Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 52/08 #1Nález ÚS ze dne 05.02.2009Výpočet odměny exekutora v případě dobrovolného plnění povinného po nařízení exekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Olomouc
SOUDNÍ EXEKUTOR - Břeclav - Cink Libor
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
exekuční příkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 18/52 SbNU 179
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.52.08.1
Datum vyhlášení18.02.2009
Datum podání08.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 59, § 46 odst.3

330/2001 Sb., § 5 odst.1, § 13, § 11 odst.1

99/1963 Sb., § 251


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Určení odměny exekutora musí zohledňovat skutečnost, že vymáhaná pohledávka byla dobrovolně uhrazena povinnou osobou bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce. Pokud obecné soudy tuto skutečnost při svém rozhodování nezohlední, porušují právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho i právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů Z.O. a M.O. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 5. února 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2007 č. j. 47 Nc 6003/2006-101. Návrh na zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu v Břeclavi ze dne 20. 6. 2007 č. j. 123 EX 726/06-6 odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Na majetek stěžovatelů byla nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen exekutor. Ten vydal napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž uložil stěžovatelům uhradit částku ve výši 254 271 Kč (odměna exekutora 204 400 a náhrada hotových výdajů 9 273 Kč, ke zmíněným částkám byla připočítána DPH). Dne 4. 7. 2007 stěžovatelé uhradili na účet exekutora celou vymáhanou částku (dlužnou částku a odměnu exekutora). Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podali námitky, kterým bylo ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu částečně vyhověno, a uvedený příkaz byl co do částky 6 162 Kč zrušen. Tuto změnu soud odůvodnil tím, že exekutor neprokázal v plné výši svůj nárok na hotové výdaje. Vypočtenou odměnu exekutora však nechal beze změn.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 byl zrušen § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. s odůvodněním, že pokud se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, jde o neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou. Výše odměny by dle názoru Ústavního soudu neměla vycházet jen z výše vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. V této souvislosti se v citovaném nálezu Ústavní soud zabýval výkladem § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (Nestanoví-li se dále jinak, náleží exekutorovi, který upustil od provedení exekuce, odměna ve výši 50 % odměny podle § 6 odst. 1 a 2, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky), resp. z nich plynoucí nesplnitelnou podmínkou, kterou pak shledal za rozpornou s principy právního státu. Dle názoru třetího senátu toto ustanovení však může být určitým vodítkem pro stanovení výše odměny v těch případech, kdy dojde k uhrazení dlužné pohledávky povinným „dobrovolně“.

Ústavní soud se neztotožnil se závěrem stěžovatelů, že exekutorovi v tomto případě nenáleží žádná odměna vzhledem ke zrušení § 5 odst. 1 exekučního řádu. Konstatoval však, že okresní soud se neřídil pravidly pro určení odměny exekutora stanovenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, ačkoli mu byly známy a tímto nálezem v odůvodnění argumentoval. Porušil tak právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho i právo stěžovatelů na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny a také čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 52/08 ze dne 5. 2. 2009

N 18/52 SbNU 179

Výpočet odměny exekutora v případě dobrovolného plnění povinného po nařízení exekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 5. února 2009 sp. zn. III. ÚS 52/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Z. O. a 2. M. O. proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Břeclav ze dne 20. 6. 2007 č. j. 123 EX 726/06-6 a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2007 č. j. 47 Nc 6003/2006-101, jímž bylo částečně vyhověno námitkám stěžovatelů, za účasti Okresního soudu v Olomouci a Mgr. Libora Cinka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Břeclav, T. G. Masaryka 17, jako účastníků řízení.

Výrok

I. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2007 č. j. 47 Nc 6003/2006-101 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 7. 1. 2008, jež byla podána včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále též jen "okresní soud") ze dne 24. 10. 2007 č. j. 47 Nc 6003/2006-101, jakož i jemu předcházejícího příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému dne 20. 6. 2007 pod č. j. 123 EX 726/06-6 Mgr. Liborem Cinkem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Břeclav (dále též jen "exekutor").

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 46 Nc 6003/2006, usnesením uvedeného soudu ze dne 13. 9. 2006 č. j. 47 Nc 6003/2006-13 byla na majetek stěžovatelů k uspokojení pohledávky oprávněné IT credit, s. r. o., ve výši 786 782 Kč s příslušenstvím nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen výše uvedený exekutor. Ten vydal v záhlaví označený příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž uložil stěžovatelům uhradit částku ve výši 254 271 Kč (odměna exekutora 204 400 Kč plus DPH ve výši 38 836 Kč a náhrada hotových výdajů 9 273 Kč plus DPH ve výši 1 762 Kč). Dne 4. 7. 2007 stěžovatelé uhradili na účet exekutora celou vymáhanou částku, tj. 1 616 851 Kč. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podali stěžovatelé námitky (ze dne 16. 7. 2007), kterým bylo ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu částečně vyhověno a uvedený příkaz byl co do částky 6 162 Kč zrušen. Tuto změnu soud odůvodnil tím, že exekutor požadoval, aby mu byly "přiznány hotové výdaje" v celkové výši 11 035 Kč, avšak přes výzvu soudu tento svůj nárok v plné výši neprokázal.

V ústavní stížnosti stěžovatelé v prvé řadě poukazují na to, že podle § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění; v den vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce však nebylo nic vymoženo (ani zaplaceno), a tudíž exekutor nebyl vůbec oprávněn příkaz k úhradě nákladů exekuce vydat.

Dle stěžovatelů byly napadenými rozhodnutími porušeny zásady právního státu, jak jsou vyjádřeny v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), došlo k porušení i čl. 4 odst. 1 Listiny a k protiústavnímu omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože museli uhradit odměnu exekutora, aniž by pro to existovala opora v zákoně. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 160/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 96).

Kromě toho mělo být porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť okresní soud rozhodl o jejich námitkách na základě písemného vyjádření exekutora, které jim však nebylo doručeno, a nemohli tak k němu zaujmout procesní stanovisko.

Stěžovatelé dále doplňují, že i kdyby byl příkaz k úhradě nákladů exekuce vydán až poté, co byla vymáhaná pohledávka dobrovolnou platbou uhrazena, na jeho protiprávnosti (protiústavnosti) by se nic nezměnilo, a pokazují na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 39, vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.), kterým byla zrušena část ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., vzhledem k čemuž má mít exekutor nárok pouze na odměnu z jím vymoženého plnění. Exekutor v dané věci nevymohl ničeho, neboť stěžovatelé plnili dobrovolně dne 4. 7. 2007, a to již po zmíněné derogaci. Stěžovatelé upozorňují, že Ústavní soud v tomto nálezu stanovil základní principy nové ústavně konformní úpravy, avšak Ministerstvo spravedlnosti na to nijak nereagovalo. To však nemůže jít k tíži stěžovatelů, resp. není možné, aby byla citovaná vyhláška aplikována stejně jako před jeho vydáním.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Okresní soud v Olomouci uvedl, že ústavní stížnost důvodná není, a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Soudní exekutor Mgr. Libor Cink sdělil, že příkaz k úhradě nákladů exekuce může exekutor vydat kdykoliv po svém pověření, a to i pokud jde o stanovení rozsahu odměny, protože z návrhu na nařízení exekuce, z předloženého exekučního titulu lze zjistit minimální základ, ze kterého má být odměna stanovena. V daném případě byla již také známa výše hotových výloh. Jde-li o výklad pojmu "exekutorem vymožené plnění" obsaženého v § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., exekutor poukázal na ustanovení § 251 občanského soudního řádu s tím, že plní-li povinný až poté, co je soudem pověřen k provedení exekuce exekutor, k jeho rukám, nelze toto jednání kvalifikovat jako dobrovolné. V dané věci se tak stalo poté, co exekutor učinil konkrétní úkony k postižení majetku povinných (mj. vydal exekuční příkaz k prodeji movitých a nemovitých věcí povinných, provedl soupis movitých věcí). Nešlo tedy o dobrovolné plnění. K tomu exekutor poznamenal, že stanovení výše nákladů exekutora a vznik jeho nároku podle vymoženého plnění nejsou totožné právní skutečnosti; stanovení výše nákladů je předpokladem pro uspokojení jeho nároků. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

V replice k těmto vyjádřením stěžovatelé uvádějí, že pokud je základem odměny exekutora výše jím vymoženého plnění, pak tato nemůže být patrna z exekučního titulu, který stanovuje jen, kolik má být vymoženo. Základ pro výpočet odměny je znám až v okamžiku, kdy exekutor něco vymůže, a teprve tehdy je oprávněn požadovat svou odměnu. Jestliže exekutor tvrdí, že žádné plnění učiněné po nařízení exekuce nemůže být plněním dobrovolným, jedná se o irelevantní argumentaci, neboť dobrovolnost plnění není kritérium, s nímž by exekuční řád, případně vyhláška č. 330/2001 Sb. spojovaly nějaké právní důsledky. Rozhodující je, zda se jedná o plnění vymožené exekutorem, tj. některé z plnění podle § 59 exekučního řádu. V další části repliky stěžovatelé v podstatě opakují své argumenty obsažené v ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části důvodná.

Jde-li o procesní stránku věci, stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces tím, že jim nebylo doručeno vyjádření exekutora k jimi podanému opravnému prostředku - námitkám proti příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu okresního soudu, exekutor byl dne 15. 8. 2007 soudem vyzván, aby předložil "doklady způsobilé k prokázání výše jednotlivých položek nákladů", konkrétně mělo jít o náklady v celkové výši 9 273 Kč. Exekutor tak učinil v dopise ze 3. 9. 2007, kde vyčíslil jednotlivé položky, jež by uvedenou částku měly tvořit (cestovní a poštovní náhrady a náhradu za ztrátu času), a přiložil k tomu příslušné listiny. Dopisem ze dne 4. 10. 2007 soud exekutora vyzval, aby sdělil, v jaké výši byla vymožena pohledávka oprávněného a k jakému datu byly vyčísleny úroky z prodlení z jistiny v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Na to reagoval exekutor dopisem ze dne 17. 10. 2007.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 336/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 170), konstatoval, že "v samotném příkazu k úhradě nákladů exekuce musí být jednotlivé položky nákladů popsány a jejich názvy by měly pokud možno kopírovat položky uvedené demonstrativním výčtem v § 13 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ... Veškeré hotové výdaje přitom musí být ve spise soudního exekutora doloženy fakturami a stvrzenkami či jinými doklady, a pokud to není možné, úředními záznamy.". Ústavní soud dále shledal zásadně přípustným, aby "soudní exekutor současně s postoupením námitek proti jeho příkazu k úhradě nákladů exekuce zaslal i své vyjádření k nim. Ale pokud tak učiní, je nutné toto vyjádření doručit i tomu, kdo námitky podal, aby se k němu mohl vyjádřit. Jinak dochází k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak dovodil v nedávné době Evropský soud pro lidská práva ve věci Milatová a další proti České republice (č. 61811/00).".

V posuzované věci exekutor svou zákonnou povinnost řádně vyčíslit náklady exekuce zjevně nesplnil, a proto jej okresní soud vyzval, aby jím uplatňovaný nárok vyčíslil a doložil. Ze soudního spisu přitom není zřejmé, že by exekutor zaslal stěžovatelům svá soudem vyžádaná vyjádření či že by tak učinil sám okresní soud, a že by tedy stěžovatelům bylo umožněno k nim zaujmout své stanovisko. Tímto postupem byli stěžovatelé zbaveni možnosti před soudem skutkově a právně argumentovat; současně nebyl dodržen princip rovnosti účastníků soudního řízení, resp. "rovnosti zbraní". V daném případě je ale zřejmé, že ústavní stížnost směřuje proti odměně exekutora (resp. proti tomu, že byla exekutorovi přiznána), nikoliv vůči náhradě hotových výdajů, náhradě za ztrátu času při provádění exekuce a za doručení písemností, ohledně nichž se však argumentuje v exekutorových vyjádřeních. Z tohoto důvodu se lze ptát po smyslu dané námitky. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud přistoupil ke zrušení napadeného soudního rozhodnutí z jiného důvodu (viz níže), a že tedy stěžovatelé budou mít (pokud to ovšem budou pokládat vůbec za potřebné), možnost v daném ohledu před okresním soudem v pokračujícím řízení argumentovat, nebylo třeba danou otázku dále řešit.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě vytýkají uvedeným orgánům veřejné moci i vadnou interpretaci a aplikaci exekučního řádu a zejména vyhlášky č. 330/2001 Sb. Zde je třeba se zastavit u již zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou ústavnosti mj. ustanovení § 5 odst. 1 citované vyhlášky. Kromě důvodů, proč bylo nutno přistoupit k částečné derogaci tohoto ustanovení, Ústavní soud vymezil principy, na nichž by měla být právní úprava odměn exekutora postavena, a současně výslovně uvedl, že do přijetí takové právní úpravy je povinností obecných soudů se těmito principy při výkladu a použití citované vyhlášky řídit (konkrétně v této souvislosti zmínil slovní spojení "výši exekutorem vymoženého plnění" obsažené v § 5 odst. 1 citované vyhlášky).

Tyto principy pak spočívají v tom, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba zohlednit, že povinný dlužník, byť po nařízení exekuce, splní svou pohledávku dobrovolně, bez "přímé exekuce", resp. ještě "před jejím vynuceným provedením". Výše odměny by dle názoru Ústavního soudu neměla vycházet (pouze) z výše vymoženého plnění, ale měla by "odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce". V této souvislosti se Ústavní soud zabýval výkladem ustanovení § 11 odst. 1 citované vyhlášky (ve spojení s ustanovením § 46 odst. 3 věty první exekučního řádu), resp. z nich plynoucí nesplnitelnou podmínkou, kterou pak shledal za rozpornou s principy právního státu. Nicméně právě toto ustanovení dle názoru třetího senátu může být určitým vodítkem pro stanovení výše odměny v těch případech, kdy dojde k uhrazení dlužné pohledávky povinným "dobrovolně" ve výše uvedeném smyslu.

Ze shora uvedeného ale současně plyne, že se nelze ztotožnit s názorem stěžovatelů, že by vzhledem ke zrušení části ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. neměl exekutor mít, pokud nedojde k realizaci exekuce, nárok na odměnu vůbec. Jejich argumentace opírající se pouze o výrok citovaného nálezu zcela opomíjí jeho odůvodnění, v němž jsou v daném směru obsaženy jasné závěry. Stejně tak Ústavnísoud za nepřípadný považuje odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. II. ÚS 160/06 (viz výše), neboť v tomto případě Ústavní soud řešil jinou právní situaci, kdy exekuční titul nebyl "formálně" vykonatelný a pověření exekutora tak ztratilo oporu.

Okresnímusoudu byl jistě znám výše uvedený "plenární" nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06, neboť jím v odůvodnění svého rozhodnutí argumentoval s tím, že v dané věci povinní (stěžovatelé) neplnili bez přímé účasti soudního exekutora, resp. že svou povinnost splnili jeho prostřednictvím teprve poté, co se dozvěděli o probíhajícím exekučním řízení. V uvedeném nálezu jsou však obsaženy jednoznačné pokyny stran ústavně konformní interpretace a aplikace citované vyhlášky, a to právě pro případ splnění povinnosti uložené exekučním titulem po nařízení exekuce, avšak před jejím "vynuceným provedením" (viz bod 29), tedy před vymožením příslušné pohledávky exekučními nástroji. Pokud se okresní soud těmito pravidly neřídil, porušil nejen ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho i právo na ochranu majetku, jež je zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny, ale také čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Ústavnísoud vzhledem k výše uvedenému podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelům vyhověl a napadené usnesení Okresního soudu v Olomouci podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.

V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecnýchsoudů Ústavní soud volí pouze taková kasační opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. V daném případě má Ústavní soud za to, že k ochraně práv stěžovatelů dostatečně postačuje zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci; navíc takový postup pokládá za vhodný vzhledem k povaze věci - pokud soudní exekutor jako orgán veřejné moci rozhoduje o odměně a náhradě nákladů exekuce, rozhoduje v zásadě také o svém vlastním nároku a teprve v řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se stává stranou (kontradiktorního) soudního řízení. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh stěžovatelů na zrušení předmětného příkazu jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 per analogiam zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru