Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 521/01Nález ÚS ze dne 07.02.2002Dokazování v trestním řízení - závěr o zavinění pachatele

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 13/25 SbNU 91
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.521.01
Datum vyhlášení07.02.2002
Datum podání27.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 202 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.6

141/1963 Sb., § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 521/01 ze dne 7. 2. 2002

N 13/25 SbNU 91

Dokazování v trestním řízení - závěr o zavinění pachatele

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti podané

A. N., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To

216/2001, ze dne 30. 5. 2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního

soudu pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 174/2000, ze dne 30. 3. 2001,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 216/2001, ze

dne 30. 5. 2001 a rozsudek Obvodního soudu Prahu 4, sp. zn. 6

T 174/2000, ze dne 30. 3. 2001, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel se ústavní stížností podanou dne 24. 8. 2001

domáhá zrušení ve výroku tohoto nálezu označených rozhodnutí

obecných soudů. To s tím, že jejich vydáním i postupem soudů,

který napadeným rozhodnutím předcházel byla zasažena jeho základní

lidská práva a svobody vyplývající zejména z čl. 8 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále Listina) a čl. 90 Ústavy ČR.

Ze spisového materiálu obsaženého ve spisu Obvodního soudu

pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 174/2000, Ústavní soud zjistil, že

navrhovatel byl rozsudkem tohoto soudu, č.j. 6 T 174/2000-142, ze

dne 30. 3. 2001, uznán vinným trestným činem výtržnictví dle

§ 202 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) v jednočinném

souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví dle § 8 odst.

1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Byl mu uložen úhrnný

nepodmíněný trest odnětí svobody. Skutkově šlo o to, že v uvedeném

rozsudku v označeném čase a místě spolu s dalšími nezjištěnými

spolupachateli napadl jednoho člověka tak, že jej ranou pěstí do

obličeje srazil na zem, kde do něj následně kopal, v té době byli

obdobně na zem sraženi další dva lidé, do kterých navrhovatel

kopal rovněž. Všichni tři postižení tak utrpěli zranění, které je

ze soudně lékařského hlediska ublížením na zdraví s tím, že

zejména kopáním i do břicha a hlavy postižených mohlo reálně

vzniknout jejich zranění v podobě vážné poruchy na zdraví. Všichni

tři v rozsudku označení jako poškození byli slyšeni jak

v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem jako svědci,

jejichž totožnost i podoba byly utajeny (§ 55 odst. 2 tr.ř.),

přičemž byli označeni příjmením S., N., K. Proti označenému

rozsudku podal navrhovatel odvolání, které Městský soud v Praze

usnesením, č.j. 6 To 216/01-161, ze dne 30. 5. 2001, podle § 256

tr.ř. zamítl. To s odůvodněním, že nalézací soud provedl všechny

potřebné důkazy a ze skutkových zjištění vyvodil právní závěry jim

odpovídající.

Včas podanou ústavní stížností napadá navrhovatel obě

označená rozhodnutí obecných soudů. V zásadě zopakoval

argumentaci, kterou uplatnil v rámci svého odvolání v řízení před

obecnými soudy, kdy uvedl, že se trestné činnosti pro kterou byl

odsouzen nedopustil. Jeho výhrady především směřují do způsobu,

jakým byl navrhovatel poznán poškozenými (dvěma ze tří), když jeho

totožnost tito určili při návštěvě restaurace (za přítomnosti

policistů), před kterou se v minulosti incident odehrál. Poukázal

také na rozpory ve svědeckých výpovědích poškozených, které soudy

nesprávně vyhodnotily s tendencí vzít v úvahu výpovědi pro

navrhovatele nejméně výhodné, když další výpovědi svědčící v jeho

prospěch pominul. Má za to, že obecné soudy porušily ustanovení

§ 2 odst. 5, 6 tr.ř. stran objektivního zjištění skutkového stavu,

což z ústavněprávního hlediska představuje zasažení čl. 8 odst.

2 Listiny a čl. 910 Ústavy.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k věci pouze ve

stručnosti odkázal na napadená rozhodnutí s tím, že nemá co by

k nim doplnil.

Městské státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne

6. 9. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Dle ust. § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem

účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat

další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tedy

stěžovatel podáním ze dne 21. 1. 2002 a Městský soud v Praze

podáním ze dne 1. 2. 2002 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od

ústního jednání a vzhledem k tomu, že také ústavní soud má za to,

že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od

něj v této věci upuštěno.

Po zvážení všech okolností případu, vycházeje ze spisového

materiálu, argumentace vedené navrhovatelem i vyjádření Městského

soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní

stížnost je z části důvodná. To pak především z důvodu, který je

v podané ústavní stížnosti zmíněn pouze okrajově a který spočívá

ve zřejmém nesouladu mezi učiněnými skutkovými závěry a právním

hodnocením k nim přiřazeným. V tomto směru se jedná především

o výpovědi poškozených S., N. a K., kteří byli slyšeni ve všech

stadiích trestního řízení vedeného proti navrhovateli za užití §

55 odst. 2 tr.ř. jako utajení svědci. Bez ohledu na tuto

skutečnost z jejich jednotlivých výpovědí ovšem zřetelně plyne, že

navrhovatel útočil pouze proti jednomu z nich, označeným jako

V. S. Tento svědek potvrdil, že to byl navrhovatel, který jej

udeřil pěstí, v důsledku úderu upadl na zem a protože v této

chvíli byl v bezvědomí, nemohl se již k dalším útokům vyjádřit.

Stejné uvedl i svědek označený jako P. N. Ten viděl úder pěstí,

který vedl navrhovatel proti obličeji S. a navíc vypověděl, že

navrhovatel poté co S. upadl na zem do něj kopal. Určité rozpory

ve svých výpovědích u hlavního líčení uspokojivě vysvětlil. Ke

svému zranění však uvedl, že byl někým napaden, a to právě ve

chvíli, kdy navrhovatel napadal svědka S., dodal výslovně, že

navrhovatel na něj nezaútočil jako první, nemůže potvrdit, že by

to byl on, který mu způsobil zranění (čl. 41 předmětného spisu).

Ve své další výpovědi pak uvedl, že byl napaden, ale nikoli

navrhovatelem. Svědek označený jako K. potom k celému incidentu se

vyjádřil pouze tak, že o jeho průběhu nic neví, kdy z kritické

doby si pamatoval pouze odchod z diskotéky a následně až to, jak

byl sanitním vozem odvážen na ošetření. Na tomto místě je ovšem

nutné zdůraznit, že odsuzující rozsudek ve vztahu k navrhovateli

byl vybudován pouze a výlučně na výpovědích pouze těchto tří

svědků (poškozených). Za daného stavu tak v tomto směru lze

uzavřít, že z jejich výpovědí jednoznačně plyne, že navrhovatel

již popsaným způsobem prokazatelně napadl pouze svědka označeného

jako V. S. pouze v této části obou napadených rozhodnutí lze tedy

mít na to, že skutková zjištění ze kterých soudy vycházely mají

oporu v provedeném dokazování a v této části jim koresponduje

i přijatý právní závěr. Pokud však obecné soudy dospěly k závěru,

že obdobným způsobem navrhovatel jednal i vůči zbývajícím dvěma

poškozeným a také jim se pokusil ublížit na zdraví (§ 8/1 k § 222

odst. 1 tr. zák.), takový závěr v provedeném dokazování oporu nemá

z důvodů již shora vyložených. V tomto směru zjištěný skutkový

stav nelze označit za takový, který nevzbuzuje pochybnosti, tím

méně důvodné tak, jak jsou označený v trestním řádu. Za těchto

okolností, přes zjevný útok navrhovatele na jednoho z poškozených,

nelze jej rozšířit nedůvodně i na další a přenést na něj takto:

odpovědnost za jejich zranění. Nutno uzavřít, že v popsané části

vedeného dokazování obecné soudy vyvodily právní závěry, které

neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu. To do té míry, kterou je

možné označit za výraznou, tedy takovou, kterou nelze ani

z hledisek ústavně právních akceptovat (tak i rozh. Ústavního

soudu, sp. zn. III. ÚS 215/99, II. ÚS 301/98, III. ÚS 398/97).

Jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně

odpovídajícím způsobem a z něj vyvozenými právními závěry (a to

především označením příslušného trestného činu včetně míry

zavinění a způsobeného následku) je conditio sine qua non

spravedlivého procesu. Z hlediska skutkové podstaty každého

trestného činu nutno zdůraznit, že je charakterizována i tzv.

objektivní stránkou, jejímiž obligatorními znaky jsou jednání,

následek a příčinný vztah (kauzální průběh) mezi jednáním

a následkem. Všechny tyto znaky musí být v každé konkrétní

projednávané věci (jejich existence) prokázány. Pokud tomu tak

není (jako ve shora označené části stran napadených rozhodnutí),

nelze mít za to, že jsou naplněny všechny znaky představující

objektivní otázku skutkové podstaty toho kterého trestného činu.

Tak i v daném případě, kdy vedeným dokazováním ani v řízení před

soudy nebyl bezpečně prokázán vztah mezi navrhovatelovým jednáním

(zaviněním) a dovozeným následkem, tedy ublížením na straně

dalších dvou osob. Konečně z hlediska principu prezumpce neviny

musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním,

vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich

logicky vyplynout. Nerespektování uvedeného pak vede k porušení

práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl.

36 odst. 1 Listiny. Při respektování těchto zásad, nelze mít za

to, že trestní řízení proti navrhovateli bylo vedeno spravedlivě

a umožnilo také spravedlivé rozhodnutí. Ani při sebevětším

podezření nelze totiž takové podezření povýšit na jistotu, neboť

ta se musí opřít o jednoznačné a nepochybné důkazy. S poukazem na

uvedené tak nutno konstatovat, že obecné soudy z uvedených

hledisek postupovaly nejen v rozporu se zákonem (§ 2 odst. 5, 6

tr.ř.), ale jejich postup dosáhl již hranic protiústavnosti tak

jak jsou vymezeny v rámci principů obsažených v ústavně

garantovaném základním právu, jakým je právo na spravedlivý

proces, a to zejména z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i čl.

6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. K dalším

námitkám obsaženým v ústavní stížnosti nutno uvést, že právo na

obhajobu navrhovatele dosahující hranice protiústavnosti zasaženo

nebylo a skutečnosti v tomto směru uvedené, postavení navrhovatele

v trestním řízení vedeného proti němu nemohly zhoršit. Stran úvah

o případné rekognici, odkazuje Ústavní soud na argumentaci

Městského soudu v Praze obsaženou v jeho rozhodnutí, č.j. 6 To

30/2001-104, ze dne 24. 1. 2001, vůči které nemá zásadních výhrad.

Konečně úvahy navrhovatele o míře podnapilosti poškozených a takto:

věrohodnosti jejich výpovědí zůstávají pouze úvahami, které nebyly

nijak verifikovány.

S poukazem na uvedené tak nezbylo než obě napadená rozhodnutí

z důvodů takto vyložených zrušit, a to z hledisek procesní

ekonomie, ale i proto, že k uvedenému porušení zásad spravedlivého

procesu došlo již v řízení předsoudem I. stupně.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru