Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 517/20 #1Usnesení ÚS ze dne 06.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkDoručování
Datové schránky
Podání
lhůta/zachování
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.517.20.1
Datum podání17.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 57 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 517/20 ze dne 6. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jakuba Horkého, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2019 č. j. 10 Ads 183/2018-54 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2018 č. j. 4 Ad 33/2015-24, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí a uvedl, že jeho odvolání bylo odmítnuto, přestože opožděnost nebyla nepochybně prokázána. Poukazoval na to, že doručení v čase 00:00:01 nelze vyhodnotit jako opožděné a soud měl vzít v úvahu, že mohla mít vliv potenciální technická porucha nebo nepřesný počítačový čas. Stěžovatel napadená rozhodnutí považuje za denegatio iustitiae, když soud odmítl žalobu jako opožděnou, meritorně se jí nezabýval a odepřel mu právo na spravedlivé řízení. Dále argumentoval rozhodnutím Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2560/13 a navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.

3. Ústavní soud jen stručně rekapituluje průběh předchozího řízení, neboť stěžovateli je znám. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 22. 5. 2018 č. j. 4 Ad 33/2015-24 odmítl žalobu proti Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky jako opožděnou ve věci vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodů maření součinnosti s úřadem práce. Lhůta pro podání žaloby stěžovateli uplynula dne 6. 10. 2015, žaloba byla podána dne 7. 10. 2015 do datové schránky v čase 00:00:01. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2019 č. j. 10 Ads 183/2018-54, neboť jeho námitky neshledal důvodnými.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. ze dne 24. 9. 2002 Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Podstatou ústavní stížnosti je sporná otázka, zda žaloba doručená do datové schránky byla podána včas v zákonné lhůtě, když byla stěžovatelem podána u městského soudu dne 7. 10. 2015 v čase 00:00:01.

6. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu se závěry nálezu ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 2560/13 (N 101/73 SbNU 639), neboť na věc stěžovatele nedopadají. V uvedeném nálezu se jednalo o výjimky v doručování prostřednictvím telefaxu a e-mailu, kdy úkon účastníka byl učiněn prostřednictvím e-mailové schránky. Jedná se o typové situace, během nichž byla zpráva obsahující podání odeslána v poslední den zákonné lhůty (obvykle nedlouho před půlnocí), avšak doručena soudu byla až po půlnoci. Ústavní soud se zejména vymezil vůči tomu, aby systémové poruchy uvnitř doručovacího mechanismu šly na vrub účastníka řízení. V posuzované věci stěžovatele, ale není důvod, proč by se měly vztahovat obdobně na doručování datovou schránkou.

7. Dále Ústavní soud poukazuje na to, že kritériem pro posouzení včasnosti podání telefaxem není rozhodující, kdy bylo podáno k poštovní přepravě, nýbrž kdy došlo soudu. Provozovatel telefaxového spojení (podobně jako provozovatel emailového serveru) totiž podle ustálené judikatury civilních i správních soudů není orgánem, který má povinnost podání doručit dle § 57 odst. 3 občanského soudního řádu. To opakovaně uznal i Ústavní soud [např. nálezy ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 2509/08 (N 23/52 SbNU 221) a ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2492/08 (N 132/62 SbNU 79) či usnesení ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 250/05 pro telefaxová podání; nález ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2446/11 (N 194/63 SbNU 239) či usnesení ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 2361/08 pro e-mailová podání].

8. Od těchto závěrů se Ústavní soud odchýlil v nálezu ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 2560/13 (N 101/73 SbNU 639). K tomu ho vedly dvě hlavní úvahy: 1) shledal rozdíl mezi podáním učiněným prostřednictvím telefaxu a elektronickým podáním učiněným prostřednictvím e-mailu; 2) s ohledem na stále se prohlubující elektronizaci justice je třeba akcentovat materiální prvek a vyzdvihnout smysl doručování jako takový, a tím tedy i zachování lhůty v případech, kdy tato lhůta po formální a technické stránce již vypršela (odst. 31). Soud tak výslovně uvedl, že "včasným doručením v této rovině je pak nutno rozumět situaci, kdy úkon účastníka, byť učiněný ve formě elektronického podání prostřednictvím e-mailové schránky, třebaže dojde soudu několik minut po půlnoci dne následujícího po dni, jehož uplynutím příslušná lhůta vypršela, byl ve skutečnosti učiněn před jejím uplynutím, tj. kdy e-mail byl odeslán nejpozději ve 23:59 hod. posledního dne lhůty. Tento důraz totiž souvisí se skutečností, že soud se s takovým procesním úkonem beztak zpravidla neseznamuje dříve než na začátku své pracovní (úřední) doby, a proto distinkce, zda k doručení příslušného podání (vlastně jeho dodání do dispozice soudu) došlo těsně před půlnocí posledního dne lhůty, anebo pár hodin nebo dokonce jen několik minut po půlnoci následujícího dne, nemá žádné faktické materiální důsledky." (odst. 32). Závěr nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 je tedy jednoznačný: bylo-li podání, jehož včasnost je třeba posuzovat podle dodání soudu, odesláno ve 23:38 (ve lhůtě) a soudu došlo v 00:26 (po lhůtě), je třeba na něj nahlížet jako na materiálně včasné, byť je formálně opožděné.

9. Na uvedené rozhodnutí Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 892/14 (N 157/74 SbNU 349). V něm shledal včasným podaný odpor proti trestnímu příkazu, který měl být odeslán v poslední den lhůty v čase v 19:12, avšak vlivem technické chyby na straně odesílatele (advokáta) nikdy soudu nedošel. Následně advokát totéž podání pro jistotu odeslal znovu (avšak po půlnoci) a odpor soudu došel v 00:27. Závěr nálezu sp. zn. I. ÚS 892/14 je tedy jednoznačný: bylo-li podání, jehož včasnost je třeba posuzovat podle dodání soudu, odesláno po půlnoci a po půlnoci soudu také došlo (obojí po lhůtě), je třeba na toto formálně opožděné podání nahlížet jako na materiálně včasné, pokud odesílatel v poslední den lhůty alespoň projevil vůli a snahu procesní úkon včas učinit, byť k tomu z důvodů na jeho straně nedošlo.

10. Okolnosti projednávané věci stěžovatele jsou rozdílné ve formě podání, neboť oba tyto nálezy sp. zn. II. ÚS 2560/13 a sp. zn. I. ÚS 892/14 se vyjadřovaly k včasnosti elektronického podání prostřednictvím e-mailu a první z těchto nálezů se výslovně odlišil od podání telefaxového. Tento rozdíl je však bez významu, neboť právní předpisy upravující doručování před civilními a správními soudy nemají odlišnou úpravu pro tyto způsoby doručování [srov. nález ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 2509/08 (N 23/52 SbNU 221); nález ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2492/08 (N 132/62 SbNU 79); nález ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2446/11 (N 194/63 SbNU 239)].

11. Nadto je třeba poukázat na setrvalý náhled Ústavního soudu na funkci a význam lhůt v právním řádu. Smyslem právního institutu lhůty je snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [nález ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)].

12. Popsaný účel lhůt (nejen pro doručování) by byl popřen, pokud by se měl prosadit názor vyjádřený v nálezech sp. zn. II. ÚS 2560/13 a sp. zn. I. ÚS 892/14. Lhůta jako konkrétně vyjádřený časový úsek končí uplynutím okamžiku vymezujícího její konec. Uplynutí lhůty pro podání návrhu tedy nezávisí na následném jednání soudu - zda a kdy se bude tímto návrhem zabývat. Může samozřejmě dojít k situacím, kdy podání bude odesláno či doručeno těsně po uplynutí lhůty, tedy formálně pozdě, ale ještě v době, kdy se jím adresát nestihne zabývat. Ani to však není důvod zavádět materiální hledisko pro posuzování plynutí času, neboť jde o přirozený důsledek plynutí času. Hlediskem pro hodnocení okolností rozhodných pro posouzení včasnosti podání nemůže být ani pokračující elektronizace justice, pokud se nijak neprojeví v zákonném vymezení rozhodných okolností. Jinými slovy řečeno, soud nemůže rozšiřovat zákonodárcem stanovený úplný výčet v § 57 odst. 3 občanského soudního řádu pouze s odkazem na skutečnost, že dochází k elektronizaci justice.

13. Z uvedených nálezů sp. zn. II. ÚS 2560/13 a sp. zn. I. ÚS 892/14 plyne, že vcelku běžné otázky doručování pomocí telekomunikačních prostředků je třeba posuzovat nejen podle zákonem výslovně předvídaných hledisek (čas odeslání, dodání či doručení), ale také podle okolností, které jsou s těmito hledisky spojeny. Mezi tyto okolnosti mimo jiné patří úmysl a jednání odesílatele, doba uplynulá od konce lhůty či pracovní doba soudu. Tyto okolnosti by měly být předmětem dokazování a následného hodnocení. V projednávané věci by to mimo jiné znamenalo vést dokazování ke zjištění otázky, kdy stěžovatel své podání odeslal (zda např. neměl nesprávně nastavený čas na svém přístroji).

14. Účastníci řízení mají k dispozici několik způsobů, jakými mohou své podání soudu zaslat (datová schránka, držitel poštovní licence aj.). Každý z těchto způsobů má své přednosti a nevýhody z hlediska rychlosti, dostupnosti či spolehlivosti. Pokud si účastníci řízení vyberou služby soukromé osoby, jejichž kvalita není nijak právem upravena, měli by sami nést následky případných vad v doručování tímto způsobem. V posuzované věci stěžovatel ani netvrdil existenci technických závad při doručování žaloby do datové schránky soudu ani neočekávanou prodlevu mezi odesláním a doručením způsobenou průchodem odeslané žaloby doručovacím systémem, proto se judikaturní výjimky na věc stěžovatele neuplatní. Okamžik doručení žaloby soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů určen dodáním do datové schránky soudu.

15. Ústavní soud konstatuje, že ve věci ústavní stížnosti se nejedná o nedostatky v organizaci soudu či poruchu ve státem provozovaném systému, jako je například ztráta faxového podání, nesprávné nastavení přístrojů, nedostupnost systému datových schránek apod., ale o podání žaloby stěžovatele v poslední chvíli zákonné lhůty [nálezy ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 329/2000 (N 176/20 SbNU 245), ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 578/06 (N 49/44 SbNU 629), ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 2509/08, ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 1911/11 (N 66/64 SbNU 749)]. Nelze také přehlížet, že včasnost doručení podání neovlivňuje pouze právní postavení podatele, ale také zbylých účastníků řízení například v otázkách promlčení, prekluze, právní moci rozhodnutí, tedy institutů sloužících mimo jiné k nastolení právní jistoty [věcné projednání opožděného procesního prostředku k ochraně práva přitom může být důvodem pro zásah Ústavního soudu, srov. odst. 29 nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)]. I když v daném případě bylo podání prostřednictvím datové schránky opožděno pouze o jednu vteřinu, Ústavní soud není oprávněn konstatovat, že takové zpoždění je přípustné - např. proti zpoždění o dvě či tři vteřiny.

16. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost bez dalšího odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru