci, kdy tentýž soudce rozhoduje v konkursním řízení a současně s tím projednává a rozhoduje spor vyvolaný stejným konkursním řízením (incidenční řízení).

První senát Ústavního soudu ve výše uvedených nálezech předeslal, že otázkou vyloučení soudce z důvodu, že tentýž soudce je činný jednak v konkursním řízení, a zároveň v incidenčním řízení vyvolaném stejným konkursním řízením, se již v minulosti zabýval, přičemž v tehdejších případech judikoval, že nelze dospět k závěru o podjatosti soudce z pouhého faktu, že soudce jedná a rozhoduje ve dvou souvisejících věcech (viz § 14 odst. 4 o. s. ř., ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), resp. že důvody zakládající pochybnost o jeho nepodjatosti (nestrannosti) nelze vyvozovat pouze v rovině teoretické z toho, že soudce se účastní rozhodování ve dvou souvisejících věcech (srov. usnesení ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 390/03, nepublikováno). Ústavní soud současně zdůraznil, že není ovšem vyloučeno posouzení soudcovy nepodjatosti na základě konkrétních okolností, k nimž došlo v souvislosti s řízením a rozhodováním v dané věci či v jiných věcech, pokud je zde důvod pochybovat o nepodjatosti soudce vzhledem k jeho vztahu k věci.

Ústavní soud se však v předchozích případech nezabýval dalšími faktory, které mohou zakládat důvod pochybností o nepodjatosti (nestrannosti) soudce tak, jak je v projednávaném případě nastínila stěžovatelka a jak se rovněž po jejich zvážení jeví Ústavnímu soudu.

Podle názoru Ústavního soudu je třeba vyjít z koncepce vztahu mezi konkursním soudem a správcem konkursní podstaty a z koncepce postavení správce konkursní podstaty tak, jak jsou obsaženy v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Správce konkursní podstaty nemá v konkursním řízení postavení jeho účastníka, jeho postavení je tedy odlišné od postavení věřitelů či úpadce, o jejichž právech a povinnostech se v konkursním řízení rozhoduje. Současné pojetí vychází z úzkého vztahu mezi konkursním soudem a správcem konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty je osobou sice nezávislou na konkursních věřitelích, nicméně je osobou, která má úzkou vazbu na rozhodujícího konkursního soudce.

Tyto vazby se projevují ve způsobu a mechanismu ustanovení správce konkursní podstaty do funkce (správce je ustaven na základě rozhodnutí konkursního soudce), ve způsobu a mechanismu jeho zprošťování (správce může zprostit funkce pouze konkursní soudce), ve funkční závislosti správce na soudu v oblasti dohlédací činnosti soudu (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pokyny a přijímat jiná opatření) a v oblasti sankcionování správce za neplnění povinností (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pořádkovou pokutu za neplnění povinností) a konečně i ve sféře odměňování (o odměně správce rozhoduje konkursní soud, který může povolit vyplácení záloh, může odměnu přiměřeně snižovat či zvyšovat). Z výše uvedeného vyplývá, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem konkursní podstaty není vztahem neutrálním, je to vztah funkční závislosti a do jisté míry spolupráce, projevující se jak samotným ustanovením správce do funkce (již samotné ustavení do funkce a zproštění funkce závisí na uvážení soudce), tak komplexem dílčích vztahů, které se vyskytují v průběhu konkursního řízení. V případě správce konkursní podstaty lze podjatost a strannost soudce v konkursním řízení předpokládat; vzhledem k tomu, že správce však není účastníkem řízení, je tato otázka v konkursním řízení irelevantní.

Jinak tomu je v případě incidenčního řízení vyvolaného příslušným konkursem, kde správce konkursní podstaty figuruje vedle věřitelů a úpadce jako účastník řízení, přičemž předmětem řízení je osvědčení pravosti, výše a pořadí pohledávky přihlášené do konkursního řízení. V tomto řízení je totiž třeba přihlížet právě ke vztahu mezi soudcem a správcem konkursní podstaty v konkursním řízení, které vyvolalo incidenční řízení a pro jehož "potřebu" je incidenční řízení konáno. Incidenční řízení je řízením sporným, kde proti sobě stojí účastníci, přičemž jedním z nich je správce konkursní podstaty. Vztah mezi soudcem a správcem konkursní podstaty má specifickou povahu a není zcela neutrální. Podle Ústavního soudu je třeba právě tuto okolnost považovat za objektivní důvod, který je způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce tak, jak stanoví § 14 odst. 1 o. s. ř.

Vzhledem k tomu nelze podle Ústavního soudu na tyto případy aplikovat § 14 odst. 4 o. s. ř., neboť důvodem k vyloučení soudce z projednávání incidenčního sporu není jeho postup v jiném řízení (řízení konkursním), nýbrž jeho vztah k jednomu z účastníků řízení (správci podstaty).

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud dovodil, že pokud vrchní soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že účast soudkyně v konkursním řízení není důvodem jejího vyloučení z projednávání a rozhodování incidenčního řízení, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož součástí je též právo na to, aby o jejích právech a povinnostech rozhodoval nezávislý a nestranný soud (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Ústavnísoud poznamenává, že samotná otázka vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním je z hlediska případné podjatosti soudce nepodstatná, rozhodující je právě konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem konkursní podstaty. Jinými slovy, dokud je vztah mezi soudcem a správcem konkursní podstaty koncipován na zásadách uvedených shora, nelze připustit, aby tentýž soudce rozhodoval jak v konkursním řízení, tak v incidenčním řízení vyvolaném tímto konkursem, bez ohledu na to, zda jsou to řízení formálně odlišná, prováděná v různých procesních formách nebo zda incidenční řízení probíhá jako součást řízení insolvenčního.

Pokud jde o argumentaci Vrchníhosoudu v Olomouci, v níž poukazuje na to, že předchozí nálezy Ústavního soudu vydané ve věci stěžovatelky zpochybňují ústavnost zákona o konkursu a vyrovnání, kterážto ovšem měla být dřívější rozhodovací činností v podstatě potvrzena, Ústavní soud ji nepokládá za opodstatněnou. Vychází totiž z předpokladu, že Ústavní soud, jde-li o koncepci zákona o konkursu a vyrovnání, resp. koncepci vztahu subjektů konkursního řízení, nezjistil žádné vady. V rozhodnutí, na které předseda senátu poukazuje, však Ústavní soud danou otázkou přímo neposuzoval, takže ji za vyřešenou pokládat nelze. K tomu je třeba doplnit, že v tomto nálezu konstatovaná protiústavnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí ani neznamená zpochybnění celkové koncepce zákona o konkursu a vyrovnání, neboť příslušné závěry týkající se incidenčního řízení nelze automaticky vztahovat na řízení insolvenční, a to již jen proto, že se jedná o kvalitativně jiná řízení (kde vztahy jednotlivých subjektů řízení mají svá specifika), a ostatně i úvahy předsedy senátu týkající se vztahu konkursního soudu a jiných subjektů posledně uvedeného řízení mohou, ale i nemusí být opodstatněné, přičemž řešení těchto otázek by dle názoru Ústavního soudu překročilo rámec posuzovaného případu.

S ohledem na právní závěry obsažené ve výše uvedených nálezech prvního senátu Ústavníhosoudu, od kterých nemá Ústavní soud důvod se odchýlit, Ústavní soud i v nyní projednávané věci konstatuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2004 č. j. Nco 39/2004-38 podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil, a to vzhledem k souhlasu účastníků řízení ve smyslu § 44 odst. 2 citovaného zákona bez ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru