Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 517/98Usnesení ÚS ze dne 09.12.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.517.98
Datum podání11.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 42 odst.4, § 43 odst.2, § 104


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 517/98 ze dne 9. 12. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr.Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci navrhovatelky ing. arch. V.R., zastoupené JUDr. J.S., proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 201/98-53, ze dne 28. 8. 1998, takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala osobně dne 11. 12. 1998 ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 201/98-53, ze dne 28. 8. 1998, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 9 C 118/93-45, ze dne 30. 3. 1998, kterým bylo řízení zastaveno podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Podle názoru navrhovatelky bylo uvedeným rozhodnutím porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení Ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 9 C 118/93, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se žalobou proti Ministerstvu financí ČR domáhala finanční náhrady za nemovitosti, které nelze podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), vydat. Usnesením, čj. 9 C 118/93-14, ze dne 11. 4. 1994, Obvodní soud pro Prahu 1 přerušil řízení do pravomocného skončení řízení o vydání nemovitostí, vedených u Městského soudu v Brně. V přerušeném řízení pak bylo pokračováno usnesením téhož soudu, čj. 9 C 118/93-26, ze dne 20. 5. 1997. Obvodní soud pro Prahu 1 vyzval navrhovatelku usnesením, čj. 9 C 118/93-38, ze dne 3. 12. 1997, k doplnění žaloby o skutečnosti v usnesení uvedené, a to ve lhůtě 8 dnů od doručení usnesení s upozorněním, že řízení bude podle § 43 odst. 2 o.s.ř. zastaveno, nebude-li žaloba požadovaným způsobem doplněna. V uvedeném usnesení soud I. stupně žádal doplnit žalobu o: řádné označení žalované strany, vylíčení rozhodných skutečností, zejména jakým způsobem přešly jednotlivé nemovitosti na stát a z jakých důvodů, které nemovitosti nelze vydat či proč požaduje finanční náhradu, uvedení přesné výše finanční náhrady, která je požadována, a to u každé nemovitosti.

Ústavní soud dále zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením, čj. 9 C 118/93-45, ze dne 30. 3. 1998, řízení zastavil, a to z toho důvodu, že navrhovatelka do doby rozhodování soudu nedoplnila žalobu ve všech skutečnostech, které byly uvedeny v usnesení, čj. 9 C 118/93-38, ze dne 3. 12. 1997. V odůvodnění pak soud I. stupně uvedl, že sice navrhovatelka podáním ze dne 5. 2. 1998 doplnila některé požadované údaje, tj. označila žalovanou stranu, uvedla titul, podle něhož nemovitosti přešly na stát, uvedla nemovitosti, které nelze vydat, i důvody, proč tak nelze učinit. Současně v tomto podání vzala částečně žalobu zpět. Navrhovatelka však podle názoru soudu svým podáním nevyhověla výzvě soudu, zejména nevyčíslila u jednotlivých nemovitostí výši náhrady, které se domáhá. Soud proto dospěl k závěru, že žalobu tak, jak byla navrhovatelkou podána, když nebyla přes výzvu soudu doplněna, nelze projednat. Z tohoto důvodu řízení podle § 43 odst. 2 o.s.ř. zastavil, protože nebyl odstraněn nedostatek podání tak, aby bylo možné v řízení pokračovat.

Proti uvedenému usnesení podala navrhovatelka včasné odvolání, v němž uvedla, že důvody zastavení řízení (nevyčíslení výše náhrady u jednotlivých nemovitostí, nezdůvodnění, jakým způsobem přešly nemovitosti na stát, z jakých důvodů a které nemovitosti nelze vydat) jsou malichernými. Podle jejího názoru základní náležitosti žaloby byly v návrhu uvedeny, tj. že se navrhovatelka domáhá finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nemovitosti byly v žalobě řádně označeny. Sdělení, která soud požadoval, nebyla neodstranitelnými nedostatky podání, bylo možno je doplnit např. výslechem navrhovatelky. Nesplnění požadavku na vyčíslení výše požadované náhrady není nedostatkem rozhodujícím, protože vyčíslení výše náhrady musí být provedeno soudním znalcem. Současně navrhovatelka žádala, aby bylo v této věci připuštěno dovolání. O podaném odvolání rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením, čj. 20 Co 201/98-53, ze dne 28. 8. 1998, potvrdil usnesení soudu I. stupně a zamítl návrh na připuštění dovolání. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že návrh na zahájení řízení podle § 79 odst. 1 o.s.ř. musí mimo jiné obsahovat označení věci, které se návrh týká, a údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit). Nezbytnou náležitostí petitu je jeho přesnost, určitost a srozumitelnost. Jestliže v projednávané věci z obsahu návrhu nepochybně vyplývá, že předmětem řízení je finanční plnění, pak pro řádné označení věci, jíž se návrh týká, i pro splnění požadavku přesnosti, určitosti a srozumitelnosti petitu, je nezbytné, aby byla v návrhu určena výše (částka) požadovaného plnění. Bez této náležitosti soud v řízení ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. nemůže pokračovat (nejde-li o případ, kdy výši plnění stanoví přímo zákon paušální částkou), neboť ani soud ani žalovaný by nevěděli, o jaké částce se má v řízení jednat. Odvolací námitka, že tato výše bude určena až v průběhu řízení znaleckým posudkem, je nerozhodná, neboť o tom, zda takový důkaz bude v řízení proveden či nikoliv, rozhoduje soud a v případě jeho provedení nic nebrání žalobci, aby podle takového posudku výši požadovaného plnění změnil. Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu I. stupně v tom, že jsou dány podmínky pro zastavení řízení podle § 43 odst. 2 o.s.ř., když ani v odvolání žalobkyně své podání nedoplnila. Návrh na připuštění dovolání pak zamítl proto, že v této věci odvolací soud neshledal otázku zásadního právního významu a navrhovatelka v návrhu ani nespecifikovala, které právní otázky by se mělo dovolací řízení týkat.

V tomto stadiu řízení podala navrhovatelka ústavní stížnost i dovolání proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze.

V dovolání navrhovatelka uvedla, že se nemůže ztotožnit se závěry soudů I. a II. stupně a že otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že soud I. stupně se odmítl zabývat jejím podáním pro určité formální vady a tvrdil, že tyto vady brání projednání věci samé. Podle názoru navrhovatelky však podání mělo všechny náležitosti a nedostatky, v nichž soud I. stupně spatřoval neodstranitelnou překážku řízení, mohly být odstraněny při jednání soudu. Soudy obou stupňů tak v její neprospěch vyložily ust. § 42 odst. 4 o.s.ř., protože z jejího podání bylo zřejmé, které věci se podání týká a co požaduje. Jestliže tedy je předmětem řízení poskytnutí finanční náhrady, pak výše této náhrady je pouze nepřímým předmětem řízení a stanovení její výše by mělo být předmětem dokazování. Navíc navrhovatelka soudila, že z § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích vyplývá, že stanovení výše finanční náhrady je povinností odpůrce.

O podaném dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který usnesením, čj. 23 Cdo 635/99-68, ze dne 6. 5. 1999, dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je vždy přípustné (a současně důvodné), jestliže řízení trpí vadami taxativně uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř., které způsobují tzv. zmatečnost rozhodnutí. K takovým vadám přihlíží dovolací soud - bylo-li dovolání podáno včas a oprávněným subjektem - z úřední povinnosti, tedy i když nebyly v dovolání uplatněny. V posuzovaném případě navrhovatelka vady ve smyslu citovaného ustanovení netvrdila a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává.

Ústavní stížností se navrhovatelka domáhala ochrany práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení spatřovala v tom, že soudy pro neodstranitelnou překážku zastavily řízení o finanční náhradu. Dále navrhovatelka uvedla, že podle jejího názoru v žalobě dostatečně přesně specifikovala předmět řízení, jímž je poskytnutí finanční náhrady, což bylo v návrhu přesně uvedeno včetně toho, kterých konkrétních nemovitostí se má náhrada týkat. Výše náhrady je potom nepřímým předmětem řízení nehledě na to, že podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích je ocenění těchto nemovitostí, tedy zjištění výše požadované náhrady, povinností odpůrce. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 201/98-53, ze dne 28. 8. 1998. Výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebylo navrhovatelkou ani v podání ze dne 15. 6. 1999 napadnuto.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, který uvedl, že odkazuje na právní názor vyslovený v odůvodnění napadeného usnesení a ponechává na uvážení Ústavního soudu, zda postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo navrhovatelky na soudní ochranu či nikoliv. Současně připomenul, že se touto otázkou zabýval i Nejvyšší soud ČR při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 os.ř. (tedy též z důvodu uvedeného pod písmenem f) cit. ustanovení) a zaujal negativní stanovisko.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se ústavní stížností domáhala ochrany svého práva na spravedlivý proces, zaručeného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. Na základě tohoto řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika navrhovatelky s právními závěry soudů o tom, zda podaná žaloba splňovala či nesplňovala náležitosti stanovené občanským soudním řádem. Ústavnímu soudu na základě přezkoumání spisového materiálu nezbývá než souhlasit s právními názory nalézacího i odvolacího soudu. Je již dlouhodobou a konstantní rozhodovací praxí dán způsob rozhodnutí uplatněný i v předmětné věci. Je-li podávána žaloba na plnění, které je určeno genericky, musí být požadované plnění specifikováno i jeho výší. Uvedený závěr není ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu, č.j. III. ÚS 80/96, ze dne 4. 7. 1996, v němž se dovozuje, že nejen přesné vyčíslení návrhu je rozhodující pro vymezení řízení, ale jsou zde i další spoluurčující kriteria , která pomohou k posouzení, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Pro vymezení předmětu řízení je rozhodující nejen žalobní petit, ale je nutno posuzovat návrh jako celek. Při posouzení předmětné věci pod úhlem právního závěru vysloveného v uvedeném nálezu konstatoval Ústavní soud, že skutková situace i celkový návrh se odlišuje od skutkové situace, která byla základem citovaného nálezu. Naopak Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení navrhovatelky o tom, že z ust. § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích vyplývá, že určení finanční náhrady je povinností odpůrce. Takový závěr nelze podle názoru Ústavního soudu z uvedeného ustanovení vyvodit. V § 13 odst. 4 věta třetí citovaného zákona je pouze stanoveno, jakými důkazními prostředky se stanoví výše finanční náhrady, nelze z tohoto ustanovení vyvodit, že tento důkazní prostředek je povinen zajistit příslušný ústřední orgán státní správy. Takovou povinnost nelze vyvodit ani z ust. § 13 odst. 4 věta druhá cit. zákona, které vyslovuje zmocnění pro vládu, aby svým nařízení pouze upravila výši finanční náhrady vyplácené v hotovosti, toto ustanovení se netýká celkové výše požadované finanční náhrady.

Při posuzování předmětné věci přihlédl Ústavní soud i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který rozhodoval o podaném dovolání navrhovatelky a v rámci posuzování přípustnosti dovolání přezkoumával i otázku, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami taxativně uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř. Mezi vadami, které vyvolávají přípustnost dovolání, je i vada, spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR, který je povinen k těmto vadám přihlédnout z úřední povinnosti, neshledal v postupu soudů nesprávnost, která by účastníkům bránila v možnosti jednat před soudem. Ústavní soud navíc zde nevidí logiku v tvrzení navrhovatelky v tom smyslu, že navrhovatelka namítá, že tato vada mohla být odstraněna jejím výslechem, tedy jejím tvrzením, když stejné tvrzení mohla uvést i písemně, popřípadě doplnit v rámci odvolání.

Na základě výše uvedených závěrů dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 1999

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru