Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 520/98Usnesení ÚS ze dne 17.06.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříksoudce/podjatost
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.520.98
Datum podání14.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 25, § 67 písm.a, § 67 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 520/98 ze dne 17. 6. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu Mgr. R.P., zast. JUDr. M.S., na zahájení řízení před Ústavním soudem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 2 To 1060/98, ze dne 12. 11. 1998, takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 14. 12. 1998 návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem v rámci kterého se domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 2 To 1060/98, ze dne 12. 11. 1998. Označeným rozhodnutím byla dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále tr.ř.) zamítnuta stížnost navrhovatele do rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci, č.j. 2 T 222/98-820, ze dne 23. 10. 1998, jímž byla dle § 72 odst. 2 tr.ř. zamítnuta žádost navrhovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že v této době byly dány důvody vazby dle § 67 písm. a), b) tr.ř. a současně nebyla přijata záruka J.V. nabízená dle § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. a písemný slib navrhovatele podaný z hlediska ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tr.ř.

Navrhovatel má za to, že označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody obsažená v čl. 8 odst. 2, 5, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Z vyžádaných spisových materiálů týkajících se uvedené věci Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 10. 1998, č.j. 2 T 222/98-820, rozhodl jak vpředu uvedeno. To proto, že navrhovatel byl i v této době důvodně podezřelý ze spáchání závažných trestných činů (i zpronevěra dle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.). Okresní soud dospěl k závěru, že s ohledem na vysoké trestní sazby, které jsou na uvedené trestné činy stanoveny, trvá důvodná obava, že by se mohl navrhovatel trestnímu stíhání vyhýbat. Dodal, že existují i nadále rozpory mezi výpověďmi navrhovatele a svědků stran šetřených (fiktivních) faktur a dokladů a trvá tak nadále důvodná obava, že by mohl navrhovatel, ještě před konáním hlavního líčení, ovlivnit výpovědi těchto svědků. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Ostravě a ten, jak již řečeno, podanou stížnost zamítl. V podané stížnosti navrhovatel poukazoval na nekonkrétnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, když nebylo ani zjištěno, že by se pokusil některého ze svědků ovlivnit, když ti již byli v přípravném řízení slyšeni a změnou své výpovědi by se vystavili trestnímu postihu. Navíc navrhovatel byl vzat do vazby v únoru 1998, tedy půl roku poté co mělo dojít k událostem zakládajícím jeho trestní stíhání. Odvolací soud (podanou stížnost jak shora uvedeno) zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "konkrétní okolnosti" nelze spatřovat pouze v tom, že nebyly zjištěny konkrétní osoby u nichž se navrhovatel pokusil ovlivnit obsah jejich výpovědí (případně je ovlivnil), ale nutno vycházet z charakteru projednávané věci, ze vztahu navrhovatele (obžalovaného) a poškozených, případně spoluobviněných, z charakteru a obsahu jejich výpovědí apod. Významné je i to, že svědky jsou i příbuzní obžalovaného, jeho spolupracovníci či dokonce podřízení. Nelze posoudit zda uvedené osoby ovlivňoval jako svědky před svým vzetím do vazby, pokud však soud I. stupně za dané situace konstatoval existenci důvodu vazby dle § 67 písm. b) tr.ř., je možno tento závěr (v té chvíli) hodnotit jako správný. K důvodům vazby z hlediska § 67 písm. a) tr.ř. potom odvolací soud uvedl, že s ohledem na obžalobou označenou (kvalifikovanou) trestnou činnost, její charakter a okolnosti (i proto, že případ byl výrazně medializován), že tedy všechny tyto skutečnosti mohly vézt k důvodné obavě, že se navrhovatel v té době mohl trestnímu stíhání (hrozícímu trestu) vyhýbat. Odvolací soud uzavřel, že pokud navrhovatel neuprchl již dříve může být způsobeno tím, že do okamžiku sdělení obvinění či vzetí do vazby nepředpokládal, že k jeho trestnímu stíhání vůbec dojde. V důvodech podané ústavní stížnosti proti zmíněnému rozhodnutí odvolacího soudu navrhovatel opakuje skutečnosti již obsažené v jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu. Poukázal na to, že po svém vzetí do vazby již na radnici nepracuje, z jeho rodiny nikdo proti němu nevypovídal a připomíná, že na případné ovlivnění svědků měl možnosti před svým vzetím do vazby, přičemž takové jeho eventuální počínání zjištěno a konstatováno nebylo. Uzavřel, že nemusí nikoho ovlivňovat, případně se trestnímu stíhání vyhýbat, především také proto, že jednání, které je mu kladeno za vinu se nedopustil.

Ve vyjádření Krajského soudu v Ostravě, které si Ústavní soud vyžádal se odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, s tím, že na jeho důvodech není co měnit. Krajský soud v Ostravě připomíná, že důvodnost vazby byla v projednávané věci u navrhovatele hodnocena ve více případech s tím, že v březnu 1999 byl navrhovatel po provedení podstatné části hlavního líčení (byť nepravomocně), propuštěn na svobodu.

Ústavní soud na tomto připomíná, že není oprávněn si přisvojovat právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů s výjimkou ochrany ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy České republiky. Z takového úhlu pohledu, posuzujíc projednávanou věc dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je ve svém souhrnu zjevně neopodstatněná.

Předně Ústavní soud konstatuje, že v době, kdy o podaném návrhu rozhodoval, byl již navrhovatel po provedené podstatné části hlavního líčení skutečně pravomocným rozhodnutím propuštěn na svobodu. Zde je na místě připomenout, že v době, kdy byl návrh (ústavní stížnost) podán, soud I. stupně věc v hlavních líčeních projednával a nebylo tak možné poskytnout příslušné spisové materiály tak, aby Ústavní soud mohl v potřebném rozsahu odpovědně rozhodnout. Je takto snad i nadbytečné poukázat na to, že Ústavní soud se tak zabýval ve svém rozhodnutí co do důvodnosti vazby obdobím od označeného rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci do doby, kdy byla stížnost proti tomuto rozhodnutí odvolacím soudem zamítnuta, a to u vědomí, že navrhovatel byl již z vazby propuštěn. Ze spisu Okresního soudu Olomouc, sp. zn. 2 T 222/98, který Ústavní soud obdržel až koncem května 1999 k nahlédnutí (v rámci doby, na které bylo odročeno hlavní líčení) zjistil, že navrhovatel byl vzat do vazby hned poté co mu bylo sděleno obvinění ze shora uvedené trestné činnosti, přičemž bylo ve více případech (vždy negativně) rozhodováno o jeho žádostech o propuštění z vazby, případně o prodloužení vazby, a to s opakovaným poukazem na trvající existenci vazebních důvodů označených v ustanovení § 67 písm. a), b) tr.ř. Obdobná jsou i odůvodnění rozhodnutí týkající se vazby navrhovatele tak jak jsou založena v uvedeném spisu Okresního soudu Olomouc. Je argumentováno závažností trestné činnosti, pro kterou je navrhovatel stíhán ve spojení s množstvím slyšených (a k výslechu) navrhovaných svědků a dovozována důvodná obava, že na některé z nich (zejména spolupracovníky či - byť bývalé podřízené) by mohl působit tak, aby vypovídali (zejména v souvislosti s obstaráním fiktivních dokladů) v jeho prospěch a mařili tak samotné objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Ohledně tzv. vazby útěkové je potom argumentováno tím, že byly dány konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že uprchne či bude se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, zejména proto, že mu právě vysoký trest hrozí. Jak již naznačeno ze spisového materiálu obsaženého pod sp. zn. 2 T 222/98 Okresního soudu v Olomouci se podává, že navrhovatel byl usnesením Okresního soudu Olomouc ze dne 24. 2. 1998, č.j. 2 T 222/98-981, podle § 72 odst. 2 tr.ř. propuštěn z vazby na svobodu a následná stížnost OSZ byla usnesením Krajského soudu v Ostravě dne 10. 3. 1998, č.j. 2 To 222/98-998, zamítnuta. Stran tzv. vazby útěkové v označeném rozhodnutí soud I. stupně uvádí, že nepostačuje sama hrozba vysokým trestem, přičemž obavy z útěku navrhovatele nejsou dány, když vysvětlil svou krátkodobou nepřítomnost těsně před zadržením a bylo poukázáno, že se na policii ohlásil sám. Stejně uvažoval i soud odvolací, který poukázal i na přijetí záruky, písemného slibu navrhovatele i přijetí záruky peněžité. Na margo takto učiněných rozhodnutí (co do důvodu vazby dle § 67 odst. 1 písm. a) tr.ř., ve znění pozdějších předpisů), nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že důvody tzv. útěkové vazby nebyly dány ani v době, kdy byla vydána rozhodnutí obou zmíněných soudů, zejména tedy usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 1998, č.j. 2 To 1060/98, které také navrhovatel ústavní stížností napadl. I v této době již bylo prokazatelné, že se navrhovatel sám přihlásil na policii, o jeho totožnosti a bydlišti nemohlo být pochyb a úvaha, že by se skrýval pouze s odkazem na hrozbu vysokého trestu byla pouze a jenom hypotetická a nemohla sama o sobě založit požadovanou důvodnou obavu o cílené snaze navrhovatele trestnímu stíhání se vyhýbat. V této části tedy je podaná ústavní stížnost důvodná, když naznačeným rozhodnutím byla porušena navrhovatelova základní práva a svobody obsažená v čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod. Poněkud jiná a zajisté složitější byla úvaha soudů obou stupňů stran trvajících důvodů vazby koluzní. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že v dané věci (a také v daném časovém okamžiku podání ústavní stížnosti) šlo o složitější a také ohledně prováděného dokazování o rozsáhlejší trestní věc, ve které byla slyšena celá řada svědků. Z výpovědi některých (např. svědek Š.) potom plyne, že vztahy k navrhovateli lze označit až za kamarádské. Přitom v uvedeném ohledu jde (jak patrno z výpovědi svědka) o tak zásadní věc jako je vystavení fingovaných paragonů na odběr zboží. Obecné soudy tak byly vystaveny obtížné úvaze o existenci právě oněch konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že navrhovatel bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky a mařit tak objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. S poukazem na uvedené pak nelze obecným soudům vyčítat nedůvodnost takových úvah, jejich protizákonnost či dokonce protiústavnost. To přesto, že tyto úvahy byly v odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí vyjádřeny velmi povrchně a nepříliš přesvědčivě. Argument navrhovatele o tom, že na příslušné svědky mohl působit i před zahájením trestního stíhání - vznesení obvinění (v době, kdy byl na svobodě) lze odmítnout s poukazem na již řečené (byť v jiných souvislostech), totiž s poukazem na skutečnost, že navrhovatel nemohl nutně předpokládat, že proti němu bude vedeno trestní řízení. Ostatně je na místě znovu poukázat na to, že po výsleších a zaznamenání výpovědí příslušných svědků v řízení před soudem, byl navrhovatel propuštěn z vazby na svobodu. Za této situace nelze tedy mít za to, že by úvahy soudu o trvajících důvodech koluzní vazby byly zjevně nepřiměřené a dosahovaly až namítané úrovně protiústavnosti označené v podané ústavní stížnosti s poukazem na zasažení navrhovatelových základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

S poukazem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než celkově návrh jako zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru